ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.32.2016.1
KSBR 39 (28) INS 11121/2012
39 ICm 3548/2012
sp. zn. 29 ICdo 32/2016-174
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Města Dašice , se sídlem v Dašicích, Komenského 25, PSČ 533 03, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, PSČ 789 85, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské , se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, jako insolvenční správkyni dlužnice DOMY START, a. s., zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 3548/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice DOMY START, a. s. , se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 4310/79a, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 27669700, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 (28) INS 11121/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2015, č. j. 39 ICm 3548/2012, 11 VSOL 59/2015-140 [KSBR 39 (28) INS 11121/2012], takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2015, č. j. 39 ICm 3548/2012, 11 VSOL 59/2015-140 [KSBR 39 (28) INS 11121/2012], se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 39 ICm 3548/2012-96, KSBR 39 (28) INS 11121/2012-C1-15, zamítl žalobu o vyloučení pozemků p. č. 42/1 o výměře 3.956 m 2 , p. č. 42/2 o výměře 53 m 2 , p. č. 42/3 o výměře 382 m 2 , p. č. 1490/23 o výměře 531 m 2 , p. č. 1490/24 o výměře 96 m 2 , p. č. 1490/25 o výměře 236 m 2 , p. č. 1494/1 o výměře 1.971 m 2 , p. č. 1494/4 o výměře 1.124 m 2 , p. č. 1494/5 o výměře 2.263 m 2 , p. č. 1494/8 o výměře 662 m 2 , p. č. 1495/11 o výměře 7.144 m 2 , p. č. 1543/9 o výměře 543 m 2 , p. č. 1543/12 o výměře 15 m 2 a p. č. 2214/2 o výměře 83 m 2 , v katastrálním území a obci D., zapsaných na LV č. 10004 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „sporné pozemky“), z majetkové podstaty dlužnice DOMY START, a. s. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výroky III. a IV.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 29. června 2007 zveřejnil žalobce na své úřední desce „Záměr směny pozemků“, ve kterém oznámil záměr směnit sporné pozemky za pozemky, na kterých budou vybudovány inženýrské sítě, resp. se z nich stanou veřejná prostranství v rámci projektu výstavby rodinných domů Na Valech ve smyslu rozhodnutí o umístění stavby Městského úřadu Dašice - Stavebního úřadu ze dne 6. února 2007, č. j. SÚ/2282/06/VI (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), a ve smyslu Projektu inženýrských sítí pro stavbu rodinných domů Dašice Na Valech (dále jen „Projekt inženýrských sítí“), vypracovaného J. B. (dále jen „záměr obce“). Záměr obce byl podepsán starostou žalobce J. H. a na úřední desce žalobce byl vyvěšen do 18. července 2007.
2) Usnesením ze dne 19. července 2007, č. Z062/2007, schválilo zastupitelstvo žalobce smlouvu o převodu nemovitostí, kterou žalobce daruje sporné pozemky společnosti K. Z., identifikační číslo osoby XY (nyní DE GAMA s. r. o. v likvidaci, dále jen „společnost KZ“), se závazkem zpětného převodu, podle něhož obdarovaná vrátí žalobci pozemky, na kterých budou vybudovány inženýrské sítě v rámci projektu výstavby rodinných domů Dašice Na Valech ve smyslu rozhodnutí stavebního úřadu a Projektu inženýrských sítí (dále jen „usnesení zastupitelstva“ či „usnesení“). Text schválené smlouvy byl přílohou usnesení.
3) Dne 23. července 2007 uzavřel žalobce se společností KZ „Smlouvu o převodu nemovitostí se závazkem nabyvatele zpětného převodu“, kterou žalobce coby převodce převedl na společnost KZ coby nabyvatelku sporné pozemky „s veškerými součástmi a příslušenstvím“ za účelem výstavby inženýrských sítí, již zajistí společnost KZ na své náklady (dále jen „smlouva A“). Podle smlouvy A měla být výstavba realizována nejpozději do pěti let od vkladu vlastnického práva společnosti KZ do katastru nemovitostí; společnost KZ se zavázala sporné pozemky žalobci vrátit (bezúplatně na něj převést zpět vlastnické právo) v případě, že výstavba inženýrských sítí nebude do pěti let realizována, a to do jednoho měsíce od uplynutí pětileté lhůty.
4) Podle článku 3 bodu 6 smlouvy A byla společnost KZ oprávněna za účelem zajištění výstavby inženýrských sítí převést vlastnické právo ke sporným pozemkům na jiný subjekt, za předpokladu, že na něj budou převedeny i veškeré ostatní závazky společnosti KZ vůči žalobci, a po předchozím písemném souhlasu žalobce.
5) Podle článku 4 smlouvy A se společnost KZ zavázala bezúplatně převést zpět na žalobce vlastnické právo ke sporným pozemkům nejpozději do šesti měsíců od kolaudace staveb inženýrských sítí.
6) Společnost DOMY START, a. s. (nynější dlužnice; dále jen „dlužnice“), přistoupila dne 2. října 2007 k závazkům společnosti KZ dle článků 3 a 4 smlouvy A, tj. provést na sporných pozemcích výstavbu inženýrských sítí na své náklady do 23. července 2012 a bezúplatně sporné pozemky žalobci převést v případě, že výstavba nebude do 23. července 2012 realizována. Za žalobce byl k přistoupení k závazku připojen nečitelný podpis s datem 14. dubna 2008.
7) Kupní smlouvou uzavřenou téhož dne, tj. 2. října 2007, převedla společnost KZ vlastnické právo ke sporným pozemkům na dlužnici za kupní cenu 1.000.000 Kč (dále jen „smlouva B“).
8) Usnesením ze dne 27. července 2012, č. j. KSBR 39 INS 11121/2012-A-13, jež nabylo právní moci dne 16. srpna 2012, zjistil Krajský soud v Brně úpadek dlužnice a její insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
9) Usnesením ze dne 18. října 2012, č. j. KSBR 39 INS 11121/2012-B-17, jež nabylo právní moci dne 6. listopadu 2012, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek dlužnice.
10) Žalovaná sepsala sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice. Vyrozumění o jejich soupisu bylo žalobci doručeno 30. října 2012.
11) Žaloba v projednávané věci byla u soudu podána 27. listopadu 2012.
Insolvenční soud - poté, co shledal, že žaloba byla podána v souladu s §225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění o soupisu sporných pozemků do majetkové podstaty dlužnice - zdůraznil, že je nutné zabývat se otázkou, zda žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby. V řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona musí žalobce prokázat nejen to, že věc neměla být zahrnuta do soupisu, ale i to, že právo, které vylučuje zařazení věci do majetkové podstaty, svědčí právě žalobci.
K námitce žalobce, že smlouva A byla neplatná pro nesoulad se zveřejněným záměrem obce podle §39 odst. 1 věty třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), insolvenční soud uvedl, že skutečnost, že záměr obce hovoří o směně sporných pozemků, zatímco ve skutečnosti bylo obsahem smlouvy A jejich darování, nepředstavuje nesoulad takové intenzity, jež by zakládala neplatnost smlouvy [v této souvislosti insolvenční soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod číslem 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2011“), který je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz ]. Smlouva A dostatečně identifikuje účel převodu (výstavba inženýrských sítí) a závazek společnosti KZ bezúplatně převést sporné pozemky zpět na žalobce, přičemž oba údaje byly uvedeny již v záměru obce. Z obsahu usnesení zastupitelstva je zřejmé, že zastupitelstvo „velmi dobře vědělo“, jaký převod nemovitostí co do jejich určení a dalších smluvních náležitostí schválilo.
Insolvenční soud proto uzavřel, že žalobce sporné pozemky platně převedl na společnost KZ; neprokázal tedy, že je jejich vlastníkem (že právo vylučující jejich zařazení do majetkové podstaty svědčí právě jemu), pročež nemůže být se svou žalobou úspěšný. Z tohoto důvodu se insolvenční soud dalšími žalobními tvrzeními nezabýval.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že sporné pozemky vyloučil z majetkové podstaty dlužnice (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přisvědčil odvolateli, že záměr obce nebyl pro občany a případné zájemce dostatečně určitý a srozumitelný, neboť ve smyslu §39 obecního zřízení náležitě a srozumitelně nevymezil zamýšlenou dispozici s majetkem obce. Ač byl označen jako „záměr směny pozemků“, nebylo možné z něj dovodit, že sporné pozemky měly být převáděny bezúplatně (darovány) a že by po vybudování inženýrských sítí měly být žalobci vráceny. Tuto neurčitost nebylo možné odstranit ani výkladem (§35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále též jen „obč. zák.“). V zájmu oprávněné kontroly hospodaření obce veřejností je přitom nezbytné, aby byl záměr obce určitý; není-li tomu tak, důsledek (neplatnost smlouvy uzavřené na základě takového záměru) je stejný, jako kdyby záměr vůbec zveřejněn nebyl. Na uvedeném podle odvolacího soudu ničeho nemění ani skutečnost, jaký byl skutečný záměr žalobce, a že „jeho úmysly byly dobré a v zájmu občanů“.
Jelikož v projednávané věci byla smlouva A uzavřena na základě neurčitého a nesrozumitelného záměru obce, je podle odvolacího soudu absolutně neplatná. Dlužnice se nestala vlastníkem sporných pozemků, neboť je nemohla na základě smlouvy B nabýt od nevlastníka (společnosti KZ). Pro případ, že dlužnice byla v dobré víře, nelze přehlédnout, že vlastnické právo doposud (do roku 2012) nemohla vydržet, uzavřel odvolací soud s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“). Sporné nemovitosti proto neměly být sepsány do majetkové podstaty dlužnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, resp. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení otázky platnosti smluv A i B odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tyto otázky jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Podle dovolatelky z R 45/2011 plyne, že záměr obce zveřejněný podle §39 odst. 1 obecního zřízení není jednostranný adresovaný právní úkon (návrh smlouvy - oferta - konkrétnímu individuálně určenému adresátovi), proto je třeba na něj klást menší požadavky ohledně formálnosti projevu vůle. Jestliže vady zveřejněného záměru nejsou takové intenzity, aby ve svém důsledku znamenaly nezveřejnění záměru, bude zveřejnění sice vadné, nicméně nebude způsobovat neplatnost následného právního úkonu.
Dovolatelka je toho názoru, že záměr obce splňuje požadavky formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, a ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, jelikož obsahuje oznámení o záměru „směnit“ sporné pozemky za pozemky, na kterých budou vybudovány inženýrské sítě nebo z nichž se stanou veřejná prostranství v rámci projektu výstavby rodinných domů ve smyslu rozhodnutí stavebního úřadu a Projektu inženýrských sítí. Z těchto dokumentů je zřejmé, že výstavba bude prováděna na převáděných pozemcích, z obsahu záměru se tudíž podává, že převáděné pozemky budou „směněny“ za ty stejné pozemky, na kterých již budou vybudovány inženýrské sítě.
Obsah smlouvy A podle dovolatelky odpovídá zveřejněnému záměru obce. Nelze dospět k závěru, že předmětem smlouvy je toliko darování sporných pozemků; obsahuje závazek nabyvatele vybudovat na převáděných pozemcích inženýrské sítě a tyto pozemky pak převést zpět na žalobce. V této souvislosti dovolatelka poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu o prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu.
V případě správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy A dovolatelka namítá, že se dlužnice přesto stala na základě následně uzavřené smlouvy B vlastníkem sporných pozemků, neboť je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (s nálezy ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14) mohla nabýt i od nevlastníka, když byla v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.
Závěrem dovolatelka namítá, že zákon nevyžaduje souhlas žalobce s převodem sporných pozemků ze společnosti KZ na dlužnici, neboť tyto subjekty nepodléhají právní úpravě v obecním zřízení (nebylo třeba vyvěšení dalšího záměru). Nadto nelze přehlédnout, že dlužnice přistoupila k závazku společnosti KZ ze smlouvy A a k tomuto přistoupení dal souhlas starosta žalobce. I kdyby tento souhlas nenahrazoval souhlas vyžadovaný článkem 3 bodem 6 smlouvy A k převodu sporných pozemků ze společnosti KZ na třetí osobu, absence souhlasu žalobce s následným převodem by podle dovolatelky neplatnost smlouvy B nezpůsobila, mohla by pouze založit odpovědnost společnosti KZ za porušení smlouvy A. Tento nárok by však žalobce musel uplatnit vůči společnosti KZ.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky. Podle jeho názoru nelze zaměňovat směnu pozemků za jejich darování smlouvou obsahující ujednání o budoucí (zpětné) darovací smlouvě, když instituty směny a darování rozlišuje samotné ustanovení §39 odst. 1 obecního zřízení. Nejde o bagatelní vady záměru, nýbrž o klamání veřejnosti znemožňující občanům účinnou kontrolu hospodaření s majetkem obce. Vady záměru nelze zhojit následně, až ve smlouvě, která byla na jeho základě uzavřena. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti nabytí sporných pozemků od nevlastníka považuje žalobce s ohledem na svou povahu veřejnoprávní korporace za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) do 29. září 2017 (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Otázkou existence souhlasu žalobce s převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům smlouvou B ze společnosti KZ na dlužnici a otázkou důsledků případné absence tohoto souhlasu se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval; tato otázka dovolání přípustným nečiní, neboť napadené rozhodnutí na jejím vyřešení ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka míry (ne)určitosti záměru obce a jejího vlivu na platnost smlouvy A.
Je tomu tak proto, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §39 odst. 1 obecního zřízení se podává, že:
1) Účelem požadavku publikace záměru obce je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem. Jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci (viz dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, R 45/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 4198/2011).
2) Náležitosti, resp. obsah záměru, vyplývají z §39 odst. 1 obecního zřízení, přičemž z dikce zákona je zřejmé, že v daném ustanovení uvedené náležitosti jsou povinné. První z nich je vyjádření vůle obce v tom směru, že má v úmyslu nemovitý majetek ve vlastnictví obce prodat, směnit či darovat, pronajmout jej či poskytnout jako výpůjčku, tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s majetkem obce naložit. Další náležitosti pak vyplývají z části tohoto zákonného ustanovení, v níž je uvedeno, že „nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru“. V záměru musí být uvedeno, kterých konkrétních nemovitostí se týká, a současně toto jejich označení musí odpovídat zvláštnímu zákonu, jímž je v posuzované věci zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [nyní zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. (…) Jiné povinné náležitosti záměru zákon nestanoví, a jeho povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního úkonu (viz dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1932/2008).
3) Účel publikace záměru obce prodat nemovitost není naplněn pouze v případě, obsahuje-li listina obecné sdělení o záměru převést nemovitosti a výslovnou výzvu občanům k předložení jejich nabídek. Tento účel může být splněn i v případě, že je zveřejněn záměr obce prodat nemovitosti konkrétnímu zájemci, s jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu (viz opět rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3757/2007).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je - v posouzení otázky (ne)určitosti záměru - s citovanými judikatorními závěry v souladu.
Dovolání je přesto přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je i důvodné.
V rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, velký senát vysvětlil, že v situaci, kdy všechny senáty Ústavního soudu postupně (…) shodně zaujaly právní názor o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, nezbývá Nejvyššímu soudu než - jak je s odkazem na článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky zdůrazněno např. v aktuálním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 - respektovat takto ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Činí tak i za situace, kdy Ústavní soud dle dovolacího soudu nevyjasnil dostatečně přesvědčivě možnou koexistenci nabytí vlastnictví vydržením a nabytí vlastnictví na základě dobré víry, neboť podmínky pro argumentovatelnou oponenturu zde již dány nejsou.
Jestliže ani v aktuálním nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud právní argumenty Nejvyššího soudu jím dříve vyjádřené nepřijal, a tedy má Ústavní soud za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ byla již argumentačně Ústavním soudem zcela překlenuta, je Nejvyšší soud toho právního názoru, že za této judikatorně nejednotné situace nezbývá, než učinit závěr, že je třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících rozhodnutích ustáleně odkazuje.
Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Závěry R 16/2015, z nichž odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí, tak byly výše citovaným rozhodnutím velkého senátu překonány.
V poměrech projednávané věci to znamená, že dlužnice mohla - byla-li v dobré víře v zápis vlastnického práva ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí - při splnění podmínek popsaných v judikatuře Ústavního soudu sporné pozemky nabýt od nevlastníka (společnosti KZ) na základě smlouvy B.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu