ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.420.2004
sp. zn. 2 Azs 420/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: nezl. A. A.,
zastoupeného Mgr. Františkem Hendrychem, advokátem se sídlem Opava,
Masarykova 39, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 7. 2004, čj. 36 Az 451/2003 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 11. 2002,
čj. OAM-10502/VL-11-ZA04-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 citovaného zákona.
Krajský soud žalobu zamítl, protože dospěl k názoru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného stavu věci.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
konkrétně namítá, že byla správním orgánem porušena ustanovení §3 odst. 3, 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
neboť správní orgán při svém rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí. Krajský soud vytýká stěžovateli, že v rámci žalobního návrhu nenavrhuje
provedení žádných dalších důkazů apod. Stěžovatel má zato, že hlavní důvod již vyslovil
jednoduchým zdůvodněním a to udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Konkrétně
se jedná o nezletilou osobu, která vyžadovala a vyžaduje rodičovskou péči a výchovu.
Touto otázkou se však správní orgán vůbec nezabýval. Přitom §14 a na to navazující §13
zákona o azylu, o kterých se mimo jiné odvolací soud rovněž dosti obsáhle zmiňuje,
umožňuje udělení azylu z humanitárních důvodů. V této souvislosti je zcela opomenut
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, kdy konkrétně v ustanovení §30 a násl. tohoto zákona
jsou stanoveny práva a povinnosti rodičů a dětí. Stěžovatel upozorňuje na §33 odst. 1
tohoto zákona, který cituje; jedná se o tzv. rodičovskou odpovědnost ve vztahu k dítěti
a právě v takových případech umožňuje §14 zákona o azylu udělit humanitární azyl.
Sice na něj není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení.
Je přesvědčen, že tento důvod žádosti udělení azylu, tj. sloučení rodiny, řádně a správně
nevyhodnotil a to ani prvoinstanční správní orgán, ani odvolací, resp. možná se touto
otázkou ani nezabývaly; to je hlavní důvod hodný zvláštního zřetele, jež mají na mysli
ustanovení §13 a §14 zákona o azylu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dodává, že nikomu
z rodinných příslušníků stěžovatele (otci ani matce) azyl udělen nebyl, tudíž se v případě
stěžovatele nejedná o rodinného příslušníka azylanta ve smyslu ustanovení §13 zákona
o azylu. Doporučuje přiznání odkladného účinku z důvodu stále probíhajícího řízení
ve věci azylu s matkou stěžovatele.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 25. 10. 2001 požádal
stěžovatel o udělení azylu. Ve své žádosti uvedl, že o azyl žádá proto, že přijel za rodiči,
kteří žijí v České republice. Také uvedl, že nikdy neměl žádné problémy s policií či jinými
státními institucemi. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2002 stěžovateli azyl neudělil,
neboť nesplnil podmínky ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení před
soudem nikdy neuvedl, že by byl v Mongolsku jakkoli pronásledován, ani že má obavu
z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného
ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Mongolska uvedl, že přijel za svými rodiči
do České republiky. Ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu umožňuje v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta
jemuž byl udělen azyl podle ustanovení §12 nebo §14 zákona o azylu, i když v řízení
o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení
§12 citovaného zákona. Ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona pak stanoví, kdo se rozumí
rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny. Stěžovatel však nikdy neuvedl,
že by nějaký jeho rodinný příslušník byl azylantem a tato skutečnost ani nevyplynula
ze správního spisu; proto žalovaný zmínil tento azylový důvod jen obecně. Pro úplnost
je nutno uvést, že ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 8 Azs 27/2005 vyplývá, že rozhodnutím
Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2001 čj. OAM-1125/VL-11-P17-2000 ve spojení
s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 1. 2003, čj. OAM-1882/AŘ-2002, Eč. V014439
bylo negativně rozhodnuto o žádosti matky stěžovatele o udělení azylu. Rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, čj. 47 Az 430/2003 - 28 byla žaloba proti
citovanému rozhodnutí ministra vnitra zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala
žalobkyně kasační stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto. Pro přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu je rozhodující stav v době vydání tohoto rozhodnutí. Pokud
by případně (v závislosti na rozhodnutí o kasační stížnosti matky stěžovatele) bylo
vyhověno této žádosti o azyl, nic by nebránilo stěžovateli, aby se zřetelem na tuto novou
skutečnost podal novou žádost ve smyslu ustanovení §13 zákona o azylu.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze udělit azyl za situace, kdy v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12, a to v případě
hodném zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel o udělení
azylu z humanitárních důvodů požádal, správní orgán tak tuto možnost vážil rovněž
jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu.
Obecně lze k tzv. humanitárnímu azylu neboli azylu z humanitárního důvodu podle
ustanovení §14 zákona o azylu uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel
o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých
právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem.
Nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. kasační soud
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu