ECLI:CZ:NSS:2004:6.AFS.1.2003:49
sp. zn. 6 Afs 1/2003 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: ČZ Strakonice, a. s., se sídlem Tovární 202, Strakonice, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Prokišova 5, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 31. 1. 2003, č. j. 10 Ca 275/2002 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 25. 11. 2002 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2002, č. j. 6542/140/2002, č. j. 6543/140/2002,
č. j. 6544/140/2002 a č. j. 6545/140/2002, kterými bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutím Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 28. 1. 2002, č. j. 4447/02/105960/1136,
č. j. 4453/02/105960/1136, č. j. 4460/02/105960/1136 a č. j. 4466/02/15960/1136, jimiž byla
žalobci dodatečně vyměřena daň z nemovitosti za rok 1998, 1999, 2000 a 2001 částkou
23 700 Kč za každý rok. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že činnosti provozované
v objektu výdejny jídel a jídelna Zvolenská ulice č. p. 918 ve Strakonicích, nelze zařadit
pod činnosti uvedené v §11 odst. 1 písm. d) bodu 1 ani bodu 2 zákona ČNR č. 338/1992 Sb.,
o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů; těmto činnostem lze přiřadit základní
sazbu daně pro ostatní podnikatelskou činnost podle §11 odst. 1 písm. d) bodu 3 uvedeného
zákona v částce 10 Kč/m2 zastavěné plochy.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 31. 1. 2003,
č. j. 10 Ca 275/2002 - 20, tak, že žaloby zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na to,
že v projednávané věci je mezi účastníky na sporu, zda při vyměření daně z nemovitostí má
být stavba závodní jídelny v areálu žalobce a výdejna jídel ve Zvolenské ulici č. p. 918
ve Strakonicích zařazená do sazby daně podle §11 odst. 1 písm. d) bod 2 zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, kde sazba daně činí
5 Kč/m2, nebo do kategorie podle téhož ustanovení bod 3, kde jsou zařazeny stavby
pro podnikatelskou činnost, sloužící pro ostatní podnikatelskou činnost, kde je sazba
10 Kč/m2 zastavěné plochy nebo upravené podlahové plochy. Po citaci §8 a §11 odst. 1
písm. d) bod 2 a bod 3 zákona č. 338/1992 Sb. vyšel z toho, že pro stanovení základní sazby
daně je rozhodné, k jaké podnikatelské činnosti je stavba využívána, k jaké podnikatelské
činnosti stavba slouží. Přitom je nutno posuzovat každou budovu samostatně, což je nutno
dovodit jak z úpravy předmětu daně, tak ze stanovení sazby daně. Každá sazba se proto musí
posoudit jednotlivě podle podnikatelské činnosti nebo podle převažující činnosti, k níž
konkrétní stavba slouží. Rozlišení staveb pro jednotlivé druhy podnikatelských činnosti
má souvislost s výnosností dosažitelné na zastavěné ploše a náročností na výměru zastavěné
plochy. Zcela nerozhodné pro stanovení základní sazby daně je okolnost, jakým subjektem
je podnikatelská činnost provozována, zda vlastníkem či nájemcem.
Krajský soud dále uvedl, že v řízení před finančním orgánem bylo zjištěno, že stavba
slouží k hostinské a obchodní činnosti, provozované ČZ GASTRO, s. r. o., kde je jediným
společníkem žalobce. Uvedená společnost poskytuje předmětné nemovitosti, stravovací
služby provozováním dvou jídelen a dále prodej potravinářských výrobků, a to v souladu
s určeným účelem užití stavby podle kolaudačního rozhodnutí, vydaného Městským úřadem
ve Strakonicích ze dne 14. 3. 1994. Podle tohoto rozhodnutí bylo povoleno trvalé užívání
této stavby k účelu závodní jídelny. Z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno,
že předmětem činnosti ČZ GASTRO je hostinská činnost a prodej, když tato činnost je
i v uvedené stavbě realizována. Podle názoru krajského soudu je tedy správný závěr
žalovaného, že předmětná stavba není užívána k zajištění průmyslové činnosti žalobce,
ale pro provoz hostinské a obchodní činnosti. Právě pro uvedený charakter aktivit,
provozovaných v dané stavbě, sazba daně činí 10 Kč/m2, neboť se jedná o stavbu
pro podnikatelskou činnost, podřaditelnou pod ostatní druhy takových činností podle §11
odst. 1 písm. d) bod 3 uvedeného zákona. Hostinskou a obchodní činnost nelze podřadit
pro účely určení sazby daně pod §11 odst. 1 písm. d) bod 2 zákona, nejedná se totiž
o činnosti spojené s výkonem průmyslových aktivit, bez ohledu na provozovatele těchto
činností. Jestliže je nezbytné posuzovat každou stavbu samostatně, pak nelze uvažovat
o jakýchkoliv souvisejících činnostech zcela odlišné povahy od činnosti základní,
provozované v jiných stavbách, které by bylo možno podřadit pod takovou základní činnost
a podle té určit sazbu daně pro veškeré budovy v daném místě; to lze zcela jednoznačně
dovodit z předpisu o sazbě daně. Argumentaci žalobce, že je jeho povinnosti zajistit
stravování zaměstnanců a za tím účelem prostřednictvím třetí osoby proto zajistit ve svých
prostorách doprovodné služby, které by byl povinen zajišťovat sám, z čehož dovozuje,
že stavba ve vztahu k němu slouží k zajištění jeho průmyslové činnosti, resp. činností
jí doprovázejících a s ní souvisejících, neshledal krajský soud důvodnou, neboť hostinská
činnost nesouvisí s průmyslovou výrobou, ani se nejedná o podnikatelskou činnost sloužící
pro průmysl. Jde o samostatnou hostinskou a obchodní činnost provozovanou jinou
společností, nikoli žalobcem, v budově k tomu účelu zřízené, sloužící tedy nikoli pro průmysl,
ale pro ostatní podnikatelskou činnost. V případě, že by byla tato hostinská činnost v téže
nemovitosti provozována žalobcem, podléhala by stavba též zařazení podle §11 odst. 1
písm. d) bod 3 zákona č. 338/1992 Sb., neboť hostinskou činnost nelze podřadit pod činnost
související s průmyslovou výrobou. Okolnost, že je povinností zaměstnavatele zajistit
stravování zaměstnancům neznamená, že splněním této povinnosti se z ostatní podnikatelské
činnosti tohoto provozovatele stala činnost průmyslová.
Krajský soud proto uzavřel, že v dané budově není provozována podnikatelská činnost
sloužící pro průmysl, ale činnost jiná (hostinská a obchodní) a sazba daně činí 10 Kč/m2
podle §11 odst. 1 písm. d) bod 3 zákona o dani z nemovitosti, daň z nemovitosti byla proto
dodatečně vyměřena v souladu s §7 a §11 uvedeného zákona.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž namítá, že při posouzení pominul žalovaný a nyní
i soud zásadní hledisko, a to účel zřízení a činnosti jiného podnikatelského subjektu ve vztahu
k poplatníkovi daně, tedy stěžovateli jako vlastníku budovy. Stěžovatel jako vlastník budov
a poplatník daně v těchto budovách žádnou činnost neprovádí. Z jeho hlediska slouží budovy
k zajištění činností, které doprovázejí průmyslovou výrobu, tj. stravování jeho zaměstnanců.
Stěžovatel tedy prostřednictvím třetí osoby zajišťuje ve svých prostorách doprovodné služby,
které by jinak byl povinen zajišťovat sám. Z pohledu stěžovatele jako poplatníka je tedy
bezpředmětné, zda vyvařuje sám, nebo tuto činnost pro něho vykonává třetí osoba,
ale rozhodující je, že stavby ve vztahu k němu slouží k zajištění jeho průmyslové činnosti,
resp. činností ji doprovázejících a s ní souvisejících. Není tedy podle stěžovatele důvod,
aby byla změněna sazba daně.
Podle názoru stěžovatele je třeba rozlišovat mezi případy, kdy vlastník budovy
tuto přenechá jinému k provozování činností, aniž by mezi pronajímatelem a nájemcem byly
jakékoliv vzájemné vztahy, na straně jedné, a mezi případy, kdy vlastník budovy v nich
provádí činnosti doprovázející jeho průmyslovou činnost (vyvařování a výdej jídel), nebo zda
tyto činnosti pro něho vykonává třetí osoba, na straně druhé. Stěžovatel je toho názoru,
že pouze v prvně zmiňovaném případě lze použít vyšší sazby daně, pokud tam nájemce
vykonává činnosti, které této vyšší sazbě podléhají. V dalších dvou případech pak použití
vyšší sazby daně vylučuje právě ohled na účel, kterému stavba slouží vůči stěžovateli.
Tento účel, tj. stravování vlastních zaměstnanců, pak vylučuje zařazení do vyšší sazby daně
i z hlediska výnosnosti dosažitelné na zastavěné ploše a náročnosti na výměru zastavěné
plochy, jak soud argumentuje, neboť z hlediska vlastníka stavby nelze při daném způsobu
využití o vyšší výnosnosti hovořit.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný poukázal na to, že stěžovatel v ní vznáší
de facto shodné námitky jako v žalobě. Zdůraznil, že pro stanovení základní sazby daně
podle §11 odst. 1 písm. d) bod 2 a bod 3 zákona č. 338/1992 Sb. je rozhodné, k jaké
podnikatelské činnosti je stavba využívána a nikoli, kým je podnikatelská činnost
provozována, zda vlastníkem či nájemcem. Místním šetřením u společnosti ČZ GASTRO,
s. r. o., bylo zjištěno, že stavba „závodní jídelny“ slouží k hostinské a obchodní činnosti
provozované touto společností a není tudíž užívána k zajištění průmyslové činnosti
stěžovatele. Právě z tohoto důvodu činí sazba daně 10 Kč/m2, neboť se jedná o stavbu
pro podnikatelskou činnost, kterou lze podřadit pod ostatní druhy takových činností
podle §11 odst. 1 písm. d) bod 3 zákona č. 338/1992 Sb. Hostinskou a obchodní činnost nelze
podřadit pro účely určení sazby podle bodu 2 téhož zákonného ustanovení, když se nejedná
o činnosti spojené s výkonem průmyslových aktivit bez ohledu na provozovatele těchto
činností. Argumentace stěžovatele, že předmětná stavba slouží ve vztahu k němu k zajištění
jeho průmyslové činnosti, resp. činností jí doprovázejících a s ní souvisejících, je nesprávná,
neboť jak již bylo uvedeno, hostinská činnost nesouvisí s průmyslovou výrobou ani
se nejedná o podnikatelskou činnost sloužící pro průmysl, nýbrž jde o ostatní podnikatelskou
činnost. Lichá je s ohledem na shora uvedené i námitka stěžovatele, vyjádřená v závěru
kasační stížnosti, že účel, kterému stavba slouží, tj. stravování vlastních zaměstnanců,
vylučuje zařazení do vyšší sazby daně. Skutečnost, že zaměstnavatel, tj. v tomto případě
stěžovatel, plní svou povinnost vůči svým zaměstnancům, tj. zajišťuje jejich stravování, však
v žádném případě neopravňuje stěžovatele posuzovat takovouto činnost jako činnost
průmyslovou. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy tvrdí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud, který je vázán rozsahem kasační
stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu a s nimiž se již krajský soud zcela vyčerpávajícím
způsobem v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Nejvyšší správní soud se se závěry
krajského soudu plně ztotožňuje a pro stručnost na výstižné odůvodnění rozsudku krajského
soudu odkazuje.
K námitkám stěžovatele lze dodat následující:
Stavba „Závodní jídelny“ slouží k hostinské a obchodní činnosti provozované
společností ČZ GASTRO, s. r. o., a z toho, že slouží k zajištění stravování zaměstnanců
stěžovatele, nelze dovodit, že slouží k zajištění průmyslové výroby a že podléhá sazbě daně
podle §11 odst. 1 písm. d) bod 2 zákona č. 338/1992 Sb. Pro stanovení základní sazby daně
je rozhodné, k jaké podnikatelské činnosti je stavba využívána; v daném případě je pak
nepochybné, že stavba slouží k hostinské činnosti, kterou nutno podřadit pod ostatní
podnikatelskou činnost, na niž dopadá sazba daně podle §11 odst. 1 písm. d) bod 3 zákona
č. 338/1992 Sb. Důvodnou nebyla shledána ani námitka, že je třeba rozlišovat mezi případy,
kdy vlastník budovy tuto přenechá jinému k provozování činnosti, aniž by mezi
pronajímatelem a nájemcem byly jakékoliv vzájemné vztahy, a mezi případy, kdy vlastník
budovy v nich provádí činnosti doprovázející jeho průmyslovou činnost (vyvařování a výdej
jídel) nebo zda tyto činnosti pro něho vykonává třetí osoba. Pro stanovení základní sazby
je zcela nerozhodná okolnost, jakým subjektem je podnikatelská činnost provozována,
zda vlastníkem či nájemcem a zda mezi vlastníkem a nájemcem jsou nějaké vzájemné vztahy
(v tomto případě zajištění stravování zaměstnanců vlastníka budovy nájemcem).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. proti
stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by nějaké
náklady uplatnil, bylo rozhodnuto, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu