ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.86.2005
sp. zn. 2 Afs 86/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. a g. r. a l. f., a. s., zastoupeného JUDr. Pavlem Hruškou, advokátem se sídlem Národní 11,
Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
25. 2. 2005, sp. zn. 8 Ca 10/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu proti
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále též „žalovaný“) ze dne 25. 11. 2003,
č. j. FŘ-6634/17/03. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti
výzvě Finančního úřadu pro Prahu 1 k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 3. 6. 2003,
č. j. 132015/03/001/960/7437/Ho, vydané podle ustanovení §73 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak, že se soud dopustil nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel tvrdí, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku je rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a proto podléhá soudnímu přezkumu. Navíc městský soud
rozhodl bez jednání, ačkoliv stěžovatel na jednání trval. Stěžovatel si je vědom rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. 187/2004 Sb. NSS a usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 198/99, nicméně tvrdí, že „tato judikatura, zejména pak citované usnesení
Ústavního soudu, které bylo přijato ještě před účinností s. ř. s., je v současné době
již nepoužitelná.“ Stávající situace se totiž zásadně odlišuje od dřívější úpravy správního
soudnictví obsažené v občanském soudním řádu a nečiní nadále rozdíl mezi procesním
rozhodnutím a rozhodnutím, kterým se závazně určují povinnosti žalobce. Odůvodnění
napadeného usnesení stěžovatel považuje za nedostatečné. Závaznost předmětné výzvy
stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že „daňovému subjektu nezbývá nic jiného
než pod hrozbou daňové exekuce zaplatit, byť základní daňové rozhodnutí může být
protizákonné.“ V daném případě navíc platební výměr správce daně ze dne 23. 4. 2003,
č. j. 103907/2003, o který se výzva opírá, byl v celém rozsahu zrušen. Obdobný stav může
nastat i ve zbývající části výzvy, jelikož platební výměr správce daně ze dne 23. 4. 2003,
č. j. 103916/2003, a následné rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2003, č. j. FŘ-6537/17/03,
jsou předmětem dosud nerozhodnuté správní žaloby. Stěžovatel konečně poukazuje
na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 2004 ve věci Kilián proti ČR.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v okamžiku vydání předmětné
výzvy činil daňový nedoplatek 904 563 Kč, následně však žalovaný v odvolacím řízení zrušil
původní platební výměr a rozhodnutím ze dne 18. 8. 2003, č. j. FŘ-6537/17/03, snížil odvod
na částku 365 182 Kč. Stěžovatel napadl žalobou výzvu správce daně podle ustanovení
§73 odst. 1 daňového řádu, která není rozhodnutím o daňové povinnosti, nýbrž procesním
rozhodnutím a daňový subjekt je touto výzvou pouze informován o skutečnosti, že mu marně
uplynula lhůta k plnění pro úhradu vyměřené daně a současně je upozorněn, že po marném
uplynutí náhradní lhůty bude přikročeno k vymáhání daňového nedoplatku. Tato výzva proto
není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud poté, co konstatoval splnění všech podmínek řízení, přezkoumal
napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Ke klíčové stížnostní námitce, že výzva k zaplacení soudního nedoplatku vydaná
podle ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na vlastní relevantní
judikaturu, kterou k této právní otázce vydal již dříve (viz např. rozsudek ze dne 3. 11. 2004,
sp. zn. 1 Afs 22/2004, rozsudek ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Afs 28/2003). Z těchto rozsudků
je jasně patrný právní názor, že exekuční výzva vydaná podle ustanovení §73 odst. 1
daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., ale úkonem,
jímž se upravuje vedení řízení. Žalobu proti takové exekuční výzvě proto správní soud
odmítne jako nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d), §70 písm. a) a c) s. ř. s.]. Na tom
nic nemění, uplatnil-li žalobce v žalobě proti exekuční výzvě materiální důvody proti
dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v daňové věci samotné; takovými důvody se soud
již zabývat nemůže. Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení
§73 odst. 1 daňového řádu má již jen povahu procesního úkonu a při jejím zasílání
je vycházeno z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou
daňovou povinností. Doručením této výzvy se tak adresátova práva nijak nemění, tím méně
lze tvrdit, že by byla zakládána. Tato výzva je vlastně pouze prvým úkonem daňové exekuce.
Předmětné ustanovení sice dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání, takové
odvolání již však nemůže měnit samotný rozsah daňového nedoplatku, ale například pouze
upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky,
k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván.
Tento přístup byl ostatně potvrzen i Ústavním soudem ČR, který ve svém usnesení
(byť vztahujícím se na předchozí právní úpravu) ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, usnesení č. 43, str. 367), vyřkl s odkazem na tehdy platnou
úpravu soudního přezkumu správních rozhodnutí podle občanského soudního řádu:
„Ze systematického zařazení §73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně
v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá
hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového
nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu
rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu.“
Protože Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal žádný racionální důvod
jakkoliv se odchýlit od svého dříve vysloveného právního názoru, dospívá k závěru, že tato
námitka stěžovatele není důvodná, jelikož exekuční výzva vydaná podle ustanovení
§73 odst. 1 daňového řádu nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví a městský soud tak
při hodnocení okolností v projednávané věci dospěl ke správné právní kvalifikaci.
Na vyloučení soudního přezkumu těchto výzev přitom neměla vliv ani změna zákonné úpravy
správního soudnictví, provedená nabytím účinnosti soudního řádu správního. Jakkoliv totiž
v obecné rovině platí stížnostní argumentace, že rozhodujícím kritériem pro připuštění
soudního přezkumu správních rozhodnutí již není jejich procesně či hmotněprávní povaha
(obdobný názor viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004.
sp. zn. 2 Afs 33/2004), je při hodnocení povahy citované výzvy rozhodné, že v jejím důsledku
nedochází k zakládání, změně, rušení či závaznému určování práv nebo povinností žalobce.
Jinými slovy vyjádřeno, dělícím kritériem pro připuštění soudního přezkumu správních
rozhodnutí není jejich hmotně či procesněprávní povaha, nýbrž konkrétní projev v právní
sféře účastníka řízení (stěžovatele). Takto nazíráno je zjevné, že předmětná výzva a následné
rozhodnutí žalovaného se v právní sféře stěžovatele nikterak neprojevily, jelikož samotná
povinnost zaplacení daňového nedoplatku (zde: odvodu) je dána samostatně
přezkoumatelnými správními rozhodnutími a případná forma exekuce z této výzvy rovněž
nevyplývá.
K námitce stěžovatele, že se nachází ve stavu „naprosté právní nejistoty“,
neboť je povinen pod hrozbou daňové exekuce platit něco, co nevyplývá z hmotněprávního
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek svého rozšířeného senátu ze dne
26. 10. 2005, sp. zn. 2 Afs 81/2004, podle něhož „rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu
příkazu podle ustanovení §73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím, které lze napadnout
žalobou ve správním soudnictví. Jedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s.“, přičemž „soudní přezkum v těchto případech samozřejmě nemůže
zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých fází daňového řízení.
Námitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému
nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní
přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu
provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči
povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní
přezkum proto v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje
se na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce.“
Ani tato stížnostní námitka proto zjevně není důvodná, neboť tvrzený stav právní nejistoty
může být dostatečně a správním soudem přezkoumatelným způsobem osvětlen v rámci
dalšího exekučního řízení.
Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Kilián proti ČR, z něhož dovozuje, že odmítnutím soudního přezkumu došlo i k porušení jeho
ústavních práv. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že předmětný rozsudek ze dne
7. 12. 2004 (stížnost č. 48309/99) se vztahuje k podstatně odlišné skutkové a právní situaci,
neboť v daném případě se jednalo o zastavení územního řízení stavebním úřadem pro údajné
nedoložení všech relevantních podkladů ze strany navrhovatele. Použití judikatury v natolik
skutkově i právně odlišných případech se tak jeví značně problematické a může mít svůj
podpůrný argumentační význam jen tehdy, jestliže právní názor rozhodujícího
soudu má natolik zobecňující dosah a význam, že jej lze – jakožto obecné interpretační
vodítko - vztáhnout i na rozhodovaný případ.
Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, jehož porušení bylo evropským soudem ve věci Kilián
zjištěno, totiž každý má právo, aby jeho záležitost byla projednána soudem (tribunálem),
který rozhodne o jeho „občanských právech nebo závazcích“. Citovaný článek
se tak v podstatě jeví jako pojistka proti odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae)
navrhovatele v případě, kdy se rozhoduje o jeho občanských právech nebo závazcích.
Obdobnou pojistku ostatně představuje též čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny při rozhodování orgánů veřejné správy. Jak je však
vyloženo výše, v projednávané věci správní orgány nerozhodovaly o právech
nebo o závazcích stěžovatele, takže namítané porušení citovaných článků Úmluvy a Listiny
není důvodné.
Konečně k námitce, že napadené usnesení městského soudu bylo vydáno bez jednání,
ačkoliv stěžovatel s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil, Nejvyšší správní soud odkazuje
na obecnou zásadu prostupující napříč všemi procesními odvětvími, podle níž jednání soudu
je určeno k projednání a rozhodnutí věci samé. Tato zásada má konkrétní odraz
i v ustanoveních §49 odst. 1, §51 odst. 1 ve vazbě na §53 odst. 1 s. ř. s. Jestliže
tedy v projednávané věci bylo napadeno usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta
žaloba z procesních důvodů (tzn. soud nerozhodoval ve věci samé), nelze v nenařízení jednání
soudem spatřovat tvrzenou nezákonnost. Smyslem jednání před soudem je totiž především
dokazování a v jeho rámci má být věc úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána
a také rozhodnuta. Tento smysl soudního jednání však zjevně není dán tam, kde podaný návrh
procesně neobstojí a soud jej odmítne pro chybějící podmínky řízení, aniž by musel o těchto
rozhodných skutečnostech vést dokazování. Rovněž tato námitka proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v souzené věci se městský soud nedopustil
nezákonnosti, když podanou žalobu odmítl pro nepřípustnost, takže stížnostní důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn nebyl. Proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu