ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3717.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3717/2017-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ESSOX s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, identifikační číslo 267 64 652, proti žalovaným 1) P. P. a 2) L. P. , zastoupeným Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, o zaplacení 223.556 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 275/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-196, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 11 C 275/2015-124, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 223.556 Kč (výrok I.); žalobu co do 22.497 Kč a úroků z prodlení z částky 241.556 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-196, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2017, č. j. 21 Co 18/2017-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl. Zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Na přípustnost svého dovolání žalovaní usuzují z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi s přihlédnutím ke specifičnosti jejich případu (skutkových okolností) nezodpověděl, konkrétně otázek
- zda dochází ke stavení běhu promlčecí doby podle §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“), v případě, že návrh na vydání rozhodčího nálezu podle neplatné rozhodčí doložky byl podán 10 měsíců po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011;
- zda, je-li v rámci rozhodčího řízení vydán rozhodčí nález na základě neplatné rozhodčí doložky a je uplatněn jako exekuční titul v exekučním řízení, dochází v exekučním řízení ke stavení běhu promlčecí doby ohledně nároků přiznaných takovým rozhodčím nálezem;
- zda platí, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí;
- zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy v případě, kdy věřitel (zde žalobkyně) vědomě zachovával protiprávní stav v podobě exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu v době, kdy jeho pohledávka ještě nebyla promlčena a věřitel si byl prokazatelně vědom (při znalosti judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k neplatnosti exekučního titulu) následků na vykonávací řízení.
Žalovaní jsou přesvědčeni, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudcích sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014, se vztahují pouze na případy, kdy „věřitelé získali rozhodčí nález v dobré víře, že postupují dle platné rozhodčí doložky a i rozhodci při vynaložení veškeré odborné péče nemohli seznat, že nemají dostatek pravomoci spor rozhodovat“ . Nelze je však vztahovat na poměry, kdy věřitel (zde žalobkyně) věděl, že disponuje neplatnou rozhodčí doložkou, a přesto úmyslně postupoval v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, „rozhodce jednající ve shodě s věřitelem jako organizovaná skupina, motivován svými ekonomickými zájmy a zájmy věřitele“ , vědomě a v rozporu se známou judikaturou Nejvyššího soudu seznal, že spor může rozhodovat a vydal rozhodčí nález, přičemž žalobkyně na základě takového titulu iniciovala vykonávací řízení a podala návrh na zahájení řízení u soudu teprve osm měsíců po zastavení vykonávacího řízení, tedy nikoliv bez zbytečného odkladu.
Pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil jejich názoru, že závěry dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 na nyní posuzovanou věci nelze vztáhnout, žalovaní namítají, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je ve zřejmém rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16 a navrhují, aby dovolací soud otázku promlčení posoudil jinak, než v rozsudcích ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, či ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předně nelze přehlédnout, že žalovaní svou dovolací argumentaci zčásti zakládají na vlastní skutkové verzi věci, konkrétně na tvrzeních, že žalobkyně při znalosti aktuální judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k rozhodčímu řízení, úmyslně zachovávala protiprávní stav a nepodala návrh na zastavení probíhajícího řízení o výkonu nicotného rozhodčího nálezu, ačkoliv tak měla (s ohledem na aktuální vývoj judikatury Nejvyššího soudu) učinit. Zda žalobkyně postupovala vědomě v rozporu s aktuálně se vyvíjející judikaturou Nejvyššího soudu, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal a takové tvrzení tudíž nemá oporu ve zjištění, z něhož při právním posouzení věci vycházel. Jedná se o konstrukt žalovaných rozšiřující skutkový základ věci, z něhož soudy vycházely. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Snaha žalovaných kategorizovat věřitele do dvou skupin vybavených odlišnými právy a povinnostmi podle jejich dobré víry v platnost rozhodčí doložky (resp. vykonatelnost dle ní vydaného rozhodčího nálezu) nemá opodstatnění. Zda věřitel v tomto směru jedná v dobré víře či s určitým úmyslem se nemůže promítnout do běhu a stavení promlčecích lhůt k uplatnění práva. Úprava promlčení je v českém právu jednotná pro všechny subjekty; prolomení poskytuje jedině námitka, která svědčí věřiteli (a tedy nikoliv žalovaným v postavení dlužníků), a to že dlužník uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Skutkové okolnosti posuzovaného případu se proto z hlediska aplikace příslušných právních norem neliší od skutkových okolností případů, které dovolací soud již ve své rozhodovací praxi řešil, takže nelze souhlasit s žalovanými, že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení zcela nesporně došlo ke stavení běhu čtyřleté promlčecí doby k uplatnění práva věřitele ze smlouvy. K této otázce se Nejvyšší soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, v němž přijal a odůvodnil závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. Dovolací soud tento závěr nadále považuje za logicky odůvodněný, odpovídající dosavadnímu vývoji práva a nemá důvod se od něho odchylovat. Odvolacímu soudu lze tudíž přisvědčit potud, že podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení, byť na základě neplatné rozhodčí doložky, došlo ke stavení běhu obecné čtyřleté promlčecí doby. Nelze mu však přisvědčit v posouzení vlivu probíhajícího vykonávacího řízení na běh obecné promlčecí doby, neboť jím v tomto směru přijatý závěr ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nekonvenuje. Současně však sama skutečnost, že žalobkyně iniciovala vykonávací řízení na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, v jehož pravomoci nebylo o věci rozhodnout, neznamená, že by na případ žalovaných nedopadaly závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017.
Zcela nepřiléhavá je argumentace žalovaných usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 32 Co 48/2016-250, revidoval i Nejvyšší soud, který jej rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, zrušil; závěry zde dovozené podpořil svou již ustálenou judikaturu (viz rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Tuto skutečnost žalovaní argumentačně zcela pominuli.
V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 Nejvyšší soud zabývající se otázkou promlčení práva věřitele z obchodněprávního vztahu vycházel z obdobného skutkového terénu, jaký je i v nyní posuzované věci - rozhodčí řízení bylo zahájeno před uplynutím obecné promlčecí doby, následně probíhalo vykonávací řízení na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem mimo rámec jeho pravomoci, které bylo z tohoto důvodu zastaveno (oba případy se liší pouze pokud jde o dobu, která uplynula od okamžiku zastavení vykonávacího řízení do podání žaloby u soudu, neboť ve věci posuzované v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 uplatnila žalobkyně své právo u soudu v době kratší 30 dnů, zatímco v nyní posuzované věci ve lhůtě cca 8 měsíců); s otázkou promlčení se vypořádal právě s odkazem na svou již ustálenou rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudky sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014. Ve věci sp. zn. 29 ICdo 41/2014, Nejvyšší soud navázal na závěry, které přijal ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a v incidenčním sporu o přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení (žalobě na určení, že pohledávky uplatněné přihláškou v insolvenčním řízení jsou po právu) dovodil, že ve stejném duchu již přijatého závěru (že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §403 obch. zák. dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky) musí být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Je-li závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, přijat soudem v exekučním řízení případně insolvenčním soudem v incidenčním sporu o pravost nebo výši věřitelovy pohledávky, aniž byl takový rozhodčí nález formálně zrušen, nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení) účastník méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, pokud byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení zahájeném návrhem na zrušení rozhodčího nálezu. Od těchto závěrů Nejvyšší soud nemá - podpořen judikaturou Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10), jakož i vědomím, že ani právní úprava účinná od 1. 1. 2014 neváže stavení promlčecí lhůty na platnost rozhodčí doložky (srov. §648 o. z. ve spojení s §3017) důvod se odchylovat ani nyní.
Ze shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nevyplývá, že by jejich závěry byly použitelné pouze v případě, kdy věřitel neměl vědomost, že rozhodčí nález nemá právní účinky, neboť byl vydán rozhodcem mimo rámec jeho pravomoci. Podává se z nich pouze tolik, že i zahájením rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky dochází ke stavení běhu promlčecí doby (zde podle §403 obch. zák.) a přijme-li soud v exekučním řízení případně insolvenční soud v incidenčním sporu závěr, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Proto Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 uzavřel, že ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podal-li žalobce - poté, co exekuce byla pravomocně zastavena – žalobu, jíž uplatnil právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, bez zbytečného odkladu, k promlčení nedošlo.
V případě žalovaných se jejich dluh ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru stal splatným 16. 2. 2010; žalobkyně podala návrh na vydání rozhodčího nálezu 3. 4. 2012, rozhodčí nález byl vydán 25. 7. 2012 a exekuce byla podle tohoto titulu nařízena (k návrhu žalobkyně) 23. 10. 2012; dne 26. 9. 2014 byla zastavena pro nezpůsobilost exekučního titulu. Žalobu k vymožení své pohledávky žalobkyně podala 12. 6. 2015. Žalovaným lze přisvědčit v tom, že v posuzovaném případě nebyla žaloba podána „bez zbytečného odkladu“ (tedy bezprostředně poté, co se žalobkyně dozvěděla, že není vybavena způsobilým exekučním titulem). Zda byla žaloba podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu. Prodlevu osmi měsíců, která nastala v posuzovaném případě, nelze vyhodnotit jako dobu podání žaloby „bez zbytečného odkladu“. Ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu. V případě obchodněprávního závazkového vztahu - na rozdíl od občanskoprávních závazkových vztahů - po dobu exekučního řízení běh promlčecí doby pokračuje a nebyla-li žaloba - tak jak je tomu v posuzovaném případě - podána u soudu bezprostředně, resp. bez zbytečného odkladu, po skončení exekučního řízení, je právo věřitele (žalobkyně) promlčeno.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil pro rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, kde uzavřel, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 - jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.).
Odvolací soud v posuzovaném případě sice pochybil, dovodil-li, že k promlčení práva žalobkyně nedošlo, avšak současně - nezávisle na uvedeném závěru - uzavřel, že námitka promlčení byla (nadto) uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Právní otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy označili dovolatelé za dovolacím soudem dosud neřešenou pro skutkovou výjimečnost případu spočívající v tom, že věřitel (zde žalobkyně) vědomě zachovával protiprávní stav v podobě exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu v době, kdy jeho pohledávka ještě nebyla promlčena a věřitel si byl prokazatelně vědom (při znalosti judikatury Nejvyššího soudu k neplatnosti exekučního titulu) následků na vykonávací řízení. Je zřejmé, že uvedenou dovolací námitku zakládají dovolatelé na vlastní skutkové verzi o prokazatelné vědomosti věřitele, že disponuje nezpůsobilým exekučním titulem, a jeho vědomě nevhodném postupu. Takové zjištění soudy neučinily a odvolací soud z něho při právním posouzení věci nevycházel. Jak již však bylo uvedeno výše, skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
Pojem „dobré mravy“ v intencích §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Snaha žalovaných založit v tomto směru dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (odvislou od konkrétních skutkových okolností jejich případu) vyznívá ve světle bohaté dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k otázce poměřování námitky promlčení práva korektivem dobrých mravů naprázdno.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
V rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010, Nejvyšší soud - mimo jiné - odkázal i na závěry odborné literatury, podle nichž použití „dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti ( aequum et bonum ), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako takové nutno dodržovat. Aplikace §3 odst. 1 obč. zák. jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možná „jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.).
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že měřítko „spravedlnosti“ svědčí žalobkyni, neboť to byli žalovaní, kdo - ačkoliv dobrovolně vstoupili do závazku ze spotřebitelského úvěru a půjčené finanční prostředky konzumovali - své povinnosti nesplnili, na výzvy k úhradě dluhu nereagovali (zůstali zcela pasivní), aby následně po zjištění, že v exekučním řízení byl uplatněn nezpůsobilý exekuční titul, vznesli námitku promlčení a argumentovali v tom smyslu, že na úhradu svého dluhu nemají prostředky. Úvaha odvolacího soudu ústící v závěr, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna v rozporu s dobrými mravy, není nepřiměřená. Obecně nelze mít za nemravné, že se věřitel průběžně neseznamuje s vyvíjející se judikaturou Nejvyššího soudu, nebo že - jsa vybaven pravomocným exekučním titulem - podal návrh na zahájení vykonávacího řízení.
Obstojí-li samostatný závěr odvolacího soudu, že žalovaní uplatnili námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, pak nezbývá než uzavřít, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. prosince 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu