ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1944.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1944/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 270/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, č. j. 53 Co 607/2011 – 106, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 11 C 270/2010 – 98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, č. j. 53 Co 607/2011 – 106, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že u soudu prvního stupně jsou vedena dvě řízení o jednom a témže nároku a obě řízení byla vyvolána jedinou žalobou, kterou žalobce podal nejprve elektronicky (dne 29. 9. 2010, řízení o ní je vedeno pod sp. zn. 21 C 306/2010) a poté doplnil písemným podáním shodného obsahu (dne 1. 10. 2010, řízení vedeno pod sp. zn. 11 C 270/2010). Soud prvního stupně zjevně nesprávně zapsal pozdější podání jako samostatnou žalobu, přičemž ovšem nelze přehlédnout, že k tomuto pochybení mohl přispět i žalobce tím, že pozdější přípis neoznačil jako doplnění žaloby. Soud prvního stupně pak neměl v předmětné věci (sp. zn. 11 C 270/2010) jednat, neboť tomu bránila skutečnost, že řízení ve věci 21 C 306/2010 bylo zahájeno dříve, a tvořilo tak překážku věci zahájené. Avšak konal-li přece jen soud prvního stupně v řízení později zahájeném a zjistil-li posléze, že je tu dána překážka věci zahájené, neměl jinou možnost než řízení zastavit. U soudu nelze vést dvě řízení o téže věci a řízení později zahájené musí být zastaveno. Dříve zahájené řízení (sp. zn. 21 C 306/2010) nemohl soud prvního stupně zastavit ani s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, protože by tak mimo jiné obešel rozvrh práce a odňal účastníkům zákonného soudce.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost staví na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobu k soudu prvního stupně podal nejprve elektronickou cestou (podáním opatřeným zaručeným elektronickým podpisem) a po té ji z opatrnosti doplnil ještě písemně s tím, že tentokráte byla žaloba doplněna i o plnou moc. Žalobce tak podal pouze jednu žalobu a nikterak nezavinil, že byla soudem zapsána pod dvěma různými spisovými značkami. Soud prvního stupně začal jednat nejdříve o věci zapsané pod sp. zn. 11 C 270/2010 (nařídil jednání, provedl dokazování, poučil žalobce ve smyslu §118a o. s. ř. atd.). Teprve v mezidobí bylo soudu prvního stupně doručeno písemné vyjádření žalované k řízení pod sp. zn. 21 C 306/2010 (v němž dosud soud ve věci samé jednat nezačal), v němž žalovaná upozornila na existenci překážky věci zahájené. Soud prvního stupně měl správně zastavit řízení, v němž ještě nezačal jednat ve věci samé. Nejedná se totiž o dvě řízení, která by byla zahájena dvěma různými žalobami dvakrát, ale o jednu věc, která je omylem u soudu zapsána dvakrát. Postup zvolený soudem prvního stupně je tedy v rozporu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalobce poukázal též na rozdílný postup odvolacího soudu v jiných jeho případech, v nichž také došlo k nesprávnému zápisu podání pod více spisových značek, a odvolací soud následně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, neboť podle jeho názoru nemohlo na základě jedné žaloby (byť doručené různými cestami) dojít k zahájení více řízení. Žalobce následně doložil toto tvrzení doručením kopií usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, č. j. 58 Co 308/2012 – 54 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2012, č. j. 28 Co 271/2012 – 58. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že žalobce podal žalobu nejprve v elektronické podobě opatřené zaručeným elektronickým podpisem a následně (zřejmě v důsledku v té době nejednotného výkladu §42 odst. 3 o. s. ř.) tuto žalobu nahradil podáním stejného obsahu v písemné formě. Soud prvního stupně administrativně postupoval tak, že obě podání zapsal do soudního rejstříku jako dvě samostatné žaloby (návrhy na zahájení řízení) a nadále jednal, jako by byla zahájena dvě samostatná řízení.
Z toho se ovšem podává, že ve skutečnosti nemohlo dojít k zahájení dvou řízení, kterak má na mysli §82 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nepodal žaloby dvě, nýbrž žalobu jedinou. Ke zdánlivému zahájení dvou řízení došlo jen vlivem zmatečného administrativního postupu soudu prvního stupně, který je označován jako mylný zápis (§156 instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy).
V daném případě tedy nepřichází v úvahu postup podle §83 odst. 3 a §104 odst. 1 o. s. ř., tedy zastavení řízení z důvodu existence překážky věci zahájené (litispendence), protože tu nejsou dvě řízení, která by si co do předmětu a účastníků konkurovala, lépe řečeno, nejsou tu dvě řízení, ale řízení jediné, vedené pod dvěma spisovými značkami.
Právě uvedené samo o sobě postačuje k učinění závěru, že dovolání je důvodné, neboť oba soudy postupovaly nesprávně, jestliže předmětné řízení zastavily. Dovolací soud tedy postupoval podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil. Věc pak vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud ovšem považoval za nezbytné vyjádřit se k dalšímu postupu soudu prvního stupně.
V daném případě je totiž poněkud problematické, že soud prvního stupně začal jednat pod tou spisovou značkou věci, která byla do soudního rejstříku omylem zapsána později (proběhla jednání, bylo provedeno dokazování atd.), zatímco pod spisovou značkou věci zapsané do soudního rejstříku dříve (21 C 306/2010) jednat nezačal. Jestliže by tomu bylo naopak, nečinilo by potíže postupovat podle již zmíněného §156 instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. a zápis věci do soudního rejstříku pod sp. zn. 11 C 270/2010 označit za mylný. Nabízí se totiž, že zápis věci pod sp. zn. 21 C 306/2010 byl správný, kdežto právě zápis pod sp. zn. 11 C 270/2010 byl chybný.
Dovolací soud ovšem zastává názor, že soud prvního stupně musí dále postupovat tak, aby dosavadní výsledky řízení (pod sp. zn. 21 C 270/2010) byly zachovány. To znamená, že bez zřetele k tomu, který zápis do soudního rejstříku byl učiněn správně, bude třeba pokračovat pod tou spisovou značkou řízení, v němž již byly učiněny úkony ve věci samé (tedy zřejmě v předmětném řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 270/2010).
Dovolací soud si je vědom, že tímto postupem může dojít ke kolizi se zákazem odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kterak upozornil v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud. Avšak ani tento ústavním pořádkem vyslovený zákaz nelze vykládat a aplikovat tak, aby docházelo k porušení jiných složek práva na spravedlivý proces, do jehož rámce i tento zákaz spadá. Je též nutno uvědomit si původ zákazu odnětí zákonnému soudci, jímž je „úsilí zabránit svévoli při přikázání právní věci určitému, pro jednotlivý případ zvolenému soudci, kdy je ve hře i důvěra osob domáhajících se práva a veřejnosti v nestrannost a věcnost justice“ (Baňouch, H. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 792, §13).
V daném případě by pak přepjaté trvání na tomto zákazu vedlo k narušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), k porušení zásady hospodárnosti občanského soudního řízení, k neodůvodněnému zatížení účastníků řízení (opakováním již učiněných úkonů) a obecně k takovému postupu, který neodpovídá rozumnému uspořádání vztahů mezi adresáty právního předpisu. Z výše popsaného skutkového stavu je nadto zcela zřejmé, že dovolacím soudem uvedený postup soudu prvního stupně v dalším řízení nijak nenarušuje podstatu zákazu odnětí zákonnému soudci, neboť prvky libovůle ve způsobu přidělení věci soudci k jejímu projednání (pod sp. zn. 21 C 270/2010) nelze dovodit.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu