Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2017, sp. zn. 33 Cdo 5613/2015 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5613.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5613.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5613/2015-449 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, o 25.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 48/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2014, č. j. 22 Co 308/2014-356, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: V řízení o zaplacení částky 25.500.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16. 9. 2008, č. j. 21 C 48/2008-27, žádost žalobce o přiznání osvobození od placení soudních poplatků. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, č. j. 22 Co 23/2009-36, bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 změněno tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků. Městský soud zohlednil, že předmětem řízení je částka 25.500.000,- Kč, že soudní poplatek představuje částku 1.000.000,- Kč, že žalobce nemá žádné příjmy z výdělečné ani podnikatelské činnosti, není příjemcem žádných důchodových ani sociálních dávek, jeho zdravotní stav jej omezuje ve výběru (byť jen dočasné) pracovní činnosti, nemá majetek, z něhož by byl schopen zaplatit soudní poplatek, žije s manželkou v družstevním bytě, přičemž ani ona nepracuje. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 8. 2012, č. j. 21 C 48/2008-196, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 22 Co 489/2012-213, bylo žalobci přiznané osvobození odebráno. Oba soudy vyšly ze zjištění, že od okamžiku, kdy bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, došlo na jeho straně k zásadní změně v majetkových poměrech. Společně s manželkou se stal spoluvlastníkem dvou nemovitostí, první v hodnotě 4.690.000,- Kč, na kterou mu byla poskytnuta v celém rozsahu hypotéka, přičemž musel prokázat, z jakých prostředků bude hypotéku splácet, a ve druhém případě šlo o bytovou jednotku č. , k. ú. K., na jejiž pořízení nemusel vynaložit žádné finanční prostředky. Žalobce neozřejmil, z jakých prostředků hradí náklady spojené s bydlením (služby spojené s bydlením a příspěvky do fondu oprav), rovněž to, proč mu nebyl přiznán pro závažné zdravotní problémy invalidní důchod nebo pro dosažení věku starobní důchod. Firma Auto Šilhavý spol. s r. o. podle účetní závěrky z roku 2010 měla závazky po lhůtě splatnosti ve výši 162.000,- Kč, vlastní drobný hmotný majetek v hodnotě 60.000,- Kč a podle daňového přiznání za rok 2011 vykázala daňově neuznatelné výdaj ve výši 96.394,- Kč. Žalobce nedoložil, o jaké výdaje se jedná v situaci, kdy podle něj firma nevykazuje činnost a nešlo ani o úhradu závazků po splatnosti. Ve sporu se společností žalovaného Art Forum 21 Praha s. r. o. nebyl žalobce jako žalující strana úspěšný a byla mu uložena povinnost zaplatit procesně úspěšné straně náklady řízení. Tato okolnost nemůže jít na vrub státu při posuzování důvodů pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že účastníka, který usiluje o přiznání osvobození, stíhá povinnost věrohodným způsobem prokázat své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, přičemž této povinnosti žalobce nedostál, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Žalobce sice odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, ale jeho závěry vztahuje jen na nemovitost, v níž nyní bydlí, ale nikoliv již na bytovou jednotku v k. ú. K.. Rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 21 C 48/2008-310, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 25.500.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 5. 8. 2014 odvolání spolu s žádostí o přiznání osvobození od soudního poplatku z odvolání. Usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 21 C 48/2008-341, soud prvního stupně žalobci osvobození nepřiznal. Zjistil, že žalobce je ženatý, nezaměstnaný, je společníkem a jednatelem firmy AUTO ŠILHAVÝ, spol. s r. o. s podílem 60 %, jeho manželka je rovněž nezaměstnaná, nepobírá důchod. V prosinci 2013 byl žalobci přiznán důchod ve výši 8.648 Kč, který byl od února 2014 zvýšen na částku 9.036,- Kč. Podle výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. L., LV má žalobce s manželkou ve společném jmění manželů pozemek , jehož součástí je stavba, a pozemek, s tím že na nemovitostech vázne zástavní právo. Na jejich pořízení získali hypotéku ve výši 4.690.000,- Kč od Hypoteční banky a. s. Podle smlouvy o hypotečním úvěru č. 5500/224072-01/08/01-001/00/R má být úvěr splacen do 14 let od první splátky po dočerpání úvěru a předpokládaná výše měsíčních splátek představuje částku 45.539,50 Kč. Současně jsou manželé Š. spoluvlastníky bytové jednotky, zapsané na LV pro k. ú. K., která je zatížena zástavním právem pro pohledávku ve výši 4.690.000,- Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že od odebrání osvobození od soudních poplatků usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2012, č. j. 21 C 48/2008-196, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 22 Co 489/2012-213, nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala opětovné přiznání osvobození žalobci od soudních poplatků. Okrajově uvedl, že od okamžiku odnětí osvobození se naopak poměry žalobce zlepšily v tom směru, že mu byl přiznán důchod ve výši 9.036,- Kč. Zásadní je ovšem okolnost, že oproti předchozímu stavu je žalobce s manželkou vlastníkem dvou nemovitostí, přičemž jen nemovitostí v k. ú. L. uspokojuje svou bytovou potřebu. Bytová jednotka v k. ú. K. představuje majetkovou hodnotu, kterou lze zpeněžit za účelem úhrady soudního poplatku, neboť neslouží k uspokojování bytové potřeby žalobce a jeho manželky. Soud prvního stupně nepřehlédl, že na zakoupení nemovitosti v L. získali manželé Š. hypoteční úvěr ve výši 4.690.000,- Kč v době, kdy byli oba nezaměstnaní, nepobírali důchod ani žádné sociální dávky, přičemž zdravotní stav žalobce jej omezoval ve výběru zaměstnání. S důrazem na to, že žalobce je dlouhodobě nezaměstnaný, aniž by byl veden na úřadu práce, bez prokazatelného zdroje pravidelného příjmu, uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru v řádu milionů, aniž ozřejmil způsob, jakým je tento úvěr a z jakých prostředků splácen, stejně jako nevysvětlil, z jakých prostředků splácí další tvrzené půjčky od fyzických osob a pravidelné měsíční výdaje, soud prvního stupně návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhověl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2014, č. j. 22 Co 308/2014-356, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že poměry žalobce neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, neboť žalobce spolu s manželkou vlastní několik hodnotných nemovitostí, z nichž jednu může použít k získání prostředků k úhradě soudního poplatku. Navíc je schopen splácet měsíční hypotéku v řádu několika desítek tisíc korun (údajně z peněz své manželky). Nelze přehlédnout, že v současné době výše nesplacené hypotéky představuje již „jen“ 2.200.000,- Kč (oproti původním 4.690.000,- Kč), která je tak nyní již „přezajištěna“ se zřetelem k hodnotě nemovitostí v k. ú. L. a bytové jednotky v k. ú. K.. Lze tak reálně předpokládat odbřemenění bytové jednotky od zástavního práva navíc v situaci, kdy žalobce tvrdí, že k úhradě splátek hypotéky jsou používány finanční prostředky jeho manželky získané děděním. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), neboť má zato, že se odvolací soud při řešení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho usneseními ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013, z jejichž odůvodnění cituje. Akcentuje, že podle shora citovaných rozhodnutí dovolacího soudu platí, že „účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu (že) při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných) (zároveň platí, že) nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky (…) Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti .“ Jestliže „účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zabránit tomu, aby účastníku nebylo jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení,“ potom je nepřípustný extenzivní výklad, podle něhož „ustanovení §138 odst. 1 věta první o. s. ř. umožňuje přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků jen zcela výjimečně, toliko v případech osob zcela nemajetných a s minimálními příjmy.“ Ve vztahu k vlastnictví nemovitých věcí Nejvyšší soud dovodil, že „při zvažování majetkových poměrů účastníka za účelem přiznání osvobození od soudních poplatků nelze bez dalšího vycházet jen z toho, že účastník vlastní nemovitý či movitý majetek; vždy je třeba posuzovat, zda vzhledem ke všem okolnostem lze po něm spravedlivě žádat, aby tento majetek (jeho části) zpeněžil a z výtěžku poplatek zaplatil. Vlastní-li dům, ve kterém bydlí, a nemá-li rovnocennou možnost jiného vlastního bydlení, pak nelze k tomuto domu (resp. k přilehlé zahradě) přihlížet, ledaže by šlo o zjevně nadstandardní nemovitost ;“ s těmito judikatorními závěry je usnesení odvolacího soudu podle názoru dovolatele v rozporu. Zároveň nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu na téma „reálného odbřemenění bytové jednotky“, částky, za kterou by bylo možno prodat bytovou jednotku, a o rozsahu finančních prostředků, které měla získat jeho manželka dědictvím, neboť soudy nemají reálnou představu, co vlastně manželka zdědila a zda toto dědictví je vůbec dostačující ke splacení hypotéky. Usnesením ze dne 30. 4. 2015, č. j. 33 Cdo 1280/2015-396, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl pro bezpředmětnost. Vycházeje z obsahu spisu, ve stavu, v jakém mu byl předložen soudem prvního stupně k rozhodnutí o dovolání žalobce, uzavřel, že v důsledku zastavení odvolacího řízení, nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2014, č. j. 21 C 48/2008-310, a dovolání žalobce se tak stalo bezpředmětným. Nálezem ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1603/15, Ústavní soud vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 33 Cdo 1280/2015-396, bylo porušeno základní právo stěžovatele (žalobce) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.) a uvedené usnesení bylo zrušeno (výrok II.). Zároveň Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, č. j. 22 Co 308/2014-356, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 8. 2014, č. j. 21 C 48/2008-341. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.). Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti; je pouze na něm, aby úplně a pravdivě (věrohodně) vylíčil a doložil své poměry tak, aby bylo možno posoudit, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1402/2017, uzavřel, že je věcí žadatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, aby v prohlášení řádně a úplně uvedl veškeré své majetkové výdělkové poměry. V opačném případě jsou zde pochybnosti o věrohodnosti jím uváděných zdrojů, což může mít za následek zamítnutí jeho žádosti. Posouzení, zda příjmy nebo majetek, jež má žadatel uvést, mohou posloužit jako zdroj sloužící k zaplacení soudních poplatků, je věcí soudu a nikoliv žadatele; uvedené usnesení obstálo i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1692/17, odmítl. V soudní praxi konečně není pochyb o tom, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze celkové majetkové poměry zkoumat (pouze) ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá osvobození od soudních poplatků, ale i s přihlédnutím k poměrům v jeho rodině, např. k příjmům a majetku jeho manžela (manželky), žijí-li ve společné domácnosti, neboť i tyto (ostatní) poměry ovlivňují závěr, zda účastník je či není schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3396/2015). Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že při posuzování podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků nelze odhlédnout od majetkových poměrů manželky žalobce, která s ním žije (a opak nebyl tvrzen) ve společné domácnosti. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků byla Nejvyšším soudem zdůrazněna v celé řadě jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015, a důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16). Shora uvedené judikaturní závěry odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků plně respektoval, v situaci, kdy žalobce především zcela neosvědčil své kompletní majetkové poměry, jakož i své manželky, která údajně čerpá finanční prostředky z dědictví, jehož rozsah a struktura nebyla žalobcem tvrzena, natož prokázána; tím je zpochybněno jeho tvrzení o nemajetnosti, jakož i to, že z dědictví hradí měsíční splátky hypotéky ve výši 45.539,50 Kč, základní životní potřeby obou manželů, či příspěvek do fondu oprav. Je nepochybné, že částka důchodu přiznaného žalobci ve výši 9.036,- Kč na úhradu těchto výdajů nestačí; závěru, podle kterého žádosti žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků není možné v poměrech dané věci vyhovět, neboť věrohodně neprokázal své majetkové poměry, nelze tudíž nic vytknout. Ze shora uvedených důvodů tak rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu s dovolatelem označeným řešení právní otázky podmínek přiznání osvobození od soudních poplatků v jím označené judikatuře dovolacího soudu, a tedy ani přípustné podle §237 o. s. ř. Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání žalobce, nutno dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 3 a §218 o. s. ř. Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2017 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2017
Spisová značka:33 Cdo 5613/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5613.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:čl. 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2018-03-09