ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1084.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1084/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jan Hušek, ve věci žalobkyně Město Přelouč , se sídlem v Přelouči, Masarykovo náměstí 23, IČO 00274101, zastoupené JUDr. Světlanou Knotkovou, advokátkou, se sídlem v Přelouči, B. Němcové 930, PSČ 535 01, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a.s. , se sídlem v Praze - Čakovice, Kostelecká 879/59, PSČ 196 00, IČO 25917773, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, Zelené Předměstí, PSČ 530 02, o odstranění vad díla a zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 61/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 23 Co 372/2012-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Světlany Knotkové, advokátky, se sídlem v Přelouči, B. Němcové 930, PSČ 535 01, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že žalovaná je povinna odstranit vady díla – stavby dle Smlouvy o dílo ze dne 26. května 2000, původně označené jako „Novostavba 30 b. j. v P. – zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice pro obec a k. ú. P., na LV č. 11272, jako budova č. p. 1537 – 1540 na pozemku st. p. č. 2647, tedy odstranit vlasové praskliny v omítce fasády budov č. p. 1537 – 1540, to vše do šesti měsíců od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok pod bodem I), co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok pod bodem II), zastavil řízení ohledně nároku na odstranění vad, a to prasklin zdiva po celé výšce objektu v blízkosti dilatační spáry mezi č. p. 1537 a č. p. 1538 v k. ú. P. v uliční i dvorní části tohoto bytového domu a ohledně nároku na provedení opravy a nátěru plynového potrubí, zazdění odkryté části potrubí a obnovení fasády v místě opravy plynového potrubí v č. p. 1537 v k. ú. P. (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že na základě uzavřené smlouvy o dílo žalovaná pro žalobce zhotovila dílo – stavbu, které bylo předáno dne 30. dubna 2002. Ve smlouvě o dílo byla sjednána záruční doba 73 měsíců od předání díla, tj. do 31. května 2008. Přejímací řízení ohledně předmětu smlouvy o dílo bylo zahájeno dne 22. dubna 2002 a dokončeno dne 30. dubna 2002.
Dále bylo v řízení zjištěno, že žalobce dopisem ze dne 6. června 2003 reklamoval (kromě jiného) i vadu díla spočívající ve vlasových trhlinách omítky, která byla žalovanou v témže roce odstraňována novou vrstvou fasádního nátěru. Dle zápisu ze dne 13. listopadu 2003 byla popraskaná omítka odstraňována přetřením s tím, že zůstává v pozorování. Dopisem ze dne 24. dubna 2007 žalobce opětovně reklamoval mj. vady spočívající v prasklinách ve fasádní omítce objektu. V Zápise ze dne 24. července 2007 zástupce zhotovitele reklamované vady uznal a zavázal se k jejich bezplatnému odstranění do 31. října 2008.
Soud vzal ze znaleckého posudku Petra Brodského za prokázané, že ve fasádě předmětné nemovitosti se do současné doby nacházejí vlasové trhliny, jež lze považovat za vadu díla, která vznikla nejpozději provedením štukové vrstvy. Jedná se tedy o vadu, kterou mělo dílo již v době trvání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že se nejedná se o vadu novou, nýbrž o projev vady původní, která byla natřením východního křídla domu, kde se vada projevila nejdříve, novou vrstvou fasádního nátěru pouze částečně potlačena, nikoli odstraněna.
Při posuzování promlčení daného nároku dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na odstranění vad byl uplatněn včas, tj. v dopise ze dne 6. června 2003. Pokud odstranění této vady žalobkyně nárokovala opětovně dopisem ze dne 24. dubna 2007, učinila tak (byť v záruční době) nikoli bez zbytečného odkladu ve smyslu §562 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jako „obch. zák.“). Nejednalo se totiž o vadu novou, ale o vadu, která na díle zůstala neodstraněnou přes reklamaci z roku 2003 a přes pokus o opravu v roce 2003 nadále.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 23 Co 372/2012-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud v dané věci provedl potřebné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutkové zjištění a věc správně právně posoudil. Závěry soudu prvního stupně, že praskliny fasádní omítky jsou vadou díla, za kterou odpovídá žalovaná jako zhotovitelka, stejně jako o tom, že tuto vadu uplatnila žalobkyně již reklamací ze dne 6. června 2003, mají oporu v provedeném dokazování. Neobstojí tvrzení žalované, že vlasové praskliny štukové omítky jsou její vlastností.
Námitka promlčení také není důvodná. Námitku žalovaná uplatnila již v řízení před okresním soudem, neboť byla součástí jejího podání ze dne 29. března 2012. Nárok žalobkyně není promlčen ani podle obecných ustanovení §387 a násl. obch. zák. Soud prvního stupně správně uzavřel, že vady byly v souzené věci vytknuty včas, a to dopisem ze dne 6. června 2003, tj. 14 měsíců po předání díla. Poté, co žalobce vytkl vady včas a zvolil způsob svého nároku (odstranění vad), se případné promlčení nároku na odstranění vad neposuzuje podle ustanovení §562 odst. 2 obch. zák., ale podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§387 a §397 obch. zák.). Promlčení doba nároku věřitele začala běžet poté, co věřitel zjistil, že jeho nárok nebyl řádně uspokojen. Podle závěrů posudku Petra Brodského se nově mohly praskliny po nátěru objevit v řádech měsíců. K nátěru došlo v době zápisu ze dne 13. listopadu 2003. A lze tak důvodně předpokládat, že praskliny se znovu projevily nejpozději do konce roku 2004. V té době tak žalobce mohl vědět, že nárok na odstranění vad není uspokojen a měl jej uplatnit u soudu žalobou. Žalobce podal žalobu dne 4. března 2009, kdy dovolací doba již uplynula. Žalobce se ale důvodně dovolal úkonů žalované, učiněných ve smyslu §407 obch. zák., z nichž lze dovozovat uznání závazku a v důsledku kterého počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba. Žalovaná uznala svůj závazek nejen v Zápise ze dne 20. dubna 2007 (správně 24. července 2007), ale také v dalších svých podáních ze dne 7. srpna 2007 a 26. října 2007, kde opětovně ujišťovala žalobce, že je připravena vady odstranit, jen oddalovala lhůtu ke splnění své povinnosti. Od uznání závazku v roce 2007 počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba. Žaloba byla podána 4. března 2009. Nárok žalobce na odstranění vad díla proto není promlčen a promlčecí námitka žalované není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jako dovolací důvod namítá §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v posouzení odpovědnosti žalované za vadu trhlin omítky fasády, neboť má za to, že není možné s přesností blížící se jistotě zjistit příčinnou souvislost mezi existencí vady a jednáním žalované, za které by měla nést odpovědnost.
Žalovaná namítá, že žalobce neoznámil opětovný výskyt vady spočívající v trhlinách omítky včas, tj. bez zbytečného odkladu poté, co mohl vadu při vynaložení odborné péče zjistit, a jeho nárok plynoucí z odpovědnosti žalované za vady díla neměl být soudem přiznán.
Dále žalovaná namítá, že Zápis ze dne 24. července 2007 neobsahuje vůli žalované uznat závazek dle ustanovení §407 obch. zák. s odpovídajícími právními účinky. Tento zápis nemůže být platný ani z hlediska určitosti svého obsahu, neboť ze Zápisu není zřejmé, v jakém rozsahu je závazek uznáván a kterých prasklin omítky fasády se týká. Žalobce reklamoval s určitostí pouze prasklinu zdiva po celé výšce objektu v blízkosti dilatační spáry mezi č. p. 1537 a č. p. 1538 v uliční a dvorní části. Zaměstnanec žalované na pozici výrobního technika nebyl speciálně zmocněn k jednání za žalovanou a dle žalované zmocnění k tak závažnému právnímu úkonu, jakým bezesporu uznání závazku je, není dáno ani právním předpisem. Součástí obvyklé činnosti zaměstnance vyřizujícího reklamace vad není právní úkon ve smyslu uznání závazku.
Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na platnosti uznání závazku z titulu právního úkonu zaměstnance žalované, pana V. P., dle §15 obch. zák., a dále na přípisech pana Ing. T. B. týkajících se změny termínu odstranění vad z hromadné reklamace. Žalobce věděl, že jediným zástupem společnosti oprávněným k jednání za společnost ve všech věcech týkajících se právních vztahů ze Smlouvy o dílo ze dne 26. května 2000 a závazků s touto smlouvou souvisejících je pouze pan Z. Q. Toto však žalobce nerespektoval.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, protože nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalobce namítá, že byl v dobré víře, že zaměstnanec žalované, který byl vyslán na jednání ohledně reklamované vady, je oprávněn činit veškeré úkony týkající se odpovědnosti společnosti za vady díla, a to včetně uznání závazku žalované k odstranění vady. S ohledem na §15 obch. zák. je zcela jisté, že žalovaná uznala svůj závazek vadu odstranit. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka namítá, že soudy nesprávné posoudily námitku promlčení, jelikož dospěly k závěru, že žalovaná uznala vady v zápise ze dne 24. července 2007, a proto začala běžet nová promlčecí doba. Tato námitka není případná.
V dovolacím řízení je soud vázán skutkovými zjištěními, které byly učiněny v předchozím řízení. Soudy zjistily, že praskliny v omítce jsou vadou způsobenou chybným provedením díla. Tyto vady byly reklamovány dne 6. června 2003 a poté opětovně 24. dubna 2007. Dále bylo zjištěno, že zhotovitel uznal vady díla v Zápise ze dne 24. července 2007. Projev vůle obsažený v Zápise ze dne 24. července 2007 odvolací soud správně vyložil jako uznání závazku ve smyslu §407 obch. zák. Dovolatelka dále namítá, že zaměstnanec, který Zápis ze dne 24. července 2007 podepsal, nebyl oprávněn činit právní úkon uznání závazku. Pokud byl zaměstnanec žalované pověřen k řešení reklamací vad díla, pak ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. byl i pověřen ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Za takový úkon je nutné považovat i dohodu o způsobu řešení reklamace včetně toho, že žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance projevil vůli uznat existující vady a přijmout závazek k jejich bezplatnému odstranění. Tímto uznáním existujících vad došlo k započetí běhu nové čtyřleté promlčecí doby.
Odvolací soud tedy správně posoudil průjev vůle žalované v Zápise ze dne 24. července 2007 jako uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. Z toho plynoucí závěr odvolacího soudu, že žalovaný nárok není promlčen, není v rozporu s hmotným právem. Nelze proto učinit závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 1 500 Kč podle §9 odst. 1 ve spojení s §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21 % daně z přidané hodnoty (378 Kč), celkem tedy částku 2 178 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 19. prosince 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu