ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.21.2004:67
sp. zn. 2 As 21/2004 – 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
Města Jičín, se sídlem Jičín, Žižkovo nám. 18, proti žalovanému Krajskému úřadu
Královéhradeckého kraje, se sídlem Hradec Králové, Wonkova 1142, za účasti
občanského sdružení Volše Jičín, se sídlem Jičín, Kolárova 116, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 69/2003 - 39 ze dne
5. 1. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 69/2003 - 39 ze dne 5. 1. 2004
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zrušena rozhodnutí stěžovatele
č. j. 2797/ZP/2003-Br-3 ze dne 18. 6. 2003 a rozhodnutí Městského úřadu Jičín č. j. ŽP-
02/3512/498/03/Sm ze dne 3. 4. 2003 a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
Žalobce podal dne 3. 2. 2003 k Městskému úřadu Jičín, odboru životního prostředí,
žádost o pokácení jednoho stromu – Javoru stříbrného v Jičíně, ulici F., nacházejícího se na
pozemku v jeho vlastnictví, a to z důvodu připravované rekonstrukce uvedené ulice.
V průběhu správního řízení se jako účastníci tohoto řízení přihlásily Základní organizace Č. o.
p. „K.“ a O. s. V. J. Dne 3. 4. 2003 pak Městský úřad Jičín jako orgán příslušný podle ust. §
76 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), vydal své rozhodnutí č. j. ŽP-02/3512/498/03/Sm, kterým
dle ust. §8 odst. 1 téhož zákona povolil pokácení uvedeného stromu za podmínek
stanovených v tomto rozhodnutí, konkrétně při uskutečnění náhradní výsadby. Učinil tak po
zvážení estetického hlediska zásahu na stromu, nemožnosti jeho dalšího příznivého vývoje a
růstu a nadstandardní náhrady za pokácený strom řadou nových stromů a vylepšení zeleně
v lokalitě. V rozhodnutí Městský úřad Jičín dále uvedl, že rozhodl po zvážení všech
stanovisek, po fyzickém ohledání stromu a rovněž s ohledem na znalecký posudek A. o. p. a
k. P. Proti tomuto rozhodnutí podalo O. s. V. J. odvolání. Stěžovatel svým rozhodnutím č. j.
2797/ZP/2003-Br-3 ze dne 18. 6. 2003 odvolání vyhověl a změnil výrok napadeného
rozhodnutí Městského úřadu Jičín tím, že jej celý nahradil, a to tak, že po provedené změně
zní: Městský úřad Jičín, odbor životního prostředí, příslušný podle ustanovení §76 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb., ve smyslu ust. §8 odst. 1 tohoto zákona a v souladu se zákonem č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, nepovoluje Městu
Jičín pokácení 1 ks vzrostlého javoru stříbrného (Acer saccharinum) rostoucího mimo les na
pozemku p. p. č. 848/6 v k. ú. J. na ulici F. Na základě zvážení posudku, jehož zpracování
zadal, vlastního šetření a posouzení námitek žalobce dospěl totiž stěžovatel k závěru, že je
možné a finančně únosné dřevinu zachovat a prodloužit její životnost v rozhodnutí popsanými
odbornými zásahy. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu, kterou se
domáhal jeho zrušení.
Krajský soud v Hradci Králové kasační stížností napadeným rozsudkem uvedené
rozhodnutí stěžovatele o odvolání zrušil. Zároveň zrušil i rozhodnutí Městského úřadu Jičín
jako správního orgánu rozhodujícího v prvém stupni a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svých úvahách
nepřekročil zákonem č. 114/1992 Sb. stanovené meze správního uvážení a ani je nezneužil.
Konstatoval naopak, že skutkové okolnosti, z nichž při volném uvážení vycházel, byly
zjištěny v potřebném rozsahu a správným procesním postupem, jsou logické, a tudíž i závěry
z nich vyvozené jsou v souladu se zákonem. V tomto směru, jak uvedl krajský soud,
stěžovatel ve svých úvahách tedy nepochybil. Soud však jeho rozhodnutí přesto zrušil,
a to pro dále uvedené pochybení stěžovatele. Ten totiž podle jeho názoru nezjistil absenci
podmínky řízení na straně správního orgánu rozhodujícího v prvém stupni, spočívající
ve vyloučení pracovníků tohoto správního orgánu podle ust. §9 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Pracovníci - zaměstnanci městského úřadu – jsou podle soudu obecně v pracovním
nebo obdobném poměru k příslušnému městu a jsou v pozici podřízenosti a závislosti
k jeho orgánům, zejména ke starostovi a radě. Jejich postavení se tedy vyznačuje celou řadou
vazeb charakteristických pro vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, mimo jiné
povinností zaměstnance dbát pokynů svých nadřízených. Bez významu není podle soudu
ani ekonomická závislost na zaměstnavateli. Podle soudu již pouhá existence těchto
skutečností může zcela nepochybně vyvolávat u pracovníků městského úřadu, pověřených
projednáváním a rozhodováním konkrétních věcí, právě onen zmíněný poměr k věci, kdy lze
mít důvodné obavy z toho, že při této činnosti nejsou a nemohou být zcela nestranní
a nezaujatí. Je tomu tak podle soudu zákonitě vždy v případech, kdy jsou představitelé obcí
a měst přímo zainteresováni na výsledcích rozhodnutí vydávaných v přenesené působnosti,
tak jako tomu bylo i v přezkoumávané věci. S ohledem na zaměstnaneckou závislost
pracovníků Městského úřadu Jičín na žalobci lze podle soudu mít vždy pochybnosti o jejich
nepodjatosti. Na této skutečnosti nemůže přitom nic změnit ani okolnost, že nikdo z účastníků
řízení námitku podjatosti neuplatnil. Stav podjatosti totiž existuje i bez ní, nezávisle.
Rozhodování vyloučeným pracovníkem je závažnou procesní vadou, která je vždy důvodem
pro zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení. Žalovaný však uvedenou skutečnost zcela přešel.
Rozhodl tak podle soudu na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, čímž porušil
ust. §3 odst. 1, 3 a 4 správního řádu. Vzhledem k tomu musel krajský soud podle svých slov
zrušit pro vady řízení jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí, které mu předcházelo, a věc
vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Soud rovněž uvedl, že bude třeba znovu rozhodnout
o žádosti o povolení kácení stromu, pokud ovšem nebude vzata zpět s ohledem na to,
že plánovaná rekonstrukce ulice, na níž se strom nachází, již byla provedena.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dovozuje, že rozsudek krajského soudu je nezákonný
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné posouzení právní otázky soudem,
přičemž touto otázkou se má na mysli posouzení podjatosti pracovníků Městského
úřadu Jičín. Stěžovatel se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, když uvádí, že sám plně
respektoval nejen zákon č. 114/1992 Sb., nýbrž také správní řád, zejména jeho ust. §3
odst. 1 a 4, neboť vycházel z provedeného místního šetření a ze znaleckého posudku,
tedy ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho závěr částečně
potvrzuje i samotný rozsudek krajského soudu. Stěžovatel dále uvádí, že se otázkou podjatosti
zabýval, avšak ve vedeném správním řízení nezjistil skutečnosti nasvědčující vyloučení všech
pracovníků městského úřadu. Dále ve své kasační stížnosti obšírně rozvádí důvody,
proč nelze dovodit pochybnost o nepodjatosti všech pracovníků městského úřadu
ze skutečnosti, že jsou v pracovním nebo obdobném poměru k příslušnému městu. Poukazuje
mj. na ústavní a zákonné zakotvení možnosti, aby veřejnou správu vykonával stát nejen svými
orgány, nýbrž též i jinými veřejnoprávními subjekty. Přenesení působnosti orgánů státní
správy na orgány samosprávy znamená, že samospráva vykonává tuto přenesenou působnost
jménem státu, nikoli jako působnost vlastní. V důsledku toho orgány státní správy vykonávají
kontrolu nad výkonem „přenesené“ státní správy samosprávou, vydávají závazné pokyny
a směrnice, jakým způsobem má být samosprávnými orgány o právech a povinnostech občanů
rozhodováno. Obce plní v přenesené působnosti úkoly na jednotlivých úsecích státní správy
v rozsahu, který stanoví zvláštní zákony, mj. zákon č. 114/1992 Sb. Uvedený zákon předvídá
a umožňuje, aby o věci účastníka řízení, kterým je město, rozhodoval městský úřad tohoto
města. Stěžovatel dovozuje, že tento zákon, který vychází z ústavního pořádku České
republiky, přímo ukládá povinnost městskému úřadu rozhodnout ve věci týkající se města
jako účastníka řízení. Dle jeho názoru nelze z pracovního nebo obdobného poměru
pracovníků městského úřadu vůči městu dovozovat pochybnosti o jejich nepodjatosti. Orgány
samosprávy mohou do oblasti přenesené působnosti zasahovat jen v rozsahu stanoveném
zákonem. Rada obce sice kontroluje plnění úkolů obecním úřadem, jedná se nicméně o úkoly
v oblasti samostatné působnosti. Závěr krajského soudu by vedl k tomu, že velká většina
správních řízení by nemohla být ukončena, neboť správní řád neumožňuje vyslovit podjatost
celého správního orgánu a následně delegovat či atrahovat rozhodování na jiný správní orgán.
Takovou možnost nedává podle stěžovatele ani obecná úprava zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“)
či zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 129/2000 Sb.“). Stěžovatel dále namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Soud je podle
něj v souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s. povinen a oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Žalobní meze jsou stanoveny v žalobě, avšak v daném případě mezi
žalobními body není možná podjatost pracovníků městského úřadu uvedena. Na základě
těchto skutečností je dle stěžovatele rozsudek nepřezkoumatelný, neboť nedodržení mezí
žaloby je taková vada řízení, která má za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Ve stejném pochybení krajského soudu pak spatřuje stěžovatel i naplnění důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž
bez dalšího odůvodnění navrhl přiznat kasační stížnosti odkladný účinek dle ust. §107 s. ř. s.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s argumenty
stěžovatele ve věci podjatosti úředníků městského úřadu. Poukazuje na skutečnost,
že při akceptaci názoru krajského soudu by prakticky všechna řízení správních orgánů
při rozhodování o záležitostech obcí a krajů nemohla být řádně ukončena. Při domněnce,
že zaměstnanci města zařazení do orgánu města jsou s ohledem na svou finanční závislost
podjati, by byla potlačena otázka jejich samostatnosti, odbornosti, volného hodnocení důkazů
a rozhodování v souladu se zákony, zejm. se správním řádem a zákonem č. 312/2002 Sb.,
o úřednicích územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 312/2002 Sb.“), ve kterém jsou stanoveny základní
povinnosti úředníka. Z pohledu přijatého krajským soudem by se pak obec jevila jako
despota, ze kterého musí mít jeho zaměstnanci strach a musí mu tedy sloužit, byť by jejich
jednání bylo v rozporu se zákony.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudku krajského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných kasační stížností. Vyšel přitom z následujících úvah.
Podle ust. §9 odst. 1 správního řádu je pracovník správního orgánu vyloučen
z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům
řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ust. §59 odst. 1
správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu; je-li
to nutné, dosavadní řízení doplní, popřípadě zjištěné vady odstraní.
Soud uznává, že vada spočívající v tom, že na projednávání a rozhodování věci
se účastnil pracovník správního orgánu, který byl ve smyslu ust. §9 správního řádu
vyloučen pro pochybnosti o jeho nepodjatosti, je procesní vadou, která obecně může mít vliv
na zákonnost takového rozhodnutí. Je však třeba vždy vyjít z toho, že toto pravidlo se uplatní
v prvé řadě pro konkrétní rozhodnutí toho správního orgánu, jehož je taková osoba
pracovníkem. Jestliže jde o správní orgán, který o věci rozhoduje v prvém stupni,
pak je v rámci soudního přezkumu pravomocného správního rozhodnutí o odvolání proti
takovému rozhodnutí třeba vždy zkoumat, zda a jaký vliv mohla mít taková vada
i na rozhodnutí správního orgánu, který o věci rozhodoval ve druhém stupni. Při posouzení
této otázky je přitom nutné vyjít z charakteru správního řízení, které tvoří zásadně jeden
celek, skládající se z řízení před orgánem prvého stupně a odvolacím orgánem, a které
je zásadně ukončeno až pravomocným rozhodnutím, jímž je v případech, bylo-li
prvostupňové rozhodnutí napadeno řádným opravným prostředkem, až rozhodnutí o tomto
opravném prostředku. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že díky
tomuto charakteru správního řízení je přípustné, aby případná pochybení a nedostatky řízení
vedeného před správním orgánem prvého stupně byly odstraněny, resp. napraveny v řízení
před odvolacím orgánem. Je-li vada řízení vedeného v prvém stupni plně zhojena v řízení
odvolacím, není správní řízení jako celek stiženo vadou, která by způsobovala nezákonnost
napadeného rozhodnutí (v obdobném duchu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 A 10/2002 – OL – 269 ze dne 13. 4. 2004, judikát publikovaný ve Sb. NSS
pod č. 280/2004). Při posouzení otázky vlivu, jaký mohlo mít na zákonnost rozhodnutí
vyloučení pracovníka správního orgánu rozhodujícího v prvém stupni, je pak podle
Nejvyššího správního soudu třeba zhodnotit i to, jakým ze způsobů uvedených v ust. §59
odst. 2 a 3 správního řádu odvolací orgán rozhodl. Obecná úprava odvolacího řízení ve
správním řádu, která se v daném případě plně použije, totiž kombinuje prvky systému
kasačního, (jestliže druhostupňový orgán rozhodnutí zruší a případně vrátí orgánu prvního
stupně k novému rozhodnutí) a prvky systému apelačního (jestliže druhostupňový orgán
rozhodnutí orgánu prvého stupně změní, tj. kdy ve věci rozhodne sám). Rozhodnutí, jímž je
k odvolání napadené rozhodnutí změněno na rozdíl od rozhodnutí, jímž se odvolání zamítá a
napadené rozhodnutí potvrzuje, netvoří s rozhodnutí prvého stupně jeden celek, nýbrž jde o
rozhodnutí samostatné. V případech, kdy odvolací orgán ve věci rozhoduje sám, tj. když po
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v celém rozsahu a po případném
doplnění řízení nebo odstranění zjištěných vad (§59 odst. 1 správního řádu), dospěje
k závěru, že je nezbytné rozhodnutí změnit, je totiž zásadně třeba zkoumat, zda vadami
netrpělo řízení o odvolání či zda případné vady řízení v prvém stupni byly postupem
odvolacího orgánu zhojeny. V případech, kdy se uplatní princip apelační a kdy tedy odvolací
orgán o právu či povinnosti, která je předmětem správního řízení, rozhodne sám (resp. kdy
rozhodnutí orgánu prvého stupně změní), by pak podle Nejvyššího správního soudu byla
případná vada řízení před právním orgánem prvého stupně spočívající ve skutečnosti, že se na
projednávání a rozhodování podílel pracovník vyloučený podle ust. §9 odst. 1 správního
řádu, zhojena samou skutečností, že o právu či povinnosti rozhodoval definitivním způsobem
až odvolací orgán. V daném případě o právu žalobce pokácet strom, který je jeho vlastnictvím
a který stojí na jeho pozemku, ve skutečnosti v plném rozsahu a po uskutečnění vlastního
dokazování rozhodl stěžovatel a nikoliv Městský úřad Jičín jako orgán žalobce. O
nepodjatosti pracovníků stěžovatele žádný z účastníků řízení ani krajský soud nevyslovili
pochybnost.
Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost
stěžovatelovy námitky o překročení mezí přezkumu správního rozhodnutí soudem
v řízení o žalobě. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro vadu řízení spočívající
v tom, že existovala pochybnost o nepodjatosti pracovníků správního orgánu, který ve věci
rozhodoval v prvém stupni. Svoji povahou by se jednalo o vadu dle ust. §76 odst. písm. c)
s. ř. s. K takovýmto vadám však soud přihlíží ex offo jen tehdy, jestliže tato vada nebyla
a nemohla být žalobci známa právě pro nesprávný postup správního orgánu a zároveň mohla
mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 8. 1996 č. j. 6 A 147/94 – 18 publikovaný v Právních rozhledech 1997, návazně
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2003 č. j. 2 Azs 23/2003 – 39
uveřejněný pod č. 272/2004 Sb.). V dané věci je však třeba mít na paměti, že napadeným
rozhodnutím je rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo také rozhodnuto o právu.
Z hlediska zákonnosti takového rozhodnutí by proto měla význam jen podjatost pracovníků
odvolacího správního orgánu. Podjatost pracovníků správního orgánu prvého stupně by mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu druhého stupně toliko tehdy, bylo-li
by prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Pokud Krajský soud v Hradci Králové v dané věci
shledal podjatost pracovníků Městského úřadu Jičín, aniž to bylo kterýmkoliv účastníkem
namítáno a navíc aniž se tato skutečnost dotýkala napadeného rozhodnutí, porušil tím ust.
§75 odst. 2 s. ř. s. Tato vada přitom mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu o věci samé. Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění důvodu kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ani samotný závěr
krajského soudu o pochybnostech o nepodjatosti pracovníků Městského úřadu Jičín není
podle jeho přesvědčení správný. V projednávané věci podala žádost o pokácení stromu obec
a o této žádosti rozhodoval orgán obce, městský úřad. Příslušnost tohoto orgánu vydat
rozhodnutí o takové žádosti je založena ust. §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb.,
přičemž z ust. §75 odst. 2 téhož zákona vyplývá, že rozhoduje-li obecní (městský) úřad
jako orgán ochrany přírody, vykonává tím na tomto úseku státní správu. Obecní úřad tedy
jako orgán obce, jakožto jednotky územní samosprávy, vykonává působnost v oblasti státní
správy, která na něj byla v souladu s uvedeným zákonem, a tedy postupem aprobovaným
čl. 105 Ústavy České republiky, přenesena. Orgány obce jsou přitom povolány k výkonu
státní správy v celé řadě dalších oblastí, např. ve věcech stavebního řízení, živnostenského
podnikání, požární ochrany apod. V mnoha případech přitom i v těchto oblastech může nastat
a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec
sama. Zákonodárce přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu
řešení, které připouští, aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti
územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy rozhodoval orgán
tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v daném řízení nevystupuje
prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku, mezi
jehož základní povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb. patří mj. dodržovat ústavní pořádek,
právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních
činností veřejný zákon, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet
se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování [§16
odst. 1 písm. a), b), c) a f) cit. zákona]. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní
správy, která byla na orgán samosprávy zákonem přenesena (§2 odst. 3 cit. zákona).
Skutečnost, že zákon uvedené povinnosti úředníků územních samosprávných celků takto
explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího správního soudu třeba vnímat právě i v souvislosti
s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech týkajících
se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen,
že pouze tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována,
nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného
celku, a to i přes pracovní či jiný obdobný vztah k takovému celku jakožto účastníkovi řízení
či z toho plynoucí jistou finanční závislost. Aby pochybnosti o podjatosti konkrétního
úředníka byly v takových případech dány, musela by přistoupit ještě další skutečnost,
např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním
případě. Chybnost úvahy krajského soudu o vyloučení pracovníků Městského úřadu
Jičín spočívá i v tom, že v případě jejího uznání by došlo k vyloučení všech pracovníků
správního orgánu, tedy de facto vyloučení celého správního orgánu, což však správní řád
ve svém ust. §9 nepřipouští. Správní řád ani zákon č. 114/1992 Sb., který je ke správnímu
řádu ve vztahu speciálního právního předpisu, nepočítají s možností přenést působnost
rozhodnout v konkrétní věci na jiný správní orgán, ani s možností, že by si orgán instančně
nadřízený působnost k rozhodnutí ve věci atrahoval. Takovou úpravu ostatně neobsahují
ani zákon č. 128/2000 Sb. a zákon č. 129/2000 Sb. Uvedené předpisy naopak obsahují
ustanovení, jež mají zajistit jednotný výkon přenesené státní správy orgány územních
samosprávných celků prostřednictvím institutu dozoru nad výkonem přenesené
působnosti, za jejichž použití by bylo možno eliminovat případné excesy spočívající
v „nadržování“ vlastní obci či kraji (srov. §126 zákona č. 128/2000 Sb. a §81 odst. 2 zákona
č. 129/2000 Sb.).
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedených úvah shledal naplnění
uplatněných důvodů kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrací k dalšímu řízení. V něm je krajský
soud vázán právními názory Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku vyslovenými
(§110 odst. 3 s. ř. s.). Vzhledem ke skutečnostem, že žádost o odkladný účinek nebyla
stěžovatelem žádným způsobem zdůvodněna, že ze správního i soudního spisu lze zjistit,
že rekonstrukce ulice F. byla provedena bez destrukce předmětného stromu a rovněž
s ohledem na výrok rozhodnutí ve věci nerozhodoval Nejvyšší správní soud o této žádosti
samostatně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Krajský
soud v Hradci Králové v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu