ECLI:CZ:NSS:2006:4.AS.85.2006
sp. zn. 4 As 85/2006 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
G. B., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12,
proti žalované: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 27, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2006, č. j. 15 Ca 133/2006 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 26. 5. 2006, č. j. SCPP-47/UL-OPK-UL-SV-23-2006,
byla žalobkyně podle §124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zajištěna za účelem správního vyhoštění. V odůvodnění rozhodnutí
žalovaná uvedla, že dne 26. 5. 2006 bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění
z území České republiky. Do ČR žalobkyně přicestovala dne 19. 5. 2006 na svůj cestovní
doklad s turistickým vízem s platností do 30. 5. 2006. Tento cestovní doklad
byl však žalobkyni v Praze odcizen. Dne 24. 5. 2006 žalobkyně mimo hraniční přechod
překročila státní hranice z České republiky do Spolkové republiky Německo, odkud byla dne
25. 5. 2006 předána zpět. Žalovaná konstatovala, že není známa totožnost žalobkyně,
neboť tato nevlastní žádný cestovní doklad, a že žalobkyně nemá dostatek finančních
prostředků potřebných k vycestování z České republiky. Z toho důvodu shledala žalovaná
nebezpečí, že by žalobkyně z území České republiky nevycestovala a svým dalším
protiprávním jednáním by mohla ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná
tak dospěla k závěru, že u žalobkyně jsou dány důvody k zajištění za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že byla napadeným
rozhodnutím zkrácena na svých právech. Konstatovala, že ze zjištěného stavu věci
a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že existuje nebezpečí, že by žalobkyně
mohla ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit
či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Skutečnosti uvedené žalovanou nemohou
zakládat důvodnou obavu z maření výkonu rozhodnutí. Žalobkyně se domnívala,
že k zajištění cizince by mělo být přistoupeno pouze v případě, že již v minulosti hrubým
způsobem porušil zákon o pobytu cizinců. Zajištění za účelem správního vyhoštění
je podle žalobkyně koncipováno jako mimořádné opatření k zabránění recidivě v porušování
povinností cizince na území České republiky. Žalobkyně uvedla, že na území České republiky
nikdy nebyla, pobytový režim neporušila, ani se nedopustila trestných činů,
pro které by mohla být zařazena do seznamu nežádoucích osob. Z dřívějšího chování
žalobkyně tak nelze dovodit obavu, že by mohla mařit výkon správního vyhoštění.
Žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 4 Azs 234/2005 – 59, a č. j. 4 Azs 235/2005 – 60. Žalobkyně zdůraznila, že zajištění
představuje velký zásah do osobních svobod jedince, proto je třeba podmínky uvozené
deklaratorním výčtem v §124 zákona o pobytu cizinců vykládat restriktivně. Nedostatek
prostředků označila žalobkyně za absurdní důvod pro zajištění cizince a podotkla, že žalované
nic nebrání vykonat vyhoštění a uhradit náklady s tím spojené i v případě, že k zajištění
cizince nedojde. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 9. 2006,
č. j. 15 Ca 133/2006 – 28, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně přicestovala do České
republiky poprvé, a proto skutečnost, že během přechodného pobytu vstoupila mimo hraniční
přechod na území Spolkové republiky Německo, pobývala na jejím území bez cestovního
dokladu, není známa její totožnost a nemá dostatek finančních prostředků, nelze považovat
za jednání uvedené v §119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) bod 6 anebo 7 zákona o pobytu
cizinců, jehož by se dopustila v minulosti. Nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění však může být podle názoru krajského soudu dáno i jinými skutečnostmi,
pokud jsou alespoň tak závažné jako jednání uvedená v §119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b)
bod 6 anebo 7 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud konstatoval, že tato situace nastala
v případě žalobkyně, která obdržela turistické vízum, jež ji opravňovalo k přechodnému
pobytu na území České republiky. Žalobkyně v rozporu s §103 písm. j) zákona o pobytu
cizinců neohlásila odcizení cestovního dokladu a především bez cestovního dokladu vstoupila
mimo hraniční přechod na území Spolkové republiky Německo, čímž se dopustila jednání
uvedeného v §119 odst. 1 písm. b) bod 7 zákona o pobytu cizinců, za což jí bylo uloženo
správní vyhoštění na dva roky. Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně zneužila možnosti
oprávněného pobytu na území České republiky a bez cestovního dokladu se pokusila
mimo hraniční přechod překročit hranice dalšího státu, přičemž takový postup vzbuzuje
obavu, že žalobkyně nebude rozhodnutí o správním vyhoštění respektovat a bude zde nadále
nelegálně pobývat za účelem opětovného pokusu o vstup do jiné země.
V těchto skutečnostech shledal krajský soud nebezpečí, že žalobkyně zmaří nebo ztíží výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle krajského soudu žalovaná nepřekročila zákonem
stanovené meze správního uvážení, ani je nezneužila. S ohledem na tyto skutečnosti krajský
soud žalobu v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž s odkazem na zmíněná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu namítala, že skutečnosti odůvodňující nebezpečí, že cizinec
bude mařit výkon správního rozhodnutí, zřetelně míří na případy, kdy cizinec v minulosti
hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců. Podle stěžovatelky tak nelze za relevantní
považovat ta jednání, pro která bylo uloženo správní vyhoštění, jehož realizace
má být umístěním v zařízení pro zajištění cizinců zajištěna. Stěžovatelka konstatovala,
že se nikdy žádného nezákonného jednání nedopustila, a to ani jednání uvedeného ve výčtu
ustanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani jednání podobně závažného.
Stěžovatelka proto shledala rozpor mezi tvrzeními a závěry krajského soudu. Stěžovatelka
dále zdůraznila, že krajský soud z jednoho pokusu stěžovatelky o ilegální přechod
do Spolkové republiky Německo dovodil, že se o to pokusí i podruhé. V tomto stěžovatelka
spatřovala presumpci viny neslučitelnou s hodnotami právního státu. Podle názoru
stěžovatelky představuje zajištění velký zásah do osobních svobod každého cizince,
proto je nutno podmínky pro jeho uskutečnění vykládat vždy restriktivně, nikoliv rozšiřujícím
způsobem, jak učinil krajský soud. Stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Na žádost stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
17. 10. 2006, č. j. 15 Ca 133/2006 – 44, osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala skutkový stav, poukázala
na azylové řízení vedené na žádost stěžovatelky a konstatovala, že dne 15. 11. 2006
bude stěžovatelka z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro zajištění propuštěna a předána Odboru
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla dne
24. 5. 2006 zadržena policií Spolkové republiky Německo v prostoru obce S. u silnice
vedoucí do B. S., dne 25. 5. 2006 byla předána do České republiky. Dne 26. 5. 2006 žalovaná
stěžovatelce oznámila zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění na základě
skutečnosti, že stěžovatelka překročila státní hranice z České republiky do Spolkové
republiky Německo mimo hraniční přechod. Z protokolu o vyjádření stěžovatelky ze dne 26.
5. 2006 Nejvyšší správní soud podává, že stěžovatelka přicestovala do České republiky
letecky dne 19. 5. 2006 na svůj platný cestovní doklad opatřený turistickým vízem s platností
od 19. 5. 2006 do 30. 5. 2006 s délkou pobytu 15 dnů. Asi 5. den pobytu byl stěžovatelce v P.
v tramvaji cestovní doklad odcizen. Stěžovatelka tuto skutečnost nenahlásila, protože se
domnívala, že ji mají v počítači a nic se jí nestane. Následně si stěžovatelka udělala výlet do
H., šla se projít do lesa, kde ji po určité době zadržela německá policie. Rozhodnutím
žalované ze dne 26. 5. 2006, č. j. SCPP-47/UL-OPK-UL-SV-23-2006, bylo stěžovatelce
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 7 zákona o pobytu cizinců za
popsané překročení státní hranice do Spolkové republiky Německo mimo hraniční přechod.
Stěžovatelka se vzdala práva na odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit
cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění,
je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit
veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména je-li zjištěno, že cizinec se v minulosti dopustil jednání uvedeného v §119 odst. 1
písm. a) nebo písm. b) bodu 6 anebo 7, je evidován v evidenci nežádoucích osob (§154).
Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 7 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze
cizinci umožnit vstup na území, až na 5 let, překročí-li cizinec státní hranice mimo hraniční
přechod.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že i když z vyjádření žalované ke kasační
stížnosti vyplývá, že zajištění stěžovatelky bylo ukončeno dne 15. 11. 2006, nezbavuje
tato skutečnost povinnost soudu ve věci meritorně rozhodnout, neboť pravomocné rozhodnutí
stále existuje, může být nezákonné z důvodu namítaných v žalobě, případně v kasační
stížnosti, a přezkoumání takového rozhodnutí nelze odmítnout, neboť takový postup
by představoval odepření práva na soudní ochranu (článek 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod – shodně též rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, č. j. 7 Azs 101/2005 – 46).
Nejvyšší správní soud dále poukazuje i na zásadu uvedenou v nálezu Ústavního soudu
III. ÚS 153/97, podle níž je jedním z esenciálních znaků právního státu princip přiměřenosti,
který předpokládá, že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí
svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představují veřejný zájem
na těchto opatřeních.
Je nesporné, že institut zajištění cizince je opatřením omezujícím svobodu cizince
a bylo tedy třeba posoudit, zda situace, v níž se stěžovatelka nacházela, byla způsobilá vyvolat
nutnost toto opatření, tedy její zajištění, realizovat.
Nejvyšší správní soud se v posuzované věci ztotožnil s právními závěry vyjádřenými
jak v rozhodnutí správního orgánu, tak následně i v rozsudku krajského soudu.
Lze souhlasit se závěrem, že ustanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí
deklaratorní výčet skutečností odůvodňujících nebezpečí, že cizinec bude v budoucnu mařit
výkon správního rozhodnutí nebo narušovat veřejný pořádek na území České republiky,
zřetelně míří na případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu
cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob,
nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačních systémů smluvních států. Nicméně
hrubé porušení zákona o pobytu cizinců v minulosti uvádí ustanovení §124 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ve svém deklaratorním výčtu pouze jako jednu ze skutečností, která svědčí
o nebezpečí, že cizinec bude mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Takové nebezpečení tedy může být dáno i jinými skutečnostmi, pokud jsou alespoň
tak závažné jako jednání uvedená v §119 odst. 1 písm. a) nebo b) bodu 6 nebo 7 zákona
o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato situace v projednávané věci
nastala.
Poukazuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ve věcech 4 Azs 234/2005 a 4 Azs 235/2005, nutno konstatovat, že závěry učiněné
v odůvodnění těchto rozsudků vycházely z jiného skutkového stavu. Ve věci 4 Azs 234/2005
bylo cizince doručeno sdělení o správním vyhoštění v situaci, kdy vstoupila poprvé na území
České republiky mimo hraniční přechod a na tomto území pobývala bez cestovního dokladu
a platného víza.
V nyní posuzované věci je skutkový stav jiný, neboť cizinka (stěžovatelka) vstoupila
sice na území České republiky s platným cestovním dokladem a vízem, avšak pozdější
odcizení těchto dokladů nenahlásila na příslušné orgány a navíc překročila státní hranici
do SRN mimo hraničních přechod, kde byla zadržena u obce S. ve směru na B.S. a odtud
vrácena policií zpět do ČR.
Nejvyšší správní soud má za to, že intenzita takového skutku již vyvolává vyšší
společenskou nebezpečnost způsobující možnost realizace zajištění cizinky. Navíc nutno
připomenout, že stěžovatelka se o překročení státních hranic do SRN mimo hraniční přechod
vůbec v žalobě nezmínila a rovněž její tvrzení, že „si udělala výlet do H., šla se projít do lesa,
kde jí po určité době zadržela německá policie“, muselo vzbudit u správního orgánu
rozhodujícího o zajištění pochybnosti o dalším chování a úmyslech stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že soud v jejím případě
uplatňuje jakousi presumpci viny neslučitelnou s hodnotami právního státu. Skutečnost,
že soud maření výkonu správního vyhoštění odůvodnil ilegálním přechodem do SRN,
nelze považovat za presumpci viny, ale za důvodnou obavu, že by se stěžovatelka mohla
ilegálního přechodu státních hranic dopustit opětovně. Nejvyšší správní soud má za to,
že v situaci, která před správním orgánem v případě stěžovatelky nastala, mohl tento orgán
obavu z maření výkonu správního vyhoštění dovodit. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá,
že skutečnost, že stěžovatelka, která přicestovala do České republiky s platným cestovním
dokladem a vízem, nenahlásila pozdější odcizení těchto dokladů na území ČR,
a poté překročila státní hranici do SRN mimo hraniční přechod, kdy po svém zadržení
na území SRN byla vrácena zpět do České republiky, při současném doručení sdělení
o zahájení řízení o správním vyhoštění), je důvodem pro zajištění cizince podle §124 odst. 1
zákona č. 326/1995 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť může vzbudit důvodnou obavu z maření
a nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud
má dále za to, že zajištění stěžovatelky omezující její osobní svobodu bylo v dané situaci
přiměřené veřejnému zájmu na provedení výkonu správního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud tedy se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť stěžovatelka
s kasační stížností nebyla úspěšná a žalovaná náklady řízení o kasační stížnosti nepožadovala
(§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu