ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4919.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4919/2016-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně D. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, proti žalované HP Invest a. s. se sídlem ve Zlíně - Prštné, Kútíky č. 637, IČO 60732792, zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. č. 839/13, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 175/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. února 2016, č. j. 69 Co 362/2015-129, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „nemovité věci - pozemek, jehož součástí je budova s číslem evidenčním a dále pozemek, obec U., katastrální území N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky společnosti HP Invest a. s., IČ: 60732792 ve výši 360.050,- Kč včetně příslušenství a budoucích pohledávek až do výše 360.050,- Kč, vůči H. S., které vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1. 2013, jako zástavcem a společností TGI Money a. s., se sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 26878321, jako zástavním věřitelem, ze dne 18. 5. 2006“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pohledávka ze smlouvy o úvěru se stala splatnou dne 21. 9. 2008, což bylo dáno „zesplatněním“ ze strany věřitele ke dni 20. 9. 2008, že k případnému stavění promlčecí doby podle §403 odst. 1 obchodního zákoníku nedošlo, neboť rozhodčí řízení nebylo zahájeno na základě platné rozhodčí smlouvy - doložky, že tedy čtyřletá promlčecí doba uplynula dne 22. 9. 2012, že nárok na uspokojení ze zástavy vznikl marným uplynutím splatnosti úvěrové pohledávky, tedy 22. 9. 2008, že následně běžela obecná tříletá promlčecí doba modifikovaná ustanovením §100 odst. 2 občanského zákoníku (zástavní právo se nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka), a že tedy promlčecí doba zástavního práva uplynula nejpozději dne 22. 9. 2012.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 C 175/2014-89, určil, že „nemovitosti - pozemek, jehož součástí je stavba s č. ev., a pozemek, vše v k. ú. N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalované společnosti ve výši 360.050 Kč včetně příslušenství a budoucích pohledávek až do výše 360.050 Kč vůči H. S., které vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1. 2013, jako zástavcem a společností TGI Money a. s. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1, IČ 26878321, jako zástavním věřitelem, ze dne 18. 5. 2006“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 21.308 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Při posuzování případného promlčení úvěrové pohledávky a zástavního práva vyšel z toho, že na základě v úvěrové smlouvě sjednaného oprávnění uvěrového věřitele úvěrový věřitel ke dni 22. 9. 2008 předčasně „zesplatnil“ úvěrovou pohledávku a v návaznosti na to započala běžet promlčecí doba. Ke stavění běhu promlčecí doby podle ustanovení §403 odst. 1 obchodního zákoníku nedošlo, neboť v úvěrové smlouvě sjednaná rozhodčí doložka je neplatná (exekuce k vymožení pohledávky žalované byla proto usnesením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 28. 2. 2014, č. j. 103 Ex 15726/09-47, zastavena). Počátek běhu promlčecí doby zástavního práva je dán předčasným „zesplatněním“ úvěrové pohledávky ze strany úvěrového věřitele. S ohledem na ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku, které stanoví, že zástavní právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, došlo k promlčení zástavního práva uplynutím delší promlčecí doby obchodněprávního úvěrového závazku; k promlčení jak úvěrového závazku, tak zástavního práva, došlo v období „několika následujících dnů po 20. 9. 2012“. Případné nároky ze zástavního práva jsou tak promlčeny a zástavní dlužník se účinně dovolal námitky promlčení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 69 Co 362/2015-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalobu na určení, že nemovitosti - pozemek, jehož součástí je stavba s č. ev., a pozemek, vše v k. ú. N. V. - nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalované společnosti ve výši 360.050 Kč včetně příslušenství a budoucích pohledávek až do výše 360.050 Kč vůči H. S., které vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi H. S., datum úmrtí 21. 1. 2013, jako zástavcem a společností TGI Money, a. s., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Vítkovická 3083/1, IČ 26878321, jako zástavním věřitelem, ze dne 18. 5. 2006“, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.819 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.550 Kč k rukám Mgr. Jana Horáčka, advokáta. Souhlasil se soudem prvního stupně, že procesní předpoklady této určovací žaloby, procesní legitimace účastníků, kteří jsou právním nástupcem zástavního věřitele (z důvodu postoupení pohledávky smlouvou ze dne 30. 5.2008, které bylo dlužníku oznámeno dne 21. 7. 2008) a právním nástupcem zástavce (dědičkou předmětu zástavy po zůstavitelce H. S.), a naléhavý právní zájem na požadovaném určení jsou splněny. Mezi účastníky „je v podstatě nesporné“, že rozhodčí doložka tak, jak byla obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách úvěrové smlouvy, je neplatná jako celek a rozhodce na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Ve věci vydaný rozhodčí nález tak není vykonatelný a nemůže představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté. Za správný považoval také závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě zahájení rozhodčího řízení nemůže mít za následek stavení běhu promlčecí doby, která začala plynout dnem 21. 9. 2008, kdy též vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Přesto nesouhlasil s tím, že by námitka promlčení byla vznesena důvodně, a má zato, že „promlčení zástavního práva se stalo v rozporu s dobrými mravy“. Vyšel z toho, že věřitel promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy zajištěné zástavním právem na nemovitostech a jejich součástí nezavinil, neboť v průběhu promlčecí doby „kontinuálně činil úkony za účelem vymožení pohledávky“ a „počínal si způsobem odpovídajícím tomu, co bylo obsahem uzavřené úvěrové smlouvy pro případ, že by mezi účastníky vznikly spory ze smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní“. Za této situace je odvolací soud názoru, že věřitel pohledávky zajištěné zástavním právem nemůže být zbaven svého oprávněného nároku „jen na základě nevyjasněné koncepce náležitostí obsahu rozhodčí smlouvy tak, aby vyhověla ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.“. Opačné rozhodnutí by bylo v rozporu s principy právního státu, principem právní jistoty a důvěry v právo.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně jeho přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „posouzení okolností a důvodů, které mohou být důvodem založení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. zda je možné z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik samotného nároku, usuzovat na úmysl jednoho účastníka poškodit druhého účastníka“ (neboť dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010 - oproti odvolacímu soudu - dovodil, že o jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka by nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž z těch konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, a že tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepřeni práva uplatnit námitku promlčení), a že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, „zda může být porušení obligačních povinností obligačním dlužníkem důvodem rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uplatněné zástavním dlužníkem“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky výkladu §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve vztahu ke stavení promlčecí doby při zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá promlčení zástavního práva, jež mohlo (mělo) být poprvé uplatněno 22. 9. 2008
– posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do dne 19. 7. 2009, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 215/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a č. 217/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení §403 odst. 1 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl přijat názor, že při výkladu ustanovení §403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. promlčecí doba neběží bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišné posouzení běhu promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Kdyby byl přijat doslovný výklad ustanovení §403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence.
V této souvislosti dovolací soud pro úplnost uvedl, že ani právní úprava účinná od 1. ledna 2014 neváže stavení promlčecí lhůty na platnost rozhodčí doložky (srov. §648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s jeho §3017).
Závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je navíc v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k §112 obč. zák. i k §403 obch. zák. Toto ustanovení se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná; k tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 ICdo 105/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, nebo ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 997/2017, a setrvává na něm i nadále.
Právní posouzení otázky posouzení počátku okamžiku stavění promlčecí doby podle ustanovení §403 obch. zák. odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) je proto nesprávné. Veden nesprávným právním názorem nezabýval se odvolací soud ani zjišťováním, zda v projednávané věci došlo k promlčení práva, i když promlčecí doba neběžela v době od zahájení do pravomocného skončení rozhodčího a exekučního řízení (případně ani mezi oběma řízeními). Jeho úvahy o tom, zda námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, jsou tak předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu