ECLI:CZ:NSS:2007:3.ADS.78.2007:49
sp. zn. 3 Ads 78/2007 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
Mgr. P. S., zast. JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové
nám. 34, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová
25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad
2/2006 – 31, ze dne 15. 5. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 16. 9. 2005 rozhodla Okresní správa sociálního zabezpečení Ústí nad Labem
(dále jen „OSSZ“) podle §145b odst. 3 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), o zániku účasti žalobce na nemocenském
pojištění ke dni 30. 4. 2005 (č.j. 4/2005/26291/030/S/RPP). Žalobce zaplatil v zákonném
termínu a ve správné výši zálohu na pojistné na důchodové pojištění a pojistné
na nemocenské pojištění naposledy za měsíc duben 2005. Následující platby za měsíce květen
a červen byly uhrazeny v nesprávné (nižší) výši a byly v souladu s ust. §22a odst. 2 zákona
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“) užity přednostně na úhradu pojistného
na důchodové pojištění. Ani po provedení platby ve správné výši za měsíc červenec nebylo
uhrazeno pojistné za měsíc květen 2005 v plné výši, OSSZ proto rozhodla o zániku účasti
žalobce na nemocenském pojištění.
Podané odvolání Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne
8. 11. 2005, č.j. 3405/6003/0187/2005/JTU, zamítla a napadené rozhodnutí OSSZ potvrdila.
Od měsíce května 2005 byl žalobce (na základě podaného přehledu o příjmech a výdajích
za rok 2004) povinen platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění ve výši 1192 Kč
a na nemocenské pojištění ve výši 178 Kč, tj. celkem 1370 Kč. V souladu s §22a odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb. byla platba ze dne 10. 5. 2005 ve výši 1146 Kč umístěna na zálohu
na pojistné na důchodové pojištění za měsíc květen; platba ze dne 10. 6. 2005 opět pouze
ve výši 1146 Kč v částce 46 Kč do předpisu zálohy na pojistné na důchodové pojištění
za měsíc květen a v částce 1100 Kč na zálohu na pojistné na důchodové pojištění za měsíc
červen 2005; platba ze dne 11. 7. 2005 ve výši 1370 Kč pak v částce 92 Kč do předpisu
zálohy na pojistné na důchodové pojištění za měsíc červen 2005, v částce 1192 Kč na běžnou
zálohu na pojistné na důchodové pojištění za měsíc červenec 2005 a ve zbývající částce 86 Kč
na dlužné pojistné na nemocenské pojištění za měsíc květen 2005.
Za měsíc květen tak bylo pojistné na nemocenské pojištění uhrazeno pouze v částce
86 Kč, a to až platbou ze dne 11. 7. 2005. Jelikož dlužné pojistné nebylo uhrazeno nejpozději
do 8. 8. 2005, zanikla žalobci účast na nemocenském pojištění ke dni 30. 4. 2005. Dle názoru
žalované byly splněny podmínky §145b odst. 3 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.
a prvoinstanční správní orgán správně postupoval při umísťování plateb v souladu s §22a
odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.
Žalovaný nepřisvědčil názoru žalobce, podle kterého nemohlo nemocenské pojištění
zaniknout, neboť jeho pracovní neschopnost vznikla dne 18. 6. 2005, tj. v době, kdy trvala
účast na nemocenském pojištění, a v důsledku pracovní neschopnosti pak nebyl žalobce
povinen platit zálohy na pojistné.
Při rozhodování o žalobě dospěl krajský soud k závěru, že OSSZ nepochybila, pokud
skutečné platby umísťovala podle priorit stanovených v §22a odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.
V odůvodnění svého rozhodnutí (dle názoru krajského soudu poněkud méně srozumitelném
než by bylo žádoucí) se žalovaná zmínila též o žalobcově argumentaci související s jeho
onemocněním počínajícím dnem 18. 6. 2005. Tuto zmínku shledal krajský soud poněkud
zavádějící a (byť to pro rozhodnutí věci nebylo podstatné) upřesnil, že pokud žalobce neměl
za měsíc bezprostředně předcházející jeho pracovní neschopnosti zcela zaplacené pojistné,
pak mu nemocenské nepochybně nenáleželo, i když při vzniku jeho pracovní neschopnosti
jeho účast na nemocenském pojištění ještě trvala [§145d odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.]. Opak by podle krajského soudu platil jedině v případě, že květnové pojistné by bylo
včas zaplaceno.
S názorem žalobce, že květnové dlužné pojistné mohl zaplatit ještě v termínu
do 18. 9. 2005 [tj. nejpozději do tří měsíců ode dne vzniku jeho pracovní neschopnosti,
jak praví poslední souvětí §145d odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.], se soud
neztotožnil. Uvedené zákonné souvětí podle něj nepředstavuje jakýsi „generální pardon“
pro všechny samostatně výdělečné osoby, a to v tom smyslu, že onemocní-li kdykoliv během
doby, po kterou jsou v prodlení s placením nemocenského pojistného, stačí aby dluh uhradily
do dalších tří měsíců a o nemocenské nepřijdou. Tento žalobcův výklad by podle mínění
soudu učinil zcela nepotřebným, ba nesmyslným úvod zmíněného zákonného ustanovení
(podle kterého náleží nemocenské jen tomu, kdo má zaplacené příslušné pojistné
včetně měsíce předcházejícího vzniku pracovní neschopnosti). Citované zákonné souvětí
je proto podle soudu nutno chápat v souvislosti s předcházejícím souvětím za středníkem,
tedy tak, že možnost dodatečného zaplacení nemocenského pojistného ve tříměsíční lhůtě
počínající vznikem pracovní neschopnosti se týká jen těch osob, jejichž pracovní neschopnost
nastala hned v tom měsíci, ve kterém jejich nemocenské pojištění teprve vzniklo. Jsou
tím tedy logicky pardonovány pouze ty osoby, které nově uzavřely nemocenské pojištění
a vzápětí poté onemocněly, aniž měly možnost zaplatit první pojistné. To se ovšem žalobce
netýká.
Závěr, že žalobci, jenž onemocněl v červnu 2005, nenáleží nemocenské, protože
za předcházející měsíc květen dlužil pojistné, podle soudu zároveň znamená, že nemohla
zaniknout žalobcova povinnost platit počínaje červencem 2005 příslušné zálohy pojistného.
Jeho červencová, resp. srpnová platba nebyla nedůvodná, žalobci nevznikl přeplatek
pojistného a zápočet těchto plateb na předcházející dluh, který provedla OSSZ, byl v souladu
se zákonem. Z uvedených důvodů Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Soud podle něj v odůvodnění rozsudku
správně uvedl, že účast stěžovatele v době vzniku pracovní neschopnosti trvala, v rozporu
s platnou právní úpravou však současně judikoval, že nemocenské stěžovateli nenáleží, neboť
na tento konkrétní případ nelze aplikovat poslední větu ustanovení §145d odst. 2 písm. b)
zákona č. 100/1988 Sb. Takový výklad považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Z textu
citované normy nelze podle stěžovatele po právu uzavřít, že nevyvratitelná právní domněnka
zaplacení zakotvená v poslední větě citovaného ustanovení se vztahuje výhradně na případy
nově uzavřených nemocenských pojištění.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že pro naplnění zákonných formálních
požadavků na rozhodnutí postačí, pokud je odůvodněno „poněkud méně srozumitelně,
než by bylo žádoucí“. S ohledem na §3 odst. 4 a §47 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení je rozhodnutí, pokud je poněkud méně srozumitelné, než by bylo
žádoucí, nezákonné, resp. nepřezkoumatelné, neboť nevyhovuje požadavkům kladeným
na ně citovanými zákonnými ustanoveními.
Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 1100 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §145b odst. 3 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. zaniká účast osoby samostatně
výdělečně činné na nemocenském pojištění posledním dnem kalendářního měsíce, na který
bezprostředně navazují tři kalendářní měsíce po sobě jdoucí, za které nebylo zaplaceno
splatné pojistné na nemocenské pojištění.
Podle §145d odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. náleží osobě samostatně výdělečně činné
nemocenské, pokud
a) osoba samostatně výdělečně činná nevykonává osobně po dobu pracovní neschopnosti
nebo karantény samostatnou výdělečnou činnost,
b) bylo zaplaceno pojistné za dobu účasti na nemocenském pojištění, z něhož je nárok
na nemocenské uplatněn, a to včetně kalendářního měsíce bezprostředně předcházejícího
kalendářnímu měsíci, v němž vznikla pracovní neschopnost (byla nařízena karanténa);
při vzniku pracovní neschopnosti (nařízení karantény) v kalendářním měsíci, ve kterém
vzniklo nemocenské pojištění osoby samostatně výdělečně činné, však musí být vždy
zaplaceno pojistné za tento kalendářní měsíc. Podmínka zaplacení pojistného je splněna,
pokud osoba samostatně výdělečně činná zaplatí pojistné nejpozději do tří měsíců ode dne
vzniku pracovní neschopnosti (nařízení karantény),
c) účast na nemocenském pojištění osob samostatně výdělečně činných trvala aspoň po dobu
tří měsíců bezprostředně předcházejících dni vzniku pracovní neschopnosti (nařízení
karantény); to však neplatí, vznikla-li účast na nemocenském pojištění osob samostatně
výdělečně činných podle §145b odst. 2 věty druhé.
O věci uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Úvodem je nutno předeslat, že předmětem řízení a následně vydaných rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, resp. žalované byl zánik účasti stěžovatele na nemocenském
pojištění. Pro rozhodnutí o této otázce bylo třeba posoudit jen a pouze splnění podmínek
§145b odst. 3 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., tj. zda na duben 2005 „bezprostředně
navazovaly tři kalendářní měsíce po sobě jdoucí, za které nebylo zaplaceno splatné pojistné
na nemocenské pojištění“. Z výše uvedené rekapitulace plateb pojistného a jejich umísťování
okresní správnou sociálního zabezpečení vyplynulo, že teprve z platby učiněné za měsíc
červenec 2005 (dne 10. 8. 2005) bylo lze – s ohledem na §22a odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.
– započíst část této platby (86 Kč) jako zálohu na pojistné na nemocenské pojištění,
a to za měsíc květen 2005.
Ze zálohy na měsíc květen 2005 tedy žalobce stále – i po 8. 8. 2005 – dlužil 92 Kč,
za měsíce červen a červenec byl pak dlužen vždy zálohu v celé její výši. Splatné pojistné
na nemocenské pojištění za měsíce květen, červen a červenec tedy prokazatelně zaplaceno
nebylo. Jelikož tuto skutečnost stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybnil, je Nejvyšší
správní soud toho názoru, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou zcela správná a byla
vydána v souladu se zákonem. Samotné toto zjištění by pak stačilo k učinění závěru
o nedůvodnosti podané kasační stížnosti a jejímu zamítnutí. V zájmu lepšího objasnění celé
věci však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se i k právní otázce nastolené
stěžovatelem v kasační stížnosti, týkající se výkladu §145d odst. 2 písm. b) zákona
č. 100/1988 Sb., byť, jak vyplývá z výše uvedeného, jde o otázku pro rozhodnutí
v projednávané věci irelevantní.
V této souvislosti je nutno přisvědčit stěžovateli, že jazykový výklad citovaného
zákonného ustanovení by umožňoval obě nastíněné interpretace (tj. jak krajského soudu,
tak i stěžovatele), neboť jeho poslední (druhá) věta může být vnímána jak ve vazbě na větu
první před středníkem, tak i na větu první za středníkem. Již při užití výkladu teleologického,
tj. podle smyslu a účelu tohoto ustanovení je však nutno prvně jmenovanou variantu vyloučit,
jak správně učinil krajský soud, neboť její připuštění by znamenalo popření smyslu normy
uvedené ve větě první před středníkem (nutnost zaplacení pojistného za dobu účasti
na nemocenském pojištění, „včetně kalendářního měsíce bezprostředně předcházejícího
kalendářnímu měsíci, v němž vznikla pracovní neschopnost“). Smyslem tohoto ustanovení
je nepochybně motivovat plátce k maximální disciplíně v dodržování lhůt pro placení záloh
na pojistné pod sankcí ztráty nároku na výplatu dávky. Tento přístup se pak jeví jako zcela
opodstatněný v případech, kdy je osoba výdělečně činná již po delší dobu a lze u ní tedy
předpokládat dostatečné příjmy pro hrazení záloh na pojistné v zákonem stanoveném termínu.
Úleva zakotvená ve větě druhé („podmínka zaplacení pojistného je splněna, pokud
osoba samostatně výdělečně činná zaplatí pojistné nejpozději do tří měsíců ode dne vzniku
pracovní neschopnosti“) se pak jeví jako opodstatněná právě a jen pro případy, kdy pracovní
neschopnost nastala v kalendářním měsíci, ve kterém vzniklo nemocenské pojištění osoby
samostatně výdělečně činné. Tehdy lze totiž předpokládat, že obstarat prostředky nutné
pro zaplacení zálohy na pojistné v zákonem vyžadovaném termínu by mohlo pro takovou
osobu představovat obtíže.
V daném případě se stal stěžovatel práce neschopným dne 18. 6. 2005, tedy v době,
kdy dlužil celou částku zálohy pojistného na nemocenské pojištění za měsíc květen 2005,
a je proto na místě uzavřít, že nebylo „zaplaceno pojistné za dobu účasti na nemocenském
pojištění“ ve smyslu §145d odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.
Jako zcela podložené se pak jeví zjištění krajského soudu, že stěžovatel v době
nástupu na nemocenskou sice byl účasten nemocenského pojištění, neboť podmínky pro jeho
zánik ještě nenastaly, současně však již byl v prodlení s platbou zálohy na pojistné za měsíc
bezprostředně předcházející měsíci vzniku pracovní neschopnosti, a tudíž nesplňoval
podmínky pro výplatu nemocenského.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu