Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2012, sp. zn. 25 Cdo 2800/2011 [ usnesení / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2800.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2800.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2800/2011 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. Č. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované MUDr. Z. N. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, o 300.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 201/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2011, č. j. 44 Co 258/2009-219, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bašty 8. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 44 Co 258/2009-219, potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2008, č. j. 20 C 201/2004-173, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení 300.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, kterou mu měla způsobit žalovaná zubní lékařka aplikací zubní protézy; žalobce podle žalobních tvrzení trpěl dlouhodobou bolestí v důsledku otlaků dásní a bolestné vyčíslil zhruba stodesetinásobkem základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud vyloučil objektivní odpovědnost žalované za škodu podle §421a obč. zák., neboť instalování zubní protézy je finálním výsledkem protetických prací a nelze ji považovat za věc použitou při provádění lékařského zákroku. Z provedených důkazů pak nevyplývá ani porušení právní povinnosti při činnosti žalované podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná dodržela předepsané stomatologické standardy (postupovala tzv. lege artis včetně dostatečného časového odstupu pro zahojení dásní před nasazením protézy). Porušení povinnosti registrovat ordinaci jako zubní laboratoř podle zákona č. 160/1992 Sb. samo o sobě odpovědnost za škodu nezakládá. Žalobce tedy neprokázal, že by jeho bolesti a potíže byly v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované; soud prvního stupně navíc hlavní příčinu obtíží shledal v nesoučinnosti žalobce s lékařkou, neboť usazení protézy vyžaduje opakované úpravy, které odstraní potíže, avšak žalobce v tomto směru nespolupracoval (§441 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že snímatelná zubní protéza je typickou movitou věcí ve smyslu §119 odst. 1 obč. zák. a škoda způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze této věci, zakládá odpovědnost toho, kdo ji při plnění svého závazku použil (§421a obč. zák.). Poukazuje v této souvislosti na judikaturu dovozující tento typ odpovědnosti u působení drátěné kličky na míchu (Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005), u perforace srdeční síně elektrodou kardiostimulátoru (Městský soud v Praze, sp. zn. 25 Co 292/2009), u poranění zlomeným dříkem endoprotézy (Obvodní soud pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 131/2010) a u zneprůchodnění močovodu tlakem chirurgické nitě (Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 13 C 99/2006). Závěr o nedůvodnosti žaloby je pak v rozporu i s čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle nějž má „osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem“, aniž lze na výkon práv garantovaných Úmluvou uplatnit jakákoliv omezení. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu i nedostatečně zdůvodněnou úvahu, proč porušení povinnosti při registraci zubní laboratoře nepředstavuje podmínku protiprávnosti podle §420 odst. 1 obč. zák. Dovozuje naopak, že se jedná o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom rozsahu, jaký odpovídá příslušné registraci [§5 odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb.], proto jde o postup non lege artis. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, odpovídající ustálené judikatuře soudů k odpovědnosti podle §420 odst. 1 a §421a obč. zák. při poskytování zdravotní péče. Zdůrazňuje, že žalobce neprokázal, že újmu na zdraví způsobily vlastnosti a povaha použité věci. Poukazuje na délku řízení a nákladovou náročnost sporu pro žalovanou a vzhledem k absenci otázky zásadního právního významu v dovolání navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nejde proto o přípustnost dovolání podle§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Protože po předchozím zrušení rozhodnutí odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně shodně (znovu žalobu zamítl), nejedná se ani o tzv. skrytou diformitu, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., to však jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Odvolací soud vyloučil objektivní odpovědnost žalované zubní lékařky podle §421a obč. zák. za škodu spočívající ve vytrpěné bolesti způsobené otlakem dásní instalovanou zubní protézou sice s poněkud zjednodušujícím odůvodněním zdůrazňujícím pasivní charakter protézy při zákroku, nicméně jeho závěr je z hlediska výkladu okolností, které mají původ v povaze věci, věcně správný. U odpovědnosti podle §421a obč. zák. se totiž předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je takové působení konkrétní věci (přístroje či nástroje), které má svůj původ ve specifických vlastnostech věci a které je při použití ke svému účelu způsobilé vyvolat určitý škodlivý následek. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta např. v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či vlastnosti materiálu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, publikovaný pod C 4646 v Souboru civilních rozhodnutí NS – dále též jen „Soubor“). Příklady zmiňované dovolatelem (elektroda kardiostimulátoru či ulomený dřík endoprotézy), které by do této kategorie mohly rovněž spadat, jsou však odlišné od situace v dané věci. Jestliže totiž příčinou poškození zdraví byl technicky nesprávně provedený lékařský zákrok, řídí se odpovědnost poskytovatele zdravotní péče obecnou úpravou podle §420 obč. zák., nikoliv úpravou objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, jež mají původ v povaze použité věci podle §421a obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, Soubor C 2992). To platí i v nyní projednávané věci, kdy podle žaloby měla zubní protéza nevhodně působit na dásně proto, že byla nesprávně a předčasně usazena do ústní dutiny; tvrzená újma tak měla být vyvolána způsobem použití věci (nekvalitou zákroku), nikoliv účinkem plynoucím ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, a režim §421a obč. zák. se neuplatní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. dále též rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, či usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011). Srovnatelným je i případ nesprávně provedeného stehu, který ovšem na rozdíl od představy dovolatele odpovědnost podle §421a obč. zák. nezakládá. V rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, publikovaném v Souboru pod C 5794, totiž Nejvyšší soud vyložil, že steh nevyvolal zaškrcení močovodu svou povahou, ani svými vlastnostmi či vlastností šicího vlákna, ale tím, kam jej operatér umístil, když jím přitáhl okolní tkáň natolik, že došlo ke škodlivému účinku na zdraví; v takovém případě škoda nebyla vyvolána okolností vyplývající z povahy použité věci. Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odpovědnosti za škodu podle §421a obč. zák. je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro tuto otázku založena není. Dovolatel nezpochybňuje skutková zjištění [jejich správnost ostatně v režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá] o postupu žalované lékařky při poskytování zdravotní péče a nenapadá ani závěr, že konkrétní počínání při přípravě protézy a jejím usazení bylo tzv. lege artis, takže nedošlo k porušení právní povinnosti, které by zakládalo obecnou odpovědnost žalované za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Spatřuje-li dovolatel toto porušení v nedostatku registrace nestátního zdravotnického zařízení podle zákona č. 160/1992 Sb., přehlíží princip tzv. gradace jevů příčinné souvislosti, neboť byl-li samotný výkon zdravotní péče řádný a obtíže byly vyvolány nespoluprací žalobce s lékařkou, není pro vznik újmy rozhodující formální stav registrace vyžadované veřejnoprávním předpisem regulujícím poskytování péče nestátními zdravotnickými zařízeními. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze konečně připisovat zásadní právní význam ani z pohledu dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s Čl. 24 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb.m.s. Úmluva totiž neobsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti (podle Čl. 24 osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem) a odkazuje na zákonný předpis, jímž je v tomto případě občanský zákoník (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1085/2011). Protože tedy dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem, jejíž výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (300.000,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 (dovolání bylo odmítnuto) a §18 odst. 1 citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon právní služby – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby (převzetí věci a zastoupení a vyjádření k dovolání) a navýšení o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010, celkem 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2012
Spisová značka:25 Cdo 2800/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2800.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02