ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.369.2004
sp. zn. 6 Azs 369/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobce: Ch. J., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem
Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2004, č. j. 59 Az 74/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 242/LE - B04 - B04 - 2004 ze dne 30. 4. 2004, kterým byla stěžovatelova žádost
o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, která má spočívat v tom, že se krajský soud při svém rozhodování dopustil
nesprávného právního posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele vztáhnout ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, tedy že stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána
zjevně nedůvodně. Stěžovatel se ve své vlasti dostal do potíží v okamžiku, kdy se zúčastnil
demonstrace proti propouštění zaměstnanců z ocelárny ve městě S., a z tohoto důvodu byl
stíhán policií. Situace v Číně ohledně svobody projevu a uplatnění práva petičního
a shromažďovacího je dle stěžovatelova názoru obecně známa, a jemu samotnému
proto nezbylo, než vycestovat ze země a požádat o azyl. V jeho případě tak byly naplněny
podmínky §12 písm. b) zákona o azylu. Na základě právě uvedeného stěžovatel namítá
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V této souvislosti odkázal i na čl. 65
metodologické Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka, z něhož podle
něho vyplývá, že pronásledování může vycházet i od některých složek obyvatelstva, pokud je
státní orgány vědomě tolerují nebo odmítají či nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť žalovaný neprovedl dostatečné dokazování, přitom na základě
zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval skutečnost,
že stěžovatel má velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého
původu.
Dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud měl povinnost přezkoumat rozhodnutí
žalovaného a proces, jenž jeho vydání předcházel, z toho pohledu, zda není stižen procesní
vadou. Rozhodnutí žalovaného dle stěžovatele neodpovídá §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá důvodnost kasační stížnosti a navrhuje její
zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení této
právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel podal žádost o udělení azylu v dubnu 2004,
přičemž svou vlast opustil v roce 1999, protože se účastnil demonstrace dělníků
proti propouštění. Na území České republiky vstoupil na konci roku 1999, s pomocí krajanů
získal v P. práci v různých čínských restauracích, kde zároveň i bydlel. O azyl požádal, když
byl zadržen orgány cizinecké policie a umístěn do Z. p. z. c. v B. Žalovaný po zhodnocení
výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel se měl možnost na území České
republiky svobodně pohybovat a vejít v kontakt se zástupci státních orgánů, této možnosti
však nevyužil a žádost o azyl podal až v době, kdy se nacházel v zařízení pro zajištění cizinců
a bylo s ním zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Tím byly naplněny podmínky §16
odst. 1 písm. k) zákona o azylu, a jeho žádost proto byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí stěžovatel
napadl žalobou, v níž uvedl, že o možnosti požádat o azyl uvažoval již od svého příjezdu do
České republiky, obával se ovšem přijít do styku s českými úřady a ani nevěděl, jakým
způsobem má prohlášení o úmyslu požádat o azyl učinit. Domnívá se, že se proto žalovaný
měl zabývat důvody, které ve své žádosti o azyl uváděl, jelikož se důvodně obává
pronásledování a trestu. Dále stěžovatel namítl procesní vady, jichž se měl žalovaný dopustit,
a sice porušení §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Krajský soud žalobu zamítl,
přičemž se zcela ztotožnil s právním názorem i postupem žalovaného ve věci. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 30. 7. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 6. 8. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel
kasační stížností míří na kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a Nejvyšší
správní soud shledává kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve Nejvyšší správní soud posuzoval důvod kasační stížnosti obsažený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o azyl zamítne jako zjevně
nedůvodná, bude-li prokázáno, že ji žadatel podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění
nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru,
že tento aplikoval správnou právní normu, kterou správně interpretoval. Ve stěžovatelově
případě byly naplněny všechny zákonem předpokládané podmínky pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné podle výše citovaného ustanovení. Je přitom zcela nepodstatné,
zda stěžovatel měl v úmyslu požádat o azyl již od svého příjezdu do země, naopak je zcela
zřejmé, že tak učinit mohl. Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vylučuje posouzení žádosti podle §12
téhož zákona, krajský soud ani žalovaný proto nepochybil, když se stěžovatelem uváděnými
skutečnostmi ve vztahu k posouzení případného pronásledování nebo obav z něho nezabýval.
Přestože stěžovatel mohl být v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů,
nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl požádal až po více než čtyřech letech
nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných, které jej z ochrany formou
azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. Tato stěžovatelova námitka proto není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje proti rozsahu přezkumu,
jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. Jestliže krajský soud došel k závěru,
že rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem podrobně odůvodněno a žalovaný vzal
v úvahu veškeré skutečnosti, vztahující se k danému případu, Nejvyšší správní soud nemá,
čeho by mu vytknul. Tato námitka stěžovatele tedy rovněž není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení,
které by přesáhly běžné náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. nebyla
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu