ECLI:CZ:NSS:2004:2.ANS.4.2004
sp. zn. 2 Ans 4/2004 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. Č.,
zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem Litvínov, nám. Míru 212, proti
žalovanému Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha 3, Olšanská
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 9. 2003, č. j. 11 Ca 31/2003 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Hejdy se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
v části, v níž se stěžovatel domáhal uložit žalovanému povinnost ukončit správní řízení
ve věci jeho žádosti ze dne 30. 10. 2000 o povolení k trvalému pobytu na území
České republiky z důvodů sloučení rodiny a důvodů humanitárních a to tak, že bude žalobci
uděleno povolení k trvalému pobytu. V částí v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky
5 000 000 Kč pak byla žaloba odmítnuta podle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále též „s. ř. s.“ ). Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval
v souladu se zákonem, když o stěžovatelově žádosti nerozhodl, neboť stěžovatel je stále
žadatelem o udělení azylu, neboť o jeho žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra o neudělení
azylu dosud nebylo rozhodnuto. Podle §2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)
se tento zákon nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu
a azylanta, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Žalovaný
tak nemohl po podání žaloby (opravného prostředku) v řízení o udělení azylu postupovat
podle §50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a o žádosti o povolení
trvalého pobytu sám rozhodnout, neboť po dobu soudního řízení ve věci azylu je stěžovatel
pod ochranou azylového zákona a zákon o pobytu cizinců se na něho nevztahuje.
Dále poukázal na skutečnost, že návrh na vydání rozhodnutí byl podán u Oddělení cizinecké
policie v Mostě, které je o žádostech o pobyt oprávněno rozhodovat. Proto žalobu v části
týkající se nečinnosti žalovaného správního orgánu zamítl. V části, ve které se stěžovatel
domáhal přiznání finanční částky jako náhrady za morální újmu, byl městským soudem
odkázán na možnost podání žaloby v občanském soudním řízení.
Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel podrobně popsal předcházející řízení
před správním orgánem i Městským soudem v Praze a proti napadenému rozsudku zejména
namítá, že §2 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), hovoří o tom,
že cizinec má postavení žadatele o udělení azylu mimo jiné po dobu řízení o žalobě
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, což není stěžovatelův případ, neboť on podal žalobu
proti rozhodnutí ministra vnitra. Podle stěžovatele nelze uvedené ustanovení vztahovat
i na žaloby proti rozhodnutí ministra vnitra. Tuto skutečnost potvrzují i přechodná ustanovení
zákona č. 519/2002 Sb., kde je uvedeno jak mají postupovat cizinci, kterým byla žádost
o udělení azylu zamítnuta ve druhém stupni ministrem vnitra. Stěžovatel se tak domnívá,
že ode dne 2. 8. 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí ministra vnitra v jeho azylové věci,
není žadatelem o udělení azylu, ačkoli proti tomuto rozhodnutí podal dne 27. 8. 2002 žalobu
k vrchnímu soudu a na území České republiky tak pobývá v režimu zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že nemá průkaz žadatele o udělení azylu ani vízum
za účelem řízení o udělení azylu, ale naopak mu byl dne 6. 11. 2002 žalovaným uděleno
vízum za účelem strpění pobytu a vydán cestovní průkaz totožnosti, což rovněž nasvědčuje
tomu, že stěžovatel není žadatelem o udělení azylu, ale je cizincem v režimu strpění
pobytu. Podle stěžovatele tak žalovanému nic nebránilo od 2. 8. 2002 ve věci rozhodnout
a i kdyby mu taková překážka vznikla dnem 27. 8. 2002 (dnem podání správní
žaloby k Vrchnímu soudu v Praze), tato překážka odpadla dnem nabytí účinnosti
zákona 519/2002 Sb. Stěžovatel upozornil také na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Berrehab, podle kterého odmítnutí vydat cizinci povolení k pobytu,
aby se stýkal s členy své rodiny, je nepřiměřeným zásahem do rodinného života cizince.
Na základě tohoto rozsudku pak stěžovatel dovozuje, že žalovaný musí vyřídit jeho
žádost o povolení trvalého pobytu pouze kladně. Stěžovatel se tak domnívá, že žalovaný měl
buď v řízení pokračovat nebo je usnesením přerušit. Neučinil-li tak, dopustil se nezákonných
průtahů v řízení. Pokud se žalovaný domnívá, že v řízení nemůže pokračovat z důvodu
vyskytnutí předběžné otázky, měl o přerušení řízení rozhodnout. Stěžovatel souhlasí
s městským soudem v tom, že nemůže uložit žalovanému povinnost vydat rozhodnutí
o přerušení řízení, avšak domnívá se, že soud je povinen uložit žalovanému povinnost
pokračovat ve správním řízení. Pak je věcí žalovaného, zda vydá rozhodnutí meritorní,
či zda řádně přeruší správní řízení. V této souvislosti stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že dne
6. 3. 2001 bylo řízení přerušeno proto, že nedoložil některé náležitosti ke své žádosti a nikoli
proto, že se vyskytly prejudiciální otázky, jak uvedl městský soud v napadeném rozsudku.
Stěžovatel rovněž namítá, že když Oddělení cizinecké policie v Mostě ani Oddělení cizinecké
policie v Chomutově nevydalo rozhodnutí v období od 2. 8. 2002 do 27. 8. 2002, nesmí být
stěžovateli podání správní žaloby proti rozhodnutí o neudělení azylu na újmu a žalovaný
tak měl rozhodnutí vydat i po podání žaloby. Dále stěžovatel připomíná, že §2 písm. a)
zákona o pobytu cizinců stanoví, že se tento zákon nevztahuje na cizince, který požádal
Českou republiku o ochranu formou azylu a azylanta, pokud tento zákon nebo zvláštní právní
předpis nestanoví jinak. Městský soud v Praze tak měl zkoumat, zda nějaký jiný právní
předpis nestanoví jinak. Podle stěžovatele je takovým právním předpisem Evropská úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod a Listina základních práv a svobod. Stěžovatel
zdůrazňuje, že on i jeho rodina je diskriminována a její základní práva a svobody jsou
porušovány a to pouze z důvodů, že stěžovatel nemá udělen trvalý pobyt. Závěrem stěžovatel
uvádí, že trvá na tom, aby Česká republika zaplatila jeho rodině jako morální satisfakci
za všechna utrpení částku 5 000 000 Kč. Dále upozorňuje na to, že Evropská úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod umožňuje získat od státu morální satisfakci
za porušování základních lidských práv a svobod a proto se domnívá, že neexistuje žádný
důvod k tomu, aby stěžovatel od svého požadavku v tomto soudním řízení upustil. Navíc
podotýká, že požadovaná částka je velice malá ve srovnání s utrpeními, která žalovaný
stěžovatelově rodině svým protiprávním jednání způsobil. Žalovaný by proto měl být
stěžovateli vděčen a požadovanou částku mu s poděkováním vyplatit. Ze všech těchto důvodů
stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a uložil žalovanému, aby ukončil správní řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 30. 10. 2000
o udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky z důvodů sloučení rodiny
a důvodů humanitárních a povolení k trvalému pobytu mu udělil. Rovněž požaduje,
aby žalovaný zaplatil stěžovatelově rodině částku 5 000 000 Kč.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svoje vyjádření
k žalobě s tím, že na svém stanovisku tam uvedeném stále trvá. Nadále tak zastává názor,
že nelze hovořit o nečinnosti orgánů cizinecké policie, neboť tyto nemohou rozhodnout
o udělení povolení k pobytu, dokud není pravomocně skončeno řízení o azylu. Stěžovatel
je považován za žadatele o udělení azylu až do dne pravomocného rozhodnutí soudu v rámci
soudního řízení správního. Navrhuje tak kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem.
Konkrétně stěžovatel, nesouhlasí s městským soudem, který na něho nahlížel jako na žadatele
o udělení azylu, na kterého se zákon o pobytu cizinců nevztahuje.
Ze správního a soudního spisu k tomu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
Dne 30. 10. 2000 požádal stěžovatel o povolení k trvalému pobytu v České republice. Ve své
žádosti mimo jiné uvedl, že je žadatelem o azyl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil
všechny potřebné náležitosti uvedené v §70 odst. 1písm. a) až f) zákona o pobytu cizinců, byl
rozhodnutím vydaným Oddělením cizinecké policie Most dne 6. 3. 2001 vyzván, aby tam
vyjmenované náležitosti doložil ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení. Zároveň bylo tímto
rozhodnutím přerušeno řízení o výše uvedené žádosti stěžovatele, a to podle §29 odst. 1
správního řádu. V odůvodnění bylo také uvedeno, že stěžovatel pobývá na území
České republiky na vízum za účelem strpění pobytu podle §73 zákona o azylu ve znění
tehdy účinném. Správní orgán vzal při rozhodnutí o přerušení řízení v úvahu i skutečnost,
že stěžovatel podal dvě žaloby týkající se jeho pobytu v České republice a rozhodnutí v těchto
věcech budou pro správní orgán závazná. Dne 16. 7. 2001 podal stěžovatel podnět
k pokračování v řízení o povolení trvalého pobytu, ve kterém uvedl, že nesouhlasí
s přerušením řízení a naopak se domnívá, že jeho žádost o povolení trvalého pobytu podle
zákona o pobytu cizinců nemá nic společného s jeho žádostí o udělení azylu. Jeho podnět
nebyl shledán důvodným a přípisem ze dne 16. 8. 2001 mu bylo sděleno, že s ohledem
na §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nelze v řízení pokračovat do té doby, než bude
rozhodnuto o jeho žalobě ve věci udělení azylu. Dne 15. 7. 2002 podal stěžovatel opět podnět
k pokračování v řízení, v němž uvedl, že doložil všechny požadované náležitosti a byla
ukončena veškerá soudní řízení, která správní orgán považoval za předběžné otázky.
Zdůraznil také, že bylo ukončeno řízení ve věci jeho žádosti o udělení azylu. Dne 2. 8. 2002
nabylo právní moci rozhodnutí ministra vnitra ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení azylu.
Oddělení cizinecké Policie v Mostě tak zaslalo dne 5. 8. 2002 stěžovateli výzvu k zaplacení
správního poplatku v částce 1000 Kč, na kterou stěžovatel reagoval žádostí o osvobození
od poplatku. Dne 26. 8. 2002 byl stěžovatel vyzván k doplnění své žádosti o povolení trvalého
pobytu, a to předložením výpisu rejstříku trestů domovského státu. Dne 27. 8. 2002 podal
stěžovatel k Vrchnímu soudu v Praze žalobu proti zamítavému rozhodnutí ministra vnitra
ve věci azylu.
Žalobou proti nečinnosti podle §79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně
vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podle §81 s. ř. s. soud rozhoduje
na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud
uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví
k tomu přiměřenou lhůtu. Jde o žalobní institut k ochraně před nečinností správního orgánu,
i když jeho prostřednictvím nelze dosáhnout vydání rozhodnutí nebo osvědčení o určitém
obsahu. Ustanovení §79 předpokládá nečinnost správního orgánu pouze ve vztahu k věcnému
rozhodnutí. Osvědčení nemá povahu aktu aplikace práva, má informační povahu
o skutečnostech v něm uvedených (s průkazní mocí dokládá určitou nespornou skutečnost).
V obou případech je však předpokladem žaloby, že správní orgán má povinnost rozhodnutí
či osvědčení vydat.
Nejvyšší správní soud tak musí posoudit, zda Městský soud v Praze postupoval
v souladu se zákonem, když dospěl k závěru, že žalovaný nemohl o stěžovatelově žádosti
o povolení trvalého pobytu rozhodnout, neboť ten byl v postavení žadatele o udělení azylu
a zákon o pobytu cizinců se na něho nevztahoval.
Při posouzení této námitky soud vycházel z příslušných ustanovení zákona o pobytu
cizinců a zákona o azylu. Zákon o pobytu cizinců vyjímá ze své působnosti mimo jiné
ty cizince, kteří požádali Českou republiku o ochranu formou azylu, a azylanty, pokud tento
zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak [§2 písm. a) zákona o pobytu cizinců].
Kdo všechno spadá do výše uvedené kategorie cizinců, nám stanoví §2 odst. 3 zákona
o azylu, podle kterého je cizinec, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu,
žadatelem o udělení azylu. Postavení žadatele má po dobu správního řízení o udělení azylu
a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního
předpisu (s. ř. s.). Z uvedeného tak vyplývá, že cizinec má postavení žadatele o udělení azylu
ode dne podání žádosti o udělení azylu až do doby, než je rozhodnuto o jeho žalobě
proti zamítavému rozhodnutí ministerstva vnitra v jeho azylové věci; do té doby je také
pod ochranou zákona o azylu a zároveň je vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců
(vyjma ustanovení, na která odkazuje zvláštní právní předpis, zejména právě zákon o azylu,
nebo pokud zákon o pobytu cizinců nestanoví něco jiného). Nejvyšší správní soud musí
v dané věci poznamenat, že ustanovení §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, je součástí
tohoto zákona právě s ohledem na zvláštní postavení osob, které žádají o ochranu formou
azylu. Zákon o azylu, v jehož režimu se tyto osoby po dobu azylového řízení a řízení o žalobě
nachází, jim totiž zajišťuje vyšší stupeň ochrany.
Stěžovatel zejména namítá, že §2 odst. 3 zákona o azylu, hovoří o tom, že cizinec
má postavení žadatele o udělení azylu mimo jiné po dobu řízení o žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, což není stěžovatelův případ, neboť on podal žalobu proti rozhodnutí
ministra vnitra. Tuto skutečnost podle něho potvrzují i přechodná ustanovení
zákona č. 519/2002 Sb. S uvedeným výkladem stěžovatele však nelze souhlasit. V době,
kdy probíhalo správní řízení ve stěžovatelově azylové věci, bylo přípustné podat
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu rovněž rozklad, o kterém rozhodoval
ministr. Jednou z podmínek pro podání správní žaloby bylo také vyčerpání přípustných
řádných opravných prostředků (§247 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2002). Teprve proti konečnému rozhodnutí ve správním řízení pak bylo možné
podat správní žalobu. Žaloba tak směřovala proti rozhodnutí ministra vnitra, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, avšak žalovaným správním orgánem bylo zmíněné
ministerstvo. Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy v jehož čele působí člen
vlády, tj. ministr vnitra. (§1 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Ministr vnitra tak není
samostatným správním orgánem nadřízeným ministerstvu, jak se mylně domnívá stěžovatel,
nýbrž stojí v čele tohoto ústředního správního orgánu. Správním orgánem, který v určité věci
rozhodl, se v případě ústředních orgánů státní správy rozumí tento orgán, nikoliv jeho
vedoucí, a to i když vedoucí ústředního orgánu státní správy rozhoduje o rozkladu proti
rozhodnutí ústředního orgánu státní správy ve smyslu §61 správního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2003. V dané věci tak sice probíhalo řízení o žalobě stěžovatele směřující
proti rozhodnutí ministra vnitra, avšak žalovaným správním orgánem bylo Ministerstvo vnitra
a nikoliv ministr samotný. Hovoří-li pak §2 odst. 3 zákona o azylu o „žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra podle zvláštního právního předpisu“ a odkazuje přitom na s. ř. s., je tímto
míněna žaloba proti konečnému rozhodnutí ministerstva v azylové věci, tedy pokud právní
úprava umožňovala podání rozkladu, je takovým rozhodnutím rozhodnutí o tomto rozkladu.
Stěžovatel tak byl po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra v pozici
žadatele o udělení azylu podle §2 odst. 3 zákona o azylu. Pokud stěžovatel argumentuje
přechodnými ustanoveními zákona č. 519/2002 Sb., tak ty stanovují postup soudů a žadatelů
o udělení azylu v souvislosti s přijetím s. ř. s. a reformou správního soudnictví, v žádném
případě z nich však nevyplývá, že by ministr byl odlišným orgánem od ministerstva
a nebo že by žadatel, který podá žalobu proti rozhodnutí ministerstva byl v odlišné pozici
od žadatele, který podá žalobu proti rozhodnutí ministra. Podle názoru soudu je v dané věci
rovněž nerozhodné, zda stěžovatel má průkaz žadatele o udělení azylu či nikoli. Podstatné
v dané věci je, že stěžovatel požádal Českou republiku o ochranu formou azylu a v době
rozhodování Městského soudu v Praze nebylo rozhodnuto o jeho žalobě proti zamítavému
rozhodnutí ve věci žádosti o azyl.
Stěžovatel dále připomíná, že §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanoví, že se tento
zákon nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu
a azylanta, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Podle stěžovatele
je takovým právním předpisem Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod a Listina základních práv a svobod. S tímto jeho argumentem však rovněž nelze
souhlasit. Podle obecných výkladových postupů odkazuje klauzule o použití zvláštních
právních předpisů zásadně na předpisy stejné právní síly. Na Listinu základních práv
a svobod, jako předpis ústavní - tedy nadzákonné síly, stejně jako na Úmluvu o ochraně
lidských práv a základních svobod - jako na právní předpis, jehož aplikační přednost vyplývá
z čl. 10 Ústavy, nelze takto koncipovaný odkaz vůbec použít.
Stěžovatel také zdůrazňuje, že on i jeho rodina je diskriminována a její základní práva
a svobody jsou porušovány a to pouze z důvodů, že stěžovatel nemá udělen trvalý pobyt.
Ani s touto jeho námitkou nemůže zdejší soud souhlasit. Jak již je uvedeno výše, všichni
cizinci, kteří požadují udělení azylu, jsou zásadně vyňati z působnosti zákona o pobytu,
a to až do rozhodnutí o jejich žalobě v azylové věci. Je tomu tak proto, aby byl zajištěn vyšší
stupeň ochrany pro cizince, kteří naplňují, nebo by mohli naplňovat, některý z důvodů
pro udělení azylu. Rovněž z povahy věci je vyloučeno udělení azylu a zároveň povolení
trvalého pobytu. V uvedeném ustanovení tak nelze bez dalšího spatřovat diskriminaci
stěžovatele ani porušení jím namítaných článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Také je třeba zdůraznit, že předmětem řízení u městského soudu nebyl přezkum
rozhodnutí o neudělení trvalého pobytu stěžovateli, nýbrž jím namítaná nečinnost správního
orgánu, která však nebyla shledána.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se přerušení řízení rozhodnutím ze dne
6. 3. 2001, tak podle názoru Nejvyššího správního soudu není ani tato důvodná. Uvedené
rozhodnutí je rozhodnutím o přerušení řízení podle §29 odst. 1 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení správní orgán řízení přeruší tehdy, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce
(§40 správního řádu) nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě
odstranil nedostatky podání (§19 odst. 3 správního řádu). Je tak povinností správního orgánu
přerušit řízení vždy, pokud je splněn některý z uvedených důvodů, případně oba dva. Nejvyšší
správní soud má za to, že v dané věci šlo právě o naposled uvedený případ. Správní orgán
přerušil řízení a vyzval stěžovatele, aby doložil požadované náležitosti a rovněž v odůvodnění
upozornil na probíhající soudní řízení a na nutnost vyčkat jejich výsledků, neboť ty jsou
pro správní orgán podle §40 správního řádu závazné. Nejvyšší správní soud rovněž nemůže
souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že není možné přihlížet k důvodům uvedeným
v odůvodnění správního rozhodnutí. Jak už samotné slovo „odůvodnění“ napovídá, smyslem
této části rozhodnutí je odůvodnit jeho výrok - tedy uvést proč správní orgán rozhodl tak,
jak rozhodl. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval (§47 odst. 3 správního řádu). V případě rozhodnutí
o přerušení řízení tak musí být z odůvodnění zřejmé, proč správní orgán řízení přerušil.
V daném případě to byly oba důvody uvedené v §29 odst. 1 správního řádu,
tedy jak chybějící náležitosti podání, tak probíhající řízení o předběžné otázce.
Odvolává-li se stěžovatel na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Berrehab, tak napadený rozsudek městského soudu není s tímto rozhodnutím nikterak
v rozporu. Žalovaný a ani městský soud dosud nerozhodovaly věcně o stěžovatelově žádosti
o povolení k pobytu, nemohlo tak dojít k odmítnutí vydání takového povolení a stěžovateli,
který pobývá na území České republiky spolu se svoji manželkou a dětmi, není nijak bráněno,
aby se stýkal se členy své rodiny. Nemůže tedy docházet k nepřiměřenému zásahu do jeho
rodinného života.
Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný nemá jinou možnost, než mu trvalý pobyt udělit,
musí soud znovu poukázat na to, že nárok stěžovatele na udělení povolení k trvalému pobytu
na území České republiky není předmětem tohoto řízení a není tak možné se k němu
vyjadřovat. Nejvyšší správní soud totiž není povolán k tomu, aby jakkoli předjímal rozhodnutí
správního orgánu. Další otázkou také je, zda vydání požadovaného rozhodnutí by žalovanému
vůbec příslušelo. Postavení žalovaného v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
vyplývá ze žaloby (§79 odst. 2 s. ř. s.) a v daném případě žalobce za žalovaného označil
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem v Praze. Návrh na vydání
správního rozhodnutí ovšem podal u Oddělení cizinecké policie v Mostě a ze zákona je také
tento orgán k vyřízení takové žádosti příslušný, jak již podrobně zdůvodnil městský soud
v napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel obrátil na žalovaného podle §50
správního řádu, nezakládá jeho zákonnou povinnost vydat rozhodnutí. Ust. §50 správního
řádu umožňuje za stanovených podmínek odvolacímu orgánu ve věci rozhodnout na místo
orgánu prvostupňového. Úvaha o splnění daných podmínek však přísluší tomuto orgánu.
Tedy i za situace, kdy stěžovatel ve správním řízení učinil podnět podle citovaného
ustanovení, nepřešla v jeho důsledku na odvolací orgán povinnost vydat rozhodnutí
v I. stupni. Tato otázka je však vedlejší za situace, kdy zákon, podle něhož mělo být o žádosti
rozhodnuto, stěžovatele z jeho působnosti výslovně vylučuje.
Namítá-li stěžovatel, že po té, co bylo ve správním řízení o povolení trvalého pobytu
dne 2. 8. 2003 pokračováno, nebylo toto řízení už pak přerušeno, ačkoli tomu tak být mělo,
je třeba s ním souhlasit. Avšak jak již uvedl městský soud v napadeném rozsudku, žalobou
na nečinnost podle §79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat toliko toho, aby soud uložil správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Není tak možné požadovat
vydání procesního rozhodnutí, kterým rozhodnutí o přerušení správního řízení podle
§29 odst. 1 správního řádu bezpochyby je. Stejně tak není možné uložit správnímu orgánu
pouze pokračovat v řízení. Ustanovení §81 odst. 2 s. ř. s totiž umožňuje soudu, aby uložil
správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, pokud je správní orgán
nečinný, a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu. Nečinností pak rozumíme situaci, kdy správní
orgán nekoná, přestože mu to zákon ukládá. Jak ale vyplynulo z výše uvedeného v daném
případě byl stěžovatel žadatelem o udělení azylu a zákon o pobytu se na něho nevztahoval.
Zákon tak neumožňoval žalovanému v této věci rozhodnout. Nejvyšší správní soud nezjistil
naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatele
v části, v níž se domáhal uložit žalovanému povinnost ukončit správní řízení ve věci
jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, zamítl jako
nedůvodnou.
Stěžovatel rovněž brojí proti výroku, kterým městský soud odmítl jeho žalobu v části,
v níž se domáhal zaplacení částky 5 000 000 Kč; uplatňuje tak také důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. - nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud však namítanou nezákonnost v postupu městského soudu neshledal.
Stěžovatel v žalobě požadoval přiznání výše uvedené částky jako satisfakci za morální újmu,
která byla způsobena správním řízením jemu i jeho rodině. Městský soud v odůvodnění
rozsudku s poukazem na §4 s. ř. s. uvedl, že soudům ve správním soudnictví nepřísluší
rozhodovat o nárocích žalobce na náhradu škody, proto žalobu v této části odmítl podle
§46 odst. 2 s. ř. s. a poučil jej o možnosti domáhat se svého práva žalobou u příslušného
okresního (obvodního) soudu. S takovým postupem Nejvyšší správní soud zcela souhlasí.
Pokud stěžovatel odkazuje na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále též „Úmluva“), která umožňuje získat od státu morální satisfakci za porušování
základních lidských práv a svobod, je třeba poukázat na skutečnost, že předmětné ustanovení,
které umožňuje v případě porušení Úmluvy přiznat poškozené straně spravedlivé
zadostiučinění (tedy čl. 41 Úmluvy) se vztahuje na řízení před Evropským soudem pro lidská
práva a nikoli na soudní přezkum veřejné správy před Městským soudem v Praze
a před Nejvyšším správním soudem. Jak městský soud správně uvedl v odůvodnění
napadeného rozsudku, s. ř. s. neumožňuje správním soudům o návrhu stěžovatele na přiznání
náhrady škody rozhodovat a naopak jim ukládá takový návrh odmítnout a poučit stěžovatele
o možnosti podat žalobu v občanském soudním řízení k příslušnému okresnímu (obvodnímu)
soudu. Naplnění tvrzeného důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tak rovněž
nebylo shledáno.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní
služby - převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 12. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu