ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1092.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1092/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v konkursní věci úpadce Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci , se sídlem v Dříteni 1, PSČ 373 51, identifikační číslo osoby 00109291, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 276/2007, o částečném rozvrhu, o dovolání konkursních věřitelů 1/ M. M. , a 2/ J. M. , obou zastoupených JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 66/3, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2014, č. j. 1 Ko 15/2014-3439, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. března 2014, č. j. 12 K 276/2007-2996, povolil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „konkursní soud“) částečný rozvrh výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce (Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci) jeho věřitelům, tak, že:
1/ Veškeré zjištěné pohledávky první třídy uvedené v bodu I. výroku budou uspokojeny v plném rozsahu (bod I. výroku).
2/ Veškeré zjištěné pohledávky druhé třídy uvedené v bodu II. výroku budou uspokojeny v rozsahu 70 % jejich výše, přičemž konkursní věřitelce č. 28 M. M. (dále jen „M. M.“) takto konkursní soud určil na uspokojení její zjištěné pohledávky druhé třídy ve výši 41 800 Kč částku 29 260 Kč a konkursnímu věřiteli č. 29 J. M. (dále jen „J. M.“) na uspokojení jeho zjištěné pohledávky druhé třídy ve výši 5 000 Kč určil částku 3 500 Kč (bod II. výroku).
Konkursní soud dále uložil věřitelům, aby sdělili správci konkursní podstaty čísla účtů, na které mají být přiznané částky poukázány, popř. jinou formu platebního styku (bod III. výroku). Současně správci konkursní podstaty uložil provést částečný rozvrh do 14 dnů od právní moci usnesení (bod IV. výroku).
Konkursní soud shledal ve smyslu §30 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), správným návrh správce konkursní podstaty úpadce ze dne 30. ledna 2014 na povolení částečného rozvrhu, s nímž vyslovil souhlas věřitelský výbor. Správce návrh odůvodnil tím, že předložení konečné zprávy brání několik neskončených incidenčních sporů a že částečným rozvrhem budou v celém rozsahu uspokojeny pohledávky věřitelů první třídy (§32 odst. 4 ZKV) a do výše 70 % všechny ostatní pohledávky věřitelů, tedy zjištěné pohledávky druhé třídy, přičemž současně nebude ohroženo provedení řádného rozvrhu po schválení konečné zprávy (lze předpokládat, že věřitelé budou dodatečně uspokojeni přibližně v rozsahu 15 % svých zjištěných pohledávek).
K odvolání konkursních věřitelů M. M. a J. M. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu.
Odvolací soud shodně s konkursním soudem uzavřel, že pro povolení částečného rozvrhu byly splněny všechny podmínky vyžadované §30 odst. 3 ZKV. Současně dovodil, že napadené usnesení je věcně správné též ve vztahu k nárokům obou odvolatelů. Vzhledem k rozsahu navrhovaného uspokojení pohledávek druhé třídy (70 % hodnoty zjištěných pohledávek) odvolací soud shledal, že na zjištěnou pohledávku konkursní věřitelky M. M. ve výši 41 800 Kč správně připadá částka 29 260 Kč a na věřitele J. M. se zjištěnou pohledávkou 5 000 Kč částka 3 500 Kč. K tomu dodal, že konkursní soud nepochybil, když do částečného rozvrhu nezařadil nároky věřitelů, které nebyly doposud zjištěny, resp. byly relevantně popřeny. Potud poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2010, č. j. 10 Cmo 13/2010-491, z něhož vyplývá, že správce konkursní podstaty důvodně popřel zbytek pohledávky věřitelky M. M.
Odvolací soud neměl za právně významnou ani námitku odvolatelů, jejímž prostřednictvím zpochybnili návrh na prohlášení konkursu podaný dlužníkem, prohlášení konkursu a jeho legalitu. Dospěl totiž k závěru, že tyto námitky jsou pro posouzení věcné správnosti usnesení o částečném rozvrhu bezpředmětné. Odvolací soud zdůraznil, že ve fázi rozhodování o částečném rozvrhu není prostor pro zkoumání podmínek, za nichž byl konkurs prohlášen, nebo námitek vztahujících se k likvidaci, jež předcházela konkursnímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali konkursní věřitelé M. M. a J. M. dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení, s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé předně polemizují se závěrem odvolacího soudu, že veškeré jejich zjištěné pohledávky byly v částečném rozvrhu zohledněny a zařazeny do poměrného uspokojení. Konkrétně namítají, že pohledávku dovolatelky (konkursní věřitelky M. M.) popřel správce konkursní podstaty z velké části neoprávněně. Mají za to, že pohledávka dovolatelky měla být při částečném rozvrhu zohledněna v celkové výši 1 248 891 Kč, přičemž poukazují na neoprávněnost popření pohledávky správcem konkursní podstaty v rozsahu částky 1 290 691 Kč.
Současně dovolatelé setrvávají na tom, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen na základě „podvodného“ návrhu likvidátora, který neměl „nařízené náležitosti, obsahoval neúplné, nepravdivé a zfalšované údaje a některé přiložené doklady“. Dovolatelé poukazují i na §44 odst. 1 ZKV, dle kterého měl soud konkurs zrušit, neboť zde nejsou splněny předpoklady pro konkurs.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007; nikoliv tedy jak se dovolatelé domnívají, v aktuálním znění). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání konkursních věřitelů proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Podstatou dovolací argumentace je především zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu o nezařazení pohledávky dovolatelky v rozsahu správcem konkursní podstaty popřené pohledávky do částečného rozvrhu. Dovolateli předestřenou otázku však odvolací soud zodpověděl ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49, uzavřel, že podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony). Splnění částečného rozvrhu vede k uspokojení (k zániku) pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu; k zániku pohledávek dochází (stejně jako u konečného rozvrhu) v rozsahu poskytnutého plnění (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 168).
V posuzované věci byla pohledávka dovolatelky zjištěna ve výši 41 800 Kč, což vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2010, č. j. 10 Cmo 13/2010-491, kterým odvolací soud v incidenčním sporu „změnil“ rozsudek konkursního soudu ze dne 26. října 2009, č. j. 13 Cm 1419/2008-456, tak, že určil, že dovolatelka má vůči úpadci pohledávku jen co do částky 41 800 Kč, ve zbývajícím rozsahu (ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 1 281 891 Kč) pak žalobu zamítl a současně vyslovil, že „v části, v níž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 30 000 Kč, zůstává rozsudek nedotčen“. Zbývá dodat, že dovolání konkursní věřitelky M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 Cmo 13/2010-491, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4508/2010 (jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. března 2014, sp. zn. I. ÚS 104/2013).
Dospěl-li odvolací soud za tohoto stavu k závěru, že do částečného rozvrhu lze zahrnout pohledávku dovolatelky pouze v rozsahu zjištěné pohledávky (ve výši 41 800 Kč), nikoliv v celkové výši přihlášené pohledávky, jsou tyto závěru plně v souladu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rovněž výhrady dovolatelů, jimiž prosazují závěr o „neoprávněnosti“ konkursu, v posuzované věci přípustnost dovolání založit nemohou. Je tomu tak proto, že zpochybněné právní posouzení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43, v usnesení ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 326/2002, uveřejněném v témže časopise č. 11, ročník 2004, pod číslem 218, Nejvyšší soud formuloval o odůvodnil závěr, podle něhož platí, že konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu. Opravným prostředkem proti rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, kterým - se zřetelem k bezprostředním účinkům takového rozhodnutí - končí první fáze konkursního řízení, je odvolání (nejde-li o návrh dlužníka). Usnesení, jímž odvolací soud potvrdí nebo změní usnesení soudu prvního stupně o návrhu na prohlášení konkursu, pak může být (při splnění podmínek uvedených v §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.) podrobeno dovolacímu přezkumu. Dalším možným mimořádným opravným prostředkem je žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o. s. ř.), když usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze mít za usnesení, kterým bylo řízení co do první fáze (v níž se rozhoduje o návrhu na prohlášení konkursu) skončeno. Právě tyto řádné a mimořádné opravné prostředky pak slouží k tomu, aby účastník jejich prostřednictvím mohl uplatnit námitky spojené též s existencí vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo námitky, kterými zpochybňuje existenci předpokladů pro prohlášení konkursu ke dni rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze ve fázi konkursního řízení, v níž se rozhoduje o částečném rozvrhu, zpochybňovat správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu, je tak plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Rovněž ve výkladu §44 odst. 1 písm. a/ ZKV je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že pro posouzení předpokladů pro zrušení konkursu jsou rozhodné jen ty okolnosti, jež nastaly (nebo existují) po prohlášení konkursu a nikoli okolnosti, které vedly k prohlášení konkursu [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněného pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 29/2006“)].
Dovolatelé nadto zcela pomíjejí, že Nejvyšší soud unesením ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4875/2008, odmítl jejich dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č. j. 1 Ko 131/2008-338, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, zabývaje se aplikací závěrů R 29/2006 v této konkursní věci. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. října 2009, sp. zn. III. ÚS 390/09.
Ani tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu