ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.67.2005
sp. zn. 4 As 67/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v věci žalobce: J. Š., zast.
Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, odbor výkonu státní správy II, se sídlem
v Praze 10, Vršovická 65, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze dne 31. 5. 2005, č. j. 3 Ca 12/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odbor životního prostředí,
zemědělství a lesnictví, ze dne 1. 6. 2004, č. j. KUJCK/8378/2004/OZZL/Hk/P-2/04,
bylo podle §65 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), tedy v rámci
přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, zrušen příkaz Městského úřadu v Kaplici
vydaný podle §87 zákona č. 200/1990, o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“),
jímž byl žalobce uznán vinným za spáchání přestupku podle ustanovení §88 odst. 1 písm. a)
a písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně
přírody a krajiny“), kterého se měl dopustit tím, že při výkonu své podnikatelské činnosti
poškodil pohybem skotu v pastevním areálu plochy, náležející do Přírodní památky P. P. p.,
významný krajinný prvek P. p. Důvodem ke zrušení příkazu Městského úřadu v Kaplici byla
skutečnost, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) zahájila správní řízení za
účelem uložení sankce podle §88 zákona o ochraně přírody a krajiny dříve, než byl vydán
příkaz Městského úřadu v Kaplici, tj. byla dána překážka litispendence, a dále pro
nezákonnost tohoto příkazu spočívající v kolizi současné aplikace zákona o přestupcích a
zákona o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje bylo
následně potvrzeno i rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 9. 2004, č. j. 510/1206/04-Bab-O
39/04, který se plně ztotožnil se skutkovým i právním posouzením Krajského úřadu
Jihočeského kraje.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, ve které zpochybnil tvrzení
žalovaného, že řízení vedené ČIŽP bylo zahájeno 5. 2. 2004, tedy dříve, než bylo zahájeno
řízení o přestupku Městským úřadem v Kaplici. Podle žalobce byl nesprávně aplikován §24
odst. 2 správního řádu, neboť toto ustanovení upravující doručování písemností do vlastních
rukou se týká jen situace, kdy se adresát písemnosti vyhýbá jejímu doručení,
resp. pokud k vyzvednutí písemnosti vůbec nedojde. V případě žalobce však písemnost
doručena byla, a to 10. nebo 11. 2. 2004, kdy si ji vyzvedl. Protože žalobce si ve skutečnosti
vyzvedl písemnost nejdříve v den, kdy zahájil správní řízení Městský úřad v Kaplici,
tak ve smyslu §80 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny měl pravomoc provést řízení
právě a jenom Městský úřad v Kaplici, nikoliv ČIŽP.
Městský soud v Praze dne 31. 5. 2005, č. j. 3 Ca 12/2004 - 35, žalobu zamítl poté,
co se ztotožnil s právním názorem žalovaného, že rozhodnutí Městského úřadu v Kaplici
bylo vydáno jako nezákonné z těch hledisek, která jsou popsána v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. K žalobcově námitce městský soud uvedl, že správní orgán k tomu, aby posoudil,
zda došlo k náhradnímu doručení (zda nastala fikce doručení), musí mít podklad pro závěr,
že se adresát v místě doručení zdržoval. Tuto skutečnost žalobce žádným způsobem
nepopíral, neboť netvrdil, že v době doručování zásilky pobýval na jiném místě v době
dovolené nebo proto, že byl vyslán na delší služební cestu, byl hospitalizován apod. Lhůta tří
dnů ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu je lhůtou procesní, na kterou se v plném rozsahu
vztahuje §27 odst. 2 správního řádu, takže pokud žalobce nepřevzal doručovanou písemnost
do vlastních rukou dne 2. 2. 2004, byl běžným způsobem o doručení této zásilky vyrozuměn,
tak den 5. 2. 2004 (čtvrtek) je dnem doručení této písemnosti, a to i v případě, kdy se adresát
o uložení nedozvěděl. Fikce doručení tak nastává i v případě, že adresát si písemnost
vyzvedne až v následujících dnech, v tomto případě po dni 5. 2. 2004.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti
zopakoval své námitky uvedené již v žalobě, tj. že podle jeho názoru §24 odst. 2 správního
řádu upravuje doručování písemností do vlastních rukou za situace, kdy se adresát písemnosti
vyhýbá jejímu doručení, resp. pokud ke vyzvednutí písemnosti vůbec nedojde. Stěžovatel
je toho názoru, že daná právní fikce doručení slouží k tomu, aby bylo možno písemnost
považovat za doručenou, i když ve skutečnosti k jejímu doručení nedošlo. V případě
stěžovatele však písemnost doručena byla, a to 10. nebo 11. 2. 2004, kdy si ji vyzvedl.
Protože stěžovatel si vyzvedl písemnost nejdříve v den, kdy zahájil správní řízení Městský
úřad v Kaplici, tak ve smyslu §80 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny měl pravomoc
provést řízení právě a jenom Městský úřad v Kaplici, nikoliv ČIŽP. Stěžovatel dále zdůraznil,
že §24 odst. 2 správního řádu považuje poslední den lhůty pro uložení písemnosti za den
doručení písemnosti, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Stěžovatel se však o uložení
dozvěděl a písemnost převzal ve lhůtě, kterou mu v poučení o uložení zásilky pošta stanovila.
Nerespektovala-li pošta příslušné ustanovení správního řádu nebo dokonce použil-li správní
orgán nesprávný způsob doručování písemnosti tím, že při odesílání zásilky neupozornil
doručující subjekt o pouze třídenní lhůtě uložení písemnosti, nemůže být stěžovatel stíhán
za chyby třetích osob. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný poukázal na to , že stěžovatel nerozlišuje
dvě rozdílné doby, a to úložní dobu podle poštovního řádu, která pla tí pro vyzvedávání zásilek,
jež se nepodařilo adresátům doručit, a třídenní lhůtu pro vznik fikce doručení podle §24 odst. 2
správního řádu. Takové náhradní doručení uložením písemnosti v místně příslušné provozovně
držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu je samozře jmě možné pouze za podmínky,
že adresát písemnosti se v místě doručování zdržuje. Stěžovatel v žádné ze svých písemností
naplnění této podmínky nerozporoval.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že prvním procesním úkonem,
který vůči stěžovateli učinil Městský úřad v Kaplici, bylo vydání příkazu ze dne 9. 2. 2004,
č. j. 14/04-ŽP/Ho, který byl stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 10. 2. 2004. Ze strany
ČIŽP bylo prvním procesním úkonem vůči stěžovateli oznámení o zahájení správního řízení
o uložení pokuty podle §88 odst. 1 písm. a) a i) zákona o ochraně přírody a krajiny ze dne
29. 1. 2004, č. j. 02/OP/696/04Ko68. Toto oznámení bylo stěžovateli doručováno zásilkou
určenou do vlastních rukou. Protože stěžovatel nebyl zastižen, byla zásilka uložena v místně
příslušné provozovně držitele poštovní licence dne 2. 2. 2004, o čemž byl stěžovatel běžným
způsobem vyrozuměn. Dne 10. 2. 2004 si stěžovatel zásilku vyzvedl.
Podle §24 odst. 2 správního řádu nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost
v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta
o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů
od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním hodnocením provedeným
krajským soudem, tj. že oznámení ČIŽP se má za doručené dne 5. 2. 2004 (čtvrtek),
neboť v tento den nastala tzv. fikce doručení ve smyslu §24 odst. 2 správního řádu.
Podle citovaného ustanovení dojde k náhradnímu doručení (fikce doručení) u písemností
zasílaných do vlastních rukou při splnění několika podmínek. Musí být doručováno na místo,
kde se adresát písemnosti zdržuje, adresát není v době doručování zastižen, zásilka
musí být uložena v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního
úřadu, adresát musí být o uložení vyrozuměn a musí uběhnout třídenní lhůta, během
které si adresát zásilku nevyzvedne. Všechny tyto skutečnosti v případě oznámení ČIŽP
u stěžovatele nastaly; stěžovatel jejich existenci ostatně ani nerozporoval. Stěžovatelův názor,
že fikce doručení nastává pouze v případě, že stěžovatel si zásilku vůbec nevyzvedne,
považuje Nejvyšší správní soud za nesprávný, neboť citované ustanovení správního řádu
spojuje vznik dané fikce s marným uplynutím třídenní lhůty, během které nedojde
k vyzvednutí zásilky, nikoli s nevyzvednutím si zásilky vůbec. Fikce doručení tak nastává
i v případě, že adresát si písemnost vyzvedne až v následujících dnech po uplynutí lhůty
podle §24 odst. 2 správního řádu (zde po 5. 2. 2004).
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu dohadu o tom, že pošta
nerespektovala příslušné ustanovení správního řádu nebo že správní orgán použil nesprávný
způsob doručování písemnosti, když při odesílání zásilky neupozornil doručující subjekt
o pouze třídenní lhůtě uložení písemnosti, což mělo mít pro stěžovatele nepříznivé důsledky.
Provozovatel poštovních služeb je při poskytování a provozování poštovních služeb vázán
zákonem 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákonem
o poštovních službách). Způsob, jakým je s poštovními zásilkami zacházeno, je tak upraven
samostatně, bez provázanosti na procesní předpisy, tedy i správní řád, v nichž je řešena otázka
doručování písemností vydávaných a zasílaných podle těchto předpisů. Provozovatel
poštovních služeb proto není ani povinen poučovat adresáty zásilek o režimu doručování
odpovídající jednotlivým procesním předpisům. Tuto povinnost má pouze ve vztahu
k právům a povinnostem uloženým provozovatelům poštovních služeb zákonem o poštovních
službách. Na druhou stranu však ani správní orgán (jakož třeba i soudy) není oprávněn
určovat, jak má provozovatel poštovní služby se zásilkou zacházet – zde po jak dlouhou dobu
měl zásilku mít uloženou a jak měl stěžovatele poučit – neboť by tak jednal nad rámec
zákonem stanovených kompetencí.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán
žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšným žalobcům (stěžovatelům) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu