ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.280.2005
sp. zn. 4 Azs 280/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. K.,
státní příslušnost Ukrajina, zast. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo
náměstí č. 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2005, č. j. 59 Az 173/2004 – 46, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2004, č. j. OAM-2667/VL-20-03-2004, zamítl žalovaný
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Žalovaný s poukazem na taxativně vymezené
důvody pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu dovodil, že žalobce
v průběhu správního řízení neuváděl žádnou ze skutečností svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, či že by měl odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
V průběhu řízení bylo totiž zjištěno, zejména z výpovědí samotného žalobce, že motivem
žádosti o udělení azylu byla snaha vyhnout se špatným ekonomickým podmínkám
na Ukrajině, získání zaměstnání a možnost dosažení výdělku, jakož i legalizace pobytu
v České republice.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž nesouhlasil s výrokem
o zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
a dále v rozhodnutí postrádal výrok o neudělení azylu podle §14 (tzv. azylu humanitárního)
zákona o azylu, jakož i výrok o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Vytýkal správnímu orgánu porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, v platném znění (dále jen správní řád) s tím, že se nezabýval jeho žádostí
odpovědně a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení
tak, aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost rozhodování. Vytýkal mu též porušení
ustanovení §32 odst. 1 správního řádu – nezjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
porušení §46 a §47 odst. 3 téhož právního předpisu, když podle jeho přesvědčení není
rozhodnutí v souladu se zákony, nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a odůvodnění
žalobce nepřesvědčilo o správnosti postupu správního orgánu a o tom, že se v něm vypořádal
se všemi provedenými důkazy. Vyslovil přesvědčení, že nebyly naplněny zákonné důvody
pro neudělení azylu a pro označení jeho žádosti jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16
zákona o azylu, resp. minimálně pro nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91
téhož zákona. Pokud jde o skutkové důvody odkázal na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru, který byl s ním proveden a ostatní spisový materiál vztahující se k předmětné
žádosti. Zdůrazňoval, že na Ukrajině měl nezvládnutelné existenční potíže, neměl zaměstnání
a nemohl živit rodinu. Proto odešel za prací do České republiky, přičemž na Ukrajinu
se nechce vrátit, protože by tam neuživil ani sebe ani rodinu. Vyslovil přesvědčení,
že žalovaný mu mohl udělit azyl ve smyslu §14 zákona o azylu na dobu, dokud
se jeho osobní situace nebo situace na trhu práce na Ukrajině nezlepší. Navrhoval, aby soud
napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, č. j. 59 Az 173/2004 – 46 žalobu
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s., když shodně se žalovaným dospěl k závěru,
že žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti ani neoznačil důkazy,
které by měly být provedeny k podpoře jeho tvrzení, že žalovaný nevyhodnotil jeho motiv
k podání žádosti o azyl objektivně a na základě žalobcem uváděných skutečností. Údaje
uváděné žalobcem o tom, proč opustil zemi původu, tj. ekonomické potíže, a dále snaha
o legalizaci pobytu v České republice, přitom nemohou být podřazeny pod důvody udělení
azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud přitom zdůraznil, že nezjistil
ze strany správního orgánu porušení procesních předpisů, které mu žalobce vytýká,
neboť ten měl možnost před vydáním rozhodnutí se vyjádřit k podkladům, případně
navrhnout jejich doplnění. Soud zjistil, že žalovaný se žádostí žalobce zabýval odpovědně
a svědomitě, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, přičemž z odůvodnění
jeho rozhodnutí též plyne, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl
žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě
rozhodoval (§47 odst. 3 správního řádu) ani nenaznačuje, že by se žalovaný nezabýval věcí
odpovědně a svědomitě. K námitce žalobce, že se správní orgán nezabýval věcí z hlediska
ustanovení §14 a §91 zákona o azylu, Krajský soud v Ostravě uvedl, že tato není důvodná,
neboť aplikace připomínaných ustanovení předpokládá užití §12 zákona o azylu (neudělení
azylu podle tohoto ustanovení), k čemuž v dané věci nedošlo, neboť žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 téhož zákona. Poukázal v tomto směru na opakovaně
vyslovený názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož, byla-li žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jsou již nadbytečné výroky o neudělení azylu podle §13
a §14 téhož zákona a o vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
kterou spojil s kasační stížností podanou proti usnesení téhož soudu ze dne 4. 4. 2005,
č. j. 59 Az 173/2004 – 43, jímž uvedený soud zamítl stěžovatelovu žádost o ustanovení
zástupce z důvodů v tomto usnesení uvedených. O té části kasační stížnosti,
v níž se stěžovatel domáhal přezkumu uvedeného usnesení, rozhodl Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2005, č. j. 4 Azs 389/2005 – 82 tak, že kasační stížnost
jako nedůvodnou rovněž zamítl. Neshledal totiž v postupu soudu a jeho závěru o nedoložení
předpokladů stěžovatele pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
jakékoliv pochybení. Pro stručnost odkazuje Nejvyšší správní soud v tomto ohledu
na odůvodnění svého rozsudku, v němž jsou jeho závěry podrobně zdůvodněny.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatel
uvádí, že jím napadá všechny jeho výroky, tj. výrok o zamítnutí žaloby, o tom, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že Česká republika – stát nemá rovněž
právo na náhradu nákladů řízení. Stejně jako v kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí
žádosti na ustanovení zástupce uvádí, že právo žalobce jednat v mateřštině bylo porušeno
nejen soudem, ale i v úředním styku správním orgánem rozhodujícím o jeho žádosti o udělení
azylu. Dle názoru stěžovatele v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí žalovaného,
nebylo zajištěno jeho právo jednat v jazyce ukrajinském, a to obousměrně, neboť měl být
zajištěn překlad výroku rozhodnutí do češtiny a rovněž zpětný překlad výroků a písemností
orgánů a osob, se kterými jednal do ukrajinštiny. Krajskému soudu vytýkal,
že se v odůvodnění rozsudku odvolával na stěžovatelovu žádost o udělení azylu ze dne
24. 8. 2004, ačkoliv u tohoto sepisu žádný tlumočník z jazyka ukrajinského přítomen nebyl,
byla zde přítomna pouze tlumočnice české národnosti ovládající ruský jazyk, nikoliv
však ukrajinštinu. Protokol tedy nemusí být přesný s ohledem na jazykovou bariéru.
Stěžovatel pak neměl rovněž možnost zjistit správnost obsahu protokolu, který mu v písemné
podobě nebyl předložen k přečtení. Totéž lze pak vztáhnout i na řízení před krajským soudem
a rozsudek krajského soudu. Stěžovatel měl být tímto soudem osobně vyslechnut, avšak soud
mu to neumožnil, ačkoliv to v rozsudku uvádí. Pokud v důvodech rozsudku krajský soud
tvrdí, že stěžovatel byl k jednání nařízenému na 4. 4. 2005 řádně předvolán
a že se bez omluvy k tomuto jednání nedostavil, pak stěžovatel namítá, že tomuto předvolání
mělo předcházet usnesení o ustanovení tlumočníka z jazyka ukrajinského, který by následně
překládal jak průběh jednání soudu, tak i veškeré listiny. Pokud byl žalobce předvolán,
aniž by byl tlumočník ustanoven, pak by jeho účast neměla význam, neboť tomuto jednání
by stejně nerozuměl a nebyl by schopen se účinně bránit. Přeje si proto, aby řízení
před krajským soudem proběhlo znovu a to tak, že mu soud umožní hovořit v rodném jazyce
a veškeré úkony soudu, včetně písemného vyhotovení rozsudku, budou mu do ukrajinštiny
překládány. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost
jejího podání s tím, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení. Na obsah spisu odkázal i v té části, která se týkala námitky stěžovatele
o znemožnění jednání v mateřštině u pohovoru ve správním řízení. Navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost a kasační stížnosti nepřiznal
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uvedl ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti a které by mu dovolovaly se od důvodů a rozsahu kasační stížnosti odchýlit.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti nečiní výslovný odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního (§103), jehož se při označení důvodů kasační stížnosti dovolává,
lze z obsahu kasační stížnosti seznat, že má na zřeteli odst. 1 písm. b) uvedeného ustanovení,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dovolává se též (stejně jako v kasační
stížnosti proti současně vydanému usnesení) důvodu uvedeného pod písm. d) téhož
ustanovení, podle něhož lze podat kasační stížnost mj. pro jinou vadu řízení před soudem,
mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházel v posuzované věci
ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení od samotného stěžovatele. K námitce
stěžovatele, že s ním před správním orgánem nebylo jednáno v jeho mateřském jazyce nutno
uvést, že dne 24. 8. 2004 byl stěžovatel předán orgány Policie České republiky na oddělení
cizinecké policie Frýdek – Místek, pracoviště Vyšní Lhoty (poté co mu byl uložen trest
vyhoštění na 3 roky rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 6. 2004,
sp. zn. 4 T 124/2004). Stěžovatel při příjezdu do Pobytového střediska Vyšní Lhoty podepsal
prohlášení, v němž v souladu se zněním §22 odst. 1 zákona o azylu žádal, aby řízení
o udělení azylu s ním bylo vedeno v jazyce ruském. Současně podepsal prohlášení, že převzal
poučení pro žadatele o udělení azylu v jazyce ruském, byl seznámen s jeho obsahem
a porozuměl mu. Žádost o udělení azylu sepsaná s ním téhož dne byla učiněna za přítomnosti
tlumočnice jazyka ruského. V žádosti stěžovatel výslovně uvedl, že je schopen se dorozumět
v jazyce ruském a ukrajinském. K žádosti připojil též vlastnoručně sepsané důvody, které jej
přiměly opustit vlast a pro které žádal o azyl, přičemž i tato písemnost byla jím sepsána
v jazyce ruském a výše již uvedenou tlumočnicí přeložena do jazyka českého. Se
stěžovatelem byl dále dne 30. 8. 2004 v přijímacím středisku Vyšní Lhoty sepsán protokol o
pohovoru k žádosti o udělení azylu, přičemž pohovor byl proveden na žádost stěžovatele
v jazyce ruském, za přítomnosti tlumočnice tohoto jazyka. V závěru pohovoru stěžovatel
uvedl, že s jeho obsahem souhlasí a nežádá doplnění, což stvrdil vlastnoručním podpisem.
Z výše uvedených skutečností je patrno, že se správní orgán při zjišťování skutkové
podstaty věci nedopustil porušení zákona v ustanoveních o řízení před tímto orgánem
takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Lze připustit,
že se stěžovatelem nebylo jednáno v jeho jazyce mateřském, tedy ukrajinštině. Nicméně
nutno dodat, že s ním bylo jednáno v jazyce ruském k jeho žádosti, když výslovně prohlásil,
že je schopen zcela se v tomto jazyce dorozumět a žádá, aby řízení o udělení azylu bylo
vedeno právě v tomto jazyce. Oba dokumenty, tj. jak písemný záznam o důvodech žádosti
o udělení azylu, tak i protokol sepsaný s ním s odstupem jednoho týdne k upřesnění těchto
důvodů, byly stěžovatelem podepsány a výslovně v nich uvedl, že jejich obsahu porozuměl
a nemá, co by k nim dodal. Nelze tudíž namítat nepřesnost jejich obsahu s ohledem
na jazykovou bariéru, ani to, že stěžovateli nebyly tyto dokumenty v písemné podobě
předloženy k přečtení a k odsouhlasení. Neprávem tudíž vytýká stěžovatel správnímu orgánu
tuto vadu řízení, pro kterou měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Takový důvod
zde dán nebyl. Nejvyšší správní soud k tomu jen pro úplnost připomíná, že stěžovatel
vzhledem k datu jeho narození (rok 1963) prožil celá školní léta na území Sovětského svazu,
jehož součástí Ukrajina byla, takže kromě ukrajinštiny byla dalším povinným vyučovacím
jazykem též ruština. Lze tudíž předpokládat, že i tento jazyk dobře ovládal, jak o tom svědčí
nejen jeho opakované a písemně podepsané prohlášení, ale i skutečnost, že v tomto jazyce
vlastnoručně doplnil důvody žádosti o udělení azylu, sepsané dne 24. 8. 2004, nehledě
k obecně známé skutečnosti o podobnosti obou jazyků. Nejvyšším správním soudem nebyl
proto tvrzený důvod kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] shledán opodstatněným.
Pokud pak stěžovatel namítá, že totéž lze vztáhnout i na řízení před krajským soudem
a jeho rozsudek, tj. dovolává se důvodu uvedeného pod písm. d) výše již citovaného
ustanovení (vady řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé) pak tvrzené pochybení Nejvyšší správní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě
neshledal. V této souvislosti je možno odkázat na odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne
30. 12. 2005, č. j. 4 Azs 389/2005 – 82, v němž shodný kasační důvod stěžovatel a byl rovněž
projednáván, a kde bylo konstatováno, že stěžovatel, který neovládá český jazyk, nebyl
v řízení před krajským soudem z tohoto důvodu nikterak znevýhodněn. Aniž by uvedenému
soudu z obsahu stěžovatelem perfektně v českém jazyce sepsané žaloby vyplynula potřeba
ustanovit mu pro řízení tlumočníka z jazyka ukrajinského (jak to předpokládá ustanovení §18
odst. 1 o. s. ř., které je možno na toto řízení vztáhnout podle §64 s. ř. s.), zaslal soud
stěžovateli přeloženou do jazyka ukrajinského žádost (ze dne 17. 1. 2005) o vyjádření
souhlasu se záměrem soudu projednat věc bez nařízení jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval v jazyce ukrajinském, přičemž jeho přípis byl tlumočníkem
jazyka ukrajinského Ing. V. M. přeložen pro potřeby soudu do jazyka českého. Poté opětovně,
aniž by stěžovatel o to požádal, byla mu usnesením ze dne 15. 2. 2005 ustanovena tlumočnice
jazyka ukrajinského (i ruského) paní S. A. Ta také přeložila předvolání pro stěžovatele
k jednání nařízenému na den 7. 3. 2005, které stěžovatel obdržel do vlastních rukou. Přeložila
stěžovatelovu omluvu k tomuto jednání do jazyka českého a jeho žádost o ustanovení
advokáta, jakož opětovně i výzvu soudu ze dne 7. 3. 2005 k vyplnění formuláře (potvrzení o
osobních a majetkových poměrech) včetně obsahu tohoto formuláře. Byla přítomna oběma
jednáním u Krajského soudu v Ostravě, tedy dne 7. 3. 2005 a 4. 4. 2005, k nimž se však
stěžovatel nedostavil. Byla připravena tlumočit obsah tohoto jednání stěžovateli do jazyka
ukrajinského, jakož i veškerá jeho vyjádření zpětně krajskému soudu do jazyka českého. Není
tudíž pravdivé tvrzení stěžovatele, že mu soud neumožnil se k věci vyjádřit, resp., že nebyl
soudem vyslechnut. Soud byl naopak připraven tak učinit za přítomnosti tlumočníka a jen
z důvodů na straně stěžovatele, tj. proto, že se bez omluvy k jednáním nedostavil, se
stěžovatel o možnost výslechu připravil. Stěžovatel tudíž nemůže vytýkat soudu, že bez
ustanovení tlumočníka by jeho účast u jednání neměla pro jazykovou bariéru význam, když
tlumočník mu ustanoven byl a při obou jednáních byl přítomen. Soud byl připraven umožnit
mu hovořit v jeho rodném jazyce. Důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. nebyl tudíž rovněž shledán důvodným.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o této části kasační stížnosti rozhodl soudu podle ustanovení §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s., když neúspěšnému stěžovateli
náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu