Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. 32 Cdo 17/2012 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.17.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.17.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 17/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ZLS bytové domy a. s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 28315472, proti žalovanému M. Š., podnikateli, místem podnikání v Olešnici, Hoděčín 20, PSČ 517 21, identifikační číslo osoby 41247477, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, PSČ 517 41, o zaplacení částky 937.544,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 4/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 325/2010-239, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 325/2010-239, ve výroku pod bodem II, jímž byl zčásti změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, a žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: V souzené věci se právní předchůdkyně shora označené žalobkyně, společnost ZLS služby a. s., se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 385, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 00530808 (dále též jen „žalobkyně“), po žalovaném domáhala zaplacení částky 937.544,- Kč se zákonným úrokem z prodlení jako části peněžního plnění, které poskytla žalovanému na základě smlouvy č. 19100/24/2005 ze dne 26. srpna 2005, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace zeminy vytěžené v rámci investiční akce „Cukrovar Vrdy – vestavba bioetanolu“, a na základě smlouvy č. 19100/43/2006 ze dne 22. června 2006, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace přebytečného stavebního materiálu z této akce. V rámci šetření prováděného Českou inspekcí životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“) totiž vyšlo najevo, že žalovaný nebyl oprávněn nakládat s odpady takové povahy, a žalobkyně byla nucena zajistit jejich kvalifikovanou likvidaci (využití) jiným subjektem, jenž příslušné oprávnění k nakládání s odpady měl. Žalobkyně proto tvrdí, že žalovaný uskutečnil jen přepravu a zbývající část sjednaného plnění jí neposkytl, žalobkyně se tudíž domáhá vrácení odpovídající části zaplacené ceny. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že materiál, označený ve smlouvách jako zemina a přebytečný materiál, byl odpadem podléhajícím zvláštnímu režimu, přičemž žalobkyně jako původce odpadů ve smyslu zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, umožnila žalovanému vyvézt tento materiál na skládku, která nebyla určena pro takový odpad, bez toho, aby se přesvědčila, zda je žalovaný oprávněn s takovým odpadem nakládat. Z toho pak soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na vrácení částky, kterou uhradila žalovanému z titulu nákladů přepravy takovéhoto materiálu. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 604.598,- Kč s příslušenstvím a co do vyčíslených úroků z prodlení v částce 32.328,- Kč (výrok pod bodem I), ve zbývající části jej v tomto výroku změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení není nárok na náhradu škody, nýbrž (jak uvedl výslovně) v podstatě nárok na vrácení té zaplacené části ceny plnění, které žalovaný neprovedl. Vzhledem k ustanovení §3a odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jenobch. zák.“) odvolací soud neshledal předmětné smlouvy neplatnými. Usoudil, že plnění žalovaného mohlo mít povahu díla, mohlo se také jednat o smlouvy nepojmenované, kvalifikaci smluv však neshledal významnou pro výsledek sporu. Konstatoval, že plnění žalovaného podle smlouvy ze dne 25. srpna 2006 (podle kontextu však nepochybně míněna smlouva z 26. srpna 2005, dále jen „první smlouva“) je nutno členit do dvou relativně samostatných fází, z nichž první tvořila přeprava zeminy a druhou její „likvidace“ včetně smluvně převzaté „zodpovědnosti za zeminu“, a dovodil, že v rozsahu týkajícím se druhé fáze žalovaný své závazky nesplnil, takže „likvidaci“ zeminy musela vlastně žalobkyně hradit dvakrát. Na základě toho uzavřel, že žalovanému nemůže příslušet úplata za činnost, kterou v podstatě - ve smyslu smlouvy – neprovedl, a že titul pro vrácení obnosu v tomto směru již uhrazeného lze spatřovat rovněž v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. V otázce rozsahu, v němž žalovaný druhou fázi svého plnění neuskutečnil, vyšel z výpovědi svědka Ing. P. M. zachycené v protokolu o jednání před soudem prvního stupně a zejména z rozhodnutí ČIŽP ze dne 18. července 2007 (které vychází z množství 4.300 m3 zeminy v roce 2005) a v něm uvedených faktur žalovaného č. 380905 a 300905, v nichž je „deklarováno právo“ na zaplacení celkové částky 437.139,90 Kč, bez DPH. Usoudil pak, že pokud žalobkyně z této částky odečetla hodnotu přepravy v jednotkové sazbě 30,- Kč za 1 km, jedná se odečet přiměřený, odpovídající obvyklým sazbám známým odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti. K výsledné částce 279.783,90 Kč připočetl daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % s tím, že v rozsahu takto vyčíslené částky 332.946,- Kč bylo nesplnění smlouvy ze strany žalovaného prokázáno. Zdůraznil, že vzhledem k nemožnosti přesněji určit množství zeminy vycházel též z ustanovení §136 občanského soudního řádu, byl veden záměrem dosáhnout rozumného uspořádání vztahů mezi účastníky a vzal zřetel na poměr sankcí uložených oběma stranám správním orgánem (žalobkyně dostala pokutu 150.000,- Kč, žalovaný 40.000,- Kč), přičemž i z tohoto poměru je zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby např. bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu. Ve vztahu ke smlouvě, jejíž návrh je datován dnem 22. června 2006 (dále jen „druhá smlouva“), odvolací soud dospěl k jiným závěrům. Zdůraznil, že text této smlouvy se důsledně vyhýbá užití pojmu „odpad“, a z listiny ze dne 21. června 2006 bezprostředně předcházející sjednání této smlouvy zjistil, že hlavní stavbyvedoucí žalobkyně zde uvedl, že se nejedná o odpad, ale o přebytečný materiál vhodný pro násypy a zásypy staveb, pozemních komunikací i mimo ně. Odvolací soud usoudil, že vzhledem k datu pořízení této listiny nelze její účinky vztáhnout též na první smlouvu, a vzhledem k této skutečnosti, jakož i se zřetelem na to, že prvotním původcem odpadu byla v daném vztahu žalobkyně, dospěl k závěru, že žalobkyni nároky z druhé smlouvy přiznat nelze. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím (přisuzujícím) výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jeno. s. ř.“), a jímž ohlásil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel prosazuje názor, že závěry odvolacího soudu stran druhé smlouvy je třeba vztáhnout též na první smlouvu. Podle jeho mínění z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně předmět této smlouvy (zeminu) nepovažovala za odpad, že obě smlouvy se týkaly zcela totožného materiálu a že dovolatel zeminu nejen převezl, ale i deponoval na skládce, kterou si určila sama žalobkyně. Je přesvědčen, že částka, která mu byla vyplacena, tj. 110,- Kč/m3 plus DPH, odpovídá nákladům, které vynaložil na převoz, složení a deponii materiálu podle smlouvy. Argumentuje, že deponovaný materiál později společnost ZERS recyklovala a využila, tato činnost však nenahrazovala činnost jím provedenou, a že již z výše sjednané ceny podle první smlouvy je zřejmé, že se nemohlo jednat o likvidaci odpadu, neboť sazba základního poplatku za ukládání odpadu byla pro rok 2005 - 2006 stanovena čtyřnásobnou částkou. Dovolatel je přesvědčen, že prohlášení hlavního stavbyvedoucího ze dne 21. června 2006 se týkalo obou smluv, a že i zástupce žalobkyně Ing. P. A. ve své výpovědi zachycené v protokolu ČIŽP ze dne 28. února 2007 de facto potvrdil, že v případě obou smluv nebyla sjednávána likvidace odpadu podle zákona o odpadech. Argumentoval, že v opačném případě by byla žalobkyně povinna vyžádat si od něho oprávnění k nakládání s odpady, a poukázal na to, že sjednaná „likvidace zeminy“ nebyla žádným bližším způsobem specifikována. Vyjádřil přesvědčení, že splnil své závazky z obou smluv, vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s listinou ze dne 21. prosince 2007, kterou měla žalobkyně odstoupit od smluv, zpochybnil předpoklady pro takový právní úkon a zdůraznil, že žalobkyně před odstoupením od smlouvy neuplatnila vady plnění. Závěrem dovolatel podrobil kritice postup odvolacího soudu, jenž konečnou částku, k níž dospěl výpočtem, zvýšil o daň z přidané hodnoty. Namítl zejména, že tuto daň odvedl finančnímu úřadu jako svoji daňovou povinnost na výstupu, žalobkyně ji uplatnila jako nárok na odpočet daně na vstupu a byla jí tedy vrácena, pro závazkový vztah mezi účastníky je tedy rozhodná částka bez daně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v dovoláním dotčené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Posouzení, že předmětem první smlouvy nebyla likvidace odpadu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, dovolatel prosazuje na základě skutkových tvrzení, která neodpovídají skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudů nižších stupňů; zjištěný skutkový stav věci nezahrnuje poznatky o tom, že obě smlouvy se týkaly totožného materiálu, že žalobkyně předmět plnění sjednaného v těchto smlouvách nepovažovala za odpad, že dovolatel zeminu nejen převezl, nýbrž též deponoval na skládce určené žalobkyní, ani poznatky o výši sazby základního poplatku za ukládání odpadu pro roky 2005 – 2006. Dovolatel tak nečiní nic jiného, než že předkládá svou vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž buduje příslušné, pro něho příznivé právní závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím ovšem z odlišného skutkového základu. Ve skutečnosti tak v tomto ohledu – oproti svému přesvědčení – nezpochybňuje správnost právního posouzení, tj. výběr právní normy odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, její interpretaci a její aplikaci na zjištěný skutkový stav, nýbrž zpochybňuje skutkový stav věci, z něhož vycházel odvolací soud. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. prostřednictvím takovýchto námitek uplatněn není. Není však uplatněn ani skutkový dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť o ten se jedná toliko v případě námitek, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomu lze v bližším pro stručnost odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 22, ročník 1998, pod číslem 161. Správnost právního posouzení odvolacího soudu je však zpochybněna, a to důvodně, dovolací námitkou, že sjednaná „likvidace zeminy“ nebyla ve smlouvě jakkoliv specifikována. Odvolací soud totiž dovodil, že žalovaná nesplnila závazek „provést likvidaci zeminy a jejím převzetím od žalobkyně převzít za ni veškerou odpovědnost“, aniž si nejprve zjednal jasno v otázce, co tento závazek obnášel, tj. jakým konkrétní plněním jej dovolatel měl (mohl) splnit. Že obsah pojmu „likvidace zeminy“ užitého smlouvou vzbuzuje pochybnosti, vnímal zjevně též odvolací soud, když tento pojem označuje uvozovkami. K tomu, že pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené) je třeba odstranit (je-li to ovšem možné, v opačném případě srov. §37 odst. 1 občanského zákoníku) za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v §266 obch. zák., je k dispozici bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. již rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a dále usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách) a též – z hlediska ústavně garantovaných základních práv – judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže takto odvolací soud nepostupoval a nepostavil najisto (stejně jako tak neučinil ani soud prvního stupně), jakou činnost měl dovolatel podle první smlouvy provést, pak jeho závěr o tom, že dovolatel tento závazek nesplnil, nemůže obstát; právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné a uplatněný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je v této otázce naplněn. Dovolateli je třeba přitakat též v související námitce, že odvolací soud se nevypořádal s právním úkonem, jímž žalobkyně odstoupila od první smlouvy. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně má právo na vrácení části plnění, které poskytla dovolateli na základě této smlouvy, aniž označil právní důvod vzniku tohoto práva. Neurčité a ne zcela jasné konstatování, že titul lze spatřovat rovněž v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, za postačující právní posouzení považovat nelze. Ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. obsahuje několik skutkových podstat bezdůvodného obohacení, právo na vrácení plnění, jež bylo poskytnuto na základě platně uzavřené smlouvy, která nebyla zrušena (či se stala z jiných důvodů dodatečně neúčinnou), však neodpovídá znakům žádné z nich. V čem jiném by měl právní důvod přisouzeného nároku spočívat (srov. výraz „zřejmě“), odvolací soud neuvedl. Zejména neřešil ani otázku, jíž se dotýká ve svých námitkách dovolatel, zda právním důvodem požadovaného plnění není právo z odpovědnosti za vady. V takovém případě by se ovšem odvolací soud nevyhnul právnímu posouzení povahy smlouvy, to jest jejímu podřazení pod příslušný smluvní typ či její kvalifikaci jako smlouvy smíšené či nepojmenované. I v tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné. V té souvislosti lze jen pro úplnost poznamenat (neboť dovolatel toto pochybení nenamítá), že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož je právní kvalifikace předmětné smlouvy v souzené věci nevýznamná. Vždyť u typových smluv a u smluv smíšených je obsah jimi založeného závazkového vztahu v tom rozsahu, v němž není upraven smlouvou, dán zákonem (srov. §269 odst. 1 obch. zák.) a k uzavření smlouvy nepojmenované je třeba, aby v ní účastníci dostatečně určili předmět svých závazků (srov. §269 odst. 2 obch. zák.). Konečně pak je třeba přisvědčit dovolateli též v tom, že pro neúplnost právního posouzení neobstojí ani právní závěr odvolacího soudu o tom, že plnění, které má dovolatel vracet, zahrnuje též příslušnou daň z přidané hodnoty. S námitkami, které v této otázce uplatnil dovolatel, je třeba se vypořádat. Zbývá zdůraznit, že hodlal-li odvolací soud doplnit skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně též na základě výpovědi svědka, pak bylo nezbytné postupovat způsobem předvídaným v ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., tj. dokazování jeho výslechem zopakovat. Čerpat poznatky o skutkovém stavu věci z protokolu o výslechu svědků (stejně jako účastníků řízení či znalců) je nepřípustné, neboť takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž]. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2013 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2013
Spisová značka:32 Cdo 17/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.17.2012.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dokazování
Odpad
Odstoupení od smlouvy
Vady řízení
Výklad projevu vůle
Dotčené předpisy:§266 obch. zák.
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§213 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28