Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. 29 ICdo 57/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.57.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.57.2013.1
KSPH 37 INS 23802/2012 37 ICm 703/2013 sp. zn. 29 ICdo 57/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Monice Cihelkové , jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o., 2/ LESS & FOREST s. r. o. , se sídlem v Bohdanči 136, PSČ 285 25, identifikační číslo osoby 27106632 a 3/ Mgr. Ivo Šotkovi , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ 779 00, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., o určení pravosti, výše a pořadí nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 703/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o. , se sídlem v Bohdanči 136, PSČ 285 25, identifikační číslo osoby 27106632, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2013, č. j. 37 ICm 703/2013, 101 VSPH 190/2013-95 (KSPH 37 INS 23802/2012), takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2013, č. j. 37 ICm 703/2013, 101 VSPH 190/2013-95 (KSPH 37 INS 23802/2012) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2013, č. j. 37 ICm 703/2013-57, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou 28. února 2013 se žalobce (Lesy České republiky, s. p.) domáhal vůči žalovaným 1/ Mgr. Monice Cihelkové, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen „dlužník“), 2/ dlužníku a 3/ Mgr. Ivo Šotkovi, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka určení pravosti a výše svých (v žalobě označených pod čísly 1 až 23) nevykonatelných pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) pod sp. zn. KSPH 37 INS 23802/2012. Usnesením ze dne 12. dubna 2013, č. j. 37 ICm 703/2013-57, insolvenční soud přerušil řízení o této incidenční žalobě s poukazem na ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“) a na řízení vedená u něj pod sp. zn. 33 ICm 244/2013 a 33 ICm 245/2013 o určení neplatnosti (in eventum neúčinnosti) v žalobě specifikovaných smluv a plnění a o zaplacení částky 4.202.760.738,- Kč s příslušenstvím (v první věci) a o zaplacení částky 2.153.665.618,40 Kč s příslušenstvím (v druhé věci). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze změnil ve výroku označeným usnesením usnesení insolvenčního soud u tak, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení řízení vedených u insolvenčního soud u pod sp. zn. 33 ICm 244/2013 a 33 ICm 245/2013. Odvolací soud - cituje ustanovení §231 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soud u k závěru, že pravost i výše pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu „na určení jejich existence“, je odvislá od vyřešení otázky platnosti smluv, které jsou jejich právním důvodem uvedeným v přihlášce, a to jak pokud jde o pohledávky představující dlužnou smluvní jistinu, tak představující sankce v podobě smluvních úroků z prodlení i smluvní pokuty. Je proto dán důvod přerušit řízení do určení platnosti smluv, kterou insolvenční soud zkoumá v jiném incidenčním sporu (ve výše označených sporech). Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nepřerušuje. K vymezení přípustnosti dovolání dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na následujících závěrech: 1/ Řízení o žalobě dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona o určení pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek může být přerušeno dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. bez ohledu na skutečnost, zda tyto pohledávky byly účinně popřeny na přezkumném jednání. 2/ V řízení o žalobě dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek nelze rozhodnout otázku pravosti a výše pohledávek, pokud není rozhodnuto o platnosti právního úkonu, na základě kterého byly pohledávky přihlášeny, a to bez ohledu na to, zda byly tyto pohledávky účinně popřeny co do pravosti a výše. 3/ Řízení o žalobě na určení neplatnosti právního úkonu podle §231 insolvenčního zákona může mít vliv na řízení o žalobě dle §198 odst. 1 insolvenčního zákona o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek přihlášených na základě stejného právního úkonu. Dovolatel míní, že všechny výše uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 169, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 5/2012 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, k čemuž následně snáší v dovolání argumenty. Napadené usnesení je usnesením, kterým se odvolací řízení končí a závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude popsána dále). Dovolání v této věci je tudíž přípustné podle §237 o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit také tehdy, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku. Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že typově shodnou věcí týchž účastníků se zabýval (rovněž v rámci výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) již v usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, na něž v podrobnostech odkazuje a z nějž vyšel i v dalších typově shodných věcech týchž účastníků v usneseních ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 41/2013, 29 ICdo 42/2013, 29 ICdo 51/2013, 29 ICdo 52/2013, 29 ICdo 53/2013, 29 ICdo 54/2013 a 29 ICdo 55/2013. Tam na dané téma uvedl, že: 1/ Ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (v jehož obsahu se promítá ustálený výklad Nejvyššího soudu k ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. 2/ Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752). 3/ Jakkoli lze očekávat, že okruh sporných otázek v incidenčním sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem a dlužníkem v reorganizaci bude definován přihláškou pohledávky a obsahem žaloby o požadovaném určení na straně přihlášeného věřitele - žalobce (§198 odst. 2 insolvenčního zákona) a popěrným úkonem insolvenčního správce a dlužníka v reorganizaci na straně žalované, nemusí tomu tak být vždy; k tomu srov. (dovolatelem výše zmíněné) usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 5/2012. 4/ Tam, kde mezi týmiž účastníky u stejného soudu (což je podle důvodů rozhodnutí insolvenčního soudu i tento případ) probíhají spory, kde v jednom je předmětem řízení řešení otázky platnosti právního úkonu (jež se má projevit výrokem soudního rozhodnutí) jako otázky, jež má být předběžně posuzována ve druhém sporu, má být při zachování principu hospodárnosti řízení především zkoumána otázka, zda takové věci lze spojit ke společnému řízení (§112 odst. 1 o. s. ř.), čemuž ve světle závěrů formulovaných v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, uveřejněném pod číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nemusí bránit ani to, že k projednání a rozhodnutí spojovaných věcí není (případně) podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát). 5/ Přitom je zjevné, že tam, kde se vedle postupu dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle §112 odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před přerušením řízení. Institut spojení věcí vede (tím, že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudní řízení vymezeného ustanovením §6 o. s. ř., kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se ostatně projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Oproti tomu podle dikce §112 odst. 1 o. s. ř. může soud spojit věci ke společnému řízení „v zájmu hospodárnosti řízení“. Vycházeje z těchto závěrů, Nejvyšší soud pro tuto věc uvádí, že: 1/ V dané věci se ze spisu podává, že insolvenční soud přikročil k přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. poté, co dovolatel podal předmětnou žalobu, uhradil soudní poplatek ze žaloby a reagoval na výzvu k předložení listinných příloh žaloby (č. l. 1-56). 2/ Vyjádření žalovaných k žalobě si insolvenční soud před vydáním usnesení o přerušení řízení neopatřil, když žalobu samotnou jim doručil až v souvislosti s doručením usnesení o přerušení řízení (srov. doklady o doručení u č. l. 58 p. v.) a žalovaní žádné stanovisko k podané žalobě nezaujali (soudu nesdělili) ani v průběhu odvolací řízení. 3/ V situaci, kdy soudu nebyl znám aktuální procesní postoj žalovaných k žalobou uplatněnému nároku (jenž by vyjasnil, zda vůbec bude nutné zkoumat předběžně platnost dotčených smluv), nemohl mít (neměl) k dispozici dostatek poznatků ospravedlňujících závěr, že je důvod přerušit řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak je zjevné, že za stavu, kdy dovolatel zpochybňoval i to, zda vůbec byly jeho nevykonatelné pohledávky řádně popřeny, bylo v souladu s principem hospodárnosti řízení tuto otázku nejprve ozřejmit dokazováním, tak, aby bylo (opět) postaveno najisto, zda vůbec má smysl vyčkávat výsledků řízení o určení neplatnosti dotčených smluv (zda důvodem pro zamítnutí žaloby nebude okolnost, že jde o pohledávky zjištěné). 4/ Z napadených rozhodnutí se nepodává, že by soudy zkoumaly otázku vhodnosti spojení věcí (ač se toto řešení nabízelo především). Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že závěr soudů, podle kterého je důvod přerušit řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., byl v dané procesní situaci předčasný a dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Pro úplnost (neboť důvod zrušení obou usnesení je dán i tak) lze dodat, že k povaze ustanovení §231 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil způsobem, jenž činí nepřiléhavou úvahu odvolacího soudu na dané téma v (dovolatelem zmíněném) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. prosince 2013 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2013
Senátní značka:29 ICdo 57/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.57.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spojení věcí ke společnému řízení
Dotčené předpisy:§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
§112 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:01/06/2014
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13