ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.238.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 238/2017-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce R. A. , zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, 370 10 České Budějovice, proti žalovanému V. Č. , zastoupenému JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, o 122.849 Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2016, č. j. 19 Co 793/2016-287, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 19 Co 793/2016–306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 6 C 28/2014-209, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.800 Kč, 3.000 Kč, 8.978 Kč, 975 Kč, spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.753 Kč od 11. 3. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1.900 Kč (výrok I.). Pokud se žalobce domáhal zaplacení částek 5.880 Kč, 54.600 Kč, 27.150 Kč a 20.466 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 56.375 Kč, oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklých státu a žalovanému rovněž povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby 1.000 Kč. Rozhodl takto o nárocích žalobce na náhradu škody na zdraví, přičemž vycházel ze zjištění, že dne 6. 2. 2011 napadl žalovaný žalobce tak, že mu na diskotéce dal s rozběhem tzv. hlavičku, čímž mu způsobil otevřenou ránu rtu a dutiny ústní, zlomení dvou předních zubů (řezáků vpravo a vlevo nahoře) a za toto jednání byl trestně odsouzen (rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3. 2012, č. j. 7 T 57/2011-102). Řezák vpravo nahoře se zlomenou korunkou u hranice kořene a se závažným poškozením kořene nebylo možno zachovat, byl proto nahrazen implantátem, řezák vlevo nahoře, kde došlo ke zlomenině korunky nezasahující do zubní dřeně, byl zachován, avšak došlo postupně k odumření dřeně, a proto byla odstraněna a nahrazena kořenovou výplní a na torzo zubu byla umístěna korunka. Znalci ohodnotili trvalé následky na zdraví žalobce 25 body a nebyla zjištěna žádná podstatná omezení v životě žalobce oproti stavu před útokem. Soud po právní stránce dovodil odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění stanovil ve výši základního bodového ohodnocení, když neshledal žádné mimořádné důvody pro zvýšení. Náhradu nákladů léčení a náhradu ušlého zisku z podnikání zčásti žalobci nepřiznal z důvodu promlčení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 19 Co 793/2016-287, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j. 19 Co 793/2016–306, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil a rozsudek změnil pouze tak, že žalobci přiznal částku 6 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a příslušenství soudem pravomocně přiznané částky za období od 21. 2. 2014 do 10. 3. 2014 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vycházel z ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a z výslechu znalkyně MUDr. Gabriely Pavlíkové, jež dokládaly rozsah trvalých následků. Dal zapravdu soudu prvního stupně, že není na místě zvýšit odškodnění nad základní bodové ohodnocení, neboť žalobce netvrdil existenci žádných výjimečných dopadů trvalých následků (ztráty dvou zubů) na jeho život a společenské ani pracovní uplatnění, okolnosti napadení a jeho brutalita nejsou důvodem pro zvýšení odškodnění. Důvod pro zvýšení odškodnění neshledal ani u bolestného a závěr soudu prvního stupně o částečném promlčení ostatních nároků shledal rovněž správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení, s tím, že nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou judikaturou. Namítal, že soud posuzoval tyto nároky podle předpisů platných před účinností nového občanského zákoníku a vyhlášky č. 440/2001 Sb., kterou se cítil vázán, nepoužití §7 odst. 3 této vyhlášky odůvodnil tím, že žalobce neuvedl dostatečné důvody k postupu podle tohoto ustanovení, avšak nezohlednil závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15, na nějž žalobce poukazoval. Podle citovaného nálezu dlouhodobě docházelo k disproporci mezi sazbami odškodnění a skutečným rozsahem újmy, jež vedla k opuštění bodové konstrukce nemajetkového odškodnění v novém občanském zákoníku a na základě okolností konkrétního případu mohou soudy moderovat a navýšit odškodnění i jinak než v intencích dnes již překonané vyhlášky. Dovolatel je přesvědčen, že skutečnost, že přišel o dva zuby s viklavostí dalších dvou, odůvodňuje, ve spojení se zvlášť zavrženíhodným způsobem napadení ze strany žalovaného, mimořádné navýšení náhrady imateriálních složek odškodnění, a to minimálně v rozsahu požadovaném žalobcem. Mělo by být přihlédnuto k výši odškodnění, jež by mu náležela podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, aby nedocházelo k závažné disproporci. Odškodnění ztráty dvou zubů, jež musela být řešena protézou, je nepřiměřeně nízké. Namítl dále, že kromě ústavního posudku, všichni ostatní stomatologičtí a traumatologičtí odborníci posoudili rozsah a závažnost poškození chrupu žalobce jako mnohem závažnější, soud měl zohlednit i jiná odborná stanoviska a provést další důkazy a jestliže tak neučinil, jde o tzv. jinou vadu řízení. Ohledně ostatních nároků namítal nesprávné posouzení otázky promlčení těchto nároků. Navrhl, aby dovolací soud potvrzující rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, sestávající z více samostatných nároků (bolestného v částce 5.880 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 54.600 Kč, nákladů spojených s léčením v částce 27.150 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku - ušlého zisku z podnikání - v částce 20.466 Kč), nepřevyšují, kromě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval pouze nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 54.600 Kč.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť dostatečně nezohlednil hledisko přiměřenosti odškodnění.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §444 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení stanoví Ministerstvo zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle §7 odst. 3 této vyhlášky může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře "přiměřenosti" v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 6566). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010).
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že trvalé následky žalobce spočívající ve ztrátě dvou předních zubů, na jeho pracovní, rodinný ani společenský život nemají natolik negativní vliv, aby to odůvodňovalo zvýšení odškodnění, jež je vyhrazeno pouze pro případy zvlášť výjimečné, hodné mimořádného zřetele. Ztracené zuby byly nahrazeny (implantátem a korunkou), nebylo prokázáno, že by se způsob života žalobce oproti době před vznikem škody, změnil. Žalobcem tvrzená viklavost dalších dvou zubů nebyla prokázána. Trvalé následky žalobce tedy spočívají výhradně v tom, že přišel o dva vlastní zuby, avšak v jeho životě se tento trvalý následek neprojevuje. Závěr soudu, že zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež je odůvodněno pouze v případě splnění výše uvedených hledisek, mezi něž nepatří zohlednění okolností vzniku škody (žalobcem namítané brutality útoku), nelze přiznat z důvodu neexistence výjimečného a mimořádně závažného vlivu trvalých následků na život žalobce, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2017). A není ani v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3122/15, neboť v tomto nálezu byl řešen případ, kdy trvalé následky na zdraví poškozené ji významně omezovaly ve srovnání se stavem před vznikem škody; byly tedy splněny, na rozdíl od projednávané věci, předpoklady pro použití ustanovení §7 odst. 3 citované vyhlášky a šlo o stanovení přiměřené výše odškodnění při existenci závažných dopadů trvalých následků na život poškozené. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Považuje-li dovolatel odškodnění za nepřiměřeně nízké v porovnání s odškodněním, které by mu, dle jeho názoru, náleželo podle zákona č. 89/2012 Sb., nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z., které posouzení nemajetkové újmy podle tohoto právního předpisu umožňuje. Tento závěr činí dovolací soud při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného přepisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit vyhláškový systém, ovšem způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval (či personalizoval) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, či ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015). Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitky týkající se skutkového stavu pak nejsou přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu