ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.5164.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5164/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, PSČ 110 00, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2 153 665 618,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 440/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. srpna 2014, č. j. 47 Co 196/2014-494, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 28. ledna 2013 a vedenou pod sp. zn. 33 ICm 245/2013, se žalobci [a/ LESS & FOREST s. r. o. (dále též jen „dlužník“) a b/ Mgr. Monika Cihelková, jako insolvenční správkyně žalobce a/] domáhali vůči žalovanému (Lesy České republiky, s. p.) toho, aby určil, že označené smlouvy (32 smluv uzavřených mezi žalobcem a/ a žalovaným v době od 20. prosince 2011 do 13. července 2012) jsou neplatné a aby uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 2 153 665 618,40 Kč s příslušenstvím. Pro případ, že soud návrhu na určení neplatnosti smluv nevyhoví, se žalobci domáhali určení neplatnosti zápočtu pohledávek, učiněného jednostranným právním úkonem žalovaného ze dne 2. října 2013, a současně, aby soud uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 61 319 008,60 Kč s příslušenstvím, eventuálně určení, že plnění z označených smluv jsou právně neúčinná a aby soud uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 2 214 984 627 Kč s příslušenstvím. Pro případ, že by soud nevyhověl ani těmto návrhům, se žalobci domáhali určení, že označené smlouvy a plnění z nich jsou právně neúčinné a aby soud uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty dlužníka částku 2 153 665 618,40 Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 33 ICm 245/2013, 101 VSPH 343/2013-400 (KSPH 37 INS 23802/2012), rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou v části týkající se zaplacení („vydání“) plnění z neplatných (eventuálně neúčinných) smluv věcně příslušné okresní soudy a potud postoupil věc k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen „okresní soud“).
Okresní soud usnesením ze dne 17. dubna 2014, č. j. 14 C 440/2013-460, přerušil řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), do právní moci konečného rozhodnutí ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 33 ICm 245/2013 (bod I. výroku); současně zamítl návrh na přerušení řízení do doby právní moci konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 391/2013 (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ze 17. dubna 2014 v napadeném bodu I. výroku.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, došlo k přeměně reorganizace dlužníka v konkurs a s poukazem na §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dovodil, že účastnicí řízení se místo dlužníka stala insolvenční správkyně dlužníka (jež je tak jedinou žalobkyní). Následně dovodil, že odvolání není důvodné, jelikož:
1/ Neobstojí námitka vady petitu žaloby pro synallagmatickou povahu vztahu.
2/ Není namístě zamítnutí žaloby pro předčasnost.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto právních otázek:
1/ Otázky, zda má být přerušeno řízení o žalobě, je-li zde důvod pro zamítnutí žaloby.
2/ Otázky zamítnutí žaloby z bezdůvodného obohacení pro nezohlednění synallagmatické povahy závazku z bezdůvodného obohacení v žalobě.
3/ Otázky závaznosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013.
4/ Otázky dvoufázovosti uplatnění právních následků neplatných či neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (a v návaznosti na to vedení dvou sporů).
5/ Otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.
6/ Otázky předčasnosti žaloby na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu dle insolvenčního zákona, dokud není pravomocně rozhodnuto o neplatnosti nebo neúčinnosti dotčeného právního úkonu.
Následně pak dovolatel prostřednictvím těchto otázek oponuje názoru odvolacího soudu, že bylo namístě řízení přerušit.
Dále dovolatel poukazuje na existenci zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, jelikož odvolacímu soudu (soudnímu oddělení č. 47 Co) byla věc přidělena jako obchodní, kterou není, nadto rozvrh práce odvolacího soudu neumožňuje změnu soudce zpravodaje způsobem, jímž došlo podle úředního záznamu na č. l. 481 v této věci.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že otázky formulované dovolatelem již (po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) zodpověděl v usnesení ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4400/2014 (rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném mezi stejnými účastníky a vypořádávalo se s argumenty obdobnými těm, jež dovolatel uplatňuje v nyní projednávané věci). V označeném usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit), Nejvyšší soud uzavřel, že:
Ad 3/ K závaznosti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti.
Účastníci řízení a soudy jsou vázání usnesením „nadřízeného soudu“. Tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř., v rozhodném znění), tedy v posouzení, který soud (zde okresní soud) je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Je naopak vyloučeno, aby nadřízený soud rozhodující o věcné příslušnosti v režimu §104a o. s. ř. formuloval jakýkoli závazný právní názor k otázce, jak má být meritorně posouzen žalobou uplatněný nárok, nebo aby (dokonce) soud, jemuž byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému nebo účastníci řízení vydávali závěry, jež nadřízený soud přijal pro účely odpovědi na otázku, který soud je v prvním stupni věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, za závazný právní názor při následném rozhodování takto určeného věcně příslušného soudu o žalobou uplatněném nároku.
Odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona [jenž se uplatňuje odpůrčí žalobou, k níž je legitimován výlučně insolvenční správce, a který se v době podání původní žaloby (28. ledna 2013) řadil (podle §159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) mezi incidenční spory] neztrácí tuto svou povahu jen proto, že k jeho projednání a rozhodnutí byl rozhodnutím nadřízeného soudu závazně určen jiný (než zákonem předepsaný) soud prvního stupně. I takový nárok nepochybně má (musí) být v meritorním rozhodnutí poměřován úpravou obsaženou v §235 a násl. insolvenčního zákona.
Rozhodnutí nadřízeného soudu (jenž k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určí závazně, leč nesprávně, okresní soud) se promítá v procesní rovině věci potud, že okresní soud (jenž nemá žádný vliv na chod insolvenčního řízení a na zveřejňování soudních rozhodnutí a jiných písemností v insolvenční rejstříku) z povahy věci zpravidla nemůže postupovat způsobem předepsaným pro incidenční spory vedené u insolvenčního soudu a jako primární procesní předpis v takovém případě užívá občanský soudní řád. V žádném případě tím však není předepsáno, jak má být uplatněný nárok posuzován v hmotněprávní rovině (není vyloučeno, že „okresní“ soud žalobě vyhoví s poukazem na to, že byla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinnosti plynoucí z insolvenčního zákona).
Ad 4/ K „dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neplatných či neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) jednoznačně formuloval závěr, že posouzení žalobou uplatněného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že oproti situaci rozebírané v R 60/2014 v důsledku rozhodnutí nadřízeného soudu došlo k rozdělení původně společně uplatněných odpůrčích nároků tak, že u insolvenčního soudu se projednává žaloba o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) označených smluv, kdežto žaloba o zaplacení („vydání“) plnění z těchto smluv se dále vede u okresního soudu. Ani toto umělé rozdělení odpůrčích nároků mezi dva rozdílné soudy prvního stupně (krajský soud na straně jedné a okresní soud na straně druhé) však nemění ničeho na závěru, že zaplacení částky, jež v důsledku neúčinného právního úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka, se lze domáhat (rovněž coby odpůrčího nároku) současně s vyslovením neúčinnosti takového právního úkonu.
Ad 5/ K počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad 4/ ztrácí význam odpověď na otázku ad 5/. Ta by měla význam, jen kdyby žaloba o požadované plnění nebyla podána současně s včasnou žalobou o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) právního úkonu.
Ad 6/ K předčasnosti žaloby na plnění.
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad 4/ je zjevné, že žaloba na plnění není předčasná.
Ad 1/ a ad 2/ K přerušení řízení, je-li důvod žalobu zamítnout, a k nezohlednění synallagmatické povahy závazku.
Vzhledem k tomu, že předmětný nárok je (byl) uplatněn souběžně ze dvou právních důvodů (z titulu neplatnosti eventuálně neúčinnost předmětných smluv) a že žaloba o vydání plnění z neúčinného právního úkonu nemá synallagmatickou povahu, neobstojí ani tato námitka. Je rovněž zjevné, že nemohou-li být rozdělené odpůrčí nároky projednány souběžně, je namístě, aby okresní soud vyčkal výsledku řízení o vyslovení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti) předmětných smluv.
S těmito závěry je přitom dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem tvrzená existence zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Tzv. zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem a její posouzení tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu