ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.28.2007:103
sp. zn. 1 As 28/2007 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce
MU-STATE s. r. o., se sídlem Žerotínova 1114, Vsetín, zastoupeného JUDr. Ladislavem
Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalovanému Krajskému
úřadu Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti Zlínského kraje,
se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2005,
č. 650/2005, č. j. KUZL 24333/2005-DOP/Ax/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007, č. j. 29 Ca 46/2006 - 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007, č. j. 29 Ca 46/2006 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2005, č. j. KUZL 24333/2005-DOP/Ax/4,
a odmítnuta v části, kterou žalobce brojil proti výši náhrady za zřízení věcného břemene.
Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Zlína, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 2. 9. 2005,
č. j. MMZL 5215/2005.
Tímto rozhodnutím správní orgán zřídil věcné břemeno k pozemku parc. č. 1334/9
v k. ú. Z. podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a založil
tak povinnost vlastníka uvedeného pozemku, pana RNDr. M. U., aby strpěl na pozemku část
stavby silnice III/49016. Na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 10. 4. 2002,
uzavřené mezi jmenovaným a žalobcem, je na listu vlastnictví zapsáno omezení vlastnického
práva zástavním právem smluvním. Žalobce se proto stal účastníkem řízení o zřízení věcného
břemene k označenému pozemku. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene bylo vydáno na
žádost Zlínského kraje za který jednal Odbor ekonomický Krajského úřadu Zlínského kraje;
ten je vlastníkem stavby předmětné silnice.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že otázka určení způsobu a výše náhrady
je otázkou soukromého práva a odkázal v tomto ohledu na závěry usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 - 50; podle něho přezkum
rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění náleží
do pravomoci správních soudů, avšak rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady
je již rozhodnutím ve věci soukromého práva; v této části soud proto žalobu odmítl.
K žalobcovým námitkám zpochybňujícím oprávnění zřízení věcného břemene
nezbytného pro výkon vlastnického práva ke stavbě soud uvedl, že sám vlastník (pozn. soudu:
RNDr. U. – též jediný jednatel žalobce) v dopise ze dne 10. 9. 2003 adresovaném Krajskému
úřadu Zlínského kraje uvedl, že připouští možnost prodeje pozemku, avšak za kupní cenu
3000 Kč za 1 m
2
; zástavní právo váznoucí na něm má totiž hodnotu 30 mil. Kč. Navrhoval
rovněž i další finanční kompenzace. V odpovědi (dopise ze dne 21. 10. 2003) na jeho nabídky
uvedl Krajský úřad, že částkou 242 880 Kč lze akceptovat kupní cenu stanovenou platnými
právními předpisy; vlastník stavby silnice dodal znalecký posudek ze dne 4. 5. 2005 znalce
Ing. E. N., kterým byla oceněna jednorázová náhrada za zřízení věcného břemene. K posudku
p. U. uvedl, že jeho obsahem není řešena výše věcného břemene a žádal vypracování
znaleckého posudku reagující na cenu obvyklou (tržní). Soud uzavřel, že ze zmiňovaných
podkladů vyplývá, že vlastník silnice nabízel jako jedinou akceptovatelnou náhradu cenu,
stanovenou zmiňovaným znaleckým posudkem, zatímco vlastník pozemku požadoval cenu
mnohonásobně vyšší; pro velký rozpor o přiměřenosti ceny se nepodařilo dosáhnout
majetkoprávního vypořádání. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl.
Žalobce napadl rozsudek soudu kasační stížností, opírající se o důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a domáhal se jeho zrušení.
Zdůraznil, že nesouhlasí se závěrem soudu, podle něhož žalovaný doložil,
že se mu prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkového vypořádání s vlastníkem pozemku.
Krajským soudem byl totiž ze zjištěného skutkového stavu vyvozen nesprávný právní závěr.
Možnost zřízení věcného břemene na pozemku je podle §17 odst. 3 zákona
o pozemních komunikacích podmíněna neúspěchem vlastníka stavby se majetkoprávně
vypořádat s vlastníkem pozemku. Podmínkou tak je, že vlastník pozemku odmítá přistoupit
na majetkové vypořádání, protože nesouhlasí s cenou, kterou vlastník stavby nabízí.
Iniciátorem zřízení věcného břemene bývá tedy vlastník stavby - silnice zřízené na cizím
pozemku v případě, že vlastník pozemku na takový návrh nepřistoupí; tuto skutečnost
však musí navrhovatel prokázat a doložit. Iniciaci majetkového vypořádání však prokazatelně
vyvolával RNDr. U., tedy osoba od vlastníka stavby odlišná; vlastník stavby pouze odmítal
jeho návrhy na ocenění břemene jeho podle tržní hodnoty a naopak nikdy skutečnou výši jeho
hodnoty vlastníku pozemku nesdělil (ani dopisem ze dne 21. 10. 2003, ani nikdy později).
Nadto, soudem zmiňovaný znalecký posudek byl vypracován až 4. 5. 2005 a jeho účelem bylo
stanovení jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene.
Z korespondence mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku v žádném případě
nelze učinit závěr, že se stranám nepodařilo dosáhnout majetkového vypořádání
a že tento neúspěch jednání odůvodňuje zřízení věcného břemene. Navíc důkazní břemeno
k takovému závěru má zřizovatel věcného břemena. Soud tak učinil závěr,
pro který nemá oporu ve správním spise; navrhl proto rozsudek krajského soudu ke zrušení
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil úvahy stěžovatele za spekulativní
a motivované snahou navodit situaci, že vlastník pozemku měl vůli se dohodnout.
Tak tomu však nebylo. Upozornil rovněž na znalecký posudek ze dne 4. 10. 2004 znalce
Ing. N., který je rovněž součástí správního spisu, s ním byl vlastník pozemku seznámen a
který obsahoval stanovení ceny zmíněného pozemku pro účely jeho případného výkupu.
V dalším odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, avšak ze zcela odlišných důvodů, než které uvádí stěžovatel.
Podle §109 odst. 3 je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí,
bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.; ke zmíněným pochybením či vadám přihlíží soud ex officio.
Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel především z usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, ze dne 8. června 2007, č. j. Konf 4/2007 - 6, a z nové právní úpravy, na danou
věc se vztahující.
Dne 1. ledna 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), upravující podmínky
odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu
k pozemku nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva odpovídajícího
věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění
stanoveného zvláštním zákonem, poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení vlastnického
práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě,
jakož i zrušení odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému
břemenu k pozemku nebo ke stavbě a navrácení těchto práv jejich dosavadnímu nositeli
[§1 odst. 1 písm. a), b), c) cit. zákona].
Část sedmá cit. zákona pak upravuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem
v ustanovení §28 odst. 1 tak, že k řízení ve věci vyvlastnění, která má být projednána
v občanském soudním řízení – s poznámkou, že jde o §244 až 250l o. s. ř. – je v prvním
stupni příslušný krajský soud. Tato úprava tedy výslovně svěřuje projednání vyvlastnění
řízení před soudem v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř., upravující řízení
ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, v ustanoveních §244 až §250l.
V části osmé zákona č. 184/2006 Sb., obsahující společná, přechodná a závěrečná
ustanovení, §30 předepisuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v občanském
soudním řízení ve věcech vyvlastnění podle občanského soudního řádu. Jinou úpravu
v tomto ohledu zákon neobsahuje; to znamená, že počínaje dnem 1. 1. 2007 náleží
rozhodování v těchto věcech soudům v občanském soudním řízení, bez ohledu na to,
že sám vyvlastňovací akt byl vydán před tímto datem.
V souzeném případě bylo napadené rozhodnutí vydáno žalovaným
dne 12. prosince 2005. Žalobu proti němu podal žalobce dne 14. 2. 2006,
tedy ještě před účinností zmíněného zákona, jež pozměnil příslušnost soudů k rozhodování
o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě. Soud proto zvažoval,
zda se nová právní úprava vztahuje i na soudní řízení, zahájená podáním žaloby
před její účinností.
Předmětná novela zákona o vyvlastnění výslovně neřeší problematiku střetu staré
a nové úpravy ve vztahu k již běžícím řízením o žalobách proti rozhodnutím v těchto věcech.
V takovém případě je ovšem z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních
norem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03,
Sb. n. u. US, svazek č. 37, nález č. 80, str. 105, též www.judikatura.cz), tedy aplikace nových
procesních norem pro dříve započatá řízení, nutno dovodit, že v řízení bylo nutno pokračovat
dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.
Nejvyšší správní soud tedy učinil závěr, že řízení o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě, zahájená před účinností zákona o vyvlastnění
(tedy před 1. 1. 2007), dokončí soud, který bude po tomto datu rozhodovat, v občanském
soudním řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek (aniž by žalobu
odmítl postupem podle §46 odst. 4 s. ř. s.) a věc vrací krajskému soudu, který ji krátkou
cestou předá soudu věcně příslušnému k rozhodnutí.
Žalobu podal žalobce soudu příslušnému, v žalobním petitu jasně formuloval,
čeho se domáhá. Je-li z návrhu žalobce nepochybné, že věc již nespadá (pro změnu věcné
příslušnosti) k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu soudu pro věci správního
soudnictví, ale má o ní rozhodovat jiný senát téhož soudu podle občanského soudního řádu,
věc musí být krátkou cestou, interním neformálním postupem bez procesního rozhodování
předána příslušnému soudnímu oddělení k projednání a rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, ze dne 20. září 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8; obdobně rozsudek NSS ze dne
22. prosince 2004, č. j. 3 As 4/2004 - 44, Sb. NSS č. 1069/2007).
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O nákladech řízení bude rozhodovat soud v občanském soudním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu