ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.187.2005
sp. zn. 6 Azs 187/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: D. K ., zastoupen Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Polská 40/1505,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Az 234/2003 - 41 ze dne 9.
12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností podanou dne 3. 2. 2005 napadá
rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 Az 234/2003 - 41 ze dne 9. 12. 2004, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2157/VL - 07 - P08 - 2003
ze dne 21. 11. 2003, kterým nebyl stěžovatelovi udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že žalovaný se nezabýval konkrétně situací
stěžovatele, ale za podklad vzal pouze obecnou informaci o zemi stěžovatelova původu,
a že podklady rozhodnutí, z nichž žalovaný vycházel, konkrétně zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA, vždy obsahují kromě oficiálních prohlášení státních představitelů
a zákonných ustanovení týkajících se lidských práv rovněž informace o tom, jaká je v této
oblasti realita. Žalovaný to však pominul. Stěžovatel poukazuje na to, že z uvedené zprávy
vyplývá, že státní orgány v zemi jeho původu upřednostňují etnické Kazachy před ostatními
národy, že státní orgány jsou silně zkorumpovány a jsou tudíž neefektivní, resp. efektivní jen
pro ty, kteří mají správný původ anebo mají odpovídající finanční prostředky. Vláda
upřednostňuje etnické Kazachy v zaměstnávání, ale také v oblasti vzdělání, bydlení apod.
Ze zprávy je také zřejmé, že vláda má tendenci popírat nebo ignorovat obvinění ze zneužívání
lidských práv a že vláda částečně přiznává obecnou existenci zneužívání lidských práv.
Národnostní nesnášenlivost je tedy přinejmenším trpěna a tolerována ze strany státních
orgánů v zemi stěžovatelova původu. Žalovaný tedy podle stěžovatele nezjistil skutkový stav
řádně a úplně, měl zohlednit i stěžovatelův věk a skutečnost, že od mládí vyrůstal v atmosféře
nesnášenlivosti a netolerance a kvůli své národnosti byl vystaven neustálému slovnímu
i fyzickému napadání ze strany Kazachů. Pro případ svého návratu se stěžovatel obává
diskriminace a útoků z důvodu své národnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její důvodnost a navrhuje
zamítnutí. Údaje o cílené ignoraci nároků a práv kazašských občanů ruské národnosti
v oblasti vzdělání, bydlení atd. zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA neobsahuje
a žalovaný to považuje za účelové tvrzení.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
poukazoval na to, že zemi svého původu opustil v roce 2001 z národnostních důvodů,
neboť byl obtěžován Kazachy, kteří stěžovatele nenechali žít v klidu, docházelo ke rvačkám
a stěžovateli bylo vyhrožováno. Stěžovateli bylo znemožněno studovat ve škole, nemohl
se vyučit, všude byli Kazaši a hovořilo se tam jejich jazykem. Stěžovatele fyzicky napadli,
zmrzačili jej, způsobili mu otřes mozku a okradli jej. Pokud stěžovatele napadli, stěžovatel
neznal jejich totožnost, a proto nic nehlásil. Policii oznámil pouze ukradení kola. Bylo mu
přislíbeno, že věc bude vyřešena, nestalo se však nic. Žalovaný dospěl k závěru, že podmínky
pro udělení azylu nejsou v případě stěžovatele splněny, a stěžovateli azyl neudělil. Z obsahu
soudního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí
žalovaného žalobou, v níž namítal vady řízení z důvodu porušení některých ustanovení
správního řádu, argumentačně se omezil na jejich zkrácenou parafrázi. V doplnění žaloby pak
stěžovatel vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým stěžovatel shromažďoval podklady a jak
rozhodl. Uváděl, že byl v zemi svého původu několikrát napaden pro svoji národnost, přitom
obrátil-li se na policii s prosbou o pomoc, nikdy se mu žádné nedostalo. Byl odmítnut z toho
důvodu, že nemá svědky a že přišel po uplynutí doby dvou a půl měsíce. Stěžovatel však
nemohl přijít dřív, neboť byl po úrazu hlavy. Rovněž stěžovatel namítal faktické omezení
přístupu ke vzdělání. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli
doručen dne 25. 1. 2005, ten jej napadl kasační stížností dne 2. 2. 2005.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“); kasační
stížnost je tak podána osobou oprávněnou, včas, přitom jde o kasační stížnost přípustnou,
neboť stěžovatel namítá vady řízení před žalovaným, pro které měl Městský soud v Praze jeho
rozhodnutí zrušit, což neučinil. Je tak uplatněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a z uplatněného kasačního důvodu přezkoumal (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o hodnocení podkladů získaných ve správním řízení, to měl žalovaný
zaměřit na zjištění, zda jsou v případě stěžovatele splněny podmínky pronásledování. Tím je
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v průběhu správního řízení na údajné útoky
ze strany soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela,
by v takovém případě mohla být splněna teprve tehdy, pokud by tyto útoky byly realizovány
v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ze strany stěžovatele (§12
písm. a/ zákona o azylu) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 písm. b/ s. ř. s.),
přitom v obou případech by stěžovateli právě z uvedených důvodů nebyla ze strany
příslušných orgánů v zemi jeho původu ochrana poskytnuta, pokud by taková ochrana byla
v daném případě potřebná a pokud by stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít.
V případě stěžovatele sice mohly být útoky, na které poukazoval, proti němu vedeny
z důvodu jeho národnosti, je však nepochybné, že útoky nebyly vůči stěžovateli vedeny přímo
státními orgány. V takovém případě by tedy rozhodným důvodem pro udělení azylu mohla
být skutečnost, že by stěžovatel byl vystaven útokům ze strany soukromých osob včetně dětí,
jak uváděl, dožadoval by se ochrany u příslušných orgánů v zemi svého původu a tyto orgány
by mu ochranu neposkytly, přitom neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost právě
s nedostatečnou loajalitou stěžovatele ke státním orgánům v zemi jeho původu, k exekutivě,
ke společenskoekonomickému zřízení, k politické reprezentaci či pro jeho národnost apod.
Ve správním řízení však stěžovatel výslovně uváděl, že na policejní orgány se neobracel,
vyjma případu, kdy mu bylo ukradeno kolo, což s přímými útoky na stěžovatelovo zdraví
či dokonce život nesouvisí. Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu vychází
mimo jiné i z článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne
28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku
dne 31. 1. 1967, z nichž dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl
je důvodné pouze tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze
dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé,
kdy stát záměrně určité pronásledované osoby nechrání. O represi ze strany státu se v daném
případě nejedná, a to ani o represi nepřímou, neboť stěžovatel nevyužil pomoc příslušných
orgánů v zemi původu, ani se o ni nepokusil a nelze tak dovozovat cílené odmítnutí
stěžovatelovy ochrany ze strany státní moci. Zaměřil-li tedy žalovaný dokazování na zjištění,
zda stěžovatel byl pronásledován právě uvedeným způsobem či nikoli a dospěl-li k závěru,
že tato podmínka splněna není, pak nebylo důvodu, aby ke stěžovatelem uplatněným
žalobním bodům jeho rozhodnutí Městský soud v Praze rušil. Se závěry uvedeného soudu
se lze ztotožnit i v těch jeho úvahách, v nichž většinu ústrků, jimiž stěžovatel dle svého
vyjádření trpěl, soud nepovažoval ani za samotné pronásledování. Jde o ustanovení kazaštiny
jako úředního jazyka, o její vyžadování při získávání vyššího vzdělání, o krádež kola apod.,
za správnou též Nejvyšší správní soud považuje tu úvahu Městského soudu v Praze, podle níž
stěžovatel pro svůj věk nemůže účinně argumentovat svými problémy se získáváním
zaměstnání, a úvahu o tom, že v případě stěžovatele šlo o žádost o udělení azylu podanou
z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.
Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud se nezabýval konkrétně osobní situací stěžovatele,
ani v této části není kasační stížnost důvodná. Žalovaný musel vést dokazování směrem
korespondujícím s důvody, o které stěžovatel svoji žádost o udělení azylu opíral.
Nevyplývalo-li ze stěžovatelových tvrzení, že by represe, na níž poukazoval, mohla být
represí uskutečňovanou ze strany státu, ať už přímo nebo nepřímo, jak bylo již shora podáno,
případně že nešlo o takové ústrky, jež by mohly být vůbec kvalifikovány jako pronásledování,
pak byla osobní situace stěžovatele posouzena dostatečně – právě ve vztahu k jeho tvrzením.
Ze žádných skutečností stěžovatelem uváděných nevyplynulo, že by mu nebyla poskytnuta
ochrana ze strany domovského státu před útoky, které by byly proti němu vedeny z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Za této situace pro přesné a úplné zjištění skutečného stavu věci
rozhodného pro udělení či neudělení azylu nebo pro konstataci existence překážky
vycestování potřeba dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvstala. Nenavrhoval-li
ani sám stěžovatel provedení důkazů, nečinil-li dokonce žádné procesní návrhy, nechtěl-li nic
doplnit a nechtěl-li se k podkladu rozhodnutí vyjádřit ani se s ním seznámit, jak vyplývá
z protokolu o pohovoru konaném dne 24. 7. 2003, pak doplňovat dokazování ve vztahu
k dalšímu zjišťování konkrétní stěžovatelovy situace nebylo třeba.
Namítá-li kromě toho stěžovatel skutečnosti, jež mají dle jeho názoru ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA vyplývat, ani v tom se nelze se stěžovatelem ztotožnit.
Žádné tolerování cílených ústrků kazašských občanů nekazašské (ruské) národnosti,
jež by mohlo mít význam z hlediska prokázání nepřímého pronásledování ze strany orgánů
státní moci, z uvedené zprávy totiž nevyplývá.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal namítané vady řízení
před žalovaným, pro které by mělo být jeho rozhodnutí městským soudem rušeno. Z těchto
důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu