ECLI:CZ:NSS:2003:2.AZS.51.2003
sp. zn. 2 Azs 51/2003 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
T. B., zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava, 28. října 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8.
2003, č. j. 59 Az 469/2003-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 1. 2002, č. j. OAM-2103/AŘ-2001, kterým byl podle
§29 a §30 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 5. 2001,
č. j. OAM-4359/VL-15-03-2001, jímž žalobci nebyl udělen azyl z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Rozsudek Krajského
soudu v Plzni vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek
pro udělení azylu, když se pouze snažil o legalizaci pobytu v České republice z ekonomických
důvodů.
Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř.
s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že v České republice pobývá již od roku
1977 (poznámka soudu: správně od r. 1987), přičemž od roku 1993 zde podniká. V roce 1999
se musel vrátit do Vietnamu v důsledku správního vyhoštění. Tam zjistil, že byl vyloučen
z komunistické strany a že přišel o zaměstnání a byt. Poukazuje také na skutečnost,
že ve Vietnamu už nemá žádné příbuzné, protože jeho manželka i děti žijí v České republice.
Stěžovatel zdůrazňuje, že z důvodu jeho vyloučení z komunistické strany je nyní ve Vietnamu
politicky a existenčně persekvován. Jeho špatná ekonomická situace je jen následkem
pronásledování z důvodu vyloučení z komunistické strany, a toho, že zastává jiné politické
názory, jak má na mysli §12 zákona o azylu. Uzavírá, že není pravdou, že by ve svých
žádostech měnil důvody k udělení azylu, jak je uvedeno v rozsudku krajského soudu, pouze
v těch prvotních žádostech opomněl okolnosti týkající se vyloučení z komunistické strany
uvést. Proto žádá o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Plzni
k novému projednání a rozhodnutí; současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační
stížnosti.
Žalovaný nevyužil možnosti vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení (tedy ihned
po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a nezbytném poučení účastníků řízení),
tedy za situace, kdy skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku
ani nemohou nastat.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.
Výslovně tvrdí, že v jeho případě měl být naplněn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, když jeho nepříznivá ekonomická situace ve Vietnamu je zapříčiněna jeho
vyloučením z komunistické strany.
V souzené věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu především zjistil, že řízení
o udělení azylu bylo zahájeno v roce 2001, když si stěžovatel odpykával tříměsíční trest
odnětí svobody za maření výkonu úředního rozhodnutí. Z protokolu o pohovoru k důvodům
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 19. 5. 2001 vyplývá, že hlavním důvodem
pro který stěžovatel o azyl žádá je skutečnost, že do Vietnamu nemůže přivést svoji manželku
a děti, žijící v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu, neboť by
neměly kde bydlet a nebyl by schopen je uživit. Stěžovatel pobýval v České republice od roku
1987. V roce 1999 byl vyhoštěn a odjel zpět do Vietnamu. Tam však nebyl přijat
do zaměstnání k původnímu zaměstnavateli, protože pracovní smlouva mu byla ukončena
v roce 1992, kdy se měl vrátit z České republiky. Z téhož důvodu mu byl také odebrán
podnikový byt, který zůstal neobydlený, když rodina dlouhodobě žila v České republice. Také
bylo stěžovateli dodatečně oznámeno, že kvůli jeho ukončení pracovního poměru
byl vyloučen z komunistické strany. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen sehnat
ve Vietnamu práci, vrátil se nelegálně do České republiky a na radu kamarádů požádal o azyl,
aby mohl žít se svou rodinou. Původní žádost o azyl odůvodňoval stěžovatel ekonomickými
a rodinnými důvody, navíc uvedl, že nikdy nebyl on sám ani nikdo z jeho rodiny členem
žádné politické strany ani politické organizace ve Vietnamu. Až v podaném rozkladu a poté
v žalobě stěžovatel tvrdí, že jeho špatná ekonomická situace je způsobena tím, že je
ve Vietnamu pronásledován kvůli vyloučení z komunistické strany a že právě to je hlavním
důvodem jeho žádosti o azyl.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má.
Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem neuvedl žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly, že by byl ve Vietnamu pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, ani že má z tohoto pronásledování odůvodněný strach. Skutečnost, že mu byl
ve Vietnamu odebrán podnikový byt, který řadu let nevyužíval, navíc když v daném podniku
již nepracoval, nelze za takovou okolnost považovat. Rovněž ztráta zaměstnání za situace,
kterou stěžovatel popisuje, nemůže být chápána jako pronásledování, protože jak stěžovatel
v průběhu správního řízení opakovaně uvedl, s původním zaměstnavatelem měl uzavřenu
pracovní smlouvu na dobu určitou, a to do roku 1992 a v případě, že by se stěžovatel do této
doby vrátil zpět do Vietnamu, zaměstnavatel by ho zaměstnal. Pokud však stěžovatel
dobrovolně setrval v České republice a do Vietnamu se nevrátil, musel počítat s možností,
že ho již původní zaměstnavatel nezaměstná a že si bude muset hledat práci jinde. Jeho
vyloučení z komunistické strany, které mu bylo oznámeno po jeho návratu do Vietnamu
v roce 1999, tak bylo až důsledkem a nikoli příčinou ztráty jeho zaměstnání, neboť
o zaměstnání přišel již v roce 1992, když zůstal v České republice místo toho, aby se vrátil
do Vietnamu. Navíc, jak stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení, ve Vietnamu mohou
nalézt práci i nečlenové komunistické strany, kvůli vysoké nezaměstnanosti je to však obtížné
pro všechny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by
nasvědčovaly, že je pronásledován, nelze tak přijmout jeho tvrzení, že kvůli vyloučení
z komunistické strany je ve Vietnamu politicky a existenčně persekvován. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu jsou tak důvody, pro něž stěžovatel azyl požaduje, výlučně
ekonomické povahy a nijak nesouvisí se stěžovatelovým politickým přesvědčením.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na ustálenou správní
judikaturu, mezi jinými na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003, podle
něhož „obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení
dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické“.
Ekonomicko sociální situace stěžovatele, jehož motivací pro žádost o azyl je snaha
zlegalizovat pobyt v České republice, aby zde mohl pracovat a zabezpečit tak svoji rodinu,
která zde žije, je přitom zjevně hlavním a jediným důvodem jeho žádosti o azyl. Krajský soud
v Plzni tak rozhodl v souladu se zákonem, když žalobu zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že je zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatele
byla výrazem snahy o legalizaci jeho pobytu v České republice poté, kdy byl za porušení
právních předpisů vyhoštěn zpět do Vietnamu. Uvádí-li stěžovatel, že chce žít se svojí
rodinou na území České republiky, tak i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem
Krajského soudu v Plzni, že toto není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovateli
vznikl právní nárok na udělení azylu v České republice. Azyl za účelem sloučení rodiny je
upraven v §13 zákona o azylu, a počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta. O
takovou situaci v daném případě však nejde, neboť stěžovatel není rodičem nezletilého
azylanta ani manželem azylanta, neboť manželka i děti stěžovatele se zdržují na území České
republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že není dán kasační stížností uplatněný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle
ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, úspěšnému žalovanému náklady
řízení přesahující běžnou úřední činnost nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 12. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu