ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.100.2001:24
ORIGINÁL č. j. 7 A 100/2001 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce Ing. Pavla Rei che la, bytem Lopatecká 14, 140 00 Praha 4, zastoupeného
JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem Čs. legií 172/I, 339 01 Klatovy, proti
žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,
160 68 Praha 6, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2001,
č. j. O 122586,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 7. 6. 2001,
č. j. O 122586, kterým se zamítá rozklad a potvrzuje rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 10. 1999, o zamítnutí návrhu na výmaz slovní ochranné známky č. R 324416 ve znění
„Zewa Dis“.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal ji Nejvyšší
správní soud postupem §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
jako neskončenou věc správního soudnictví, v níž byla dána věcná příslušnost k řízení
vrchním soudům. Na tyto věci dopadá též přechodné ustanovení §130 s. ř. s., podle něhož
se řízení dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, nejde-li
však o věci, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. V takovém
případě správní soud postupuje podle §68 písm. b) s. ř. s.
Občanský soudní řád stanoví, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů (§7 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že pokud o nich podle zákona rozhodly jiné
orgány než soudy, soudy je v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
za podmínek stanovených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §68 písm. b) s. ř. s. je žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního
orgánu v soukromoprávní věci, vydaném v mezích zákonné pravomoci správního orgánu,
nepřípustná.
Při určování pravomoci (správního či civilního) soudu je tak třeba vždy posoudit
a jednoznačně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o rozhodnutí správního orgánu
o veřejném subjektivním právu nebo o takzvanou soukromoprávní věc.
Reforma správního soudnictví s sebou přináší rozlišení míry a způsobu soudní
ingerence, jež se dotýká jednak případů, kdy správní soudy přezkoumávají rozhodnutí
správních orgánů o veřejných subjektivních právech, jednak případů, kdy obecný soud
je povolán k tomu, aby znovu projednal a rozhodl soukromoprávní věc, o níž na základě
zákona pravomocně rozhodl správní orgán.
Práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako takové
je třeba považovat je za práva soukromá. Tato práva jsou považována za tzv. jiné majetkové
hodnoty, které jsou předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského
zákoníku). Jejich soukromoprávní charakter je deklarován rovněž na úrovni
mezinárodněprávní, konkrétně v preambuli Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví, uzavřené jako nedílná součást Dohody o zřízení Světové obchodní
organizace. Tato byla sjednána dne 15. 4. 1994 v Marrakeši a v platnost vstoupila dnem
1. 1. 1995, a to i pro Českou republiku (sdělení MZV č. 191/1995 Sb.). Samo použití pojmu
vlastnictví ostatně svědčí o tradičním a ustáleném chápání těchto práv jako práv soukromých,
a to dokonce práv absolutních. Ochrana duševního a průmyslového vlastnictví
je tak založena na principu zabránění zásahu do absolutního subjektivního práva.
Práva z ochranných známek, která jsou chráněna podle §25 zákona č. 137/1995 Sb.,
je třeba považovat v zásadě za práva soukromá, a to nejen proto, že byla za taková výslovně
uznána signatáři Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví,
ale též z důvodů teoretických. Je totiž namístě posuzování soukromoprávního
či veřejnoprávního charakteru věci na úrovni právního vztahu, resp. práva, jež je předmětem
posuzované právní normy; přitom je rozhodující charakter tohoto absolutního subjektivního
práva, jež má být v řízení o výmazu ochranné známky s pozdějším právem přednosti,
které je, velmi podobné řízení o námitkách, chráněno. Podle názoru soudu je třeba posuzovat
vždy charakter konkrétního právního vztahu, který byl předmětem rozhodování správního
orgánu, což reflektuje nejednoznačnou povahu jednotlivých právních předpisů (pokud jde
o jejich rozlišení na veřejnoprávní a soukromoprávní) a umožňuje lépe postihnout pravou
podstatu toho kterého vztahu či práva. Tento náhled podporuje i Evropský soudní dvůr,
který, když skutkovým okolnostem přisuzoval právní význam, preferoval rovněž nikoli
pojem, nýbrž relaci (věc Parke Davis, 6/72 Europemballage Co. SbSD 1073, 215).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud respektoval pokyny ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. a žalobu odmítl s tím, že v poučení, které se žalobci poskytuje, je uvedeno,
jak má dále postupovat, aby jeho práva byla chráněna zákonem stanoveným způsobem,
tedy domohl se soudní ochrany.
O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které bylo ukončeno odmítnutím
žaloby.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat v této
věci žalobu podle části páté o. s. ř. k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu