ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.41.2007
sp. zn. 5 Afs 41/2007 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce: V.-s., spol. s r. o., zastoupený JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem
Slovanská tř. 136, 326 00, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se
sídlem Závodní 353/88, 360 21, Karlovy Vary, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, č. j. 58 Ca 79/2004 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, č. j. 58 Ca 79/2004 - 60; tímto byla zamítnuta
žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 9. 2004, č. j. 1629/MP/MP/BA/04, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Městského úřadu Sokolov ze dne 15. 6. 2004, č. j. FO/60/2004 ve věci uložení povinnosti
uhradit část výtěžku z provozu hracích automatů dle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o loteriích“).
Stěžovatel v kasační stížnosti udává stejné důvody jako v žalobě; zejména tvrdí,
že Městský úřad Sokolov, který vydal rozhodnutí o povinnosti odvést část výtěžku na veřejně
prospěšné účely, nebyl k vydání takového rozhodnutí oprávněn, stejně tak nemá pravomoc
k případnému následnému vymáhání uloženého plnění. Dále stěžovatel rozporuje způsob
výpočtu části výtěžku, kterou měl odvést. Namítá, že uvedený postup je nepochybně
v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jednak je odvod nutno považovat za substituci
daně a při tomto postupu dochází k dvojímu zdanění jedné částky. Stěžovatel dále uvádí,
že dle výkladu zákona, tak jak provedl Krajský soud v Plzni, ohledně toho, co je výtěžek
a co část výtěžku, dochází k naprosto absurdní situaci, kdy část výtěžku je vždy větší
než výtěžek. I pokud by Krajský soud v Plzni dospěl k názoru, že ustanovení §4 zákona
č. 202/1990 Sb., lze vykládat dvojím způsobem, platí zásada správního práva, která říká,
že je-li možno právní předpis vykládat dvojím způsobem, vykládá se vždy ve prospěch
účastníka.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 3. 2007 uvádí,
že vzhledem k tomu, že vydané povolení, které je oprávněn v souladu s ustanovením §18
zákona o loteriích vydat Městský úřad Sokolov, souvisí s použitím části výtěžku na veřejně
prospěšný účel, za což odpovídá správní orgán, na nějž byla pravomoc vydávat povolení
přenesena, lze dovodit, že i tento orgán rozhoduje o výši této částky výtěžku. Tomu
nasvědčuje i veřejnoprávní charakter takového plnění, tedy platby ve prospěch rozpočtu obce,
stejně jako je tomu ve věci uložení pokuty či správního poplatku podle zákona o loteriích.
Na základě těchto argumentů se žalovaný domnívá, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno
příslušným orgánem.
Výpočet odvodu je dle žalovaného zcela jasně stanoven zákonem a podnikatelskému
subjektu je, a to nejen v době vydání rozhodnutí k povolení provozu výherních přístrojů,
ale též v době podání žádosti k podnikání v uvedeném oboru, známo, jaké bude jeho finanční
zatížení plynoucí z dané podnikatelské aktivity.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu vyplynulo, že Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004 oznámil
stěžovateli zahájení správního řízení ve věci odvodu části výtěžku z provozování výherních
hracích automatů s tím, že stěžovatel neprovedl odvod části výtěžku v souladu s ustanovením
§4 odst. 2 zákona o loteriích. Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 15. 7. 2004,
č. j. FO/60/2004, uložil stěžovateli povinnost doplatit část výtěžku z provozu výherních
hracích přístrojů ve výši 91 013 Kč.
Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutím ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 1629/MP/MP/BA/04 podané odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatele rozhodnutím ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 58 Ca 79/2004 - 60 zamítl.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu stran věcné i místní
příslušnosti správního orgánu, který ve věci rozhodoval. Dospěl ke shodnému závěru,
a to, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními §5, §6 a §7 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu a v souladu s ustanovením §18 odst. 1 a ustanovením §20 odst. 1 zákona
o loteriích.
Povolení k provozování výherních přístrojů vydává obecní úřad pro svůj územní
obvod, a to v přenesené působnosti, což je v daném případě Městský úřad Sokolov.
Také v ustanovení §18 odst. 4 zákona o loteriích je stanoveno, že část výtěžku je příjmem
obce, která vydá povolení k jejich provozování. Toto ustanovení vychází z obecně platného
ustanovení §4 odst. 2 zákona o loteriích. Podle tohoto ustanovení je vydané povolení vázáno
i na to, že na veřejně prospěšný účel bude použito části výtěžku ve stanovené výši. Vzhledem
k tomu, že vydané povolení, které je oprávněn v souladu s ustanovením §18 odst. 1 zákona
o loteriích vydat Městský úřad Sokolov, souvisí s použitím části výtěžku na veřejně prospěšný
účel, za což odpovídá tento správní orgán, na nějž byla pravomoc vydávat povolení
přenesena, je zcela logický závěr, že i tento orgán rozhoduje o správné výši této části výtěžku.
Tomu nasvědčuje i veřejnoprávní charakter takového plnění, tedy platby ve prospěch
rozpočtu obce, stejně jako je tomu ve věci uložení pokuty či správního deliktu podle zákona
o loteriích.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na ustanovení §47 odst. 1 zákona o loteriích
podle kterého orgán, který povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydal,
je povinen ji i kontrolovat. Orgán vykonávající státní dozor se může kdykoliv přesvědčit,
zda loterie nebo jiné podobné hry se provozují za podmínek určených v povolení
a zda se dodržují příslušné právní předpisy.
Námitku stěžovatele ohledně posouzení výtěžku a části výtěžku dle ustanovení §4
odst. 2 a 3 zákona o loteriích Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvodnou.
V případě „části výtěžku" (§4 odst. 2 věta první zákona o loteriích) se jedná o tu část
příjmu z provozování loterií a jiných podobných her, která je vyhrazena veřejně prospěšným
účelům, a je příjmem té obce, která k jejich provozování vydala povolení. Výše odvodu části
výtěžku se stanoví procentem uvedeným v tabulce z rozdílu mezi příjmem provozovatele
tvořeným všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle §2 a §50 odst. 3
tohoto zákona, které podléhají vyúčtování na straně jedné a výhrami vyplacenými sázejícím,
správními a místními poplatky včetně nákladů státního dozoru na straně druhé. Ustanovení
§4 odst. 2 cit. zákona in fine rovněž stanoví, že odvod části výtěžku v určené výši na veřejně
prospěšné účely splňuje podmínku stanovenou zvláštním předpisem; odkazuje přitom
na ust. §19 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dle uvedeného
ustanovení daňového zákona je pouze tato část výtěžku (dle ust. §4 odst. 2 zákona o loteriích)
osvobozena od daně z příjmů.
Z uvedeného vyplývá, že pro výpočet části výtěžku (na kterou se vztahovalo daňové
osvobození) se neodčítají vlastní náklady provozovatele. S pojmem vlastní náklady
provozovatele pracuje až ust. §4 v odst. 3 cit. zákona. Tyto jsou tak již relevantní položkou
pro účely zdanění, nikoli však pro výpočet té části příjmu provozovatele, která je určena
k povinnému odvodu k veřejně prospěšným účelům. Z toho vyplývá, že se vlastní náklady
provozovatele nemají ani nemohou mít vliv na výši vykalkulované části výtěžku pro odvod
obci. V žádném případě se nejedná o dva konkurenční výklady jednoho pojmu – „výtěžek“
a „část výtěžku“, ale o výklad dvou pojmů, které jsou odvislé od jiných zákonem stanovených
podmínek. Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb. a ustanovení §4 odst. 3 tohoto
zákona jsou k sobě v poměru speciality (srovn. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001
– sp. zn. II. ÚS 285/01, příst. www.judikatura.cz).
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že vymezení hypotézy
právní normy obsažené v §4 odst. 2 cit. zákona je natolik přesné a určité, že nedává prostor
k jinému výkladu než adekvátnímu (doslovnému). Nejde proto o situaci, kdy by ze zákona
bylo možno dovodit dva konkurenční výklady, z nichž by měl mít přednost výklad
pro stěžovatele příznivější.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni není nezákonné z důvodu
spočívajícím v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
jak uvádí stěžovatel, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému.
Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
náklady, jež by mu vznikly nad rámec jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil;
rozhodl proto, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu