ECLI:CZ:NSS:2007:2.AZS.75.2007:67
sp. zn. 2 Azs 75/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: K. K., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvu
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 14 Az 55/2005 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Andreje Perepečenova se u r č u je částkou 2400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 2. 2005, č. j. OAM
119/CU-06-P22-2004, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12, §13 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když
namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon. Pro tuto vytýkanou vadu měl
krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Dále stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů
rozhodnutí. Námitku, jež by spadala pod kasační důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. však dále nikde nespecifikuje.
Žalovaný podle stěžovatele pochybil tím, že při hodnocení situace cizinců v Rusku
nevycházel ze zpráv, které zmiňuje ve své kasační stížnosti. Z toho důvodu nebyl skutkový
stav přesně zjištěn. Zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR, zprávu Ministerstva zahraničí
USA či informace z databáze ČTK považuje stěžovatel za tendenční, neboť jde o zprávy
státní, které mohou být ovlivněny diplomatickými ohledy a politickými vlivy. Namísto toho
měl žalovaný vycházet ze zpráv nevládních organizací, které podle něj dokazují,
že by v Rusku byl terčem útoků pro svou národnost a že ruské státní orgány útoky tolerují.
To stěžovatel dokládá citacemi ze zpráv několika neziskových organizací, zabývajících
se monitorováním stavu lidských práv v Rusku.
Další pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že mu byla soudem doručena výzva
v českém jazyce. Český jazyk přitom stěžovatel neovládá na dostatečné úrovni. Tím byla
podle něj porušena zásada procesní rovnosti účastníků.
Konečně stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil §45 s. ř. s. tím, že zaslal správní spis
žalovanému 4. 6. 2007, tedy ještě předtím, než byl rozsudek doručen stěžovateli. Proto
nemohl stěžovatel plně využít práva na nahlížení do spisu, čímž byla porušena jeho procesní
práva.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 14 Az 55/2005 ze dne 30. 4. 2007 a vrácení věci uvedenému soudu
k dalšímu řízení (poznámka NSS: stěžovatel zjevně zaměnil Krajský soud v Ústí nad Labem).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto rozsudku může jít o přijatelnou kasační stížnost mimo jiné v případech,
kdy se tato dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud v daném případě dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť kasační námitka, podle které krajský soud porušil §45 s.ř.s. tím, že zaslal
správní spis žalovanému 4. 6. 2007, tedy ještě předtím, než byl rozsudek doručen stěžovateli,
nebyla ještě zdejším soudem řešena. Důvodnost kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud
přezkoumal v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
Kasační stížnost však není důvodná.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech a že soud
nevyhodnotil všechny důkazy, připomíná Nejvyšší správní soud, že se otázkou takto
zdůvodněné kasační stížnosti již dostatečně zabýval např. ve svém rozsudku ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. 4 As 56/2003 (publikováno na www.nssoud.cz), kde uvedl: „Namítá-li
stěžovatelka nedostatečné zjištění skutkového stavu a dále to, že ze zjištěných skutečností byly
vyvozeny nesprávné závěry, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že rozsah a způsob zjišťování
důkazů pro rozhodnutí ve správním řízení podle §32 správního řádu určuje správní orgán,
přičemž není návrhy účastníků vázán. Je však povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci
a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo
v neprospěch těchto účastníků. Ačkoliv tedy musí účastníkům řízení umožnit navrhovat důkazy
na podporu svých tvrzení a v rámci „práva na spravedlivý proces“ je i provést, provedení
navržených důkazů není povinen učinit, pokud by takovéto důkazy nemohly přinést nic
nového, či pokud by nemohly mít k věci vztah, čímž není požadavek na spravedlivý proces
dotčen...“ A dále pak: „Pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč v souladu se správním spisem soud shledal zjištění skutkového stavu žalovaným za úplné
a spolehlivé, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, a z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatelky v žalobě, potom není důvodná námitka, že skutková podstata, z níž
správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.“
Co se týče samotné námitky, že měl správní orgán vycházet i ze zpráv nevládních
organizací, upozorňuje zdejší soud, že tuto námitku uplatňuje stěžovatel poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv mu nic nebránilo uplatnit ji v řízení před krajským soudem či před správním
orgánem. Jde tak o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Přesto Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že zprávy novějšího data v řízení ani použity být nemohly. Zprávy
Ministerstva zahraničí ČR, Ministerstva zahraničí USA a ČTK pak ve své ustálené judikatuře
akceptuje jako důkazní prostředek (srov. inter alia rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 Azs 200/2005, dostupné na www.nssoud.cz) a nepovažuje
je za tendenční, neobjektivní či politicky motivované. Správní orgány z takovýchto zpráv
vycházejí ve většině případů a krajské soudy ani Nejvyšší správní soud dosud neměly důvod
jejich kredibilitu zpochybnit. I sám stěžovatel ve své žalobě citoval na podporu svých tvrzení
pasáž ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA. Je ostatně vhodné poznamenat, že i tyto
zprávy byly k situaci v Rusku kritické a stěžovatelem citované zprávy nevládních organizací
se od nich zásadním způsobem nelišily.
K stěžovatelově námitce, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné také
díky vadě řízení, spočívající ve vedení řízení o žalobě v jazyce, jemuž dobře nerozumí, zdejší
soud konstatuje, že i tuto otázku Nejvyšší správní soud opakovaně řešil, a proto odkazuje
např. na svůj rozsudek ze dne ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 6 Azs 380/2004: „Povinnost
ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou
bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí
být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, soud tedy aktivně nezjišťuje, zda jsou
naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.“ Jak je přitom zjevné ze spisu, podal
stěžovatel osobně žalobu v českém jazyce, přičemž šlo o podání slohově poměrně zdařilé
a gramaticky téměř bezchybné. V žalobě měl stěžovatel bezpochyby možnost požádat
o přidělení tlumočníka, avšak neučinil tak. Ani v dalším průběhu řízení nedal stěžovatel nijak
najevo, že by nebyl schopen vést řízení v českém jazyce a že by vyžadoval tlumočníka.
Krajský soud tedy nepochybil, když aktivně nezjišťoval, zda jsou splněny podmínky
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.
Poslední námitka poukazuje na porušení práva nahlížet do spisu. Rozsudek krajského
soudu ze dne 30. 4. 2007 byl po vyhotovení zaslán účastníkům řízení. Žalovanému byl
doručen dne 6. 6. 2007, a to spolu se správním spisem. Stěžovateli bylo doručováno na adresu
pobytového střediska, kam byl rozsudek doručen rovněž dne 6. 6. 2007, avšak protože
stěžovatel v té době pobýval jinde, byl mu rozsudek doručen až 3. 7. 2007. Postup krajského
soudu byl podle názoru zdejšího soudu v souladu se zákonem a stěžovatelovo právo na
nahlížení do spisu podle §45 s. ř. s. porušeno nebylo. To, že byl po vyhotovení rozsudku a
zároveň s jeho odesláním vrácen správnímu orgánu správní spis, je běžnou praxí soudů, která
právo na nahlížení do spisu neporušuje. Do vyhotovení rozsudku mohl stěžovatel do spisu u
krajského soudu nahlédnout. Po vrácení správního spisu do něj mohl nahlédnout u
žalovaného. Pokud stěžovatel považoval kasační stížnost za neúplnou, mohl ji později za
pomoci advokáta, který mu byl ustanoven, doplnit. Případné výlohy spojené s nahlížením do
spisu by přitom nenesl stěžovatel nýbrž stát. Této možnosti stěžovatel nevyužil a je tedy
zřejmé, že svou kasační stížnost považuje za dostatečně zdařilou. Navíc je třeba podotknout,
že ze spisu nevyplývá, že by se stěžovatel nahlédnout do spisu skutečně pokusil. To stěžovatel
ani netvrdí. Zdejší soud tedy nemá za to, že by vrácení spisu negativně ovlivnilo sepsání
kasační stížnosti stěžovatelem. Tato námitka tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud zhodnotil relevantní kasační námitky jako nedůvodné, a protože
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá podle §60 odst. 1
(§120 s. ř. s.) právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak náklady řízení
přesahující běžnou úřední činnost nevznikly; proto soud vyslovil, že se mu náhrada nákladů
řízení nepřiznává. Stěžovateli byl zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
Mgr. Andrej Perepečenov; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 2100 Kč
za jeden úkon právní služby (převzetí věci) a 1 x 300 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2400 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu