ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.92.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 92/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Sázavská 3, proti žalované KOVOSVIT MAS, a. s. , se sídlem v Sezimově Ústí 2, Nám. T. Bati 419, identifikační číslo osoby: 26047284, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 5/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 3/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se sídlem v Táboře, Příběnická 1908.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2009 Č. j. 15 C 5/2009 - 123, v odstavci I zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1,001.384,- Kč, v odstavci II uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení a v odstavci III uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení České republice. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce se zaplacení nemajetkové újmy uvedené v odstavci I výroku napadeného rozsudku domáhal z titulu ochrany osobnosti, přičemž zásah do svých osobnostních práv spatřoval v důsledku tzv. bossingu, kdy byl žalovaným zaměstnavatelem psychicky deptán a šikanován. Z tohoto důvodu také podal výpověď z pracovního poměru v měsíci září 2006. V odůvodnění žaloby tvrdil, že ho nadřízení neustále nutili vykonávat dělnické profese za chybějící pracovníky na oddělení 207, kde pracoval jako směnový mistr noční směny. V této souvislosti mu při řešení otázek personálního obsazení bylo opakovaně nadřízenými vyhrožováno, že bude propuštěn, takto postupovali jeho nadřízení od května 2005 do listopadu 2006, až se nakonec žalobce musel podrobit psychiatrické léčbě. V řízení bylo soudem prvního stupně nesporně zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16.4.1975, dne 25.9.2006 podal výpověď z pracovního poměru bez uvedení důvodu, na základě které pracovní poměr u žalovaného skončil ku dni 30. 11. 2006. Pracovní náplní žalobce od 1. 1. 2005 bylo, aby ve funkci mistra II organizoval a řídil výrobu na svěřeném úseku, zajišťoval technický dozor noční směny, řídil se pokyny mistra III, měl zodpovědnost za výsledky střediska, kvalitu výroby a za dodržování předpisů a pracovní kázně. Dále bylo zjištěno, že na noční směně bylo podle plánu obsazeno fyzicky všech 8 dělnických míst konkrétními pracovníky a žalobce byl vždy zařazen jako mistr noční směny. Ve skutečnosti však plán obsazenosti nočních směn často nebyl naplňován, neboť byla velká absence pracovníků, ať již z důvodu nemoci nebo proto, že dělníci nepřišli do práce. Tato situace se na pracovišti vždy operativně řešila, musel jí řešit především žalobce v souladu s příslušnými nadřízenými tak, že dělníky z jedné dílny museli operativně přesunovat do jiné. Stalo se také, že někdy při noční směně žalobce vykonával práci za jiné dělníky jenom proto, aby práce byla hotová a mohla na ní navazovat další směna. V řízení však z výslechu svědků nebylo soudem prvního stupně zjištěno, že by v tomto směru vyvíjeli na žalobce nějaký nátlak. Soud prvního stupně rovněž neměl za prokázané, že by nadřízení žalobce - Ing. Justin, Ing. Růžička a Ing. Štol - žalobce přímo zastrašovali a vyhrožovali mu výpovědí, jestliže si stěžoval, že takováto chaotická organizace práce je nadále neúnosná. Soud prvního stupně nepovažoval za prokázané, že by žalobce byl na pracovišti šikanován svými nadřízenými (vedoucími pracovníky). Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze strany nadřízených žalobce nedocházelo k takovému jednání vůči žalobci, ve kterém by bylo možno spatřovat zásah do osobnostních práv žalobce.
Vrchn í soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 3/2010-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé je věcně správné, tj. odpovídá příslušným ustanovením hmotného práva (§11 a §13 odst. 2 obč. zák.), a bylo vydáno stanovenými postupem. Vyložil dále, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech, chráněných ust. §11 a násl. obč. zák. Obě náležitosti musí být splněny, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. §11 obč. zák. a povinnost soudem uložené sankce snášet. Pojem neoprávněného zásahu do práva ve smyslu ust. §13 odst. 1 obč. zák., nelze vykládat tak, že se musí jednat o aktivní chování, nikoliv pasivní chování - opomenutí. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak aktivního jednání, tak i jednání pasivního, tj. opomenutí, neboť i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnosti, i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už majetková, či nemajetková. Pojem zásah vyjadřuje určité chování, ať již pasivní, či aktivní, důležité je při tom posoudit skutečnou neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti a samozřejmě pak i následky tohoto zásahu pro fyzickou osobu. Žalobce v průběhu řízení tvrdil, že k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv docházelo, jak konáním pracovníků žalované, kteří mu dávali příkazy, které nebyl s to splnit, tak i opomenutím těchto pracovníků, neboť nebyli schopni zajistit, aby na pracovišti byl v příslušný čas příslušný počet pracovníků tak, aby žalobce mohl plnit úkoly, za které byl odpovědný. Odvolací soud nepochyboval, že poměry na pracovišti u zodpovědného žalobce vedly k jeho trvalému napětí a obavě, jak budou pracovní úkoly splněny. Žalobce však neprokázal, že by ze strany pracovníků žalovaného docházelo vůči jeho osobě k takovému kladení překážek a činění příkoří ze strany žalované, které by již bylo namístě označit jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce s takovým významem, který by odůvodňoval satisfakci podle §13 odst. 2 obč. zák. í soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ze strany žalované k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ust. §11 obč. zák. nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že kromě práce mistra, dobrovolně a bez nátlaku, odpracoval v období od 1.1.2006 do 17.7.2007 dalších 116 směn za nemocné, či chybějící pracovníky. Nebyla to však dobrovolně vykonávaná práce, která žalobce ve skutečnosti dovedla k opakovanému kolapsu, depresím, nespavosti a nakonec i k podání výpovědi (v době nezaměstnanosti a krize) a následné psychiatrické léčbě. Nesprávná skutková zjištění soud prvního stupně učinil i z dalších důkazů, např. zápisů v sešitu nočních směn a diáře s osobními záznamy žalobce. Soud prvního stupně provedl důkazy nad rámec důkazních návrhů stran, na druhou stranu neprovedl některé z důkazů navržených žalobcem, které měly prokázat vliv chování žalované na žalobcův zdravotní stav. Tím, že soud prvního stupně pominul žalobcem tvrzený vliv na celé situace na rodinu žalobce, porušil princip rovnosti stran, zaručený Listinou základních práv a svobod. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně dle dovolatele se totiž zaměřil pouze na prokázání slovního nátlaku a ostatní žalobcem tvrzené formy nátlaku pominul. Nejen, že neučinil správná a úplná skutková zjištění, nadto provedené důkazy nesprávně hodnotil. Odvolací soud – vycházeje z neúplných a proto nesprávných skutkových zjištění soudu prvního stupně – nemohl pro tuto vadu věc správně posoudit po právní stránce. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce neprokázal, že by ze strany žalovaného došlo k jakémukoliv vydírání, šikaně či vyhrožování, stejně tak neprokázal, že by došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného k jakémukoli porušení jeho práv na ochranu osobnosti, především pak, že by došlo ve značné míře ke snížení jeho důstojnosti nebo jeho vážnosti ve společnosti. Má za to, že v řízení nevyvstala potřeba doplňovat dokazování chybějícími lékařskými záznamy, když provedenými listinami byl zjištěn stav za celé rozhodné období a jsou v nich zejména uvedeny závěry výstupní lékařské prohlídky ze dne 28.12.2006. Z ní pak plyne, že žalobce při skončení pracovního poměru netrpěl žádnými potížemi majícími původ v zaměstnání. Zejména tak, podle žalované, nelze přijmout závěr, že by žalobce opakovaně a dlouhodobě trpěl v rozhodném období závažnými psychickými potížemi majícími původ v jednání žalovaného. Nebyl-li prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ze strany žalované, pak nemůže být ani žalobci přiznána náhrada nemajetkové újmy ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák. Navrhla proto, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 31.8.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle §236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatel – ač jinak oznamuje dovolací důvod podle §241a odst.2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezil a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (zásah do práva na ochranu osobnosti) měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006, sp. zn. 30 Cdo 1882/2005, nález Ústavního soudu ze dne 24.10.1995, sp.zn. I. ÚS 15/95, k otázce diskriminace v pracovněprávních vztazích srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2875/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008).
Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatel dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu, že nerespektoval návrh dovolatele na doplnění dokazování, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. §237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobce povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. ustanovení §6 odst.1 písm. b), §10 odst. 3, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 4.860,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu