ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2229.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2229/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Telefónica Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, adresa pro doručování Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, identifikační číslo osoby 610 93 336, proti povinné I. Š. , zastoupené Mgr. Kateřinou Vorlovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 112/61, prodejem movitých věcí, pro 19.162,60 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 1714/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. ledna 2008, sp. zn. 44 Co 12/2008, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 24. 10. 2000, č. j. 13 E 1714/2000-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (vykonatelného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, Českého telekomunikačního úřadu Jihlava ze 4. 6. 1999, č. j. SIT – 228515/99).
Své rozhodnutí odvolací soud s poukazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu z 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, odůvodnil závěrem, že v souzené věci se vykonává „právo, jehož pramen je v soukromoprávním vztahu účastníků a které jako takové nepodléhá regulaci předpisu o správním řízení, nýbrž předpisů práva soukromého (občanského zákoníku, konkrétně jeho ustanovení §110 odst. 1)“; normy správního řádu se uplatní pouze v nalézacím řízení a proto se ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, jehož aplikace se povinná dovolává, v řízení o výkon rozhodnutí neuplatní. Odvolací soud tak uzavřel, že bylo-li právo uplatněno u příslušného orgánu, přestává běžet promlčecí doba (§112 občanského zákoníku) a právo oprávněné tedy nemůže být promlčeno.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v nesprávném posouzení promlčení. Dle jejího názoru se v daném případě „promlčecí doba neřídí ustanoveními občanskoprávních předpisů, ale správním řádem, neboť titulem pro výkon rozhodnutí je správní rozhodnutí.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka (jež se otázkou přípustnosti dovolání vůbec nezabývala) však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených, jelikož závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné není promlčeno a že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu se v daném případě nepoužije, je v souladu s judikaturou.
Jak totiž Nejvyšší soud již vysvětlil (viz usnesení jeho velkého senátu ze 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod poř č. 82, na něž odvolací soud správně odkázal), při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhající promlčení, se ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nepoužije.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu