ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2397.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2397/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Enterprise Nationale , se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé č.4, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 00514152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 9, proti žalovaným 1) M. H . zastoupeným JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, soudem ustanovenou opatrovnicí, 2) D. J. zastoupené JUDr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, 3) M. M. , zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4 a 4) A. N. , zastoupeným JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, soudem ustanovenou opatrovnicí, o zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1466/2007, o dovolání žalované č. 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č.j. 6 Cmo 119/2010-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení 275 000 Kč s příslušenstvím po žalovaném č. 1 z titulu dlužnického závazku a po žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 z titulu ručení za zaplacení závazku žalovaného č. 1.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2010, č.j. 6 Cmo 119/2010-112, výrokem I. změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2009, č.j. 13 Cm 1466/2007-69, ve výroku II., IV. a V. ve vztahu k žalovaným č. 2, č. 3, a č. 4 tak, že žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 275 000 Kč s 9 % ročním úrokem od 22.6.2006 do 31.12.2006 a od 1.1.2007 s ročním úrokem z prodlení ve výši reposazby vyhlášené Českou národní bankou a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 % bodů, a to až do úplného zaplacení; výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů a výrokem III. odmítl odvolání žalobce proti výroku VI. a VII. uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že podle „Smlouvy o podpoře a propagaci piva značky Budějovický Budvar č. 9/2006 ze dne 1.1.2006“ (dále možno jen Propagační smlouva) se žalobce zavázal poskytnout žalovanému č. 1 na dobu určitou od 1.1.2006 do 31.12.2010 na reklamní činnost zaměřenou na propagaci výrobků žalobce částku 600 000 Kč. Z „Dohody o skončení Smlouvy o podpoře a propagaci piva značky Budějovický Budvar č. 9/2006 ze dne 1.1.2006 a o způsobu vypořádání peněžitého závazku“ (dále jen Dohoda o skončení Propagační smlouvy), uzavřené dne 22.5.2006, odvolací soud zjistil, že žalovaný č. 1 uznal svůj závazek uhradit žalobci částku 275 000 Kč. Odvolací soud dále vyšel z „Dohody o ručení“ ze dne 3.1.2006, v níž žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4 prohlásili, že společně a nerozdílně jako ručitelé uhradí veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní žalovaný č. 1.
Soud prvního stupně žalobu vůči žalovaným č. 2, č. 3, a č. 4 zamítl s tím, že smluvní vztah založený Propagační smlouvou byl Dohodou o skončení Propagační smlouvy nahrazen novým smluvním vztahem a tato skutečnost se již nepromítla do Dohody o ručení, což mělo za následek, že závazek ručení žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 vztahující se k Propagační smlouvě zanikl, nebyla-li Dohoda o ručení písemně změněna, jak vyžadovalo ujednání v této dohodě. Soud aplikoval §311 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a konstatoval, že v souladu s tímto ustanovením ručení zaniká současně se zánikem závazku, jenž je ručením zajišťován.
Odvolací soud se s uvedeným právním názorem soudu prvního stupně neztotožnil a dospěl k závěru, že ručitelský žalovaných č. 2, č. 3, a č. 4 na základě Dohody o ručení nezanikl. Zdůraznil, že v uvedené dohodě žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4 prohlásili, že společně a nerozdílně jako ručitelé uhradí veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní žalovaný č. 1, což podle závěru odvolacího soudu znamená, že tímto ručitelským závazkem byly zajištěny všechny finanční závazky dlužníka, tedy i ty, které by mu vznikly v budoucnu z uvedené Propagační smlouvy, např. při předčasném ukončení předmětné Propagační smlouvy, jako to bylo v daném případě. Aplikoval ustanovení §303 obch. zák., podle něhož, kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Konstatoval, že v daném případě se nejedná o dohodu o ručení podle §546 občanského zákoníku, podle něhož, dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením, přičemž ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Odůvodnil svůj závěr tím, že ručitelé prohlásili, že uhradí společně a nerozdílně veškeré peněžité závazky, pokud věřiteli (žalobci) vzniknou vůči dlužníkovi (žalovanému č. 1) z jejich podnikatelského vztahu z propagační smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná č. 2 dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné pro nesprávné právní posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že závazek uhradit žalobci částku 275 000 Kč vznikl nikoliv v rámci účinnosti Propagační smlouvy ze dne 1.1.2006, ale na základě Dohody o skončení Propagační smlouvy ze dne 22.5.2006. V doplnění dovolání podaném na výzvu soudu v určené lhůtě žalovaná č. 2 uvedla, že pokud byla ukončena Propagační smlouva dohodou, která měla v důsledku obsahu účinky odstoupení od smlouvy, pak došlo k zániku této smlouvy a tím zanikla i veškerá práva a povinnosti z Propagační smlouvy vyplývající, tedy i závazek ručení, který má akcesorickou povahu, a proto zaniká se zajištěným závazkem. Došlo-li k zániku původního závazku a ten byl nahrazen závazkem novým, nebyl nový závazek již zajištěn ručením. Zdůraznila, že Dohoda o skončení Propagační smlouvy byla sjednána bez účasti žalované č. 2 a i bez ostatních ručitelů.
Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaná č. 2 opírá dovolání o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně aplikoval §303 obch. zák. a v souladu s uvedeným ustanovením dovodil, že žalovaná 2) společně a nerozdílně s žalovanými č. 3 a č. 4 je povinna zaplatit žalobci 275 000 Kč s určeným příslušenstvím, jestliže ze skutkových zjištění učiněných z Dohody o ručení ze dne 3.1.2006 vyplynulo, že žalovaní č. 2, č. 3, a č. 4, jako ručitelé prohlásili, že společně a nerozdílně uhradí veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, pokud tak neučiní žalovaná č. 1. Jestliže žalovaní č. 2, č. 3 a č. 4 prohlásili, že uhradí společně a nerozdílně veškeré peněžité závazky žalovaného č. 1 vůči žalobci z Propagační smlouvy, znamená to, jak správně dovodil odvolací soud, že jejich ručitelské prohlášení se vztahuje i na závazek žalovaného č. 1, vyplývající mu z Dohody o skončení Propagační smlouvy.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout nesprávné právní posouzení věci, a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované č. 2 zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu