ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.53.2006
sp. zn. 4 Azs 53/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: M. S.,
zast. Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
9. 12. 2004, č. j. 47 Az 1016/2003 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyně stěžovatele, Mgr. Jekatěriny Sochorové, advokátky,
se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 10. 10. 2003, č. j. OAM-4697/VL-20-04-2003.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížností stěžovatel požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnost
a o ustanovení tlumočníka.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel namítal
porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu a §12 a 19 zákona
o azylu. Uvedl, že v Moldavsku mu hrozí odsouzení, resp. mučení, nelidské a ponižující
zacházení a namítal, že správní orgán nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Dále uvedl, že zpráva, ze které správní orgán vycházel, nepopisovala situaci ve vojenské
správě, která je jeho největším problémem. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 47 Az 1016/2003 - 29, byla žaloba zamítnuta. Krajský soud dospěl, obdobně
jako žalovaný správní orgán, k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů
upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv
a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů (§12 zákona o azylu). Uvedl, že žalovaný vycházel z objektivních informací o vlasti
stěžovatele a neshledal tak žádných pochybení správního orgánu a porušení stěžovatelem
označených ustanovení správního řádu. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává porušení ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). K tomu uvádí, že „krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem, a že shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů
v projednání věci u Krajského soudu v Praze, kdy uvedený soud podle názoru stěžovatele
projednal věc v rozporu se zákonem o azylu“. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zdůvodnil tím, že současný stav řízení mu může přivodit značnou újmu
na jeho právech. Současně uvedl, že má reálnou obavu z opuštění České republiky,
neboť mu v zemi původu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů
(z jakých nespecifikoval). Požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti a tlumočníka. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení
shora napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 47 Az 1016/2003 - 47,
byla stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně - Mgr. Jekatěrina
Sochorová, advokátka, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele následně zaslala Krajskému soudu v Praze sdělení,
ve kterém zejména uvádí, že pokus o navázání komunikace se stěžovatelem byl neúspěšný,
a ztotožňuje se s podanou kasační stížností. Požádala o přiznání nákladů a odměny za právní
zastoupení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyjádřil souhlas se závěry
soudu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost, přičemž doplnil, že neshledal
důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumával v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 a) až d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Praze Nejvyšší správní soud
neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
počítajícího s tím, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést,
že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného
písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá
na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti
s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
neshledal.
Důvody uvedené pod písm. c) v souzené věci nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel
nebrojí proti zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě
bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce a Nejvyšší správní
soud se proto nezabýval ani jejich významem.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu obsahu posledního písmene cit. zákonného
ustanovení, tj. písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně jmenovaný důvod,
tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující,
tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani takto vymezené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit
azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové
zákonodárství České republiky přitom, a to i v kontextu právních úprav azylu
v jiných demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou
ochranu před výše uvedeným nebezpečím.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 17. 9. 2003 a z protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
22. 9. 2003) Nejvyšší správní soud ve vztahu k souzené věci zjistil, že stěžovatel jako důvod
opuštění země původu v žádosti o azyl v průběhu azylového řízení uváděl, že mu hrozí
trest odnětí svobody za manko na vojenském materiálu. Stejně tak však z obsahu
spisu vyplynulo, že za tento čin nebyl ani obviněn a z Moldavska do České republiky odešel
až po více než roce od skončení vojenské služby, při níž došlo k označenému deficitu
na vojenském materiálu. Z protokolu přitom vyplynulo, že žádné jiné (azylově relevantní)
problémy stěžovatel neměl. Na závěr protokolu k pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti
tlumočníka), souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Stěžovatelem uváděné problémy nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem
o azylu, pamatujícího na pronásledování v zemi původu či na odůvodněný strach
před takovým pronásledováním.
Stěžovatel zejména obecně uváděl, že krajský soud posoudil věc v rozporu s právním
řádem, resp. zákonem o azylu a shledává vážná pochybení všech orgánů účastnících
se projednání jeho věci. Nejvyšší správní soud přezkoumal soudem učiněné závěry,
avšak neshledal jakýkoliv rozpor s právním řádem, a s učiněnými závěry se zcela ztotožňuje.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal ani žádných jiných pochybení, ať již na úrovni
žalovaného správního orgánu, či krajského soudu, které by způsobovaly nezákonnost
jejich rozhodnutí, a ani pochybení v řízení, která jejich vydání předcházela. Nelze odhlédnout
ani od obecnosti stěžovatelových tvrzení, uvedených v kasační stížnosti. Stěžovatel neuvedl
nic natolik konkrétního, co by svědčilo o důvodnosti podané kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud tak neshledal žádného porušení zákona, ať již ze strany žalovaného správního
orgánu, či Krajského soudu v Praze, jak tvrdil stěžovatel. Oba tyto orgány postupovaly
v souladu se zákonem. V námitkách, ve kterých stěžovatel brojil proti postupu orgánů
v souzené věci a dovozoval porušení zákona o azylu, tak Nejvyšší správní soud stěžovateli
nemohl přisvědčit.
Nejvyšší správní soud dodává, že podle jeho zjištění jsou v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn správně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Nelze tedy přisvědčit tvrzení
stěžovatele, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, stejně jako tvrzení, že daná věc
byla nesprávně právně posouzena.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že po přezkoumání námitek stěžovatele obsažených
v kasační stížnosti neshledal naplnění ani jednoho z uváděných stížnostních důvodů.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena
zástupkyně, soud se již pro nadbytečnost nezabýval žádostí o ustanovení tlumočníka. Potřeba
takového postupu nebyla shledána důvodnou též proto, že Nejvyšší správní soud v souladu
s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez jednání, takže nutnost ustanovení tlumočníka
tím odpadla. Navíc stěžovatel komunikoval se soudem vždy v českém jazyce (viz česky psaná
žaloba i kasační stížnost).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Jekatěrina Sochorová,
byla ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti
na §120 s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu,
a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
za dva úkony právní služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 b), d), ve spojení s §9 odst. 3 písm. f)
cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu