ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.861.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 861/2012-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2012 o dovolání obviněných Ing. J. J. , Ing. I. Š. a Ing. P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, byli obvinění Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchali tím, že
obviněný Ing. J. J. jako předseda představenstva České lidové družstevní záložny se sídlem v Brně, Hlavní č. 131, (dále jen „ČLDZ“), od 22. 12. 1998, s předmětem činnosti mimo jiné zprostředkování a obstarávání právních, ekonomických a poradenských služeb a současně od 23. 4. 1999 jako společník a jednatel obchodní společnosti Metalco, spol. s r. o., se sídlem Brno, Hlavní č. 131, (dále jen „Metalco“) s předmětem činnosti mimo jiné zprostředkovatelská činnost, leasing, činnost organizačních a ekonomických poradců,
obviněný Ing. I. Š. jako místopředseda představenstva ČLDZ od 22. 12. 1998 a současně od 23. 4. 1999 jako společník a jednatel obchodní společnosti Metalco,
obviněný Ing. P. K. jako místopředseda představenstva ČLDZ od 23. 3. 1999 a současně od 23. 4. 1999 jako společník a jednatel obchodní společnosti Metalco,
se záměrem dosáhnout neoprávněného odčerpání finančních prostředků z majetku ČLDZ ve svůj prospěch či prospěch třetích osob,
v rozporu s ustanovením §1 odst. 6, §3 odst. 1, 2 zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, uzavřeli dne 30. 4. 1999 v B. obviněný Ing. P. K. a obviněný Ing. I. Š. jako místopředsedové ČLDZ a obviněný Ing. J. J. jako jednatel obchodní společnosti Metalco Smlouvu o obhospodařování finančních prostředků za účelem jejich zhodnocení, na základě které bylo v rámci následně uzavřených dodatků č. ... – ... v době od 15. 3. 1999 do 6. 10. 1999 převedeno z prostředků ČLDZ do společnosti Metalco celkem 18.212.653,- Kč, a to částečně již před uzavřením smlouvy, kdy z této částky ve výši 5.000.000,- Kč, odčerpané z prostředků ČLDZ na podkladě dodatků č. .. a č. ..., použili na úhradu části kupní ceny nemovitosti v k. ú. K., obci B., na ul. H. č. ...., a to budovy č. p. ...., včetně pozemku parc. č. ...., zapsaných na LV č. ..... u KÚ Brno-město, zakoupených na základě kupní smlouvy ze dne ........ od P. a D. B. do vlastnictví nabyvatele společnosti Metalco, zastoupené jednatelem Ing. I. Š., za celkovou kupní cenu 9.500.000,- Kč, přičemž za účelem získání zbývající části kupní ceny ve výši 4.500.000,- Kč uzavřel obviněný Ing. J. J. jako jednatel společnosti Metalco na straně pronajímatele s ČLDZ jako nájemcem, zastoupeným místopředsedy představenstva obviněným Ing. I. Š. a obviněným Ing. P. K., dne 1. 11. 1999 v B. „Smlouvu o nájmu nebytových prostor číslo .......“, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor ve výše označených nemovitostech v B.-K. pro činnost ČLDZ na sjednanou dobu 10 let, přičemž ještě před uzavřením této smlouvy byla dne 6. 10. 1999 uhrazena ze strany ČLDZ finanční jistina na nájemné ve výši 4.500.000,- Kč, aniž by byl zřízen jakýkoli zajišťovací instrument k najatým nemovitostem ve prospěch ČLDZ, čímž byl bezdůvodně snížen disponibilní rozpočet ČLDZ a ohrožena ekonomika záložny, kdy následně nebyly takto investované prostředky v plném rozsahu vráceny, čímž všichni obvinění společným jednáním vědomě a cíleně zajistili prospěch obchodní společnosti Metalco na úkor ČLDZ nejméně v částce 9.220.000,- Kč, což představuje rozdíl mezi poskytnutými prostředky na kupní cenu dotčených nemovitostí (9,5 mil. Kč) a částí vrácené jistiny z nájemného (280.000,- Kč).
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný Ing. J. J. odsouzen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněný Ing. I. Š. byl odsouzen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Obviněný Ing. P. K. byl odsouzen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců.
Vrchní soud v Olomouci, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K., rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, podali obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. P. K. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Kotka z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení §265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. v podrobnostech uvedli, že srovnáním předmětů činností ČLDZ a Metalco, jak vyplývají z úplných výpisů z obchodního rejstříku obou subjektů, shledáme, že stejný předmět činnosti v žádném okamžiku, kdy v obou subjektech působili obvinění, dán není. Zbývá hledat, zda existuje předmět obdobný. Obdoba by byla možná u zprostředkování určitých služeb a poskytování určitých služeb. Následně se dovolatelé zabývali gramatickým a logickým výkladem slov zprostředkování a obstarávání (právních, ekonomických a poradenských služeb) a slova poskytování (takových služeb), přičemž dospívají k závěru, že v žádném případě paralelu nebo analogii shledat nelze. Společnost Metalco měla zapsán předmět činnosti, který spočíval v přímém poskytování rad, ČLDZ pouze měla shánět někoho, kdo by takovou radu poskytl. Krajský soud přehlédl, zda v daném případě některá ze zúčastněných společností zapsanou činnost vůbec vykonávala. Poradenskou činnost pro žádného družstevníka po dobu činnosti dovolatelů ČLDZ nikdy nezprostředkovala, tedy i při podobnosti obou předmětů činnosti nešlo o faktickou konkurenci nebo faktickou činnost, jak na to upozorňuje komentář k ustanovení §255 tr. zákoníku (srov. Šámal a kol. Komentář k trestnímu zákonu, C. H. Beck, Praha, 2010, str. 2376). Navíc soudy obou stupňů přehlédly, že činnost organizačních a ekonomických poradců (tedy onen „obdobný předmět činnosti“) byl pro společnost Metalco zapsán do obchodního rejstříku až dne 23. 4. 1999, avšak podle výroku rozsudku byly prostředky převáděny do Metalca již od 15. 3. 1999. Smlouva samotná podle výroku rozsudku byla uzavřena 30. 4. 1999, čili v době jejího podpisu si obě firmy fakticky konkurovat nemohly. Je však zřejmé, že prostředky převedené v době od 15. 3. do 30. 4. 1999, byť dodatečně snad smlouvou pokryté, nemohou být zahrnuty do skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zákoníku, resp. §128 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“).
Krajský soud při aplikaci nového trestního zákoníku přehlíží ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud se však měl o toto ustanovení opřít při hodnocení toho, zda úmysl obviněných v době uzavírání předmětných smluv směřoval k znevýhodnění ČLDZ. Podle znaleckých posudků šlo o smlouvy ekvitní, vyvážené a pro obě strany stejně výhodné. Teprve následný pád záložen vedl ke škodlivému následku. Navíc o všech opatřeních byla informována členská schůze družstevníků jako nejvyšší orgán záložny a jde tudíž o případ beztrestnosti na základě svolení poškozeného. Konečně také příslušná smlouva, byť zjevně nezákonná, byla připravena a kontrolována právníky, kteří obviněné ubezpečovali, že je v pořádku. Bylo proto dovolateli poukazováno na princip předvídatelnosti a možnost jednání v omluvitelném právním omylu. K otázce předvídatelnosti dále dovolatelé odkázali na stanoviska Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (Grigoriades proti Řecku, Pl. ÚS 9/01, Kokkinakis vs. Řecko a Cantoni vs. Francie). Není možné v roce 1999 dovodit, že obvinění vůbec počítali s následkem – úpadkem ČLDZ, natož aby s ním byli srozuměni nebo jej chtěli. Je tedy zřejmé, že následek, který je popsán ve výroku rozsudku, obvinění úmyslně nezavinili. Pokud by soud uvažoval o právní kvalifikaci podle §255a tr. zák., je třeba upozornit, že ustanovení o porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti bylo do trestního zákona zavedeno novelou č. 105/2000 Sb., s účinností od 1. 5. 2000. K jednání obviněných došlo před tímto datem. Klíčem k pochopení toho, proč jsou argumenty odvolacího soudu nedostatečné, je sám zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech (§3 odst. 1 a 2). Smlouva o obhospodařování finančních prostředků je skutečně v rozporu s citovaným zákonem. Otázkou však je, zda obvinění, vedeni radou zkušených právníků Ž. a J., byli schopni si tento rozpor uvědomit. Podle zásady „in dubio pro reo“ měl být podpis uvedené smlouvy hodnocen jako jednání v právním omylu, jehož nebylo možno se vyvarovat, tedy jako omyl skutkový. Chybí elementární znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jímž je úmysl. Nedbalost v době činu nebyla trestná. Odůvodnění odvolacího soudu je vnitřně rozporné. Metalco vykonávala při správě finančních prostředků právě ty činnosti, které měla družstevní záložna zakázány a jejichž smyslem bylo lepší zhodnocení členských vkladů. Porovnáním výnosů z obchodů Metalca s obvyklou úrokovou sazbou při mezibankovních vkladech, případně úvěrech družstevníků znalecky prokázaly, že výnosy byly skutečně vyšší. To odvolací soud nebere v úvahu. Odvolací soud nijak nehodnotí znalecké posudky ani výpovědi obviněných, navíc nebere v úvahu dobu rozhodnutí a dobu jednání, ale hodnotí výsledek, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 558/01). Jestliže z rozboru výsledků obchodování se svěřenými prostředky vyplývá, že společnost Metalco dosahovala – alespoň z počátku – výnosů vyšších než v případě, že by tyto prostředky zůstaly na účtu záložny, případně byly uloženy v bance, je nutno hodnotit úmysl obviněných podle těchto počátečních výsledků, jimiž se přece naplňoval předpoklad, s nímž uvedenou smlouvu o správě financí uzavírali. Hodnotit tento předpoklad až poté, co došlo k pádu ČLDZ odporuje tomu, jak ukládá obecným soudům za povinnost ústavní nález IV. ÚS 260/05.
Plastičtějšímu obrazu o jednání obviněných v době před uzavřením zmíněné smlouvy by přispěly důkazy, jejichž provedení bylo navrženo odvolacímu soudu. Odvolací soud jejich provedení odmítl a Nejvyšší soud má nyní posoudit, zda se jedná o tzv. „opomenuté důkazy“.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, ohledně obviněných Ing. J. J. a Ing. I. Š. (a za použití §261 tr. ř. i ohledně Ing. P. K.), ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, a poté aby postupoval podle §265 l tr. ř. Současně navrhli postup podle §265h tr. ř., eventuelně podle §265o tr. ř. ohledně uloženého peněžitého trestu.
Obviněný Ing. P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že mu nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 2 To 79/2006) o jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 46 T 4/2004, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Obhájci obviněného bylo předmětné usnesení doručeno až dne 14. 9. 2010. Do tohoto data se tak nacházelo trestní řízení vedené proti dovolateli ve stadiu po podání obžaloby. Jelikož usnesení nalézacího soudu nabylo právní moci až dne 14. 9. 2010, nemůže být pravdivé tvrzení nalézacího soudu na str. 42, že usnesení nabylo právní moci již dne 28. 8. 2006. Podle nalézacího soudu, i když nebylo předmětné rozhodnutí obhájci včas zasláno, nezakládá tato skutečnost neplatnost provedených úkonů, což dovolatel považuje za nepřípustné. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak se s touto skutečností vypořádal odvolací soud, neboť usnesení je pravomocné a vykonatelné nikoli tehdy, kdy byla zamítnuta stížnost proti němu, ale až když s tímto byla dotčená osoba seznámena, tedy v přípravném řízení se věc nachází až nabytím právní moci, nikoli doručením spisu příslušnému státnímu zástupci. Navíc se jedná o podstatnou procesní vadu řízení a odvolacím soudem zmiňovaná procesní rozhodnutí v přípravném řízení byla vůči osobě dovolatele neúčinná, neboť byla vydána nepříslušným orgánem.
Pokud se týká právní kvalifikace, dovolateli je prvně třeba prokázat porušení objektu stíhaného zločinu, a to zájmu na zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání zákazu konkurence. S odůvodněním nalézacího soudu (str. 43) nelze podle dovolatele souhlasit, a to s ohledem na ustanovení §1 odst. 3, 5, 6 a §3 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. Již ze skutečnosti, že činnost družstevní záložny není živností a že může vykonávat pouze činnosti stanovené zák. č. 87/1995 Sb., jednoznačně vyplývá, že ČLDZ neměla a ani mít nemohla stejný nebo podobný předmět činnosti jako Metalco, tedy společnost podnikající podle živnostenského zákona. Předmětem činnosti ČLDZ mohlo být a taky bylo zprostředkování a obstarávání právních a poradenských služeb pouze a výhradně pro její členy, nikoli pro širokou veřejnost. Nemůžeme ani hovořit o relevantním trhu, na kterém by ČLDZ a Metalco byly v reálném konkurenčním vztahu v postavení podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Objektem stíhaného trestného činu je zájem na zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání konkurence v obchodní činnosti, avšak ČLDZ a Metalco mají zcela rozdílné trhy a oblasti svého působení. Dovoláním napadené rozhodnutí trpí vnitřním rozporem, kdy na jedné straně tvrdí, že ČLDZ vykonávala činnosti v rozporu se zákonem a na druhé straně tvrdí, že ČLDZ a Metalco mají podobné předměty činnosti. Dovolatel nesouhlasí ani s odůvodněním odvolacího soudu na str. 10. Ani smlouvu o obhospodařování finančních prostředků a ani smlouvu o nájmu nelze posoudit tak, že na jejich základě byly poskytovány nějaké činnosti pro členy družstva, kteří nebyli stranami těchto smluv. Nic z toho, co ČLDZ činila na základě §3 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., Metalco nečinilo a činit nemohlo. Určitou výjimku by bylo možné připustit u zprostředkování nějakých služeb, zde by však takovou činnost provádělo Metalco pro předem neohraničený okruh třetích osob, avšak ČLDZ takové služby byla oprávněna poskytovat jen svým členům a bezplatně. Mezi předmětnými společnostmi tak nelze hovořit o konkurenčním vztahu a společném trhu.
Pokud jde o smlouvu o obhospodařování finančních prostředků ze dne 30. 4. 1999 a její dva dodatky č. .. a ..., tato nepochybně není nevýhodná. Na trhu není možné koupit nemovitost, aby se za 6 let vrátila vynaložená investice, tedy kupní cena. Dodatky č. .. a ... tedy byly pro ČLDZ extrémně výhodné. Pokud se jedná o smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne ..... a pokud bychom chtěli posoudit nevýhodnost této smlouvy, museli bychom vyčíslit inflaci a možné úroky, které ČLDZ z kauce ušly a případný rozdíl ve prospěch inflace bychom mohli považovat za škodu vzniklou ČLDZ. Nalézací soud však tyto smlouvy hodnotí pouze ze subjektivního pohledu a zcela jednostranně v neprospěch dovolatele, přičemž následně dovolatel detailně rozebírá jednotlivé argumenty nalézacího soudu zachycené na stranách 40 až 41 jeho rozsudku. Podle skutkové věty v podané obžalobě mělo být ze společnosti Metalco vráceno do ČLDZ celkem 7.669.194,40 Kč. Nalézací soud však nevysvětlil, proč v této částce nejsou zahrnuty i částky ve výši 500.000,- Kč a 4.500.000,- Kč poskytnuté na základě dodatků č. .. a .... Pokud bychom tyto částky zahrnuli do vrácených finančních prostředků, můžeme se bavit o škodě nanejvýše 4.220.000,- Kč, což má zásadní vliv na použitou právní kvalifikaci. V rozporu s názorem nalézacího soudu ČLDZ nemohla pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. sama pronajímat nemovitosti, které nabyla Metalco. Pokud nalézací soud uzavřel, že ČLDZ neměla dostatečným způsobem právně kryto využívání příslušné nemovitosti, jde o závěr, který je v přímém rozporu se zákonem (konkrétně s občanským zákoníkem a zák. č. 116/1990 Sb.), když na právní postavení ČLDZ jako nájemce nemá žádný vliv změna vlastníka předmětné nemovitosti. ČLDZ tedy měla využívání předmětné nemovitosti kryté naprosto dostatečným způsobem. ČLDZ měla nárok na vrácení částky ve výši 4.220.000,- Kč a tuto částku jí byl a stále je povinen vrátit nový vlastník. Pokud tuto částku nevymáhal správce konkurzní podstaty, nemůže být tato skutečnost přičtena k tíži dovolatele. Tvrzení nalézacího soudu, že nebylo počítáno s reálným návratem prostředků do ČLDZ, je tvrzením zcela spekulativním, které nemá oporu v provedeném dokazování. Společnost Metalco vrátila ČLDZ částku 7.669.194,40 Kč, kromě toho dovolatel počítal s tím, že návratnost poskytnutých prostředků je dostatečně kryta majetkem společnosti Metalco. Pokud jde o smlouvu o nájmu, zde dovolatel počítal s tím, že si ČLDZ tuto částku „odbydlí“, stejně tak počítal s tím, že pokud by došlo dříve ke skončení nájmu, bude nevyčerpaná část jistiny vrácena ČLDZ. To, že se tak nestalo, je vina správce konkurzní podstaty. Rovněž tvrzení nalézacího soudu, že používali prostředky ČLDZ pro svoji společnost Metalco, je tvrzením ryze spekulativním. Oproti tvrzení nalézacího soudu dovolatel trvá na tom, že finanční prostředky byly použity s reálnou návratností a že zde skutečně existoval reálný ekonomický výnos. Odvolací soud se těmito námitkami a právním hodnocením zjištěného skutkového stavu vůbec nezabýval a nikde nevysvětlil, jaké zjištěné skutečnosti dovolují učinit právní závěr o tom, že dovolatel měl v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch.
Konečně, pokud jde o uložený peněžitý trest, jeho uložení s ohledem na §68 odst. 6 tr. zákoníku není možné. Na majetek dovolatele je již několik let vedeno několik exekucí a exekucí byla rovněž postižena dovolatelova mzda. Odvolací soud námitku dovolatele proti uložení peněžitého trestu rovněž odmítl, přičemž jeho odůvodnění nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a je pouhou spekulací. Dovolatel neví, z čeho má peněžitý trest uhradit a v tomto ohledu odvolací soud uložení peněžitého trestu vůbec nehodnotil. Stejně tak dovolatel neví, kde odvolací soud přišel k tomu, že nalézací soud přesvědčivě dovodil vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti Metalco ve prospěch obviněných. Orgány činné v trestním řízení se snažily prokázat, že měli ostatní obvinění z prodeje společnosti Metalco a předmětné nemovitosti nějaký prospěch, avšak v této souvislosti nepadlo jméno dovolatele. Tato část skutku, týkající se pouze spoluobviněných, nikoliv dovolatele, se nestala součástí skutkové věty rozsudku nalézacího soudu.
Závěrem tak obviněný Ing. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že všichni dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání opět uvádějí argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání, kterou v zásadě rozvíjejí do polemiky se způsobem, jímž oba soudy hodnotily provedené důkazy. Pokud se tak děje formou námitek proti konkrétnímu obsahu odůvodnění odvolacího soudu, jak je tomu u obviněného Ing. K., jedná se v tomto rozsahu o dovolání nepřípustné (podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné). Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se vesměs zabýval již soud druhého stupně a činil tak náležitě a dostatečně podrobně, jeho závěry je možno označit za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně je možno bez výhrad odkázat.
Námitky všech tří dovolatelů směřují mj. proti tomu, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Základní náplní činnosti obou dotčených subjektů byla správa a obhospodařování cizích finančních prostředků – u ČLDZ se jednalo o peníze družstevníků, střadatelů, tedy ve vztahu k obviněným o cizí prostředky. U firmy Metalco se – v konkrétním právním vztahu – jednalo rovněž o správu a obhospodařování cizích prostředků (spravovaných záložnou). Obvinění oba tyto podnikatelské subjekty společně ovládali. Je vyloučeno, aby za souladné se zákonem bylo posouzeno jejich jednání, při němž převedou prostředky střadatelů ze záložny do „své“ obchodní společnosti, nakoupí za ně nemovitosti, které posléze – a navíc způsobem značně obmyslným – pronajmou zpět záložně, aby nakonec firmu Metalco, z níž „vyvedli“ všechen majetek, tedy i svěřené finanční prostředky patřící ČLDZ, převedli na tzv. bílého koně a tím se zbavili veškeré odpovědnosti za závazky zatěžující firmu Metalco, včetně závazků vůči ČLDZ a potažmo jednotlivým střadatelům. Výsledkem jejich činnosti „ve prospěch záložny“ bylo to, že ČLDZ zkrachovala a družstevníci až na výjimky pozbyli většinu vkladů, které kampeličce svěřili. Podobně promyšlené jednání, sestávající z řady na sebe navazujících úkonů, nelze spáchat z nedbalosti, proto veškeré zpochybňování subjektivní stránky tohoto deliktu nelze mít za důvodné. Rovněž vznik škody na finančních prostředcích ČLDZ, respektive obohacení obviněných z jednání popsaného ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně, je mimo pochybnost. Znaky předmětného deliktu tudíž byly očividně naplněny.
Pokud se obvinění Ing. J. a Ing. Š. dále zabývali úvahami
o alternativním ustanovení §255a trestního zákona, je třeba tyto úvahy odmítnout jako zcela irelevantní, zejména když dovolatelé nenamítají, že jejich jednání by mělo být posouzeno podle tohoto zákonného ustanovení.
Rovněž ovšem poukazují na skutečnost, že firma Metalco mohla vykonávat takové činnosti k lepšímu zhodnocení finančních prostředků, které měly družstevní záložny zákonem zakázány. V tom případě by ovšem svěřování velmi zásadních částek z majetku střadatelů spravovaného záložnou jiným subjektům, nadaným širšími oprávněními v oblasti investování cizích finančních prostředků, de facto znamenalo obcházení zákona. Omezení uložená zákonem družstevním záložnám měla za cíl zajistit vyšší bezpečnost střadateli zde uložených finančních prostředků před riskantními finančními operacemi, ale toto bezpečnostní opatření obvinění svěřením prostředků své firmě obcházeli.
Pokud se tito dovolatelé zmiňují o důkazech navržených k provedení Vrchnímu soudu v Olomouci, který je však odmítl, a vyslovují úvahu, zda nejde o „opomenuté důkazy“, ani v tomto ohledu nelze jejich dovolání přisvědčit. Odvolací soud se důkazními návrhy ze strany obviněných zabýval a ve svém rozhodnutí (na str. 10 a 11) podrobně vyložil, proč je považoval za nadbytečné. Nemůže se tudíž pojmově jednat o opomenuté důkazy, neboť soud se s nimi zákonným způsobem vypořádal.
Za zcela lichou je třeba označit výhradu dovolatelů Ing. J. a Ing. Š. týkající se údajného porušení zásady aplikace trestního práva jako prostředku ultima ratio. Jestliže jednání obviněných naplnilo znaky činu soudně trestného, a to dokonce v kvalifikované podobě, jako je tomu v dané věci, nemůže jejich trestní postih vyloučit ani to, že trestné jednání nese znaky úkonů podle jiných právních odvětví a spočívalo v založení právních vztahů podle těchto jiných odvětví práva. S ohledem na nynější právní postavení věřitelů zkrachované ČLDZ a obviněných je prakticky vyloučeno, že by mohlo dojít k uplatnění odpovědnosti pachatelů podle jiného předpisu.
Dovolatel Ing. P. K. uplatnil dovolání rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající údajně v tom, že v předcházejícím řízení rozhodl věcně nepříslušný soud. Toto tvrzení vyvozuje ze skutečnosti, že jeho obhájci nebylo doručeno usnesení stížnostního soudu týkající se vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Pokud v této souvislosti dovolatel namítá, že byl naplněn i důvod dovolání podle první alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, je nutno takovou výhradu odmítnout. Rozhodnutí soudu o odvolání v trestní věci není podmíněno tím, že v předcházejícím řízení byla stranám doručena všechna mezitímní rozhodnutí, navíc procesní povahy. Procesní podmínky pro rozhodnutí o odvolání stanoví trestní řád v hlavě XVI., přičemž žádné z tam uvedených ustanovení odvolací soud neporušil.
Rovněž pokud jde o tvrzenou vadu rozhodnutí podřaditelnou pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o námitku opakovanou, jíž se dostatečně zabýval soud druhého stupně. Navíc údajná insolvence obviněného má sice význam pro úvahy soudu o výměře peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku), nedotýká se však přípustnosti uložení takového druhu trestu ani jeho výměry v rámci stanovené trestní sazby (§68 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Navíc trestní řád pamatuje na řešení reálné dlouhodobé insolvence obviněného v ustanovení §344 odst. 1 tr. ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání, takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že bude zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Taková vada však zjištěna nebyla. Proto nemůže být naplněn ani dovolatelem Ing. K. deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé alternativě.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Dále také navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše v první alternativě, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem tu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný Ing. P. K. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jež spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a 17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, 31 a 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., apod.
Obviněný Ing. P. K. namítal, že v předcházejícím řízení rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť jeho obhájci nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu týkající se jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 46 T 4/2004, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Obhájci obviněného bylo předmětné usnesení doručeno až dne 14. 9. 2010. Do tohoto data se tak nacházelo trestní řízení vedené proti dovolateli ve stadiu po podání obžaloby. Jelikož usnesení nalézacího soudu nabylo právní moci až dne 14. 9. 2010, nemůže být pravdivé tvrzení nalézacího soudu na str. 42, že usnesení nabylo právní moci již dne 28. 8. 2006. Podle nalézacího soudu, i když nebylo předmětné rozhodnutí obhájci včas zasláno, nezakládá tato skutečnost neplatnost provedených úkonů, což dovolatel považuje za nepřípustné. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, jak se s touto skutečností vypořádal odvolací soud, neboť usnesení je pravomocné a vykonatelné nikoli tehdy, kdy byla zamítnuta stížnost proti němu, ale až když s tímto byla dotčená osoba seznámena, tedy v přípravném řízení se věc nachází až nabytím právní moci, nikoli doručením spisu příslušnému státnímu zástupci. Navíc se jedná o podstatnou procesní vadu řízení a odvolacím soudem zmiňovaná procesní rozhodnutí v přípravném řízení byla vůči osobě dovolatele neúčinná, neboť byla vydána nepříslušným orgánem.
Nalézací soud poznamenal, že v rámci procesního postupu došlo k přikázání věci (rozhodnutím o příslušnosti podle §24 odst. 1 tr. ř.) Krajskému soudu v Brně, který rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 8. 2006 po zamítnutí stížnosti obviněného Ing. K. Vrchním soudem v Olomouci sp. zn. 2 To 79/2006. Tímto okamžikem se věc dostala stadia přípravného řízení. Ve vztahu k procesní námitce obhájce Mgr. Kotka k neplatnosti úkonů provedených po vrácení věci k došetření považoval nalézací soud za nutné uvést, že i když příslušné rozhodnutí nebylo chybně včas obhájci zasláno, nezakládá tato skutečnost neplatnost provedených úkonů. Navíc nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí mu muselo být známo nejen ze seznámení ve spisovém materiálu, ale zejména z jeho vlastního jednání, kdy se účastnil příslušných úkonů a jím uplatněná námitka tak vytváří dojem účelovosti (srov. str. 42 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud k tomu v napadeném usnesení uvedl, že z ustanovení §140 odst. 1 písm. b) linea cc) tr. ř. vyplývá, že usnesení je pravomocné a vykonatelné tehdy, jestliže byla zamítnuta proti němu podaná přípustná stížnost. V přípravném řízení se pak věc nacházela od okamžiku, kdy byl příslušný materiál Krajským soudem v Brně postoupen příslušnému státnímu zástupci. Skutečnost, že usnesení stížnostního soudu nebylo obhájci stěžovatele zasláno, je tak sice politováníhodným procesním pochybením, nicméně ji nelze označit za podstatnou procesní vadu ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. K této situaci odvolací soud dodal, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obhájce byl vyrozumíván o všech procesních úkonech, u kterých má právo účasti odvozené zejména z ustanovení §41 odst. 2 tr. ř, a z této skutečnosti, jakož i z procesních opatření a rozhodnutí přípravného řízení, které mu byly doručeny (viz. např. č. l. 1475, 1481a), bylo tedy i pro obhájce zcela zjevné, že se věc nachází v přípravném řízení (srov. str. 8 – 9 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné dodat, že Krajský soud v Brně rozhodl podle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Podle ustanovení §188 odst. 3 tr. ř. proti rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) až f) tr. ř. mohou státní zástupce i obviněný podat stížnost, jež má odkladný účinek. V případech pod písm. cc) §140 odst. 1 tr. ř. nabývá usnesení právní moci okamžikem vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jako nedůvodné [srov. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], jako tomu bylo i v projednávaném případě, kdy Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 2 To 79/2006, zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného Ing. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, č. j. 46 T 4/2004-1448. Vykonatelnost usnesení v těchto případech nastává v tutéž dobu jako právní moc, jestliže stížnost má odkladný účinek (srov. §141 odst. 4 tr. ř.). Navíc je třeba v návaznosti na odůvodnění usnesení odvolacího soudu zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obhájce byl vyrozumíván o všech procesních úkonech, u kterých má právo účasti odvozené zejména z ustanovení §41 odst. 2 tr. ř, a z této skutečnosti, jakož i z procesních opatřeních a rozhodnutí přípravného řízení, které mu byly doručeny (viz. např. č. l. 1475, 1481a), bylo tedy pro obhájce a rovněž i pro obviněného zcela zjevné, že se věc nachází v přípravném řízení právě na základě pravomocného usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. S přihlédnutím k tomu, pochybení při opožděném doručení nemá v této věci materiální význam z hlediska, že by tím bylo zkráceno právo obviněného na obhajobu, nehledě k tomu, že těžiště trestního řízení je v hlavním líčení, kde se provádí za dodržení procesních předpisů a kautel dokazování, které tvoří základ meritorního rozhodnutí, zde konkrétně odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, zatímco přípravné řízení má z hlediska dokazování jen předběžný charakter. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného Ing. P. K. důvodnou.
Obviněný Ing. P. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu §3 odst. 1 tr. zákoníku, dříve §16 odst. 2 tr. zák.), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což platí i v případě obviněného Ing. P. K. Přesto se však Nejvyšší soud považuje za nutné k této námitce vyjádřit.
Obviněný Ing. P. K. konkrétně namítal, že pokud jde o uložený peněžitý trest, jeho uložení s ohledem na §68 odst. 6 tr. zákoníku není možné. Na majetek dovolatele je již několik let vedeno několik exekucí a exekucí byla rovněž postižena dovolatelova mzda. Dovolatel neví, z čeho má peněžitý trest uhradit a v tomto ohledu odvolací soud uložení peněžitého trestu vůbec nehodnotil. Stejně tak dovolatel neví, kde odvolací soud přišel k tomu, že nalézací soud přesvědčivě dovodil vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti Metalco ve prospěch obviněných.
Také v případě této dovolatelovy námitky se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že pokud obhajoba Ing. K. poukazuje na exekuce, které jsou vedeny proti jeho majetku, potom je v prvé řadě nutno poukázat na ustanovení §39 odst. 7 tr. zákoníku. Nalézací soud přesvědčivě dovodil vyvedení předmětné nemovitosti z majetku společnosti Metalco ve prospěch obviněných a tomu, že obviněný s touto záležitostí neměl nic společného nelze uvěřit, a to právě s ohledem na zasazení jeho kroků do celkového postupu vyvázání se ze zodpovědnosti za dluhy společnosti Metalco za současného ponechání si kontroly nad získanou nemovitostí (srov. str. 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tato tvrzení jsou podporována zjištěním nalézacího soudu, který vycházeje zejména z listinných důkazů vztahujících se k nemovitostem zapsaným na LV č. ....,okres B.-m., obec B., k. ú. K., vystihl a prokázal aktivity obviněných Ing. J. a Ing. Š. v jednotlivých společnostech a používání finančních prostředků jednotlivých obchodních společností i v době po prodeji předmětných nemovitostí nabyvateli společnosti Thomas Real, s. r. o., čímž bylo prokázáno, že tyto osoby braly užitek z transakcí souvisejících se získáním nemovitostí v B. – K. (srov. str. 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tomuto jednání obviněných Ing. J. a Ing. Š. předcházel převod obchodního podílu Ing. P. K. na Ing. Š. (srov. str. 23 rozsudku nalézacího soudu). Všechna tato zjištění podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňují ve spojení s ustanovením §39 odst. 7 tr. zákoníku potřebu uložit i obviněnému Ing. P. K. peněžitý trest ve shora uvedené výměře, aby bylo vyjádřeno, že obviněný se společně s ostatními obviněnými snažil získat a také získal popsanou trestnou činností majetkový prospěch, přičemž jeho majetkové a osobní poměry v době jeho uložení nevylučovaly uložení takového trestu. Pokud pak došlo v mezidobí ke změně majetkových a osobních poměrů obviněného je třeba to řešit postupem podle §344 odst. 1 tr. ř.
Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. shodně ve svých dovoláních namítali, že ze srovnání předmětů činností ČLDZ a Metalco vyplývá, že stejný předmět činnosti v žádném okamžiku, kdy v obou subjektech působili obvinění, dán není. Společnost Metalco měla zapsán předmět činnosti, který spočíval v přímém poskytování rad, ČLDZ pouze měla shánět někoho, kdo by takovou radu poskytl. Krajský soud přehlédl, zda v daném případě některá ze zúčastněných společností zapsanou činnost vůbec vykonávala. Rovněž obviněný Ing. P. K. namítal, že dovolateli je třeba prokázat porušení objektu stíhaného zločinu, a to zájmu na zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání zákazu konkurence. S odůvodněním nalézacího soudu (str. 43) nelze podle dovolatele souhlasit, a to s ohledem na ustanovení §1 odst. 3, 5, 6 a §3 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1995 Sb. Již ze skutečnosti, že činnost družstevní záložny není živností a že může vykonávat pouze činnosti stanovené zák. č. 87/1995 Sb., jednoznačně vyplývá, že ČLDZ neměla a ani mít nemohla stejný nebo podobný předmět činnosti jako Metalco, tedy společnost podnikající podle živnostenského zákona. Objektem stíhaného trestného činu je zájem na zajištění rovnosti na trhu ve směru zneužívání konkurence v obchodní činnosti, avšak ČLDZ a Metalco mají zcela rozdílné trhy a oblasti svého působení. Nic z toho, co ČLDZ činila na základě §3 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., Metalco nečinilo a činit nemohlo. Mezi předmětnými společnostmi tak nelze hovořit o konkurenčním vztahu a společném trhu. Pokud jde o Smlouvu o obhospodařování finančních prostředků ze dne ......a její dva dodatky č. .. a ..., tato nepochybně není nevýhodná. Jestliže bychom měli posoudit nevýhodnost Smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne ......., museli bychom vyčíslit inflaci a možné úroky, které ČLDZ z kauce ušly a případný rozdíl ve prospěch inflace bychom mohli považovat za škodu vzniklou ČLDZ.
Pokud se týká posouzení výhodnosti podepsaných smluv, Nejvyšší soud odkazuje zejména na závěry vyplývající z kontrolního protokolu (č. l. 1073 až 1080 spisu) Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, který podle ustanovení §22 zák. č. 87/1995 Sb. vykonával dohled nad činností a hospodařením družstevních záložen, jehož podstatný obsah zachytil nalézací soud na str. 28 až 29 odůvodnění svého rozsudku. Předně podle zmíněného protokolu, z něhož v návaznosti na ostatní provedené důkazy důvodně vyšly oba nižší soudy, uzavření Smlouvy mezi ČLDZ a Metalco o obhospodařování finančních prostředků včetně dodatků je v rozporu s ustanovením §1 odst. 6 a §3 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1995 Sb., neboť došlo k poskytnutí úvěru nečlenovi – právnické osobě. Poskytnutí finanční jistiny je porušením §1 odst. 6 zák. č. 87/1995 Sb. Výnosnost umístěných prostředků byla ztrátová. Výše finanční jistiny byla nepřiměřená. Jestliže dovolatelé poukazovali na závěry znaleckých posudků předložených obhajobou, které formálně potvrdily výhodnost příslušných smluv a tedy měly podle nich zpochybnit úkornost dané smlouvy ve vztahu k ČLDZ, je nutné jejich závěry hodnotit v kontextu všech provedených důkazů. Daná smlouva byla zjevně uzavřena v rozporu se zákonem, kdy sloužila v podstatě k převádění finančních prostředků ve prospěch společnosti Metalco a tedy mj. k jejímu prospěchu. Finanční prostředky byly vyváděny do té doby za zcela nestandardních podmínek, a to navíc v době, kdy všem obviněným muselo být zjevné, že se jedná o výrazný nápor na likvidní prostředky záložny. V důsledku jednání obviněných zaplatila ČLDZ společnosti Metalco vlastnictví daných nemovitostí, kde si formálně předplatila dlouhodobý pronájem za nepříliš výhodných podmínek, uhrazený navíc předem, tedy s tím, že se vzdala možných výnosů z uložených finančních prostředků (srov. str. 40 rozsudku nalézacího soudu). Následně nalézací soud uvedl, že z předmětu podnikání je evidentní, že tento je z části shodný, byť v určitém segmentu, a případně je obdobný. Předmětem činnosti ČLDZ bylo mimo jiné zprostředkování a obstarávání právních, ekonomických a poradenských služeb. Předmětem činnosti společnosti Metalco byla mj. zprostředkovatelská činnost, leasing, činnost organizačních a ekonomických poradců (srov. str. 40 až 41 rozsudku nalézacího soudu). K závěru o naplnění znaku stejného či obdobného předmětu činnosti dospívá nalézací soud rovněž na stranách 43 až 44 odůvodnění svého rozsudku.
Odvolací soud doplnil, že pokud se týká dodatků č. ... a ., bylo zjevné, že finanční prostředky budou použity na nákup nemovitosti do vlastnictví společnosti Metalco. Stejný účel měla finanční jistina, která představovala akt kryjící nedovolený úvěr pro společnost Metalco (srov. str. 9 usnesení odvolacího soudu). K nevýhodnosti uzavřených smluv odvolací soud zdůraznil, že se jednalo o právní akty kryjící nedovolené úvěrování nákupu nemovitostí společnosti Metalco, ovládané stejně jako ČLDZ obviněnými, a to navíc v situaci, kdy z věrohodné výpovědi auditora Ing. Lubomíra Holečka vyplývaly údaje o zásadních nedostatcích v účetnictví ČLDZ a o vykázané ztrátě v bilanci ČLDZ již za rok 1999, přičemž již od prosince 1999 nebyla ČLDZ schopna plnit svoje splatné závazky. Obvinění tedy přistoupili k protiprávnímu vyvedení částky 9.500.000 Kč na nedovolený účel v době zhoršujícího se stavu ČLDZ (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu). K otázce podobného předmětu činnosti odvolací soud poznamenal, že obhajoba všech obviněných pomíjí, že na základě předmětných smluvních ujednání vlastně společnost Metalco pod hlavičkou činností vymezených v obchodním rejstříku právě pro členy družstva vykonávala činnosti obdobné činnostem, které ze zákona měla oprávnění vykonávat ČLDZ (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu).
Zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Jak dále vyjádřil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a v zásadě shodně i trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku §255 odst. 2 tr. zákoníku se mimo jiné vyžaduje, aby podniky nebo organizace, resp. podnikatelé na jejichž podnikání se pachatel v postavení uvedeném v citovaném ustanovení podílí, měly stejný nebo podobný předmět činnosti. Tento zákonný znak však podle názoru Nejvyššího soudu nelze zaměňovat s reálně existujícím konkurenčním střetem uvedených podniků nebo organizací na určitém trhu, neboť takový výklad nemá oporu v dikci zákona. Přestože citované ustanovení sankcionuje některé případy porušení zákazu konkurence, jeho formulace nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky nebo organizace, resp. podnikatelé, v nichž pachatel v rozhodné době působil, skutečně vykonávají takovou aktivitu, která patří do alespoň částečně shodného předmětu činnosti těchto podniků nebo organizací a při které si na trhu přímo konkurují. Jednání pachatele totiž může negativně ovlivnit alespoň částečně shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez takové přímé konkurence, a to jen v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím např. znemožní znevýhodněnému subjektu, aby vůbec zahájil a rozvinul svou podnikatelskou aktivitu právě v té oblasti, kde má stejný nebo obdobný předmět činnosti jako zvýhodněný subjekt, anebo bude-li znevýhodněný subjekt naopak nucen utlumit či zcela ukončit dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo obdobného předmětu činnosti. Tato situace nastala i v projednávaném případě, kdy obvinění působili ve společnostech, které obhospodařovaly cizí finanční prostředky. ČLDZ spravovala finanční prostředky družstevníků a Metalco na základě Smlouvy o obhospodařování finančních prostředků a jejích dodatků č. .. – .. obhospodařovala finance ČLDZ. Přitom k převodu finančních prostředků na Metalco, a to i na základě finanční jistiny na nájemné, došlo v okamžiku, kdy ČLDZ již nebyla schopna plnit svoje povinnosti ve vztahu ke svým družstevníkům, jimž odmítala s ohledem na špatnou ekonomickou situaci záložny vyplácet jejich vklady. Už i tak špatná ekonomická situace záložny jednáním dovolatelů dospěla do kritického stavu a záložna následně musela ukončit svou podnikatelskou činnost, neboť již v roce 2001 na ni byl vyhlášen konkurz. Pokud obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. v dovolání namítli, že činnost organizačních a ekonomických poradců (tedy podle nich onen „obdobný předmět činnosti“) byl pro společnost Metalco zapsán do obchodního rejstříku až dne 23. 4. 1999, avšak podle výroku rozsudku byly prostředky převáděny do Metalca již od 15. 3. 1999. Smlouva samotná podle výroku rozsudku byla uzavřena 30. 4. 1999, čili v době jejího podpisu si obě firmy fakticky konkurovat nemohly, již z vlastní formulace této námitky je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že v době uzavření smlouvy i podle obou odvolatelů byl uvedený obdobný předmět činnosti zapsán u obou subjektů, a to jak u ČLDZ, tak i Metalca. Přitom jak vyplývá přímo z dikce obou uvedených trestných činů podle §128 odst. 2 tr. zák. i podle §255 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodná doba převodu či vyvádění peněz, ale právě okamžik uzavření smlouvy (srov. slova „… uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné, resp. jednoho … z nich“). K námitce, že prostředky převedené v době od 15. 3. do 30. 4. 1999, byť dodatečně snad smlouvou pokryté, nemohou být zahrnuty do skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zákoníku, resp. §128 odst. 2 tr. zák., není vůbec zřejmé z čeho v tomto směru oba dovolatelé vyšly, když na základě provedeného dokazování je třeba učinit závěr přesně opačný, poněvadž vyvedení předmětných finančních prostředků bylo provedeno právě na základě uvedené smlouvy, které se jinak dovolatelé jako „perfektní“ dovolávají, byť se tak stalo dokonce již i před uzavřením této smlouvy, což je nakonec jako zcela správně uvedeno ve výroku rozsudku nalézacího soudu: „…uzavřeli dne 30. 4. 1999 v B. obviněný Ing. P. K. a obviněný Ing. I. Š. jako místopředsedové ČLDZ a obviněný Ing. J. J. jako jednatel obchodní společnosti Metalco Smlouvu o obhospodařování finančních prostředků za účelem jejich zhodnocení, na základě které bylo v rámci následně uzavřených dodatků č. .. – ... v době od 15. 3. 1999 do 6. 10. 1999 převedeno z prostředků ČLDZ do společnosti Metalco celkem 18.212.653,- Kč, a to částečně již před uzavřením smlouvy…“.
V shora již zmíněném judikátu publikovaném pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr. bylo dále dovozeno, že uvedený výklad je ve shodě i s dalším zákonným znakem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. (§255 odst. 2 tr. zákoníku) spočívajícím v uzavření smlouvy (nebo v popudu k němu), která je na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí, přičemž takovým úkorem je nepochybně jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu na trhu, jímž se zhoršuje jeho konkurenční schopnost a ztěžuje jeho účast v hospodářské soutěži. Proto uzavřená smlouva může být na úkor některého z podnikatelských subjektů i tehdy, jestliže mu znemožní nebo podstatně ztíží využití dosud jen zapsaného předmětu činnosti (stejného nebo podobného, jako je předmět činnosti jiného, zvýhodněného podnikatelského subjektu), anebo mu omezí další podnikání v již využívaném předmětu činnosti či ho zcela znemožní. Jak již bylo shora zmíněno, ČLDZ v okamžiku, kdy z ní byly vyvedeny finanční prostředky ve prospěch společnosti Metalco, ztratila svou schopnost nadále působit na finančním trhu. Konečně také Nejvyšší soud ve zmíněném judikátu zdůraznil další dvě důležité okolnosti. Jednak je to označení tohoto trestného činu jako „zneužívání informací v obchodním styku“, resp. „zneužití informace a postavení v obchodním styku“, z něhož vyplývá, že pachatel zde mimo jiné využívá či využil k opatření výhody nebo prospěchu (sobě nebo jinému) takových informací, které má k dispozici právě v souvislosti se svým určitým postavením ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejichž znalosti může učinit určité rozhodnutí (nebo k němu dát podnět) s jiným ekonomickým dopadem, než jaké by přicházelo v úvahu, kdyby nepůsobil ve dvou či více podnikatelských subjektech. To mu pak usnadňuje dosažení výhody nebo prospěchu určitého subjektu na straně jedné a nebrání ve znevýhodnění jiného subjektu na straně druhé. S tím pak souvisí i druhá podstatná skutečnost vyplývající z toho, že objektem trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. (§255 odst. 2 tr. zákoníku) je zájem na zajištění rovnosti subjektů na trhu, resp. v hospodářské soutěži, a to bez zneužívání zákazu konkurence. Pachatel zde totiž neoprávněně využívá konkurenční výhody vyplývající z toho, že působí ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a že v důsledku toho může uzavřením určité smlouvy (nebo popudem k tomu) opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch na úkor některého z těchto subjektů, ačkoli v případě, kdy by nepůsobil ve dvou nebo více takových subjektech, by toho nemohl dosáhnout. Jednak by zřejmě neměl všechny potřebné informace, mnohdy citlivé a důvěrné (např. o zákaznících, o nabídkách, o ekonomické situaci, o srovnání možností více podnikatelských subjektů, v nichž působí), a jednak by bez uvedeného konkurenčního postavení nemohl uzavřením určité smlouvy (resp. popudem k tomu) ekonomicky či jinak zatížit jiný podnikatelský subjekt, než který profituje z takové smlouvy. Jinak řečeno, ve srovnání s konkurenčními (řádnými) podnikateli nebo soutěžiteli zde pachatel neoprávněně a bezdůvodně přenáší podnikatelské riziko a případnou ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, tj. v tomto případě na ČLDZ, v nichž zároveň působí, a na jeho úkor uzavírá smlouvu, z které má výhodu či prospěch jiný podnikatelský subjekt, tj. společnost Metalco. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, skutek, pro který byli obvinění Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. trestně stíháni a odsouzeni, naplňuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku, a to včetně jimi namítaného objektu zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku, který je třeba vykládat v uvedeném již ustálenou judikaturou dostatečně vymezeném chráněném zájmu, a nikoli ve smyslu jak ho uvádějí obvinění ve svých dovoláních.
Obvinění Ing. J. J. a Ing. I. Š. dále namítali, že nalézací soud při aplikaci nového trestního zákoníku přehlíží ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soud se však měl o toto ustanovení opřít při hodnocení toho, zda úmysl obviněných v době uzavírání předmětných smluv směřoval k znevýhodnění ČLDZ. Podle znaleckých posudků šlo o smlouvy ekvitní, vyvážené a pro obě strany stejně výhodné. Teprve následný pád záložen vedl ke škodlivému následku. Navíc o všech opatřeních byla informována členská schůze družstevníků jako nejvyšší orgán záložny a jde tudíž o případ beztrestnosti na základě svolení poškozeného. Konečně také příslušná smlouva, byť zjevně nezákonná, byla připravena a kontrolována právníky, kteří obviněné ubezpečovali, že je v pořádku. Bylo proto dovolateli poukazováno na princip předvídatelnosti a možnost jednání v omluvitelném právním omylu. Následek, který je popsán ve výroku rozsudku, obvinění úmyslně nezavinili. Podle zásady „in dubio pro reo“ měl být podpis předmětné smlouvy hodnocen jako jednání v právním omylu, jehož nebylo možno se vyvarovat, tedy jako omyl skutkový. Podle jejich názoru tak chybí elementární znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jímž je úmysl.
Pokud se týká subjektivní stránky, u této skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku požadován úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené. Navíc však úmysl přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Omylem v trestním právu rozumíme nesoulad pachatelova vědění se skutečností, ať již proto, že si pachatel nějakou skutečnost vůbec neuvědomil, nebo proto, že o ní měl představu nesprávnou. Pachatel jednající v omylu určité skutečnosti nezná, jak tomu mělo podle tvrzení obviněných být (omyl negativní, přičemž omyl pozitivní zde nepřichází v úvahu). Neshoda pachatelova vědomí a objektivní reality se může týkat jak okolností skutkových, tak okolností právních. Skutkový omyl je upraven v ustanovení §18 tr. zákoníku. Podle ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Podle ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti. Omyl právní vymezuje ustanovení §19 tr. zákoníku, podle kterého kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Svolení poškozeného upravuje trestní zákoník v ustanovení §30. Podle §30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Podle odstavce 2 §30 tr. zákoníku svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Svolení poškozeného je v trestním zákoníku nově výslovně uvedenou okolností vylučující protiprávnost. Právnická osoba projevuje svou vůli prostřednictvím fyzických osob. Vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby, a právní následky spojené s těmito projevy vůle (ať již v podobě právních úkonů nebo protiprávních úkonů) se přičítají přímo právnické osobě jako subjektu práva.
Nalézací soud na základě provedených důkazů zjistil, že část prostředků z 18 mil. Kč, které byly převedeny do společnosti Metalco, převáděli dovolatelé dokonce dříve než byly podepsány předmětné smlouvy. Již z této okolnosti, a to ve spojení s dalšími prokázanými a v obou napadených rozhodnutích podrobně rozvedenými skutečnostmi, je zjevné, že dovolatelé pro společnost Metalco používali prostředky společnosti ČLDZ tak, jak činila potřeba společnosti Metalco, prostřednictvím které obvinění úmyslně realizovali své podnikatelské záměry, a nikoli zájem ČLDZ, potažmo vkladatelů, kteří uložili své prostředky do této družstevní záložny. S ohledem na dobu, kdy docházelo k finančním převodům, je zjevné, že tomu odpovídá i změněná doba návratnosti finančních prostředků. Vzhledem k rozsahu dané nemovitosti je zcela evidentní, že mimo potřeb ČLDZ sloužila k uspokojení dalších podnikatelských aktivit obviněných. Pokud se dovolatelé obhajovali, že jednali na základě stanoviska právníka a že byli uvedeni v omyl, potom je nutné konstatovat, že ustanovení §3 zák. č. 87/1995 Sb. je poměrně striktní a zcela jasné, obviněným bylo nepochybně známo, když je i obsahem stanov ČLDZ (v podrobnostech srov. str. 41 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud zavinění obviněných vyhodnotil jako úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Motivem pro jednání obviněných byla nepochybná snaha získat neoprávněný majetkový finanční prospěch ve prospěch společnosti Metalco, ve které měly své podíly (srov. str. 45 rozsudku nalézacího soudu), a právě tento tzv. druhý úmysl podle názoru Nejvyššího soudu ve spojení s celým průběhem jednání všech obviněných svědčí o úmyslném provedení veškerých ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaných transakcí.
Odvolací soud v reakci na shodné námitky dovolatelů, jak je uplatnili rovněž v rámci mimořádného opravného prostředku, správně zdůraznil, že pokud se hájí konzultací s právními poradci, potom je třeba říci, že došlo k porušení základních ustanovení zák. č. 87/1995 Sb a že daná rozhodnutí obviněných byla problematická i z ekonomického hlediska (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu). Oficiální zápisy o členských schůzích ČLDZ jsou zaneseny ve spisovém materiálu a z žádného z nich nevyplývá, že by otázky související s postupem obviněných, byly předmětem členské schůze, že by členská schůze k těmto otázkám zaujala jakékoliv stanovisko, popřípadě že by s těmito otázkami byla vůbec seznámena. Z toho vyplývá, že zde ani vzdáleně není možné uvažovat o svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku (srov. str. 11 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto důvodům také nesouhlasí ani s touto námitkou dovolatelů, že by jejich odpovědnost vylučoval institut svolení poškozeného podle ustanovení §30 tr. zákoníku. Nejvyšší soud i k této námitce považuje za nutné dodat, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zde byl skutečně dán jakýkoliv souhlas členské schůze se stíhaným postupem dovolatelů. Jak se podává ze zápisu z členské schůze ze dne 24. 5. 2011 (srov. č. l. 856 až 860 spisu), tato pouze vzala na vědomí, že vypracovaná účetní závěrka za rok 2000 byla vypracována v souvislosti s neschopností družstevní záložny dostát svým závazkům, následkem toho byla paní K. pověřena, aby organizovala společné trestní oznámení členů na vedení záložny. Nelze tedy ani tyto námitky dovolatelů považovat za důvodné. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, obvinění ovládali dva ekonomické subjekty a za účelem nákupu nemovitostí převedli ze záložny do společnosti Metalco nemalé finanční prostředky. Nemovitosti následně zpětně pronajali záložně a společnost Metalco převedli na tzv. bílého koně. Výsledkem jejich činnosti byla insolvence ČLDZ. Dovolatelé tedy v několika na sebe navazujících krocích bez jakýchkoliv pochybností úmyslně naplnili všechny znaky stíhaného trestného činu. Nelze tak mít za důvodné tvrzení dovolatelů, že jejich jednání postrádá zavinění či že jednali ve skutkovém omylu.
S dovolateli nelze ani souhlasit ohledně uplatnění ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ve kterém je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe, neboť jak již bylo zmíněno, svým jednáním naplnili všechny znaky zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Dovolatelé se tedy dopustili kvalifikovaného trestného činu. I když k jednotlivým právním aktům dovolatelů docházelo na základě předpisů z jiných právních odvětví, nelze dovodit s přihlédnutím k tomu, že jejich jednání bylo vedeno zločinným úmyslem získat prospěch velkého rozsahu, a to za již zmíněných okolností zvyšujících společenskou škodlivost tohoto zvlášť závažného zločinu, že by postačovalo uplatnění jejich odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Dovolatelé Ing. J. J. a Ing. I. Š. v neposlední řadě také namítali, že plastičtějšímu obrazu o jednání obviněných v době před uzavřením předmětné smlouvy by přispěly důkazy, jejichž provedení bylo navrženo odvolacímu soudu. Odvolací soud však jejich provedení odmítl, a proto Nejvyšší soud má nyní posoudit, zda se jedná o tzv. „opomenuté důkazy“.
Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Odvolací soud na stranách 10 až 11 svého usnesení vyložil, z jakých důvodů neprovedl obhajobou navržené důkazy. Jednalo se o přehrání zvukových záznamů z členských schůzí a výslech JUDr. P. F. k vyřešení otázky, proč nevymáhal zbytek finanční jistiny na nájemném. Nejvyšší soud považuje odůvodnění odvolacího soudu za dostatečné a přezkoumatelné, a proto má za to, že odvolací soud byl oprávněn neakceptovat provedení dalších důkazů na základě třetího argumentu, jak jej vymezil Ústavní soud, tedy že se jedná o důkazy nadbytečné. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že již shora uvedený zápis z členské schůze ze dne 24. 5. 2011 (srov. č. l. 856 až 860 spisu) neprokázal, že členové družstva byli informováni o postupu dovolatelů, jak na to bylo poukazováno obviněným Ing. J. u veřejného zasedání před odvolacím soudem (srov. č. l. 3719 spisu). Pokud se týká dalšího výslechu svědka – správce konkurzní podstaty ČLDZ, tento již byl ke všem podstatným okolnostem případu vyslechnut, přičemž podstatný obsah jeho výpovědi je zachycen v rozsudku nalézacího soudu na stranách 19 až 20.
Obviněný Ing. P. K. detailně ve svém mimořádném opravném prostředku rozebral jednotlivé argumenty nalézacího soudu zachycené na stranách 40 až 41 jeho rozsudku. Nejvyšší soud se již dostatečně zabýval důvody, proč má skutková zjištění a právní závěry nalézacího soudu za dostatečné, přesto považuje za nutné k výhradám dovolatele doplnit, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Navíc, byť jsou vývody obviněného Ing. P. K. podrobné (zejména bod XI. dovolání), neodpovídají provedeným důkazům, a závěrům, které z nich vyplývají. V převážné části jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry nalézacího soudu, přičemž v určité části dovolatel nesouhlasí s přesností odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 1.) nebo jde o ničím nepodložená a pro rozhodnutí v dané věci nepodstatná tvrzení (bod 2.). Pokud jde o další námitky, je třeba odkázat na výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou rozhodné částky zcela jednoznačně uvedeny (bod 3.). Pokud pak v následných bodech dovolatel konstruuje postupy, o kterých sám uvádí, že jsou v rozporu s ustanovením zákona, který svou trestnou činností porušoval (body 4. a 5.), považuje Nejvyšší soud k tomu za nutné uvést, že obvinění nebyli odsouzeni za činnost, podle dovolatele „doporučovanou“ nalézacím soudem, ale za jednání, které je jednoznačně a konkrétně vymezeno ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku, přičemž soud není vázán „tvrzením profesionála (advokáta), který podle obviněného Ing. P. K. tvrdí něco jiného“. Podobně je tomu i s dalšími úvahami tohoto dovolatele, které jsou více méně skutkovou polemikou se závěry nalézacího soudu, která navíc je v převážené většině mimo podstatné shora zmíněné prokázané skutečnosti, jež naplňují znaky zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle ustanovení §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (viz body 6. až 10. – zejména jeho tvrzení, že „správce konkurzní podstaty ČLDZ měl vymáhat částku ve výši 4.220.000,- Kč“, dále závěry o „nerozumění tvrzení soudu I. stupně“, resp. že „tvrzení soudu I. stupně … je tvrzením ryze spekulativním“ atd.). V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně poukazuje na závěry vyplývající z kontrolního protokolu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (č. l. 1073 až 1080 spisu). S ohledem na ně nejsou ani tyto námitky s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem pro posouzení věci relevantní, a proto je Nejvyšší soud nemohl shledat důvodnými.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 To 108/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 46 T 1/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a), g), h) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku nalézacího soudu a řízení mu předcházejícího odvolání všech obviněných podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných Ing. J. J., Ing. I. Š. a Ing. P. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.