Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2017, sp. zn. 25 Cdo 5986/2016 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5986.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5986.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5986/2016-225 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce D. D., zastoupeného JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem Gočárova třída 1013, 500 02 Hradec Králové, proti žalované M. F., advokátce se sídlem Jánská 864/4, 460 07 Liberec, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Generali Pojišťovna a. s., se sídlem Bělehradská 132, 120 00 Praha 2, IČO 61859869, o zaplacení 517.440 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 136/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2016, č. j. 36 Co 203/2015-199, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3. 11. 2014, č. j. 17 C 136/2011-159, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 517.440 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako advokátka, která jej zastupovala v řízení před Okresním soudem v České Lípě sp. zn. 9 C 356/2004, pochybila, v důsledku toho nebyl žalobce ve sporu úspěšný, když žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení. Soud vycházel ze zjištění, že dne 16. 8. 1999 byl žalobce jako cyklista sražen vozidlem řízeným J. K., který byl za to rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 1 T 489/2000, odsouzen, a žalobce, jenž při nehodě utrpěl vážná zranění, byl s nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. V době nehody řídil J. K. vozidlo v rámci plnění pracovních úkolů pro svého zaměstnavatele. Plnou mocí ze dne 21. 7. 2003 zmocnil žalobce žalovanou jako advokátku k zastupování v řízení o náhradu škody z této dopravní nehody. Žalovaná podala dne 11. 8. 2004 v zastoupení žalobce žalobu na náhradu škody (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení včetně renty) proti řidiči J. K., řízení bylo vedeno u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 356/2004. Až poté, kdy J. K. v řízení namítal nedostatek své pasivní legitimace, neboť vozidlo řídil jako zaměstnanec, rozšířila (podáním došlým soudu 21. 2. 2005) žalobu o dalšího žalovaného – K. M., zaměstnavatele řidiče K., který vznesl námitku promlčení. Od května 2007 zastupovala v tomto řízení žalobce JUDr. Ivana Weberová. Rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 9 C 356/2004-81, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 7. 2009, č. j. 73 Co 213/2008-108, bylo řízení proti J. K. zastaveno a žaloba ve vztahu ke K. M. zamítnuta pro promlčení; právní moci rozsudek nabyl 8. 10. 2009. Žalobce poté zmocnil žalovanou k podání dovolání proti tomuto rozsudku, jež bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č. j. 25 Cdo 742/2010-148. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť subjektivní i objektivní promlčecí doba začala běžet od právní moci rozsudku (8. 10. 2009), přičemž žaloba byla podána až 8. 11. 2011. Námitku promlčení neposoudil jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná žádným zavrženíhodným způsobem nezastírala vznik škody ani žalobce jinak nemátla, pouze v jeho zastoupení sepsala dovolání, které posléze nebylo úspěšné, navíc žalobce ještě v průběhu dovolacího řízení udělil plnou moc jinému zástupci. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 36 Co 203/2015-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze soudem zjištěného skutkového stavu, doplněného o zjištění, že námitka promlčení nároku vůči K. M. byla uplatněna dne 3. 7. 2006 a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že nárok je promlčen. Uzavřel, že škoda způsobená ztrátou sporu žalobci vznikla dne 3. 7. 2006, kdy byla v původním řízení vznesena námitka promlčení, která se stala důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody na zdraví žalobce. Od tohoto dne začala běžet objektivní promlčecí tříletá doba, která uplynula marně, když žaloba byla podána až 8. 11. 2011. Námitka promlčení vznesená žalovanou není výrazem zneužití práva. Ke ztrátě sporu nedošlo v důsledku hrubé nedbalosti žalované, když pochybení spočívalo v nesprávném vyhodnocení údajů o dopravní nehodě, navíc významné překročení promlčecí doby (o více než 2 roky a 4 měsíce) nemá původ v nenaplnění informační povinnosti ze strany žalované, neboť již v průběhu promlčecí doby byl žalobce zastoupen jiným advokátem a uplatnění nároku nic nebránilo. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení. Zdůraznil, že počátek objektivní a subjektivní promlčecí lhůty se neshodují. O vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl až po konzultaci s M., který mu poprvé sdělil, že za škodu je odpovědná žalovaná a že má vůči ní možnost uplatnit nárok na náhradu škody. Považuje za mylný závěr soudu prvního stupně, že okamžikem, kdy začala běžet subjektivní promlčecí doba, je právní moc rozsudku odvolacího soudu (den 8. 10. 2009) i závěr odvolacího soudu, že tímto okamžikem je uplatnění námitky promlčení (den 3. 7. 2006), neboť právnicky nevzdělaná osoba nemůže v tak komplikované věci, jako je náhrada škody, určit osobu, která způsobila neúspěšnost jím uplatňovaného nároku. Je splněna pouze podmínka vzniku škody, nikoliv však určení osoby za školu odpovědné, subjektivní promlčecí doba tak běžet nezačala. Odkázal na rozpor s judikaturou, konkrétně na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. 1 Cz 32/92. Nesprávné právní posouzení a odklon od judikatury spatřuje rovněž v závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Žalovaná si svého pochybení v původním řízení byla vědoma, což vyplývá z textu dovolání. Vznik škody jednoznačně zastírala tím, že v souvislosti s podáním dovolání žalobce poučila, že je nutno vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu, které teprve bude rozhodnutím konečným. Hrubé nedbalosti se žalovaná dopustila tím, že přestože jí žalobce zmocnil dne 21. 7. 2003, podala žalobu až 16. 7. 2004, kdy již byl nárok na náhradu škody na zdraví promlčen a dále i když z trestního rozsudku věděla, že škodící vozidlo bylo řízeno zaměstnancem v rámci pracovních povinností, uplatnila nárok vůči řidiči a nikoli vůči jeho zaměstnavateli. Žalobu tak podala opožděně a proti nesprávné osobě. Tato pochybení představují hrubou nedbalost při výkonu advokacie, což je spolu se snahou zastřít své pochybení důvodem pro závěr o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.dále jeno. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby, a otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle §24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že nebýt pochybení advokáta, k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníkem by došlo, tedy že toto pochybení je rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy. Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí doba, v odstavci druhém pak promlčecí doba objektivní. Obě doby počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že když skončí běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba, a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nebo ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004). Odvolací soud stanovil počátek běhu promlčecí doby v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, publikovaným pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), v němž vyslovil, že škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky pro její promlčení nevzniká již uplynutím promlčecí doby, nýbrž okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka je soudně nevymahatelná, bez ohledu na to, zda o ní probíhá soudní řízení. Otázka okamžiku vzniku škody způsobené advokátem jeho klientovi včasným neuplatněním nároku, jenž se promlčel, byla v různých situacích dovolacím soudem řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, rozsudek ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, rozsudek ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002) se závěrem, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná. Škoda věřiteli totiž vzniká, jestliže jeho pohledávka není uspokojena, dlužník odpírá dobrovolně plnit a plnění na něm již nelze soudně vymáhat. Nenastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení byla dlužníkem vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Promlčená pohledávka sice existuje nadále jako tzv. naturální obligace, ale uplatněním námitky promlčení se stává nevymahatelnou z důvodu ztráty nároku na plnění. Ze skutkových zjištění soudu (jež není dovolací soud oprávněn přezkoumávat) vyplývá, že v řízení, v němž žalovaná žalobce zastupovala, uplatnil pasivně legitimovaný K. M. (vedlejší účastník na jeho straně) námitku promlčení dne 3. 7. 2006. Tato námitka se stala důvodem neúspěchu žalobce v řízení (nevymahatelnosti promlčené pohledávky), proto tímto dnem začala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která uplynula marně, když žaloba proti žalované byla podána až dne 8. 11. 2011. Odvolací soud tedy otázku promlčení nároku posoudil zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek subjektivní promlčecí doby, je lichá. Posouzením této otázky nebylo třeba se zabývat, neboť uplynutím objektivní promlčecí doby (3. 7. 2009) se nárok promlčel, a to i kdyby v tu dobu subjektivní promlčecí doba běžela. Neřešil-li odvolací soud právní otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby, nelze ji v dovolacím řízení přezkoumávat. Bez významu je tudíž i odkaz dovolatele na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. 1 Cz 32/92. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li účastník promlčení práva, které je vůči němu uplatňováno, neboť jde o institut přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp.zn. 25 Cdo 2193/2014). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Skutková zjištění však neposkytují podklad pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovanou s dobrými mravy ve shora uvedeném smyslu. Pochybení žalované při výkonu advokacie je sice značné, způsobené jednak liknavostí a jednak nesprávným právním posouzením daných skutečností, avšak nejedná se o hrubou nedbalost, kdy by pochybení musela být podstatně větší, natolik výjimečná, aby bylo odůvodněno odepření práva uplatnit námitku promlčení. Posouzení skutku odvolacím soudem se nepříčí nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, v němž hrubou nedbalost, v jejímž důsledku byl spor ztracen, uvádí Ústavní soud jako možnou okolnost pro závěr o rozpornosti námitky s dobrými mravy, avšak blíže jej nevysvětluje (v daném řízení nebyla odpovědnost advokáta za škodu shledána). Uvádí-li v nálezu Ústavní soud dále jako možný důvod pro odepření práva uplatnit námitku promlčení následné zatajování významných skutečností advokátem, kterým by způsobil svému klientu ztrátu procesu, žádná taková skutečnost v daném případě zjištěna nebyla, když ztrátu procesu zavinila žalovaná pochybením v právním posouzení a nikoli zatajováním skutečností rozhodných pro výsledek sporu. Podáním dovolání v zastoupení žalobce se žádného jednání v rozporu s dobrými mravy nedopustila a ani informace o nutnosti vyčkat výsledku dovolání není mimořádně intenzivním jednáním, jež by mohlo způsobit rozpor s dobrými mravy, a to ani v případě, že žalovaná připouštěla své pochybení při zastupování žalobce. Ostatně taková informace žalobci nebránila uplatnit nárok vůči žalované, což nakonec (v průběhu dovolacího řízení) učinil. Odvolací soud pak zcela správně zohlednil i velké prodlení s uplatněním nároku vůči žalované, přestože byl žalobce již zastoupen jiným právním zástupcem a byl si vědom její možné odpovědnosti za škodu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek V Brně dne 20. prosince 2017 JUDr. Robert Waltr předseda senátu předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2017
Spisová značka:25 Cdo 5986/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5986.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Advokacie
Promlčení
Dotčené předpisy:§24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb.
§106 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2018-03-24