ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.23.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 23/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. H. B., zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Prosecká 412/74, proti žalovanému JUDr. P. L. , o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 358/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co 587/2009-244, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co 587/2009-244, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. října 2009, č. j. 6 C 358/2000-218, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 1999, č. j. 1 T 195/96-339, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, č. j. 10 To 571/99-363, pravomocně odsouzen za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, který spáchal tím, že jako advokát v rozporu s dohodou o správě majetku uzavřenou dne 1. 1. 1992 s Ing. J. H. proti vůli svého klienta uzavřel s Obecním úřadem Veleň dodatek č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemku z 25. 3. 1992, v němž bylo mimo jiné ujednáno, že obec provede demolici objektu cihelny ve Veleni, a poté, kdy dne 20. 10. 1992 vypověděl Ing. H. plnou moc, jednal i nadále jeho jménem, v dubnu 1994 vyjádřil jeho jménem souhlas s demolicí, převzal rozhodnutí stavebního úřadu o povolení demolice a vzdal se odvolání proti němu; v důsledku toho byla ve dnech 27. a 28. 4. 1994 provedena demolice cihelny, čímž zaniklo spoluvlastnické právo Ing. H. k této cihelně. Žalobkyně, která je právní nástupnicí zemřelého Ing. H. i jeho manželky, se v tomto řízení domáhá náhrady za zdemolovanou nemovitost. Soud dovodil, že Ing. H. se o vzniku škody a o tom, že za škodu odpovídá žalovaný, dozvěděl 28. 4. 1994, kdy byl ve Veleni a zjistil, že objekt cihelny je zdemolován, téhož dne na Městském úřadu v Brandýse nad Labem zjistil, že povolení k odstranění stavby cihelny, které vydal stavební úřad, převzal žalovaný, ačkoliv mu předtím Ing. H. vypověděl plnou moc. Vzhledem k tomu, že Ing. H. se 8. 8. 1995 připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému, soud podle §106 a §112 obč. zák. dovodil, že tím došlo ke stavení běhu promlčecí doby, který pak pokračoval od 29. 4. 2000, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla s nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Žaloba byla podána dne 27. 11. 2000, z promlčecí doby celkem uběhlo 681 dní, nárok žalobkyně byl tedy uplatněn ve dvouleté subjektivní promlčecí době, takže není promlčen. Soud dospěl k závěru, že žalovaný podle §420 obč. zák. odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni, jejíž výše byla stanovena znaleckým posudkem a činí ½ obecné ceny, kterou měla cihelna v době poškození, neboť Ing. H. byl podílovým spoluvlastníkem cihelny s podílem o velikosti ½.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 51 Co 587/2009-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po částečném zopakování důkazů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen vzhledem k tomu, že její zástupkyně byla přítomna jednání Krajského soudu v Praze dne 14. 2. 2000 ve věci sp. zn. 10 To 571/99, kdy bylo vyhlášeno usnesení, jímž bylo skončeno trestní stíhání žalovaného a žalobkyně byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, a toto usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení. Běh promlčecí doby tedy pokračoval již od 15. 2. 2000, žaloba byla dne 27. 11. 2000 podána po uplynutí celkem 754 dnů, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí subjektivní promlčecí doby.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nárok je promlčen, a namítá, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo již od 22. 12. 1994, kdy podal její otec Ing. H. trestní oznámení, a trvalo do 27. 4. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000. Namítá, že soud nepřihlédl ke všem krokům, které její otec podnikl, ke stanoviskům, jež si vyžádal, a ke všem procesním úkonům, které učinil v průběhu přípravného řízení, než bylo nade vší pochybnost jasné, kdo za škodu odpovídá. Ve věci bylo vydáno několik rozsudků, trestní řízení trvalo 5 let a nelze dovodit, že by její otec již dne 27. 4. a 28. 4. 1994, kdy došlo k demolici cihelny, věděl, kdo za škodu odpovídá. Dále namítá, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 10 To 571/99-363, bylo jí a její matce doručeno 28. 4. 2000, jejich zástupkyni 2. 5. 2000 a ve výroku o náhradě škody nabylo právní moci až 27. 4. 2000. Odvolací soud nesprávně uvedl, že Ing. H. vypověděl žalovanému plnou moc, ačkoliv to bylo obráceně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. váže promlčení práva uplynutím subjektivní promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Poškozený se o osobě škůdce dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění (o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Vědomost poškozeného není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007; obě rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází ze zjištění, že Ing. H. byl dne 28. 4. 1994 ve Veleni, kde zjistil, že objekt cihelny byl zdemolován, a téhož dne na Městském úřadě v Brandýse nad Labem zjistil, že stavební úřad vydal povolení k odstranění stavby cihelny, které převzal žalovaný. Pokud dovolatelka tato skutková zjištění napadá, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry a namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Skutkové zjištění, že Ing. H. na Městském úřadě v Brandýse nad Labem dne 28. 4. 1994 zjistil, že žalovaný převzal povolení k odstranění stavby cihelny, má oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývá především z výpovědi Ing. H. v trestním řízení dne 8. 8. 1995 i z výpovědi V. V., pracovnice stavebního úřadu, učiněné dne 13. 6. 1995 před orgánem Policie ČR. Skutkové zjištění o tom, že Ing. H. věděl, že žalovaný nebyl oprávněn jednat jeho jménem, je rovněž podloženo těmito důkazy, jakož i dopisem žalovaného Ing. H., který, jak Ing. H. uvedl ve své výpovědi, obdržel 20. 10. 1993.
Skutková okolnost, zda Ing. H. vypověděl žalovanému plnou moc nebo zda to byl naopak žalovaný, kdo Ing. H. vypověděl plnou moc, není z hlediska hmotného práva významná, neboť rozhodným pro posouzení věci je zjištění, že smluvní vztah mezi nimi zanikl a žalovaný již nebyl oprávněn Ing. H. zastupovat. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl z tohoto důvodu naplněn.
Závěr odvolacího soudu, že Ing. H. již dne 28. 4. 1994 věděl o tom, kdo za škodu způsobenou demolicí cihelny odpovídá, spočívá na zjištění, že již tohoto dne získal od příslušného úřadu informaci, že žalovaný za něj neoprávněně převzal rozhodnutí o povolení odstranění cihelny a vzdal se i práva odvolání, což jsou skutkové okolnosti, z nichž bylo možno učinit právní závěr o odpovědnosti konkrétní osoby za způsobenou škodu.
Podle §112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Návrh na náhradu škody v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle ustanovení §43 odst. 2 tr. řádu uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, ale i dříve, a to i v trestním oznámení, pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody (je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje [srov. např. Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení), publikované pod č. III Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1967, str. 239, popř. Zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, publikovanou pod č. 22 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, str. 506 - 507]. Řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, jenž je na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Námitka dovolatelky, že stavení běhu promlčecí doby započalo již 22. 12. 1994 podáním trestního oznámení, není důvodná. Jak vyplývá z výsledků řízení, Ing. H. v trestním oznámení ze dne 21. 12. 1994 sice uvedl, že jednáním JUDr. P. L. mu byla „způsobena značná škoda“, nebyla však ani orientačně vyčíslena a nebyl vznesen požadavek, aby povinnost k náhradě škody byla žalovanému uložena; teprve dne 8. 8. 1995 před orgánem Policie ČR Ing. H. uvedl, že škoda mu způsobená činí 2.000.000,- Kč a že žádá, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost tuto škodu nahradit. Vzhledem k tomu, že k uplatnění nároku ve smyslu §43 odst. 3 trestního řádu došlo až dne 8. 8. 1995, právní názor odvolacího soudu na počátek stavení běhu promlčecí doby je správný.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2000, č. j. 10 To 571/99-363, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Praze-východ ze dne 15. 9. 1999, č. j. 1 T 185/99-339, ve výroku o náhradě škody podle §258 odst. 1 písm. f) a odst. 2 trestního řádu zrušen, žalobkyně byla podle §265 trestního řádu odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání poškozených bylo zamítnuto, bylo vyhlášeno při veřejném zasedání dne 14. 2. 2000 za přítomnosti zmocněnkyně žalobkyně JUDr. H. Vzhledem k tomu, že proti usnesení podle §265 trestního řádu není přípustná stížnost a toto usnesení bylo dne 14. 2. 2000 vyhlášeno za přítomnosti zmocněnkyně žalobkyně, nabylo toto usnesení tohoto dne právní moci, a to bez ohledu na to, že poté byl jeho opis doručován žalobkyni a její zmocněnkyni.
Nicméně samotný fakt právní moci uvedeného rozhodnutí neznamená automaticky konec stavení běhu promlčecí doby a jeho pokračování ve smyslu §112 obč. zák. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je ochrana poškozeného v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena, posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen. Pokud totiž po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podal návrh na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočíná znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, ale její běh je i nadále přerušen. Pouze v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žaloba na náhradu škody nebyla sice podána bezprostředně po pravomocném skončení trestního řízení, to však samo o sobě neznamená, že poškozený v zahájeném řízení řádně nepokračoval. Z hlediska „řádného pokračování v řízení“ odvolací soud aplikaci §112 obč. zák. v dané věci neposuzoval, když automaticky s datem pravomocného skončení trestního řízení vedeného proti žalovanému spojil počátek pokračování běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, a nezvažoval konkrétní okolnosti případu významné pro posouzení „přiměřené lhůty“ dané poškozenému k pokračování v občanskoprávním řízení, jakými v dané věci je zejména okolnost, že žalobkyně je právní nástupkyní poškozeného po jeho smrti, jakož i význam usnesení soudu v trestní věci pro žalobkyni, jež nebyla jeho vyhlášení přítomna, a bylo jí doručeno, když navíc z obsahu tohoto usnesení se podává, že bylo projednáno odvolání obžalovaného, státního zástupce a poškozených proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, avšak z jeho výrokové části není zřejmé, že jím bylo o vině a trestu obžalovaného pravomocně rozhodnuto, což mohlo vyvolat důvodné pochybnosti poškozených.
Za této situace neobstojí závěr odvolacího soudu, že k datu podání žaloby uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správný, dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu