Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.05.2017, sp. zn. 7 Tdo 509/2017 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 43/2017 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.509.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Skutečnost, že manželka soudce, který rozhoduje trestní věc obviněného, zastupuje jako advokátka protistranu obviněného v občanskoprávním sporu, který nesouvisí s předmětem daného trestního řízení, nezakládá bez dalšího důvod vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. Vyloučení nemůže být založeno jen tím, že blízký příbuzný soudce přišel rovněž s obviněným do styku v rámci výkonu svého povolání, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku pochybností o podjatosti z důvodu poměru předpokládaného v tomto ustanovení.

ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.509.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 509/2017-21 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněné L. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 6 To 521/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 47/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 74 T 47/2016, byla obviněná L. N. uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci – motorového vozidla tovární značky Ford Transit červené barvy, RZ …, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 6 To 521/2016 (napadené rozhodnutí) celý uvedený výrok o trestu zrušen a nově bylo v rozsahu tohoto zrušení rozhodnuto tak, že obviněná byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Ve výroku o vině zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku jeho rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v tom, že obviněná dne 1. 4. 2016 v O. – M. H., nejméně po ulici D., a dále pak po ulici R., řídila výše uvedené motorové vozidlo, a v 8:05 hodin byla stavěna a kontrolována hlídkou Městské policie Ostrava, ačkoliv byla trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 70 T 65/2014, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2014, odsouzena pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná řádně a včas podaným dovoláním, podaným prostřednictvím obhájce, v němž uplatnila důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítla, že manželka samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Karla Kudrny, JUDr. Jana Kudrnová, je právní zástupkyní M. N., otce obviněné, který proti ní vede u Okresního soudu v Novém Jičíně spor o zaplacení částky 700 000 Kč. Námitku podjatosti z tohoto důvodu vznesla obviněná už ve veřejném zasedání konaném o odvolání, o této však nebylo řádně rozhodnuto, pouze v odůvodnění svého rozsudku ji odvolací soud shledal nedůvodnou. O námitce podjatosti je však třeba rozhodnout usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, a pro potřeby takového rozhodnutí alespoň vyžádat stanovisko dotčeného soudce. Obviněná dodala, že o případnou podjatost samosoudce se začala zajímat až po jeho rozhodnutí, jímž jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a neprávem jí tedy vytkl odvolací soud, že tuto námitku neuplatnila už dříve. Tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založila na tom, že „svou obhajobu nastínila až v odvolání“ a k této své verzi průběhu skutkového děje navrhla provedení důkazů, včetně svého výslechu, na základě čehož se domáhala toho, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně. Podle ní bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když odvolací soud její důkazní návrhy zamítl jako nadbytečné. Připomněla, že není povinna ve věci vypovídat, avšak tím není dotčeno její právo vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, tzn. právo k věci vypovídat, jestliže se rozhodne tak učinit. Toto své právo může obviněná uplatnit kdykoli podle vývoje trestního stíhání a dokazování a její obhajoba nemůže být odmítnuta na základě opožděného uplatnění. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, dále aby zrušil i všechna rozhodnutí navazující a aby podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání neztotožnila s tím, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť samotná skutečnost, že manželka samosoudce jako advokátka zastupuje v civilním řízení jednu ze stran sporu, přičemž dovolatelka je druhou stranou takového sporu, nemůže vést k pochybnostem o nepodjatosti soudce. Není tím založen žádný vztah soudce k věci nebo k obviněné předpokládaný v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Důvody k vyloučení soudce nelze vyvozovat ze skutečností, které nesouvisí se vztahem soudce k věci nebo k vyjmenovaným osobám nebo k jiným orgánům činným v trestním řízení. Oproti tomu za důvodnou označila státní zástupkyně námitku obviněné vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na i v dovolání zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 87/2012 uvedla, že odvolací soud otázku viny posoudil bez toho, že by obviněnou předtím vyslechl ve veřejném zasedání, ačkoli to v tomto stadiu řízení navrhovala, a dokazování v tomto směru nedoplnil, čímž byl skutkový stav zrekonstruován za absence důležitých skutkových zjištění. Obviněnou totiž nelze zbavit práva k věci vypovídat ani v řízení o odvolání, a to ani v situaci, pokud v předcházejícím stadiu řízení výpověď odepřela a její výslech se soudu vzhledem k obsahu ostatních důkazů jeví jako nadbytečný. Státní zástupkyně proto učinila závěrem shodný návrh jako obviněná. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. Především je na místě připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky, neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Z jejich povahy je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněná se mýlí v tom, že uplatnila-li námitku podjatosti samosoudce soudu prvního stupně v rámci projednání odvolání, bylo třeba o ní rozhodnout samostatným usnesením. Ve skutečnosti se v této fázi řízení odvolací soud s takovou námitkou důvodně vypořádal v rámci posouzení odvolání a na námitku podjatosti adekvátně reagoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V daném případě obviněná namítla podjatost samosoudce soudu prvního stupně, a tedy to, že rozhodoval jako vyloučený orgán. Podmínku včasného uplatnění této námitky lze považovat za splněnou, neboť námitka podjatosti byla vznesena v rámci veřejného zasedání o odvolání. Dovolací námitka vztahující se k vyloučení uvedeného soudce odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněná však v dovolání nijak nespecifikovala, o jaký zákonný důvod vyloučení soudce podle §30 tr. ř. se mělo jednat (Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nelze odůvodňovat odkazem na jiná podání). Nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že jde o některý z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. (lze to ostatně vyčíst ze zmínky v dovolání, kde se hovoří o „osobním vztahu konkrétního soudce k obviněné nebo k věci samotné“, aniž by bylo rozvedeno, o kterou z alternativ se má jednat). Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Současně je třeba zdůraznit, že vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Tato ústavní zásada opodstatňuje restriktivní výklad zákonných důvodů vyloučení soudce. Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku daného řízení, z něhož může mít prospěch či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. Důvod k vyloučení soudce pro jeho poměr k osobám vystupujícím v daném řízení je naplněn, má-li soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení. (zde má zákon na mysli takové případy, kdy soudce má rozhodovat například o opravném prostředku proti rozhodnutí soudce, který je jemu blízkou osobou apod.). Žádný z těchto případů v posuzované věci nenastal. Skutečnost, že manželka samosoudce, který rozhodoval v této věci v pozici soudu prvního stupně, byla právní zástupkyní protistrany obviněné v jiném, občanskoprávním řízení, jehož předmět nesouvisel s tímto trestním řízením, není důvodem vyloučení samosoudce. Především je vyloučeno, aby toto zastupování jakkoli zakládalo poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Uvedená skutečnost však nezakládá onen zpochybňující poměr soudce ani k věci, ani k osobám na řízení zúčastněným, v tomto případě k osobě obviněné. Poměrem k projednávané věci se rozumí poměr k předmětu daného trestního řízení, v němž vykonává (nebo má vykonávat) úkony soudce, o jehož vyloučení jde. Jak už bylo zmíněno, poměr k projednávané věci znamená, že soudce musí mít osobní vztah k předmětu tohoto řízení související s tím, že on sám nebo jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení. Tento poměr nelze dovozovat z toho, že manželka soudce jako advokátka zastupuje protistranu obviněné v občanskoprávním řízení, jehož předmět se nijak netýká tohoto trestního řízení. Nelze však dovozovat ani poměr soudce k osobě obviněné, který by byl založen na takovém „protivném“ postavení manželky soudce jako advokátky a obviněné v jiném řízení. Jednak je třeba rozlišovat situaci, kdy v jiném řízení figuruje manželka soudce jako advokátka, od hypotetické situace, kdy by zde figurovala přímo jako protistrana obviněné, jednak by bylo v rozporu s profesionalitou soudce, aby byl jakkoli ovlivněn při rozhodování v trestní věci faktem, že jeho manželka vystupuje v takovém jiném řízení, jehož předmět nesouvisí s tímto trestním řízením. Do určité míry podobná situace byla v judikatuře řešena například v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 731/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že manželka soudce, který rozhoduje trestní věc obviněného, působila jako sociální pracovnice úřadu práce a vyřizovala v rámci svého pracovního zařazení i věci tohoto obviněného, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce. Konkrétně zde docházelo manželkou soudce k vyřizování záležitosti dovolatelky týkající se dávek v hmotné nouzi, přičemž údajně docházelo mezi ní a dovolatelkou k častým konfliktům. Situace zde je obdobná v tom, že manželka soudce přicházela do styku s obviněnou v rámci výkonu svého zaměstnání, a přestože mohlo z tohoto titulu dojít mezi nimi k určitým rozporům, nevznikl zde silný osobní vztah, byť i negativní, který by zakládal podjatost u dotyčného soudce jako manžela osoby přicházející do styku s obviněnou v souvislosti s výkonem svého zaměstnání. Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo otázku podjatosti v situaci, kdy věc určitého obviněného vyřizoval na témže soudě postupně jeden soudce, a poté ji převzala další soudkyně – manželka původního soudce (z důvodu ukončení jeho činnosti u daného soudu). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 3 Tz 7/2012, dospěl k závěru, že pouze z důvodu manželského vztahu soudců, kteří po sobě jako zákonní soudci na témže stupni vyřizují tutéž trestní věc, není možné dovodit závěr zakládající vyloučení druhého soudce (manžela). Zde je podobnost dána závěrem, že vyloučení soudce nemůže být založeno jen tím, že blízký příbuzný soudce (v tomto případě manžel) přišel s obviněným rovněž pracovně do styku, respektive byl s ním v určitém procesním vztahu, který souvisel s výkonem jeho zaměstnání. Lze zmínit také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 To 70/2001, publikované pod č. 45/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným, není sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku poměru předpokládaného v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Společným jmenovatelem je zde to, že z výkonu činnosti advokáta při zastupování osob nelze bez dalšího dovozovat blízký osobní (přátelský nebo nepřátelský) vztah k těmto osobám. Tím méně pak k jejich protistranám v soudních sporech. Vztaženo na zde posuzovaný případ, jedině opravdu závažný osobní nepřátelský vztah manželky soudce k obviněné by mohl založit úvahy o podjatosti tohoto soudce. Nic takového se ani v dovolání netvrdí. Je ostatně třeba dodat, že jmenovaný samosoudce se necítil být podjatý, věc obvyklým způsobem převzal a vyřizoval (navíc ze zkušeností ohledně tzv. právnických manželství lze mít za to, že je vysoce pravděpodobné, že ani nevěděl o tom, že jeho manželka protistranu obviněné v nějakém sporu zastupuje). V jeho postupu nezjistil Nejvyšší soud nic, co by zakládalo pochybnosti o jeho nestrannosti. Vůbec pak už nelze takové pochybnosti dovozovat z toho, že trest uložený samosoudcem soudu prvního stupně považoval odvolací soud za nepřiměřeně přísný. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy dovolání obviněné zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněná založila dovolání do značné míry na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Jak už bylo zmíněno, jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný z důvodu ochrany ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Judikatura připouští v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup adekvátně odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, k němuž dochází tehdy, když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil. Odvolací soud nevyhověl některým návrhům obviněné na doplnění dokazování, které vznesla až v odvolacím řízení, a svůj postup odůvodnil (str. 4 napadeného rozsudku). Aplikoval tak zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. V daném případě je situace méně obvyklá, nikoli však zcela výjimečná, v tom, že obviněná uplatnila v odvolacím řízení novou obhajobu, byť na společném základě, že skutek nespáchala, tj. předmětné vozidlo neřídila. Přitom navrhla, aby dokazování bylo doplněno o její výslech a o výslechy svědků O. G. a R. G. Uvedla, že vozidlo neřídila, řídil R. G., který jí po zahlédnutí hlídky městské policie sdělil, že má v krvi zbytkový alkohol, a ještě předtím, než hlídka došla k vozidlu, toto neprodleně opustil. O. G. může tuto výpověď potvrdit, protože R. G. z O. – M. h. odvážel. Odvolací soud návrhům na doplnění dokazování nevyhověl s poukazem na to, že obviněná byla vyslechnuta v přípravném řízení i v hlavním líčení a výpovědi dvou jmenovaných svědků by byly nadbytečné, když v průběhu celého trestního řízení nebylo zjištěno, že by se některá z těchto osob mohla v kritické době nacházet na místě činu nebo řídit předmětné vozidlo. Dovolatelka argumentovala v této souvislosti rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, publikovaným pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr., v němž se uvádí, že pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne k věci vypovídat, nelze jej tohoto práva zbavit s poukazem na skutečnost, že v předcházejícím stadiu tohoto řízení výpověď odepřel, anebo má-li soud za to, že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy k závěru o jeho vině postačují. Tuto bezpochyby platnou zásadu je třeba aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, tak, jak to například učinil v podobné situaci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 610/2013, kdy přihlédl zejména k tomu, že obviněný v daném trestním řízení již vypovídal. Ačkoli je třeba respektovat, že obhajoba nemůže být odmítnuta na základě „opožděného uplatnění“ a že právo vyjádřit se k věci je zásadním procesním oprávněním obviněného, je na druhé straně při posouzení konkrétních okolností případu za situace, kdy obviněný uplatňuje v odvolacím řízení novou obhajobu a žádá o svůj opětovný výslech, nutno vzít v úvahu především to, zda už obviněný v daném trestním řízení vypovídal, zda a kolikrát už použil jinou verzi obhajoby, jaký byl okruh dosavadního dokazování, jaká je důkazní situace a jaké důkazy obviněný nově navrhuje, případně čím odůvodňuje změnu pojetí své obhajoby, dále celkový průběh dosavadního trestního řízení, ale i povahu a složitost stíhaného skutku a jeho okolnosti, skutečnost, zda byl obviněný při činu přistižen apod. Projednávaná věc je charakterizována od počátku snahou obviněné vyhnout se odpovědnosti za svůj čin. Když byla přistižena a stavěna hlídkou městské policie, snažila se nejprve hlídku zmást tím, že vystoupila z místa spolujezdce, poté odmítla předložit doklady a chtěla z místa odjet, přemlouvala strážníka městské policie, aby věc neřešil. Do protokolu o výslechu podezřelého dne 1. 4. 2016 po poučení uvedla, že svého práva odepřít výpověď nevyužívá, vypovídat chce a bude. Vyjádřila se pak k osobě i k věci. K věci, uvedla že „dnešního dne zcela určitě neřídila své auto Ford Transit červené barvy“. Dále vypověděla, že v době, kdy její vozidlo zastavila hlídka Městské policie Ostrava, řídil pan R. H. Ona auto neřídila od té doby, co jí byl uložen zákaz řízení motorových vozidel (č. l. 10 – 11). V hlavním líčení odmítla vypovídat, takže její výpověď z přípravného řízení byla podle §207 odst. 2 tr. ř. přečtena (č. l. 63). Obhájce v závěrečné řeči poukázal na popěrnou obhajobu obviněné, s tím, že z pohledu společenské škodlivosti připomněl, že z výpovědi svědka H. vyplývá, že obviněná měla auto řídit jen krátký úsek. Obviněná v závěru hlavního líčení uvedla: „Vytýkané jednání mě mrzí, že dochází k takovýmto situacím, že dnes stojím před soudem.“ Poté v odvolacím řízení uplatnila výše zmíněnou obhajobu. Posuzovaná věc je tudíž diametrálně rozdílná od situace v uvedené věci Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 87/2012, a to už v tom, že obviněná v přípravném řízení k věci vypověděla, byť stručně, avšak stručnost zde souvisela s jednoduchostí předmětu řízení. V oné dříve judikované věci se jednalo o složitější skutek, kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, kde Nejvyšší soud konstatoval, že odepřením obviněné možnosti vypovídat se soud také zbavil možnosti provést důkaz k posouzení subjektivní stránky činu. Naproti tomu v posuzované věci jde o zcela jednoduchý skutek, objasňovaný ve zkráceném řízení poté, co byla obviněná při jeho spáchání přímo přistižena hlídkou městské policie, přičemž ze svědeckých výpovědí dvou strážníků, ale i spolujezdce obviněné R. H., bylo prokázáno, že řídila obviněná, nikdo jiný se ve vozidle ani na místě nenacházel, a vozidlo tudíž neřídil a nemohl řídit ani R. H., o němž to tvrdila obviněná ve své první výpovědi, ani R. G., o němž to tvrdila v odvolacím řízení, ani nikdo jiný. Lze shrnout, že v posuzované věci obviněná již vypověděla, skutkový stav věci byl důkazy provedenými v hlavním líčení zjištěn bez nejmenších pochybností a navrhované doplnění dokazování by nemělo na posouzení skutkového stavu a viny obviněné žádný vliv. Proto odvolací soud nepochybil, když odmítl návrhy obviněné na doplnění dokazování. Byť obviněnou vyslechnout mohl, nelze přehlédnout, že její nová obhajoba mu už byla známa z obsahu podaného odvolání. Obviněná tak nebyla zkrácena ve svém právu na spravedlivé soudní řízení. Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno ani nevyhověním návrhu obviněné na doplnění dokazování v odvolacím řízení, ani tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněná je pachatelkou činu tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Závěrem k podanému dovolání Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněné L. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. května 2017 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Skutečnost, že manželka soudce, který rozhoduje trestní věc obviněného, zastupuje jako advokátka protistranu obviněného v občanskoprávním sporu, který nesouvisí s předmětem daného trestního řízení, nezakládá bez dalšího důvod vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. Vyloučení nemůže být založeno jen tím, že blízký příbuzný soudce přišel rovněž s obviněným do styku v rámci výkonu svého povolání, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku pochybností o podjatosti z důvodu poměru předpokládaného v tomto ustanovení.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/17/2017
Spisová značka:7 Tdo 509/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.509.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podjatost
Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§30 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:43 / 2017
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 2094/17
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12