ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.777.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 777/2017-410
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně Indigo Infra CZ a. s. , se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17/1599, IČO 26198631, zastoupené JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, proti žalovanému statutárnímu městu České Budějovice , se sídlem magistrátu v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, zastoupenému Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, o 2.491.026,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 15/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Co 1402/2016-367, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 12 C 15/2013-314, zamítl žalobu na zaplacení 2.491.026,30 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že účastníci na základě veřejné zakázky uzavřeli v roce 2005 podle §566 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), smlouvu o správě, provozu, údržbě a rozvoji systému parkování na území Českých Budějovic na dobu 10 let. Žalobkyně provozovala systém parkování od 1. 4. 2005 do 30. 4. 2012, neboť žalovaný dne 8. 2. 2012 smlouvu vypověděl z důvodu hrubého porušení smluvní povinnosti každodenního odevzdávání tržeb parkovného na účet města a provoz svěřil místnímu dopravnímu podniku. Soud shledal, že s výjimkou prvního dodatku, který nebyl schválen radou města, je smlouva platná, a jsa vázán právním názorem odvolacího soudu v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí (usnesení ze dne 29. 1. 2016, č. j. 22 Co 1654/2015-289), že platná je i její výpověď, neboť žalovaný sice až do podání výpovědi toleroval stav, že tržby nebyly žalobkyní odváděny každý den, avšak na posouzení platnosti výpovědi to nemá vliv, jestliže přesně takové porušení smlouvy si strany výslovně dohodly jako příklad hrubého porušení povinností žalobkyně. Uzavřel, že uplatněný nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za měsíce květen až srpen 2012 není důvodný, a podle závěrů odvolacího soudu zde není ani rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 22 Co 1402/2016-367, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v předcházejícím kasačním usnesení, zejména ohledně platnosti výpovědi z 8. 2. 2012, v níž uvedený výpovědní důvod byl naplněn. Účastníci si sjednali, že hrubým porušením smluvní povinnosti žalobkyně je mj. porušení povinnosti odvádět tržby z parkovného každodenně, přičemž případná změna frekvence odvádění tržeb mohla být provedena jen v písemné formě, a žalobkyně neprokázala, že by taková ústní dohoda byla uzavřena. Vůle stran byla ve smlouvě vyjádřena naprosto jasně a nelze ji jakýmkoli výkladem soudu doplňovat. Na platnost výpovědi nemá vliv, že žalovaný stav nepravidelného odvádění tržeb pouze konstatoval v kontrolních zprávách a žalobkyni nic konkrétního nevytýkal. Ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) se žalovaný nezachoval nepoctivě, po dobu trvání smlouvy žalobkyně porušovala svou povinnost odvádět tržby každý den, o tomto porušování věděla a mohla také očekávat, že to lze použít jako výpovědní důvod. Jestliže žalovaný po určité době tolerování jednoznačně definovaného hrubého porušování smlouvy své právo výpovědi využil, je jeho jednání v souladu s obecnou představou spravedlnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V obšírném dovolání popisuje skutkové okolnosti případu a průběh řízení před soudy obou stupňů. Namítá, že právní závěry odvolacího soudu v jeho zrušujícím usnesení ze dne 29. 1. 2016, č. j. 22 Co 1654/2015-289, byly jen předběžné, opírají se o neúplně zjištěný skutkový stav a pokud je soud prvního stupně považoval za závazné, zatížil řízení vadou a nemohl ani komplexně zhodnotit rozpor výpovědi se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýká, že nezhodnotil, zda tvrzená ústní dohoda o změně frekvence odvádění tržeb mohla změnit smlouvou dohodnutý způsob odvádění tržeb, když pouze uvedl, že ústní dohoda nebyla prokázána, aniž by zopakoval dokazování, přičemž judikatura dovolacího soudu připouští, že by i písemně uzavřená smlouva mohla být změněna ústně. Dovozuje, že v daném případě nešlo o hrubé porušení smlouvy, rozsudek odvolacího soudu je formalistický, nezabývá se intenzitou porušení smluvní povinnosti, resp. materiálním naplněním hrubého porušení, jež by odůvodňovalo výpověď smlouvy, a nebyla zhodnocena platnost smlouvy z hlediska rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy; v tomto směru odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu. Poukazuje na to, že po dobu sedmi let trvání smlouvy nevadil žalovanému odlišný postup při odevzdávání tržby, žádná škoda mu nevznikla a napadené rozhodnutí opomíjí praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, při níž každodennost v odevzdávání tržeb nepovažovaly za nijak významný parametr plnění smlouvy. Namítá, že jednání žalovaného není v souladu s obecnou představou spravedlnosti, neboť šlo o zástupný výpovědní důvod, když skutečnou motivací pro výpověď smlouvy byla její ekonomická nevýhodnost pro žalovaného. Pokud jedna ze smluvních stran zneužila formálního pochybení druhé strany, není správný závěr odvolacího soudu, že nešlo o nepoctivé jednání. Odvolací soud ve svém rozhodnutí též dostatečně nerozlišil instituty dobrých mravů a poctivostí podle §6 o. z., resp. zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. Dovolatelka navrhla, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř.
Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že neměl být vázán právními závěry odvolacího soudu v jeho předchozím kasačním usnesení, které jsou pouze předběžné, a v tomto směru formuluje v obecné rovině čtyři otázky procesního práva k otázce vázanosti nalézacího soudu právním názorem odvolacího soudu a k provádění a hodnocení důkazů. Na nich však dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, což vylučuje jejich přezkum dovolacím soudem, neboť v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně (§236 odst. 1 o. s. ř.). Tyto námitky proto nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zakládají právní otázky výkladu smlouvy a rozporu výpovědi smlouvy s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku, které v rozhodování dovolacího soudu za daných skutkových okolností dosud nebyly vyřešeny.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o. z.“), účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále opět jen „obch. zák.“), oba ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3).
Jak dovodila judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 7, ročník 1999, str. 386), pro případ pochybností o obsahu právního úkonu zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně může také podrobit zkoumání vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby jejich vůle nebyla v rozporu s tím, co zjevně plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto soud postupuje také tehdy, interpretují-li účastníci v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem.
Uvedené závěry platí i pro obchodněprávní vztahy jako je tento, kdy jde o závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, která se týká zabezpečování veřejných potřeb (§261 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu projevu vůle zde platí, že v první řadě je určující úmysl jednající smluvní strany, byl-li její úmysl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nelze-li znalost vůle jednajícího prokázat, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, ale i k následnému chování stran, připouští-li to povaha věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006).
V posuzovaném případě v čl. VI. bodu 1. smlouvy si smluvní strany jednoznačně sjednaly, že žalobkyně musí všechny tržby z parkovného řádně vyúčtovat, a nebude-li „písemně“ dohodnuto jinak, odvést je „každodenně“ na účet žalovaného. Text smlouvy je zde jasný, zcela srozumitelný a nezakládá žádné pochyby o jazykovém vyjádření skutečné vůle a úmyslu smluvních stran při uzavírání smlouvy. Praxe, kterou strany při odevzdávání tržby následně zavedly, není z hlediska možnosti výpovědi předmětné smlouvy z důvodu jejího hrubého porušení rozhodující, jestliže přímo takové porušení povinnosti smlouva výslovně považovala za hrubé a za důvod výpovědi. Ostatně nejen žalovanému, ale také žalobkyni byly povinnosti založené smlouvou od počátku známy a přinejmenším při sjednávání dodatků smlouvy měla možnost uvést své povinnosti do souladu s faktickým stavem. Vzhledem k závěru odvolacího soudu, že vůlí účastníků vyjádřenou ve smlouvě byla jednoznačně písemná forma dohody o změně v odvádění tržeb, k níž nedošlo, nemůže mít na tento právní závěr vliv námitka nedostatečného dokazování tvrzené existence ústní dohody.
Z hlediska souladu jednání s dobrými mravy není zcela přiléhavým odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 971/2004, v němž dlouhodobá akceptace odlišného faktického stavu vedla sice k závěru o rozporu výpovědi nájemní smlouvy s dobrými mravy, nicméně šlo o skutkově odlišnou situaci. Soudní praxe sice připouští, že i v obchodních závazkových vztazích lze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 a §39 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu, který se svým obsahem nebo účelem příčí dobrým mravům, a o zákazu výkonu práv a povinností v občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy, avšak tato možnost je odvislá od intenzity příslušného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, publikovaný pod č. 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze přehlédnout, že v uvedeném dříve projednávaném případě se nejednalo o obchodněprávní vztah účastníků, ale o vztah občanskoprávní vyplývající ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež sloužily soukromým účelům podnikající žalobkyně, zatímco v nyní posuzované věci byl předmětem smlouvy provoz systému parkování na území žalovaného města, které tak zabezpečovalo veřejné potřeby, přičemž v konečném zabezpečení tohoto provozu místním dopravním podnikem zřejmě nelze spatřovat porušení veřejného zájmu. V každém případě lze konstatovat, že k dobrým mravům zcela jistě patří dodržovat smluvně převzaté závazky [zásada pacta sunt servanda , jak je nyní výslovně zakotvena v ustanovení §3 odst. 2 písm. d) o. z.] a nespoléhat na benevolenci druhé strany.
Z důvodu odlišného právního režimu nyní projednávané věci přichází do úvahy posouzení podle ustanovení §265 obch. zák., které je pro posuzování jednání mezi podnikateli primární a které umožňuje nepřiznat právní ochranu výkonu práva, jenž je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Platí zde, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného práva jevilo krajně nespravedlivým. Toto ustanovení je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou, přičemž - oproti dobrým mravům - zásady poctivého obchodního styku dovolují vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze – konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodně právní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, publikován pod C 6967, C 6968 a C 6969 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Tento ustálený přístup soudní praxe k posuzování právního jednání z hlediska rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, stejně jako princip, že rozpor s dobrými mravy se posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci, vede Nejvyšší soud k závěru, že neposoudil-li odvolací soud jednání žalovaného jako nepoctivé, nerozhodl nespravedlivě a nijak nevybočil z rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to přesto, že odvolací soud při posouzení (ne)poctivosti jednání odkázal na ustanovení §6 o. z., neboť zde nejde o pravou zpětnou účinnost na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy, ale o vyjádření základní zásady soukromého práva, jež platila pro vztahy i podle předchozí právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 , č. 4/2016 Sbírky).
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu