ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.24.2003
sp. zn. 4 Azs 24/2003-68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobkyně: L. P.,
zast. advokátkou JUDr. Ing. Zlatuší Němečkovou, Šustova 1930, 149 00 Praha 4, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 8 Az 72/2003, ze dne 27. 5.
2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Ing. Zlatuši Němečkové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování od státu ve výši 2 150 Kč, která jí bude vyplacena
Nejvyšším správním soudem do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra č. j. OAM–289/AŘ-2002, ze dne 19. 3.
2002, nebyl žalobkyni udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), neboť v průběhu správního řízení
bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyni je její tíživá ekonomická
situace na Ukrajině a její neshody s manželem. Zároveň žalovaný ve výroku rozhodnutí
konstatoval, že u žalobkyně nezjistil existenci překážek vycestování. ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala žalobkyně dne 17. 5. 2002 žalobu, kde
namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgán rozhodl na základě
nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, čímž došlo k porušení ustanovení zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Namítala, že správní orgán posoudil věc po právní stránce nesprávně a porušil ust. §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, neboť řádně nezjistil skutkový stav věci, a proto i
věc nesprávně právně posoudil podle zákona o azylu. Důkazy, které si správní orgán opatřil
byly neúplné, došlo opětovně k porušení ust. §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu,
neboť správní orgán nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své
rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Současně žalobkyně uvedla, že ve své domovině není
schopna finančně zajistit své děti a spokojený chod své rodiny, její povinností je také
podporovat své rodiče, kteří již nejsou schopni vzhledem k věku manuálně pracovat.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 27. 5. 2003, č. j. 8 Az 72/2003
tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle jeho
názoru není námitka poukazující na neúplně zjištěný skutkový stav věci důvodná, neboť
žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla konkrétní okolnosti, které by dle jejího názoru
měly být zjišťovány, nenavrhla žádné důkazy, jejichž provedení by se domáhala na podporu
svých tvrzení. Žádné konkrétní okolnosti netvrdila ostatně ani v podané žalobě.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální
náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl
žalobkyni doručen dne 10. 6. 2003 (zjištěno z doručenky založené v soudním spise), kasační
stížnost byla podána dne 24. 6. 2003 prostřednictvím právního zástupce. Stěžovatelka je
zastoupena advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti v meritu věci stěžovatelka uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a dále ještě namítá nesprávnost stanovené výše odměny zástupce
žalobkyně.
Stěžovatelka především uvádí, že není pravdou, jak se uvádí v rozsudku Městského soudu
v Praze, že by měla možnost žalovanému vše řádně doložit, žalovaný se jejími údaji a
informacemi zabýval velmi povrchně. Podkladem pro rozhodnutí byly neúplné údaje, které si
sám žalovaný v neprospěch žadatelky někdy i doplnil. Stěžovatelka neumí dobře česky, čímž
byly její možnosti vyjádření se správnímu orgánu také omezeny. Ona sama považuje
nedostatečné finanční zajištění, tedy stav nouze na Ukrajině za natolik závažný zásah do
všech svobod člověka, že další žití zde je pro ni a pro její rodinu nemožné. Žalobkyně neměla
nikde u soudu na Ukrajině dovolání. Stěžovatelka byla ve své zemi diskriminována, kdy
policie, místo aby řešila jednání jejího manžela s kriminálními sklony, byla nečinná a
stěžovatelku tímto poškodila. Stěžovatelka pak pravdivě uvedla, že jí na Ukrajině hrozí
vězení, neboť opustila stát, domáhala se azylu v ČR, dle jejích dosavadních zjištění se proti ní
konstruují na Ukrajině různá obvinění, že např. pomlouvala režim na Ukrajině, když v rámci
azylového řízení uváděla jako důvod stav nouze, ve kterém se ona a její rodina před
odchodem z Ukrajiny nacházela. Stěžovatelka má za to, že si městský soud neopatřil všechny
důkazy, které jsou pro posouzení věci směrodatné, a proto nemohl o věci komplexně, správně
a kvalifikovaně rozhodnout. Stěžovatelka sama tuto možnost nemá, když je jako o
udělení azylu ve svých možnostech značně omezena. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze
dne 19. 3. 2003 pod č. OAM-289/AŘ-2002 mělo být dle názoru stěžovatelky již Městským
soudem v Praze zrušeno, neboť je nezákonné.
Dále stěžovatelka namítá, že odměna advokáta je stanovena nesprávně, měl být určena
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a měla činit celkem 3650 Kč.
Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že by rozhodnutí č. j. 8 Az 72/2003
Městského soudu v Praze, ze dne 27. 5. 2003 mělo být z důvodu podle §103 písm. a) s. ř. s.
zrušeno.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem soudu, popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek Městského soudu v Praze,
byly vydány v souladu s právními předpisy. Správní orgán pouze doplňuje, že stěžovatelka
pobývá na území České republiky již od roku 1998 a o azyl v České republice požádala již
jednou v roce 2000, toto řízení bylo zastaveno. Kasační stížnost považuje žalovaný za účelově
podanou a bezdůvodnou, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v Brně kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst.
2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení.
K tomuto ustanovení Nejvyšší správní soud konstatuje, že význam nesprávného
právního posouzení věci spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní předpis, nebo je aplikován správný právní předpis, který je však nesprávně
vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu
v Praze při rozhodování o azylu neshledal. Městský soud se zabýval těmito otázkami a
neshledal, že by žalovaný na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis, nebo
že by aplikovaný správný předpis nesprávně vyložil.
K námitce žalobkyně, o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, uvedené již v žalobě,
městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu uvedla jako důvody své žádosti o azyl, že na Ukrajině nemohla uživit
svou rodinu a proto odjela za prací do jiné země. Sama žalobkyně tedy uváděla jako důvody
své žádosti nejprve důvody ekonomické. Při pohovoru dne 13. 7. 2001 tyto důvody
zopakovala s tím, že je rozšířila o uvedení potíží se svým manželem, kdy se obrátila v této
záležitosti na polici, ta jí však nepomohla, a také proto chtěla legalizovat svůj pobyt v České
republice. Pokud nebyla žalobkyně spokojena s postupem policie, na kterou se v domovském
státě obrátila, měla se obrátit na nadřízené orgány, což neučinila. Dále soud poznamenal, že
neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že při návratu na Ukrajinu jí hrozí trest, neboť by
se tamní úřady mohly dozvědět to, co uváděla o zemi původu v azylovém řízení. správního
orgánu dbát na ochranu osobních údajů žadatele o azyl vyplývá přímo ze zákona o azylu a ze
správního spisu plyne, že žalobkyně byla správním orgánem v tomto směru poučena.
Pokud stěžovatelka nyní ve své kasační stížnosti uvádí, že žalovaný se zabýval jejími
údaji a informacemi velmi povrchně a že podkladem pro rozhodnutí žalovaného byly neúplné
údaje, Nejvyšší správní soud naopak z obsahu spisu dovozuje, že jak žalovaný, tak městský
soud, zohlednily celý obsah podkladů, a učinily tak úplně a objektivně. Poznámka
stěžovatelky, že neumí dobře česky, čímž byly její možnosti vyjádření se správnímu orgánu
také omezeny se s ohledem na znění spisu, z něhož vyplývá, že již údaje ze žádosti o azyl ze
dne 3. 7. 2001 byly překládány tlumočníkem a stejně tak i pohovor ze dne 13. 7. 2001 byl na
žádost žalobkyně veden v ruském jazyce za účasti kvalifikovaného tlumočníka ruského
jazyka, se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako účelová.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v písemné žádosti ze dne 3. 7. 2001
stěžovatelka uváděla, že na Ukrajině pracovala jako učitelka hudby, ale plat byl tak nízký, že
nemohla uživit svou rodinu. Taky se stalo, že rok nedostala výplatu, proto se rozhodla odjet
za prací do jiné země. Chtěla by v České republice pracovat, v domovské vlasti zůstali
příbuzní, ke kterým má závazky. Současně poznamenala (dle tlumočnického překladu), že
uvedla všechny důvody, pro které o azyl žádá.
Z Protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na
území České republiky, konaném dne 13. 7. 2001, potom vyplývá, že stěžovatelka pracovala
v hudební škole, škola upadala, pravidelné vyplácení mezd přestalo. První manžel nepracoval,
pil, vyhodili ho z práce, druhý manžel jí rozkrádal domácnost. Měla i vážné zdravotní
problémy, o krádežích svého druhého manžela informovala policii, ta jí však řekla, že se věcí
nemůže zabývat. Odešla ze školy, šla pracovat na tržnici, obchod se nedařil, život na Ukrajině
neměl smysl. Rozhodla se odjet do České republiky za prací. V České republice začala
pracovat, je schopna uživit rodinu. O azyl bezprostředně po příjezdu do České republiky
nepožádala, protože o této možnosti nevěděla, zjistila to až v září 2000. Za problémy
s ukrajinskými státními orgány označila „jen to“, že podala oznámení na policii a bylo to
zbytečné, nikdo jí nepomohl. O azyl tedy žádala, jelikož na Ukrajině měla problémy
s manželem, policie jí nepomohla, nemohla se v zemi uživit a chce legalizovat pobyt v České
republice. K otázce, zda se něčeho obává ve své vlasti uvedla, že neví co ji tam čeká, mohou
jí sebrat peníze a potom by již nebyla schopna se vrátit. Bojí se toho, že když se vrátí, bude
považována za zrádce, obává se, že budou kvůli ní postiženy také děti. Na výslovnou otázku,
zda to, co při daném pohovoru uvedla jsou všechny důvody jejího návrhu, odpověděla že ano.
Ze správního spisu dále vyplývá, že správní orgán prvního stupně se při svém
rozhodování dále opíral i o Zprávu o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2000
Ministerstva zahraničních věcí USA z února 2001, a o informaci Ministerstva zahraničních
věcí České republiky, ze dne 18. 4. 2000, č. j. 114167/200-LP.
Z obsahu spisu jakož i z obsáhlých odůvodnění rozhodnutí správních orgánů prvního stupně i
druhého stupně, stejně jako z obsáhlého odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, je
podle zjištění a názoru zřejmé, že se příslušné orgány údaji a informacemi stěžovatelky
nezabývaly povrchně a stejně tak, že podkladem pro rozhodnutí žalovaného nebyly neúplné
údaje. Naopak Nejvyšší správní soud shledal, že jak rozhodnutí žalovaného, tak rozsudek
Městského soudu v Praze ve věci azylu, vycházely ze všech dostupných podkladů, posoudily
všechny důkazy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a po jejich provedeném
hodnocení došly k závěru, s nímž se po posouzení věci Nejvyšší správní soud také ztotožňuje.
Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Stěžovatelka však ve své kasační stížnosti ještě poukazuje na to, že v rozsudku
Městského soudu v Praze byla nesprávně stanovena odměna zástupkyně, když byla stanovena
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, zatímco podle jejího názoru měla být
stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a tak jí namísto přiznané částky
2150 Kč, měla být přiznána částka 3650 Kč.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelka vychází z nesprávného
výkladu použitelnosti předmětných úprav. Nejvyšší správní soud, shodně s Městským soudem
v Praze, je toho názoru, že postup podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, přichází
v úvahu ve správním soudnictví (u věcí napadlých od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002) jen pro
případ odměny zástupce/zástupkyně v režimu tzv. náhrady nákladů řízení. V posuzované věci
však o náhradu nákladů řízení nejde, neboť advokátka byla stěžovatelce ustanovena soudem.
V případě předmětného ustanovení zástupkyně přichází v úvahu úhrada hotových
výdajů a odměny za zastupování, kterou platí v takovém případě stát, a pro stanovení její
výše je třeba postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší správní soud i v případě tohoto výroku Městského
soudu zastává názor, že odměna za zastupování byla stanovena v souladu s právními předpisy.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky byla stěžovatelce ustanovena, přiznal
Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120 s. ř. s.
ustanovené zástupkyni stěžovatelky za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu od
státu, a to v celkové částce 2150 Kč, sestávající z odměny dle vyhl.177/1996 Sb. za dva
úkony právní služby (á 1000 Kč) a ze dvou režijních paušálů (á 75 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky
V Brně dne 28. 11. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu