ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.84.2015.1
KSPH 38 INS XY
38 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 84/2015-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně NEMOKREDIT a. s. , se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 580/39, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalované Ing. Jaroslavě Dlabolové , se sídlem v Praze 10, Révová 3242/3, PSČ 100 00, jako insolvenční správkyni dlužníka P. H., zastoupené Mgr. Janem Baladou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, PSČ 110 00, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H ., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 38 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 38 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 38 INS XY), se v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 ICm XY, o zamítnutí žaloby na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 244.815,07 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 38 INS XY je po právu, a dále ve druhém výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. srpna 2014, č. j. 38 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (NEMOKREDIT a. s.) domáhala vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka P. H.) určení, že pohledávka žalobkyně v celkové výši 496.207,88 Kč, včetně zajištění zástavním právem k označenému pozemku, přihlášená v insolvenčním řízení dlužníka, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud zejména z toho, že:
1/ Dne 10. ledna 2008 uzavřeli žalobkyně s dlužníkem smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“), podle níž žalobkyně poskytla dlužníku peněžní prostředky ve výši 370.000 Kč a dlužník se je zavázal vrátit nejpozději do 10. března 2008. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč. Následně uzavřenými dodatky pak byla splatnost půjčky prodlužována, přičemž naposledy se tak stalo dodatkem č. 4 ze dne 27. června 2008, ve kterém se smluvní strany dohodly, že půjčka bude vrácena nejpozději do 10. července 2008.
2/ Usnesením ze dne 1. února 2011, č. j. KSPH 38 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
3/ Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 949.591,07 Kč s právem na uspokojení ze zajištění z výtěžku zpeněžení blíže označené nemovitosti. Šlo o pohledávku ze smlouvy o půjčce v celkové výši 704.776 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 370.000 Kč a příslušenství („zvýšeného“ úroku z půjčky) ve výši 334.776 Kč (dále též jen „pohledávka č. 1“), a dále o pohledávku z titulu smluvní pokuty v celkové výši 244.815,07 Kč, sestávající ze smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ve výši 200.000 Kč a příslušenství (zákonného úroku z prodlení ze smluvní pokuty) ve výši 44.815,07 Kč (dále též jen „pohledávka č. 2“).
4/ Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 12. ledna 2012 žalovaná popřela pohledávku č. 1 co do výše 251.392,81 Kč a pohledávku č. 2 co do pravosti.
Odkazuje na ustanovení §192 odst. 1 a §198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále na ustanovení §3 odst. 1, §39, §517 odst. 2 a §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pak insolvenční soud uzavřel, že žaloba není důvodná.
Ve vztahu k pohledávce č. 2 přitom obecně předeslal, že i při sjednávání smluvní pokuty je sice uplatňována zásada smluvní volnosti, ta je ale modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu smluvní pokuty, kdy nelze připustit skutečnost, aby výše smluvní pokuty spíše než motivační charakter měla víceméně charakter šikanózní.
V posuzovaném případě, pokračoval insolvenční soud, byla smluvní pokuta ve smlouvě o půjčce sjednána ve výši odpovídající 54 % zajištěného závazku, což je výše zjevně nepřiměřená, jež nesplňuje podmínku vyváženého vymezení práv a povinností účastníků smlouvy. Smluvní pokuta byla stanovena pevnou částkou (200.000 Kč), přičemž právo na její zaplacení mělo žalobkyni vzniknout již následující den po dni splatnosti zajištěného závazku. I kdyby tak prodlení dlužníka trvalo jen jediný den, stejně by mu vznikla povinnost uhradit celou smluvní pokutu. Pominout nelze ani to, že pohledávka žalobkyně ze smlouvy o půjčce byla navíc zajištěna i zástavním právem k nemovitosti dlužníka.
Jelikož občanský zákoník neumožňuje moderaci (snížení) smluvní pokuty, insolvenčnímu soudu „nezbylo nic jiného, než nárok žalobkyně zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy, kdy taková jednání jsou neplatná a nepožívají právní ochrany“. V situaci, kdy nebyl shledán důvodným nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, nemohl pak soud vyhovět žalobě ani v části týkající se příslušenství pohledávky žalobkyně (zákonného úroku z prodlení).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 244.815,07 Kč (pohledávka č. 2) je po právu, ve zbývajícím rozsahu jej pak změnil tak, že určil, že žalobkyně má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 251.392,81 Kč (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
K potvrzujícímu výroku odvolací soud především uvedl, že byla-li půjčka dlužníku poskytnuta, jak plyne z uzavřené smlouvy, pro účely jeho podnikatelské činnosti, nejedná se o spotřebitelský vztah, nýbrž o obchodní závazkový vztah, který se podle ustanovení §261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), řídí nejen občanským, ale i obchodním zákoníkem. Úvaha insolvenčního soudu o tom, že v poměrech dané věci není možné již z tohoto důvodu postupovat podle ustanovení §301 obch. zák. a smluvní pokutu snížit, proto není správná.
Závěr insolvenčního soudu, podle kterého žalobě na určení pravosti pohledávky č. 2 nelze vyhovět, je přesto podle odvolacího soudu správný.
Jakkoli ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., pokračuje odvolací soud, výslovně neuvádí, že smluvní pokuta musí být vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti, obecně platí, že byla-li by újma způsobená dlužníku zaplacením smluvní pokuty a tomu odpovídající prospěch věřitele ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 obč. zák.
Jestliže smluvní pokuta „dopadá“ na porušení smluvní povinnosti spočívající v plnění peněžitého závazku, má být proto zásadně výše smluvní pokuty „v relaci k výši zajištěného dluhu“ a újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele nemůže být „zcela neadekvátně vyšší a podstatnější, než význam splnění zajištěné povinnosti pro věřitele“. Tomuto požadavku ovšem v posuzovaném případě sjednaná výše smluvní pokuty neodpovídá, neboť postihuje porušení povinnosti dlužníkem pro případ nedodržení termínu splatnosti závazku (jistiny) i v případě „jednodenního prodlení se splacením dluhu 1 Kč“. Svou „konstrukcí“ tak smluvní pokuta nezohledňuje závažnost porušení smluvních povinností dlužníka a tím způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Předmětné ujednání by ostatně bylo neplatné i s ohledem na sjednanou výši smluvní pokuty, která dosahuje 54 % závazku dlužníka.
Odvolací soud proto uzavřel, že „s přihlédnutím ke všem okolnostem a dále vzhledem k tomu, že své smluvní povinnosti dlužník dále zajistil zástavním právem k nemovitostem, nelze nežli dospět k závěru, že předmětná smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši, v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatně dle §39 občanského zákoníku“. Je-li „sama konstrukce smluvní pokuty rozporná s dobrými mravy“, nelze pak její výši ani moderovat podle ustanovení §301 obch. zák.
K výše řečenému odvolací soud doplnil, že v projednávané věci nebyla předmětem řízení žaloba o pořadí pohledávky podle ustanovení §195 insolvenčního zákona, pročež otázka zajištění pohledávky žalobkyně nemůže mít pro výsledek řízení žádný význam.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, eventuálně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatelky jde o otázky související s posouzením (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §39 obč. zák. a možnosti smluvní pokutu moderovat podle §301 obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je dohodnutá smluvní pokuta s ohledem na její výši nemravná a poukazuje v této souvislosti též na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 204/2001 (jde o rozsudek ze dne 9. srpna 2001) a sp. zn. 32 Odo 1047/2003 (jde o rozsudek ze dne 20. dubna 2004), s nimiž se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.
Za nesprávné má rovněž úvahy odvolacího soudu o nemožnosti dohodnutou smluvní pokutu snížit podle ustanovení §301 obch. zák., jež jsou sice formálně založeny na „posuzování konstrukce smluvní pokuty“, fakticky však důvody pro odmítnutí moderace odvolací soud spatřuje opět jen v nepřiměřené výši smluvní pokuty. Ostatně měl-li by obstát názor odvolacího soudu, že platným může být jen takové ujednání o smluvní pokutě, kde výše smluvní pokuty bude zásadně přiměřená zajišťované povinnosti, ztrácelo by moderační právo soudu podle ustanovení §301 obch. zák. v obchodněprávních vztazích jakýkoliv význam.
Obstát podle dovolatelky nemůže ani závěr odvolacího soudu, podle něhož byla pohledávka žalobkyně dostatečně zajištěna již zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka. V tomto směru totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje posouzení „z hlediska kontextu všech souvislostí, tedy zda dlužník věřiteli něco zaplatil, jak dlouho trvalo prodlení dlužníka, jaké se věřiteli dostalo plnění ze zajištění a podobně“.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že za předmět sporu nepovažoval rovněž žalobu o pořadí pohledávky dle §195 insolvenčního zákona a nerozhodl proto „o zajištění“ žalobkyní přihlášené pohledávky. Podle dovolatelky je „zajištění pohledávky přezkoumatelné i v případě, že mezi účastníky existuje spor o výši pohledávky, v opačném případě by soudy neměly oprávnění posuzovat zajištění v žádném případě, kdy mezi účastníky vznikl spor o jakoukoliv výši pohledávky“.
Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu, v dotčené části zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ve vztahu k výhradám, jež dovolatelka vznáší v souvislosti s absencí rozhodnutí o pořadí pohledávky (o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění), dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatelka neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k otázkám souvisejícím s posuzováním platnosti ujednání o smluvní pokutě) ustálená na závěrech, podle kterých:
1/ Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.). V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu (vedle jednorázové částky) také tak, že její výše bude závislá na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Pro posouzení, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o nepřiměřenosti je věcí volného uvážení soudu. Posouzení této otázky závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, nebo ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5068/2014.
3/ Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení §301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení §301 obch. zák. je třeba mít za speciální k §39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. K tomu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2010).
4/ Smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 obch. zák. od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. Z tohoto důvodu zákon upřednostňuje v kogentní úpravě §301 obch. zák. zachování platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení §39 obč. zák. K tomu srov. opět důvody R 81/2010.
S těmito (v judikatuře Nejvyššího soudu již ustálenými) závěry je přitom dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru, že ujednání o smluvní pokutě je podle ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy) ve zřejmém rozporu. Jakkoli odvolací soud formálně pojmenovává jako důvod pro posouzení smluvní pokuty jakožto neplatné (podle odvolacího soudu) nevyhovující „konstrukci“ smluvní pokuty“, je z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že ve skutečnosti při hodnocení souladu posuzovaného ujednání s dobrými mravy nepřihlíží k jiným kritériím než ke sjednané výši smluvní pokuty (pouhá zmínka o tom, že pohledávka žalobkyně byla zajištěna také zástavním právem k nemovitosti dlužníka, aniž by současně odvolací soud vysvětlil, jaký vliv na „mravnost“ ujednání o smluvní pokutě by tato okolnost v daných poměrech měla mít, zjevně závěr o absolutní neplatnosti posuzovaného právního úkonu odůvodnit nemůže).
O tom, že ani samotná „konstrukce“ smluvní pokuty, jejíž výše byla sjednána konkrétní jednorázovou částkou, zákonu (ani dobrým mravům) bez dalšího neodporuje, rovněž – se zřetelem k výše reprodukovaný judikatorním závěrům – nemůže být pochyb.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu