ECLI:CZ:NSS:2007:4.ADS.56.2007:61
sp. zn. 4 Ads 56/2007 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: E.
A., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti
žalovanému: ředitel Policie České republiky, Správa Severočeského kraje, se sídlem Ústí
nad Labem, Lidické náměstí 899/9, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 15 Ca 54/2006 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2400 Kč na účet
advokáta JUDr. Petra Prágla, se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 17. 2. 2006, č. j. 834, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie
České republiky, Okresního ředitelství Teplice ve věcech služebního poměru ze dne
25. 11. 2005, č. 1003/2005, o propuštění žalobce ze služebního poměru podle §106 odst. 1
písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky
(dále jen „služební zákon“) z důvodu porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem,
s tím, že služební poměr žalobce končí podle §108 odst. 3 téhož zákona dnem doručení
rozhodnutí o propuštění, neboť jednání žalobce je třeba posuzovat jako úmyslné
zvlášť závažné porušení služební přísahy. V naposledy uvedeném rozhodnutí správní orgán
prvního stupně uvedl, že dne 28. 10. 2005 kolem 2:30 hod. oznámil na dispečink záchranné
služby pan M. Š., že byl napaden neznámým pachatelem u diskotéky A. v T. Šetřením orgánů
Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR OŘ Teplice byl druhého dne jako pachatel
uvedeného útoku zjištěn K. H. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že bylo
jednoznačně prokázáno (např. výpovědí M. Š. zachycenou v protokolu o trestním oznámení
ze dne 28. 10. 2005, č. j. ORTP-2295/KPV-OOK-2005, výpovědí J. S. obsaženou v úředním
záznamu o podaném vysvětlení ze dne 4. 11. 2005, č. j. ORTP-717-16/01-2005, a dalších
osob), že po napadení před vchodem do diskotéky seděl žalobce s pachatelem K. H. a dalšími
osobami ve svém automobilu a nejméně 10 minut řešili celou situaci, neboť nemohli vyjet z
parkoviště před diskotékou, protože výjezd byl záměrně zablokován vozidlem TAXI. V době,
kdy žalobce seděl ve vozidle s pachatelem přepadení, tento mu sdělil, že bodl „vyhazovače”
nožem a následně žalobci nůž ukázal, což vyplývá z úředního záznamu o podání vysvětlení
žalobce ze dne 28. 10. 2005, č. j. ČTS ORTP-2259/KPV-OOK-2005. Žalobce tedy věděl,
že k napadení „vyhazovače” došlo, kdo je jeho pachatelem a přesto z místa odjel do ulice
Husitská v Teplicích. Zde byl dne 28. 10. 2005 kolem 3:00 hod kontaktován vyšetřujícími
policisty Obvodního oddělení Teplice-město, avšak tyto důležité informace jim zatajil.
Uvedeným chováním se žalobce dopustil úmyslného porušení služební přísahy zvlášť
závažným způsobem. Žalobce vše pravdivě uvedl, až když byl dne 28. 10. 2005 v 16:45 hod
vyzván k doplnění vysvětlení. Po celou dobu, která v mezidobí uplynula neučinil služební
zákrok, ani žádné oznámení svému nadřízenému na linku 158, případně jiné opatření
k provedení služebního zákroku, jak mu to ukládá §7 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.
Jednou ze základních povinností příslušníka Policie České republiky je ochrana života
a zdraví osob. Není možné akceptovat, aby policista neprojevil dostatek osobní statečnosti
a svým kolegům nebo svému nadřízenému neoznámil důležité skutečnosti potřebné
k vyšetřování závažné trestné činnosti, které byl přítomen a o které věděl. Správní orgán
prvního stupně poukázal na zvláštnost postavení policisty ve společnosti a uzavřel,
že pochybení žalobce je zásadního charakteru a jeho chování v dané situaci bylo v příkrém
rozporu se služební přísahou.
K odvolání žalobce bylo prvoinstanční rozhodnutí žalovaným potvrzeno.
V odůvodnění žalovaný zopakoval skutková zjištění, poukázal na písemnosti, z nichž tato
vyplývají a stejně jako správní orgán prvního stupně, s jehož odůvodněním se ztotožnil,
upozornil na zvláštnost postavení policisty. Konstatoval, že písemné materiály vyvrací
námitku žalobce, že nebyl zjištěn skutečný stav věcí a že tedy správní orgán prvního stupně
neměl příslušné relevantní informace o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přestupek.
Poukázal na judikaturu, podle které policista složením služební přísahy mj. slíbil, že bude
čestným příslušníkem Policie České republiky, čímž se nepochybně zavázal, že jak v době
služby, tak i mimo službu se bude chovat čestně, tj. nebude porušovat zákony. Plnění
povinností vyplývajících ze služebního poměru a ze složené služební přísahy nelze redukovat
pouze na dobu, kdy je policista ve službě. Z §7 odst. 2 zákona o Policii ČR podle žalovaného
kupříkladu vyplývá, že policista i v době mimo službu je nejen oprávněn ale i povinen
za stanovených podmínek v mezích zákona provést služební zákrok, popř. učinit jiné opatření
k provedení služebního zákroku. Výklad žalobce, že policista v době mimo službu není
povinen jednat podle služební přísahy by znamenal, že by v této době nemusel být statečným
a ukázněným příslušníkem Policie ČR. Mohl by se chovat jakkoliv, po přijetí do služebního
poměru by již nadále nemusel splňovat i v občanském životě požadavek bezúhonnosti,
který je podmínkou k přijetí do služebního poměru (§3 písm. a/ služebního zákona) a složení
přísahy by za těchto okolností ztrácelo jakékoliv opodstatnění. K námitce žalobce,
ve které zpochybňuje vážnost zranění poškozeného žalovaný uvedl, že poškozený byl
prokazatelně napadnut a bodnut nožem a jeho následná účast na soutěži “Pohár silných mužů”
na tom nic nemění. Čestné prohlášení ze dne 10. 12. 2005 podepsané údajně J. S., jímž je
zpochybňován protokol o výpovědi tohoto svědka ze dne 16. 11. 2005, které žalobce
předložil, v kontextu všech důkazů nemění skutkový stav dané věci a je samo o sobě
pochybné. Námitka žalobce spočívající v tom, že předložené důkazy nemají žádnou důkazní
hodnotu je podle žalovaného irelevantní, jelikož se v daném případě jedná o správní uvážení
příslušného služebního funkcionáře v rámci přijetí personálního opatření a ne o trestní řízení.
Důkazy, které měl žalovaný k dispozici, podle jeho názoru jednoznačně prokázaly skutkový
stav. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku žalobce spočívající v tom, že rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně je zatíženo vadou spočívající v tom, že o hrubé porušení
služební přísahy by se jednalo v tom případě, kdyby za ně mohl být žalobce potrestán
nepodmíněným trestem odnětí svobody. Žalovaný k této námitce poukázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 22 Ca 481/98, podle kterého nelze
směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1
písm. d) služebního zákona. Pokud je příslušník Policie České republiky propuštěn ze
služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) služebního zákona pro jednání, které je
kvalifikováno jako porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem a za totožné jednání
je proti němu vedeno trestní stíhání, nelze dospět k závěru, že propuštěním ze služebního
poměru byla porušena presumpce neviny stanovená v čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Přestože žalobce zpochybňuje své jednání a jeho závažnost, tak ze zjištěných skutečností je
podle žalovaného nezvratně prokázáno, že porušil služební přísahu úmyslně zvlášť závažným
způsobem. Žalovaný uzavřel, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se
služebním zákonem.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, v níž uvedl, že je služební přísahou vázán mimo jiné pouze k tomu,
aby se při plnění služebních povinností řídil zákony, ústavou a rozkazy, včetně pokynů
nadřízených. Namítal, že není pravda, že prokazatelně věděl o tom, že byl spáchán trestný čin
a přesto nic neučinil (neprovedl bezprostředně služební zákrok). V kritický den nebyl
ve službě a nemohl tak porušit ústavu a nebyl ani nositel povinností na základě rozkazu
či jiného pokynu svého nadřízeného. Rozhodnutí žalovaného pokládá za nesprávné,
neboť žalovaný jednání žalobce po právní stránce nesprávně kvalifikoval, neboť žalobce
neměl k dispozici potřebnou informaci, aby mohl oznámit spáchání trestného činu. Z §106
odst. 1 písm. d) služebního zákona vyplývá, že žalobce může být propuštěn ze služebního
poměru pouze ze dvou důvodů: poruší-li služební přísahu anebo poruší-li služební povinnost
zvlášť hrubým způsobem. Žalobce se domnívá, že mu služební přísaha neukládá, aby hlásil
podezření ze spáchání trestného činu v době, kdy je mimo službu. Relevantní informaci
o tom, že byl spáchán trestný čin žalobce neměl. Konstatoval, že byl v uvedený den
se svojí přítelkyní K. S., na níž upíral veškerý svůj zájem. Ostatnímu vůbec nevěnoval
pozornost, včetně svého okolí, nevěnoval tedy pozornost ani rozhovoru, který byl veden v
jeho automobilu. Pokud měl K. H. v automobilu cosi naznačovat o spáchání trestného činu,
pak žalobce ho prakticky nevnímal, protože jeho zájmem byla přítelkyně, kterou spolu s J. S.
jako jediné z celé skupiny znal. Vzhledem k tomu, že podle služebního zákona má být zjištěn
skutečný stav věci, tak podle žalobce měli být ve věci vyslechnuti všichni, kdo ten den byli s
ním v automobilu a to jako svědci a nikoliv pouze úředním záznamem. J. S. ohledně svého
tvrzení, na které správní orgány obou stupňů odkazují, později ve svém prohlášení uvedl, že
protokol o jeho výslechu byl nepřesně formulován. Úřední záznamy pak podle žalobce ve
svém důsledku nemají žádnou vypovídací hodnotu. Žalobce navrhl provedení důkazu spisem
ORTP-721/01-2005, výslechem všech zúčastněných osob, které jsou v tomto spisu uvedeny,
výslechem žalobce a J. S. Pokud žalobce ve správním řízení vypověděl tak, že se o spáchání
trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví dozvěděl přímo od pachatele, tak vypovídal
nepřesně a to pouze proto, že mu bylo naznačeno, že pokud se dozná, bude věc uzavřena
pouze kázeňsky. Žalobce navrhl, aby Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že tvrzení žalobce, že měl být ze služebního
poměru propuštěn pro porušení služebních povinností s odkazem na §7 zákona o Policii
České republiky považuje za zavádějící a chybné. V daném případě se nemohlo jednat
o porušení služební povinnosti, jelikož v době mimo službu policista neplní služební úkoly.
Musí se však chovat tak, aby jeho chování nebylo v rozporu s požadavkem kladeným
na trvání služebního poměru. Stále se na něj hledí jako na příslušníka Policie ČR
a je na něj kladen požadavek bezúhonnosti v jednání a chování tak, jak je uveden v §3
písm. a) služebního zákona. Je zcela nerozhodné, zda k úmyslnému porušení předpisů dochází
ve službě či v době mimo službu. Není akceptovatelné, aby se policista choval v souladu
s přísahou pouze v době služby, zatímco v osobním a soukromém životě by mohl porušovat
právní předpisy bez jakýchkoliv důsledků pro svou profesi. Žalovaný poukázal na judikaturu
Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 Ca 136/95, sp. zn. 22 Ca 395/98), a konstatoval,
že žalobce složením přísahy mj. slíbil, že bude čestným příslušníkem Policie ČR,
čímž nepochybně slíbil, že jak v době služby tak i mimo službu se bude chovat čestně,
tj. nebude porušovat právní předpisy. Z §6 odst. 3 služebního zákona vyplývá, že složení
služební přísahy je předpokladem existence služebního poměru. Plnění povinností
vyplývajících ze služebního poměru a ze závazků, které na sebe žalobce vzal složením
služební přísahy nelze redukovat pouze na dobu, kdy je policista ve službě. Z §7 odst. 2
zákona o Policii ČR vyplývá, že policista je i v době mimo službu nejen oprávněn
ale i povinen za stanovených podmínek v mezích zákona provést zákrok, popřípadě učinit
jiné opatření k provedení zákroku. Žalovaný s poukazem na shromážděné důkazy zdůraznil,
že tyto v plném rozsahu a nezpochybnitelně prokázaly jednání žalobce v dané věci.
Z tohoto důvodu nebylo nutné provádět další šetření, případně provést dodatečně
další výslechy účastníků. Sám žalobce se v rámci řízení o skončení služebního poměru
před správním orgánem prvního stupně ke svému jednání doznal. Názor žalobce, že úřední
záznamy nemají žádnou důkazní hodnotu považuje žalovaný za chybný. Služební zákon
totiž v §130 odst. 2 vymezuje, co je důkazem, když uvádí, že důkazem je vše, co může
přispět ke zjištění skutečného stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníků řízení
a svědků, znalecké posudky, zprávy apod. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Městského soudu
v Praze ze dne 29. 3. 1994, sp. zn. 28 Ca 154/93, ve kterém je mimo jiné vysloven právní
názor, že podle §130 služebního zákona je možné k dokazování použít všech prostředků,
které jsou v souladu se zákonem, přičemž důkazem je vše, co může přispět ke zjištění
skutečného stavu věci, tedy nejen účastnické a svědecké výpovědi, ale i zprávy, vyjádření,
listiny. Žalovaný tak dospěl k závěru, že jako důkaz lze v souladu s uvedeným ustanovením
služebního zákona použít i úřední záznam. Uzavřel, že správní orgány obou stupňů provedly
veškeré potřebné úkony pro objektivní zjištění stavu věci a ze spisové dokumentace je zřejmé,
že skutkový stav věci byl dostatečně prokázán. Navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 15 Ca 54/2006 – 38, rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil, věc mu vrátil
k dalšímu řízení a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
ve výši 7625 Kč. V odůvodnění s odkazem na dispoziční zásadu konstatoval, že se nemohl
zabývat intenzitou jednání žalobce, neboť žalobce v tomto směru uplatnil námitku
až při ústním jednání, tedy po uplynutí zákonné lhůty a proto krajský soud napadené
rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu vymezeném v žalobě. Krajský soud stručně popsal
jednání žalobce, tak jak jej zjistily správní orgány a konstatoval, že lze se žalobcem souhlasit
v tom, že v takovém jednání, pokud by bylo zjištěno, by bylo nutné spatřovat porušení
služební povinnosti. Mezi základní povinnosti policisty totiž podle §28 odst. 1 písm. a)
služebního zákona patří i svědomité a řádné plnění úkolů uložených zákony a dalšími obecně
závaznými právními předpisy, mezi které patří i provedení služebního zákroku v mezích
zákona i v době mimo službu, případně učinění jiného opatření k provedení služebního
zákroku, zejména vyrozumění nejbližšího policejního útvaru o páchání trestného činu
nebo přestupku, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek, jak vyplývá
z §7 odst. 2 zákona o Policii ČR. Pokud by tedy žalobce služební zákrok v době mimo službu
neprovedl či alespoň neučinil jiné opatření k jeho provedení, nesplnil by svědomitě a řádně
úkol mu uložený zákonem, čímž by se dopustil porušení základní služební povinnosti
policisty. Podle krajského soudu přitom nelze souhlasit s názorem žalovaného, že služební
povinnost může policista porušit pouze v době výkonu služby, jelikož provedení služebního
zákroku či učinění opatření k jeho provedení při naplnění podmínek uvedených v §7 odst. 2
zákona o Policii ČR i mimo službu, je jednou ze zvláštních povinností, kterou zákon neukládá
každému, nýbrž pouze policistům a jež tedy může vzniknout jen přijetím do služebního
poměru. Jednání žalobce by nicméně podle krajského soudu bylo možné považovat
i za porušení služební přísahy, jak to posoudily správní orgány obou stupňů. Ve služební
přísaze totiž policista mimo jiné slibuje, že při plnění svých služebních povinností se bude
vždy řídit ústavou a zákony a v souladu s nimi i rozkazy a pokyny svých nadřízených.
Neprovedením služebního zákroku či neučiněním jiného opatření k jeho provedení
by se tedy žalobce neřídil §7 odst. 2 zákona o Policii ČR. Uvedeným jednáním tedy žalobce
podle krajského soudu porušil nejen služební povinnost, nýbrž i služební přísahu
a nelze souhlasit s názorem žalobce, že mohl být ze služebního poměru propuštěn
pouze na základě zvlášť závažného porušení služební přísahy, nebo zvlášť závažného
porušení služební povinnosti, jelikož jedním skutkem je možné se dopustit více
disciplinárních deliktů, podobně jako je tomu u trestných činů. Krajský soud tedy uzavřel,
že první žalobní námitku neshledal důvodnou.
V případě druhé žalobní námitky však krajský soud dospěl k závěru, že provedenými
důkazy nebyla spolehlivě prokázána vědomost žalobce o uvedeném trestném činu a zamlčení
této skutečnosti policejní hlídce. Podle krajského soudu by totiž tyto skutečnosti mohly být
z povahy věci prokázány pouze tvrzeními žalobce i osob, které bezprostředně po incidentu
nasedly do jeho vozidla, stejně tak jako poškozeného a dalších osob, které se v rozhodné době
nacházely před diskotékou. Krajský soud zmínil úřední záznamy obsažené ve správním spisu,
poukázal na §130 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru a uvedl, že při zjišťování
skutečného stavu věci je nicméně zapotřebí vycházet zejména z původních důkazů.
Je-li proto možné v dané věci vyslechnout svědky, nemůže dokazování spočívat
jen v provedených úředních záznamech, ale je nutné svědky vyslechnout, a to i za přítomnosti
policisty, s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci služebního poměru, aby mohl klást
svědkům otázky a měl reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.
Poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěl i Městský soud v Praze ve svém rozsudku
ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 104/2005 - 26. Ani tvrzení, která žalobce učinil v rámci trestního
řízení vedeného proti K. H. nepředstavují původní důkazy, neboť je žalobce neuvedl v rámci
řízení o skončení služebního poměru. Navíc tyto důkazy byly pořízeny v jiných typech řízení,
v nichž žalobci nehrozil žádný postih, nebo mu hrozila mírnější sankce, než v nyní
projednávané věci. V řízení o skončení služebního poměru policisty nelze vycházet z jeho
vyjádření, které bylo učiněno před zahájením řízení, tak jako nelze v trestním řízení za důkaz
považovat výpověď obviněného, jež byla opatřena před sdělením obvinění. Je nutné vycházet
z toho, že řízení o propuštění ze služebního poměru představuje správní trestání a proto se na
něj musí analogicky vztáhnout příslušné zásady trestního řízení. Z provedených důkazů je
původním důkazem pouze výpověď žalobce, kterou při ústním jednání v řízení o skončení
služebního poměru učinil do protokolu ze dne 3. 11. 2005, č. j. ORTP-721-2/01-2005. V ní
však žalobce toliko v obecné rovině odkázal na svá tvrzení v řízení o kázeňském přestupku,
aniž je jakkoliv konkretizoval a uvedl, že svého postupu lituje. Z této výpovědi tedy nelze
vycházet. Navíc v odvolacím řízení žalobce tvrdil, že o spáchání trestného činu neměl
relevantní informaci, neboť na diskotéce byl jeho zájem upnutý na přítelkyni a okolnímu dění,
včetně rozhovoru v automobilu nevěnoval pozornost. Za tohoto stavu měl správní orgán
uskutečnit podrobný výslech žalobce a rovněž tak měl přistoupit k provedení výslechů
ostatních svědků. Takto však správní orgán nepostupoval, v důsledku čehož neobjasnil
rozhodné skutečnosti, bez nichž nemůže být učiněn závěr o porušení služební přísahy ze
strany žalobce. Krajský soud tak dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal žalovaný za
základ napadeného rozhodnutí vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění, které nemůže provádět
soud v přezkumném řízení, neboť by tím nahrazoval činnost správního orgánu. S ohledem na
shora uvedené skutečnosti krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalovaný
(dále jen „stěžovatel”) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř s.”). Stěžovatel vytýká
krajskému soudu pochybení (nesprávné posouzení právní otázky) pokud ohledně druhé
žalobní námitky dospěl k závěru, že provedenými důkazy doposud nebyla spolehlivě
prokázána vědomost žalobce o shora uvedeném napadení nožem jinou osobou u vchodu
do diskotéky a zamlčení této skutečnosti policejní hlídce, a namítá, že krajský soud
nerespektoval §130 odst. 1, 2 a 3 služebního zákona. V této souvislosti poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 As 17/2003 – 79,
publikované pod č. 571/2005 Sb. NSS, podle kterého úřední záznam pořízený v trestním
řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků v řízení o propuštění ze služebního
poměru a hodnocení důkazů podle vlastní úvahy je právem služebního funkcionáře
vyplývající z §130 odst. 4 služebního zákona. Soud se tak k žalobní námitce může zabývat
jen tím, zda toto hodnocení vychází ze zjištěných skutečností a je jejich logickým vyústěním.
Stěžovatel má za to, že zákonodárce ustanovením §130 zákona o služebním poměru
nestanovil pořadí důležitosti důkazních prostředků ani pořadí jejich vypovídající důkazní síly.
Poukazuje na skutečnost, že žalobce byl v rámci řízení o propuštění ze služebního poměru
ústně vyzván k vyjádření se k dané věci i písemnostem a měl možnost navrhovat důkazy.
V průběhu tohoto správního řízení sám žalobce odkázal na svou výpověď učiněnou týž den
(3. 11. 2005) v rámci projednání přestupku pod č. ORTP-717/01-2005, kde sám podrobně
uvedl, co mu bylo o předmětném napadení známo a znovu zopakoval, že svého jednání lituje.
Tato výpověď žalobce byla podpořena dalšími již uvedenými důkazy, a proto se výslech
těchto osob v postavení svědků podle správního řádu jeví stěžovateli jako nadbytečný.
Stěžovatel dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2005,
č. j. 2 As 74/2003 – 86, publikovaný pod č. 585/2005 Sb., v němž soud dospěl k závěru,
že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, na rozdíl od kázeňského trestu, není sankcí,
ale personálním opatřením a proto se nemůže jednat o správní trestání a tím více
o uplatňování zásad pro trestní řízení. Vyslovil přesvědčení, že se krajský soud dopustil
nepřípustného extenzivního výkladu při rozhodování o skončení služebního poměru,
když nezohlednil to, že zákon o služebním poměru je speciálním zákonem s vlastními
procesními pravidly v hlavě deváté (ust. §122 až §138), včetně procesních práv účastníků
řízení. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že nebyly objasněny rozhodné
skutečnosti, bez nichž nemůže být učiněn závěr o porušení služební přísahy ze strany žalobce.
K odkazu krajského soudu na rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatel konstatoval,
že podle jeho názoru by se obecně odůvodnění rozsudku nemělo odvolávat na nepublikovaný
názor soudu v jiné věci. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 15 Ca 54/2006 – 38, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se se závěry krajského soudu
ztotožňuje. Zopakoval, že neměl k dispozici informaci o spáchání trestného činu,
neboť se věnoval své přítelkyni. Navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a které by jej opravňovaly se od uplatněného důvodu kasační stížnosti odchýlit.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval důvodností námitky stěžovatele,
v níž se dovolával skutkové podstaty ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou, neboť v žádném případě nelze
o rozsudku krajského soudu tvrdit, že je nepřezkoumatelný, ať již pro nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí; musí se přitom jednat o vady, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, a nebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Takovými nedostatky napadený
rozsudek netrpí, neboť je v něm logicky zdůvodněn závěr, který krajský soud učinil i důvody
o něž své rozhodnutí opřel.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou ani z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Stěžejní námitka stěžovatele spočívala v tom, že krajský soud nerespektoval §130
odst. 1, 2 a 3 služebního zákona, když dospěl k závěru, že stěžovatel neobjasnil rozhodné
skutečnosti, bez nichž nemůže být učiněn závěr o porušení služební přísahy ze strany žalobce.
Nejvyšší správní soud k této námitce konstatuje následující:
Z rozhodnutí žalovaného (stěžovatele) vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu
věci vycházel z následujících podkladů: protokol o trestním oznámení poškozeného ze dne
28. 10. 2005, č. j. ORTP-2295-/KPV-OOK-2005, úřední záznam o podaném
vysvětlení žalobce podle §158 odst. 5 trestního řádu ze dne 28. 10. 2005,
č. j. ORTP-2259/KPV-OOK-2005, úřední záznam k případu napadení (pobodání) nožem
ze dne 28. 10. 2005, č. j. ORTP-717-7/01-2005, protokol o ústním projednání přestupku
se žalobcem ze dne 3. 11. 2005, č. j. ORTP-717-9/01-2005, a výpověď poškozeného ze dne
17. 11. 2005, č. j. ORTP-717-33/01-2005, která se však chování žalobce bezprostředně
netýkala.
Mezi všemi výše uvedenými podklady (důkazy), z nichž stěžovatel vycházel
při zjišťování skutkového stavu věci ohledně napadení nožem (u vchodu do diskotéky A.) K.
H. a následném zamlčení této skutečnosti policejní hlídce žalobcem, je obsažen pouze jediný
důkaz, jenž byl pořízen přímo v řízení o skončení služebního poměru žalobce, kterým je
protokol o ústním jednání v řízení o skončení služebního poměru se žalobcem ze dne 3. 11.
2005, č. j. ORTP-721-2/01-2005, před správním orgánem prvního stupně. Žalobce v tomto
protokolu odkázal na svá tvrzení (mimo jiné se přiznal, že mu pachatel K. H. ukázal nůž,
kterým bodl či jinak poranil poškozeného) z řízení o kázeňském přestupku zachycená v
protokolu o ústním projednání přestupku se žalobcem ze dne 3. 11. 2005, č. j. ORTP-717-
9/01-2005.
Správní orgány obou stupňů tedy vycházely převážně z důkazů pořízených v jiných
řízeních (trestní řízení proti H., řízení o uložení kázeňského trestu, přestupkové řízení),
přičemž všechny výše uvedené důkazy potvrzují především to, že pachatel K. H. bodl
poškozeného a poté nastoupil spolu s žalobcovým kamarádem J. S., K. H. a její sestrou M. H.
do žalobcova vozu, kde již žalobce seděl, zde se přibližně 10 minut zdržel a poté z vozu
vystoupil a utekl. Žádný z důkazů, jež měly správní orgány k dispozici, až na protokol o
ústním projednání přestupku se žalobcem ze dne 3. 11. 2005, č. j. ORTP-717-9/01-2005,
úřední záznam o podaném vysvětlení žalobcem podle §158 odst. 5 trestního řádu ze dne 28.
10. 2005, výpovědi J. S. pořízené v trestním řízení formou úředního záznamu ze dne 4. 11.
2005 a protokolu o výpovědi J. S. ze dne 16. 11. 2005 však neobsahují popis toho, co se událo
ve voze žalobce poté, co došlo k pobodání poškozeného a pachatel do něj spolu s ostatními
nastoupil. Dění ve voze je přitom klíčové pro správné posouzení celé věci, tedy toho,
zda se žalobce ve svém voze od pachatele o pobodání poškozeného dozvěděl a tuto skutečnost
pak následně zamlčel hlídce Policie ČR, čímž se měl dopustit zvlášť závažného úmyslného
porušení služební přísahy. Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že stěžovatel
v průběhu odvolacího řízení již žalobce nevyslechl a to navzdory tomu, že žalobce v řízení
před žalovaným (stěžovatelem) a později také v žalobě namítal skutečnost, že si nebyl vědom
spáchání trestného činu pachatelem K. H., neboť jeho zájem byl upnutý na přítelkyni, se
kterou byl na diskotéce a která seděla i v autě, a okolnímu dění včetně rozhovoru v
automobilu nevěnoval pozornost.
Hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení.
Provádění důkazů v řízení o propuštění ze služebního poměru je úkolem správních orgánů.
Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit
podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí
správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních
prostředků. Porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem
musí být důkazy dostatečně prokázáno. Podle §130 odst. 4 služebního zákona hodnotí
správní orgán důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné
souvislosti. Kritériem volného uvážení jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního
rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. V posuzovaném
případě však stěžovatel takto nepostupoval, když mu k prokázání zvlášť závažného
úmyslného porušení služební přísahy postačila pouze výpověď žalobce. Žádnou
další výpověď týkající se toho, co se dělo ve voze žalobce již správní spis neobsahuje.
Pouze trestní spis (v řízení proti K. H.) obsahuje výpověď J. S. pořízenou do úředního
záznamu ze dne 4. 11. 2005, č. j. ORTP-717-16/01-2005, ve které uvedl, že si sedl do auta,
vedle žalobce, který řídil, přičemž na zadních sedadlech se hádala K. s jejím bratrem (K. H.) a
s M. H., kdy bratr děvčat vykřikoval, že nenechá na sestru sahat a že jí jenom bránil. Po tomto
K. H. na výzvu žalobce vystoupil z vozidla a odešel. Trestní spis obsahuje dále protokol o
výpovědi J. S. ze dne 16. 11. 2005, č. j. ORTP-717-30/01-2005, ve které uvedl, že po té,
co všichni nastoupili do vozidla, tak K. H. začal ječet, že nenechá sahat na svou sestru, že ji
bránil. Dále uvedl, že si nevzpomíná, zda K. H. uvedl, že by poškozeného bodl nožem a neví,
zda ukazoval nůž. Ani z těchto výpovědí J. S. nevyplývá nade vší pochybnost, že by žalobce
věděl o tom, že došlo k pobodání poškozeného. Jedinými důkazy nasvědčujícími tomu, že
žalobce o pobodání věděl, tak zůstávají výpovědi samotného žalobce. Nejvyšší správní soud s
ohledem na shora uvedené konstatuje, že námitka žalobce uvedená v odvolání, že si nebyl
vědom spáchání trestného činu, ve spojení s nedostatkem důkazů vypovídajících o tom, co se
ve vozu žalobce po spáchání trestného činu skutečně odehrálo, mělo být zřetelným podnětem
pro žalovaného, aby se věcí podrobně zabýval a nevycházel pouze z důkazů získaných v
jiných řízeních, pokud původní důkazy a jejich pořízení bylo dostupné. Je tedy zjevné, že je
třeba doplnit dokazování o výslech ostatních svědků, především o výslech osob jež seděly se
žalobcem v jeho autě poté, co došlo k pobodání poškozeného, neboť důkazy obsažené ve
správním spise nejsou dostatečné pro závěr stěžovatele o splnění podmínek pro propuštění ze
služebního poměru uvedených v §106 odst. 1 písm. d), §108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě důkazy netvoří
ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost,
věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních, získané důkazy nepotvrzují zákonnost
a správnost závěru stěžovatele a nestaví najisto, že se žalobce výše uvedeného jednání
vskutku dopustil. Důvody odpovídající §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru
tedy za daného stavu nemají svou oporu ve správním spise a nelze mít za současného stavu
věci za to, že při posouzení možnosti žalobcova propuštění ze služebního poměru bylo
zjištěno naplnění zákonného důvodu umožňujícího žalobcovo propuštění.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na shora uvedené zcela ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že žalovaný měl uskutečnit podrobný výslech žalobce a měl
rovněž přistoupit k provedení výslechů svědků M. Š., P. G., D. N., pprap. K., prap. Č. a jiných
osob, které se v rozhodné době nacházely před diskotékou a mohly počínání útočníka i
žalobce sledovat. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel se měl zaměřit
především na výslech osob, jež bezprostředně poté, co došlo k pobodání poškozeného nasedly
do vozidla žalobce, tj. nejen J. S., ale i obou ve vozidle přítomných žen, a nepochybně též K.
H.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že podle §130 odst. 1 služebního zákona
je k dokazování možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci
a které jsou v souladu s právními předpisy. Podle odst. 2 je důkazem vše, co může přispět
ke zjištění skutečného stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníků řízení a svědků,
znalecké posudky, zprávy, vyjádření a potvrzení orgánů a organizací, listiny, věci a ohledání.
V ustanovení §130 odst. 4 je pak zakotvena zásada volného hodnocení důkazy,
podle které služební funkcionář hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě
a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Výše uvedená možnost správního orgánu použít všech prostředků opatřených
v souladu s právními předpisy, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný věci však neznamená,
že by si správní orgán mohl zjišťování skutkového stavu v řízení o skončení služebního
poměru ulehčit tím, že vyjde úplně nebo v drtivé většině z důkazů pořízených v jiných
řízeních se zcela odlišným předmětem, kdy navíc jsou mu známi všichni svědci a nic
mu nebrání v jejich vyslechnutí. To pramení z odlišnosti předmětu a tím i cílů a použitých
důkazních prostředků v různých typech řízení, nehledě na to, že různé druhy řízení
jsou upraveny odlišnými procesními předpisy a práva a povinnosti účastníků řízení
se tak v nich mohou lišit jak již zdůraznil krajský soud. Nejvyšší správní soud stejně
jako krajský soud poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006,
č. j. 7 Ca 104/2005 – 26, a ztotožňuje se s krajským soudem v tom, že při zjišťování
skutečného stavu věci je potřeba vycházet zejména z původních důkazů; tedy je potřeba
vyslechnout svědky i za přítomnosti policisty s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci
služebního poměru, aby mohl klást svědkům otázky a měl reálnou možnost vyjádřit
se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že se plně ztotožňuje s názorem krajském soudu,
že obecně je potřeba vycházet z původních důkazů a je nutné vyslechnout všechny svědky
za přítomnosti obviněného. Správní orgány jsou obecně povinny samy si opatřit dostatek
podkladů pro své rozhodnutí. V souladu s §130 odst. 1 a 2 služebního zákona a v souladu
se zásadou procesní ekonomie lze použít také důkazy získané i v jiném správním řízení
vedeném jiným správním orgánem (např. trestní řízení, řízení o přestupku), ovšem zjištěný
skutkový stav věci nelze opírat pouze o takovéto důkazy. Uvedený názor pak potvrzuje
i judikatura Nejvyššího správního soudu, který již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 As 17/2003 – 79, publikovaném pod č. 571/2005 Sb. NSS konstatoval, že úřední
záznam (zde o oznámení trestné činnosti) pořízený v trestním řízení je vyloučen podle §158
odst. 5 trestního řádu jako důkaz v trestním řízení, avšak není vyloučen z okruhu důkazních
prostředků v řízení o propuštění ze služebního poměru (§130 odst. 1 a 2 zákona ČNR
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky);
primárním však zůstává provedení důkazů původních, pokud je jejich provedení dostupné tak,
jak je tomu v projednávané věci.
K námitce stěžovatele ve které namítá, že krajský soud odkázal na nepublikovanou
judikaturu Nejvyšší správní soud pouze stručně konstatuje, že stěžovateli lze přisvědčit
v tom, že dokud není soudní rozhodnutí publikováno, neměl by jej soud používat, odkazovat
na něj a argumentovat jím. Účastník řízení totiž nemůže nepublikovanou judikaturu znát,
přihlédnout k ní a případně se s ní argumentačně vypořádat. S ohledem na to, že v posuzované
věci spočívá zásadní námitka stěžovatele v nerespektování §130 odst. 1, 2 a 3 služebního
zákona krajským soudem však Nejvyšší správní soud v odkazu krajského soudu
na nepublikovanou judikaturu nespatřuje takové pochybení, které by samo o sobě mělo vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v rozhodnutí krajského soudu nezjistil namítaná pochybení,
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nebyly prokázány, a proto Nejvyšší
správní soud podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. Žalovanému, který ve věci úspěch neměl, určil soud povinnost zaplatit procesně
zcela úspěšnému žalobci náhradu důvodně vynaložených nákladů v celkové výši 2400 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Tato částka představuje náklady právního
zastoupení žalobce, které Nejvyšší správní soud vyčíslil na základě skutečností zřejmých
ze soudního spisu. Náklady právního zastoupení žalobce ve výši 2400 Kč jsou tvořeny jedním
úkonem právní služby podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (písemné podání soudu týkající se věci
samé podle §11 odst. 1 písm. d) této vyhlášky) a režijním paušálem podle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Nejvyšší správní soud nezahrnul do nákladů
právního zastoupení odměnu za převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb, neboť JUDr. Petr Prágl, advokát, zastupoval žalobce již v řízení
před krajským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu