Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2011, sp. zn. 4 Tdo 1544/2011 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1544.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1544.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1544/2011-37 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2011 dovolání obviněného L. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 15/2010, a rozhodl takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1 T 15/2010. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1 T 15/2010, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona), kterého se dopustil tím, že spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na činnosti společnosti EuroCash, s.r.o. se sídlem O. – M. H., D., dne 19. 1. 2007 uzavřel s poškozenou H. C., v místě jejího trvalého bydliště v P., N. P., smlouvu o úvěru na částku ve výši 60.000,- Kč, kde byla stanovena měsíční splátka ve výši 2.491,- Kč s úrokem 44,1 % p.a., přičemž obviněný využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru, převést na obviněného práva a povinnosti k družstevnímu bytu 2+1 v P., N. P. v hodnotě 1.687.000,- Kč, což téhož dne rovněž učinila, a to podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, a následně kdy poškozená nebyla schopna hradit dohodnuté splátky poskytnutého úvěru, ihned pohledávku uplatnil, převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a poškozená byla nucena byt vyklidit. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §253 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená H. C., trvale bytem P., N. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný L. J., státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozená H. C. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému L. J. při nezměněném výroku o vině trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona uložil dle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §59 odst. 1 tr. zákona byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené H. C., trvale bytem P., N. P., škodu ve výši 1 627.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě stanovené v §265e tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jímž napadl všechny výroky rozsudku Městského soudu v Praze. Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu s tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, když v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že soudy obou stupňů posoudily skutek uvedený ve výroku o vině, který vzaly za prokázaný, po právní stránce v rozporu s hmotným právem, když tento skutek kvalifikovaly jako trestný čin lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, ačkoliv v rozsudku popsaný skutek jednotlivé znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu reálně nenaplňuje, neboť absentuje jednání obviněného jakož i zavinění. Podle dovolatele hodnocení provedených důkazů soudem je v extrémním rozporu s jejich obsahem, nadto odvolací soud z hlediska hmotného práva civilního vyhodnotil i jiné rozhodné skutečnosti, které měly vliv na podobu konečného rozhodnutí. Dovolatel upozornil, že odsuzující rozhodnutí nalézacího soudu bylo vyneseno pouze v důsledku a na základě závazného právního názoru odvolacího soudu, a poté, co nalézací soud obviněného svým původním rozsudkem v celém rozsahu zprostil obžaloby. Základní věcnou námitkou dovolatele bylo jeho opakované tvrzení z dosavadně uplatněné obhajoby, že se podstatné části jednání, které je mu kladeno za vinu, ve skutečnosti vůbec nezúčastnil, a pokud se takového jednání dopustili jiní dosud neztotožnění spolupachatelé, pak nebylo v řízení nijak prokázáno, že by tyto osoby jednaly s vědomím obviněného, s jeho souhlasem či dokonce na jeho výslovný pokyn. Podle názoru dovolatele není proto naplněna objektivní stránka trestného činu jako obligatorní znak skutkové podstaty. Připustil, že úvěrovou smlouvu s poškozenou sice uzavřel, ale to bylo současně jediné jeho aktivní jednání, jímž se podílel na skutku, pro který bylo trestní stíhání vedeno. Jakýchkoli jiných kroků se ani aktivně ani pasivně neúčastnil, s poškozenou C. nikdy osobně nejednal, smluvní podklady upravující způsob zajištění úvěru s poškozenou nepřipravoval ani nepodepisoval, stejně jako nevypracovával a nepodepisoval výzvy k plnění splátek, nijak se neúčastnil ani vystěhování poškozené z bytu a nijak se nepodílel ani na následné realizaci postoupení pohledávky za poškozenou. Veškeré kroky následující po podpisu úvěrové smlouvy činily jiné osoby, a to bez jeho vědomí, souhlasu či pokynu, a aniž by o jednotlivých krocích byl informován. Obviněný se sám nijak nepodílel na rozhodování o zásadních skutečnostech týkajících se úvěrového vztahu, není členem tzv. "úvěrové rady" společnosti EURO CASH s.r.o., z jejichž prostředků byl předmětný úvěr fakticky poskytován, a nerozhodoval tedy ani o tom, zda vůbec dojde k poskytnutí úvěru poškozené C., zda dojde k „zesplatnění“ tohoto úvěru, případně jaké další kroky budou v této věci učiněny. Obviněný rovněž namítl, že žádným způsobem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že on sám neměl žádné povědomí o ekonomické situaci poškozené či o jejích reálných ekonomických možnostech dostát sjednaným závazkům vyplývajícím z úvěrového vztahu, nebyl nikdy nikým informován o tom, že by snad poškozená byla osobou rozumově slabou či jinak k úkonům tohoto typu duševně nezpůsobilou. Nebylo prokázáno, že by se podílel na jednání, které je popsáno ve skutkové větě, jakkoliv jinak, než jen a pouze tím, že podepsal úvěrovou smlouvu, kterou následně v jinou dobu a na jiném místě podepsala i poškozená. Soudy obou stupňů dle názoru dovolatele jeho podíl na žalovaném jednání pouze předpokládaly a uměle dovozovaly s ohledem na podepsané plné moci, prostřednictvím kterých jeho zástupci v dané věci jednali. Soudy si však neučinily konkrétní pozitivní poznatek o tom, že by se na konkrétních jednáních či úkonech, následujících po podpisu úvěrové smlouvy, skutečně účastnil. Dovolatel tak tvrdí, že byl odsouzen za jednání, které bylo prokazatelně spácháno jinými osobami. Přestože nebylo prokázáno, že by se na jednání popsaném ve skutkové větě obviněný podílel jinak než podpisem smlouvy, nalézací soud přesto učinil závěr, že jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině se právě obviněný dopustil v úmyslu přímém, odvolací soud pak postavil své potvrzující rozhodnutí na úmyslu nepřímém s tím, že obviněný je společníkem společnosti EURO CASH , s.r.o. a tudíž údajně musel vědět z řady jiných (odvolacím soudem nijak neztotožněných) případů jak o průběhu vztahů s jinými klienty, tak i o následcích těchto vztahů pro klienty. Dovolatel namítl, že podle odvolacího soudu postačuje k naplnění subjektivní stránky trestného činu obecná vědomost (tedy nikoliv znalost konkrétních okolností jednotlivého případu) získaná z jiných případů. Takovou konstrukci odvolacího soudu však kategoricky odmítl s tím, že trestní odpovědnost v českém právním řádu není postavena na základě odpovědnosti za následek, nýbrž na zásadě odpovědnosti za vlastní zavinění s tím, že zavinění pachatele trestného činu musí obligatorně pokrývat všechny jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel s odkazem na konstantní judikaturu doplnil, že žádný jiný úvěrový případ, v němž by jako věřitel vystupoval, nebyl v tomto trestním řízení dokazován; závěr soudu o zavinění obviněného, jakož i o jeho konkrétní formě tudíž nemá jednoznačnou oporu ve skutečnostech prokázaných provedeným dokazováním, stejně jako závěr o naplnění jakýchkoliv dalších znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud nesprávným způsobem vyhodnotil naplnění znaku nepoměrného plnění, jakožto dalšího ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 tr. zákona. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že převedený členský podíl v bytovém družstvu měl představovat (nepoměrné) protiplnění za poskytnutý úvěr a že tento převod není zajištěním úvěru. Závěry soudu označil dovolatel za nepochopení institutu zajišťovacího převodu práva, který je zakotven v příslušných normách občanského práva hmotného (§553 obč. zákoníku). Podle dovolatele se jednalo o tradiční institut zajištění jako akcesorický závazek vížící se k platnému závazku hlavnímu, z něhož vzniká dlužníkovi povinnost plnit. Převod členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu na obviněného rozhodně nelze dle jeho názoru považovat za "hrubě nepoměrné plnění" za poskytnutí úvěru, když se jednalo pouze o způsob zajištění plnění smluvních povinností poškozené, jehož účinky by zanikly automaticky ze zákona ihned, jakmile by poškozená uhradila svůj závazek z úvěrové smlouvy. V rámci své obhajoby obviněný opakovaně zdůrazňoval, že vzhledem k jeho vědomosti o způsobu zajištění pohledávky vyplývající z úvěrového vztahu, byl přesvědčen, že v případě neplnění splátek, zesplatnění úvěru a prodeje členských práv a povinností k družstevnímu bytu poškozené, bude sice uplatněna uhrazovací funkce vyplývající z tohoto způsobu zajištění úvěru, ovšem s tím, že poškozené bude zůstatek z prodeje vyplacen. Alespoň o tomto postupu byl obviněný informován lidmi ze společnosti EURO CASH s.r.o., která zajištění úvěru poškozené fakticky zajišťovala. Obviněný tedy nejednal v úmyslu se jakkoliv nad rámec nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy obohatit, či připravit ji o její členský podíl v bytovém družstvu, a nebyl byť jen srozuměn s tím, že by snad k něčemu takovému mohlo dojít. Pokud jde o výši sjednaného úroku, dovolatel uvedl, že pokud úrok ve výši 44,1 % by měl být považován za úrok lichvářský zakládající hrubý nepoměr vzájemných plnění, pak upozornil, že takový úrok nijak nevybočuje z rámce běžně sjednávaných úrokových sazeb nebankovních subjektů v roce 2007 a že řada renomovaných společností poskytujících úvěry nebankovního charakteru poskytovala úvěry s úrokovou sazbou převyšující i 46,2 %. Dovolatel dále vznesl námitku proti skutkovému závěru soudu, že k zesplatnění úvěru vůči poškozené mělo dojít prakticky ihned, stejně jako k realizaci zajištění. V tomto ohledu odkázal na průběh splácení poskytnutého úvěru, doložený listinnými důkazy založenými ve spise, z něhož vyplývá, že poškozená se dostala do prodlení se splácením úvěru prakticky již v počátku úvěrového vztahu, přesto první výstrahu dostala až koncem května 2007; vzhledem k tomu, že ani následně své závazky plnit řádně nezačala, obdržela až po dalších téměř dvou měsících oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 18. 7. 2007. Vyklizení bytu poškozené proběhlo poté až za další měsíc. Poškozená tak dle názoru dovolatele měla dostatečný časový prostor k nápravě prodlení, které sama způsobila neplněním smluvních podmínek. Přitom lhůty, ve kterých jí byly výzvy k nápravě vadného stavu zasílány, nijak nevybočují ze lhůt, v nichž zasílají obdobné výzvy i bankovní subjekty poskytující spotřebitelské úvěry. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, dovolatel zejména poukázal na způsob, jakým byl odůvodněn závazný právní názor odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 61 To 513/2010, kdy tento soud označoval nejen obviněného samotného, ale rovněž jeho podnikatelské aktivity způsobem, který byl posléze kritizován i Vrchním soudem v Praze, byť tento soud k námitce podjatosti vznesené obviněným nevyloučil z projednávání a rozhodování věci členy odvolacího senátu 61 To Městského soudu v Praze, nicméně konstatoval, že Městský soud v Praze použil některé expresivní výrazy či spekulativní úvahy o eventuelních širších protiprávních aktivitách obviněného a že soud měl být v daném směru profesně zdrženlivější a neměl takto prezentovat své domněnky. Dovolatel je nadále přesvědčen, že konkrétní senát odvolacího soudu měl být z dalšího projednávání a rozhodování jeho trestní věci vyloučen, neboť požadavek nestrannosti a nezaujatosti soudu a soudců byl přístupem senátu odvolacího soudu a jeho výroky zásadně zpochybněn. Jestliže přesto členové senátu odvolacího soudu z dalšího projednávání a rozhodování předmětné trestní věci vyloučeni nebyli, označil to dovolatel za procesní vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. V petitu svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudkem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 61 To 227/2011, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 1 T 15/2010, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného z důvodu dle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2010, č.j. 1 ZT 216/2008, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal důvody k tomu, aby sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či předseda senátu nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle §31 tr. řádu rozhodnuto. V posuzovaném případě je obsahem podaného dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naplněn, neboť dovolatel tvrdí, že o věci rozhodl senát Městského soudu v Praze, který byl dle jeho názoru vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, přičemž o vyloučení členů tohoto senátu nebylo orgánem uvedeným v §31 tr. řádu rozhodnuto. Omezující podmínka uvedená v §265b odst. 1 písm. b) věta za středníkem tr. řádu v posuzovaném případě není dána, neboť dovolateli byly důvody vyloučení členů senátu odvolacího senátu známy a byly jím v řízení namítnuty. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). V posuzovaném případě byl i tento dovolací důvod převažujícím obsahem podaného dovolání naplněn, neboť dovolatel namítl jednak nesprávné právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 tr. zákona, naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, jednak jiné nesprávné hmotně právní posouzení (charakter zajištění úvěru). Dovolatel dále poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu vyjádřenými v tzv. skutkové větě výroku o vině a výsledky provedeného dokazování. Takový extrémní rozpor opravňuje dle ustálené judikatury i k výjimečnému zásahu do samotných skutkových zjištění soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť - jak výše uvedeno - dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku primárně k revizi skutkových zjištění neslouží. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm.c a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu přecházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V posuzovaném případě dovolatel výslovně uvedl, že tento dovolací důvod uplatňuje v jeho druhé variantě, tedy s ohledem na to, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S ohledem na tuto okolnost je nutno mít za to, že obsahem podaného dovolání je i tento dovolací důvod naplněn. Po věcném posouzení obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Nejvyšší soud se především nemohl ztotožnit s konstatováním Městského soudu v Praze obsaženým v dovoláním napadeném rozsudku, že dokazování bylo Obvodním soudem pro Prahu 10 provedeno v dostatečném rozsahu, že důkazy byly soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem hodnoceny a že až na drobné dílčí vady rozsudku jsou jeho skutková a právní zjištění zcela správná. Stejně tak Nejvyšší soud nesdílí názor Městského soudu v Praze absolutně odmítající obhajobu obviněného spočívající v tom, že obviněný sám toliko podepsal smlouvu o poskytnutí úvěru poškozené, přičemž vše další zařizovali jeho zmocněnci. Nejvyšší soud naopak konstatuje, že dokazování provedené Obvodním soudem pro Prahu 10 rozhodně nelze považovat za dostatečné co do jeho rozsahu, neboť minimálně zcela absentují důkazy rozhodné pro určení a posouzení subjektivní stránky trestného činu. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 10 ve výroku o vině (nedotčeném ani rozsudkem soudu odvolacího ) konstatoval, že obviněný využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, pak v procesu dokazování nelze nalézt (a tedy ani adekvátně zhodnotit) jediný důkaz, že by obviněný o těchto skutečnostech vůbec věděl a v důsledku povědomí o těchto skutečnostech se je rozhodl využít. Jestliže takové důkazy neměl soud k dispozici, pak je nemohl ani v neprospěch obviněného vyhodnotit, neboť absentující důkaz nelze hodnotit jinak než ve prospěch obviněného. Za tohoto stavu věcí nelze než konstatování soudu o využití finanční tísně poškozené a její rozumové slabosti označit za pouhou nepřípustnou úvahu, neopírající se o řádné skutkové zjištění. Za rozpornou část výroku o vině s provedenými důkazy je rovněž nutno označit konstatování soudu prvního stupně, že obviněný ihned poté, kdy poškozená nebyla schopna řádně hradit dohodnuté splátky úvěru, pohledávku uplatnil a převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu. Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že provedené důkazy přesvědčivým způsobem nevedly k nezpochybnitelnému závěru o tom, že to byl obviněný, kdo tyto úkony provedl, ani o tom, jaký byl podíl obviněného na těchto úkonech. Konstatování soudu obsažené v úvodu výroku o vině, že obviněný "spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli..." spáchal skutek dále ve skutkové větě popsaný, tyto okolnosti nikterak neobjasňuje, neboť ze skutkové věty samotné, jakož ani z odůvodnění rozsudku není patrno, v čem konkrétně mělo spolupachatelství spočívat a zda a jaký vůbec byl podíl obviněného na žalovaném skutku (kromě podpisu úvěrové smlouvy). K odstranění této vady výroku nikterak nepřispělo ani konstatování odvolacího soudu, že "obecně zmocnitel za jednání nese odpovědnost", neboť v oblasti vyvození trestní odpovědností se s takto zjednodušeným chápáním odpovědnosti zmocnitele nelze ztotožnit. Aby bylo možno trestní odpovědnost zmocnitele za jednání zmocněnce spolehlivě dovodit, muselo by být v procesu dokazování řádně a beze vší pochybnosti doloženo (a nikoli pouhou úvahou předpokládáno), že obsahem zmocnění bylo takové jednání zmocněnce, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokud takové zmocnění prokázáno není, je spíše na místě úvaha o excesu z rámce zmocnění, než spekulace soudu o tom, že skutečným obsahem zmocnění (bez ohledu na důkazy) muselo být trestné jednání. Jestliže soudy obou stupňů (zejména Městský soud v Praze) dovodily trestní odpovědnost obviněného L. J. za jednání popsané ve výroku o vině pouze na základě zjištění, že on to byl, kdo vystavil plné moci a podepsal úvěrovou smlouvu, aniž by současně prokazatelně věděl jak o finanční tísni obviněné a její rozumové slabosti, tak o dalších úkonech jiných osob, pak v těchto provedených činnostech obviněného nemohl shledat naplnění znaků skutkové podstaty dokonaného trestného činu lichvy tohoto obviněného jako pachatele ani spolupachatele. Nejvyšší soud je rovněž nucen přisvědčit námitce dovolatele ve vztahu k rozsudku soudu druhého stupně směřující proti posouzení subjektivní stránky jako úmyslu nepřímého s argumentem, že obviněný musel vědět z řady jiných (odvolacím soudem ovšem nijak neztotožněných) případů jak o průběhu vztahů s jinými klienty, tak i o následcích těchto vztahů pro tyto jiné klienty. Taková úvaha soudu (byť i byla pravdivá), jestliže nemá v dokazování žádnou oporu, nemůže mít pro rozhodnutí soudu žádnou relevanci. Konstatování odvolacího soudu, že "trestně stíháni měli být samozřejmě i další osoby z firmy EuroCash, nikoliv pouze obžalovaný, nicméně soud je vázán zásadou obžalovací, dle které posuzuje vinu jen u osoby, na kterou byla podána obžaloba a případná zmínka o trestné činnosti dalších osob, byť jakkoliv odůvodněná, jako v tomto případě, může posloužit jen pro dokreslení popisu celého případu", je nutno považovat za ryze účelové. Nejvyšší soud je v této souvislosti konstatuje, že ani s poukazem na zásadu obžalovací není soud oprávněn zjednodušit si důkazní situaci a dovodit sporným způsobem trestní odpovědnost jediného obžalovaného s tím, že důkazní nouzi nahradí konstatováním, že trestný čin byl tímto obviněným spáchán ve spolupachatelství s "neztotožněnými" osobami, které - dle výsledku dokazování sice "ztotožnit" nepochybně lze, ale s poukazem na zásadu obžalovací tak soud jako jeden z orgánů činných v trestním řízení nečiní. Nejvyšší soud je toho názoru, že v postupu soudů obou stupňů (avšak s ohledem na průběh řízení především soudu odvolacího) existuje zjevná snaha o zjednodušení problému důkazní nouze, kdy soudy vzaly za základ vyvození trestní odpovědnosti obviněného L. J. jeho vztah ke společnosti EuroCash, s.r.o. a skutečnost, že smlouva o úvěru nese jeho podpis. Dle názoru Nejvyššího soudu tak v době rozhodování soudů obou stupňů, kdy ještě Parlamentem České republiky nebyl schválen návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, došlo k nepřípustné záměně tzv. funkční odpovědnosti za odpovědnost trestní. Nejvyšší soud dále nemohl pominout ani zjevný rozpor mezi tzv. skutkovou a právní větou výroku o vině. Jestliže součástí právní věty výroku o vině je i tvrzení, že zde popsaným činem získal obviněný značný prospěch, pak takové tvrzení nemá ve skutkové větě téhož výroku o vině náležitou oporu. Skutková věta sice obsahuje údaje o výši úvěru, jeho splátek, výši úroku a hodnotě předmětného bytu, chybí zde však jakékoli vyčíslení výsledného prospěchu získaného trestným činem, jakož i spolehlivý údaj o tom, že jde o značný prospěch získaný právě obviněným L. J. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že opodstatněnost dovolání obviněného – s ohledem na výše uvedené - shledal v nesprávném právním posouzení jednání obviněného jako dokonaného úmyslného trestného činu lichvy, v extrémním nesouladu provedených důkazů se skutkovými i právními závěry soudu a při tomto extrémním nesouladu ve zcela nedostatečném rozsahu dokazování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to v neprospěch obviněného L. J. Uvedené vady shledal Nejvyšší soud natolik závažnými, že musel rozhodnout o zrušení rozsudků obou soudů. Za této situace považoval Nejvyšší soud za bezpředmětné zabývat se výše zmíněnou námitkou dovolatele týkající se právního posouzení otázky charakteru převodu členského podílu v bytovém družstvu jako zajištění úvěru dle občanského zákoníku, nehledě k tomu, že z hlediska vyvození případné trestní odpovědnosti obviněného nemá precizní právní posouzení tohoto právního úkonu zásadního významu. Pokud jde o námitku dovolatele uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, nebyly - přes výše uvedené výhrady k rozsudku Městského soudu v Praze - v řízení o předmětném dovolání shledány spolehlivé okolnosti, které by opravňovaly ke konstatování o oprávněnosti této námitky a o existenci důvodů k vyloučení soudců dle §30 tr. řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací byl v obdobné situaci jako Vrchní soud v Praze, který sice rovněž vznesl výhrady proti postupu senátu Městského soudu v Praze, nicméně neshledal dostatek důvodů pro vyloučení členů předmětného senátu z projednávání a rozhodování této trestní věci. Nejvyšší soud nemohl vyhovět prvému návrhu uvedenému v petitu podaného dovolání, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, neboť jestliže v řízení o dovolání shledal nedostatečný rozsah dokazování, pak za této situace nemohl dosud provedené důkazy na druhé straně použít jako dostatečné pro závěr o nevině dovolatele a tedy pro vynesení zprošťujícího rozsudku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 61 To 227/2011 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 1 T 15/2010 v celém rozsahu a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 10, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Obvodní soud pro Prahu 10 především v potřebném rozsahu doplní dokazování tak, aby bez veškerých pochybností a při respektování zásady in dubio pro reo potvrdil nebo vyloučil existenci subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k obviněnému L. J., svá skutková zjištění ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a navazující právní závěry opřel o opatřené a provedené důkazy v předmětném trestním řízení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. prosince 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/29/2011
Spisová značka:4 Tdo 1544/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1544.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Lichva
Dotčené předpisy:§253 odst. 1,2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:03/30/2012
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 1429/12
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13