ECLI:CZ:NSS:2007:8.APS.8.2007:90
sp. zn. 8 Aps 8/2007-90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala
Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
ArcelorMittal Ostrava a. s., se sídlem Ostrava, Kunčice, Vratimovská 689, zastoupeného
Mgr. Ing. Ludvíkem Juřičkou, advokátem v Brně, nám. Svobody 20, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Ostravě, Ostrava, Na Jízdárně 3, za účasti: EVRAZ VÍTKOVICE
STEEL, a. s., se sídlem Ostrava, Hulváky, Štramberská 2871/47, zastoupeného
Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.M., advokátem v Praze 1, Křižovické nám. 1/193, v řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2007, čj. 22 Ca 235/2007-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 29. 6. 2007 u Krajského soudu v Ostravě
ochrany před nezákonnými zásahy žalovaného a Ministerstva financí, spočívajícími v
tvrzeném vedení nezákonných správních řízení sp. zn. 13707/06-15 a sp. zn.
13708/06-16 a ve všech úkonech učiněných v těchto řízeních.
Krajský soud usnesením ze dne 25. 7. 2007, čj. 22 Ca 235/2007-40, vyloučil ve vztahu
k Ministerstvu financí věc k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Ve vztahu k Finančnímu ředitelství v Ostravě krajský soud usnesením ze dne
26. 7. 2007, čj. 22 Ca 235/2007-42, žalobu odmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ] s tím, že
není přípustná, lze-li se ochrany domáhat jinými prostředky (§85 s. ř. s.). Odkázal přitom
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42 (č.
720/2005 Sb. NSS), podle kterého nastupuje možnost úspěšného podání žaloby proti
nezákonnému zásahu teprve tehdy, když nepřipadá v úvahu žaloba proti rozhodnutí. V
projednávané věci však bylo podle krajského soudu možné podat žaloby proti
rozhodnutím, jimiž předmětná správní řízení skončila, a tyto žaloby byly ostatně u
příslušného soudu podány. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a
násl. s. ř. s.) soud přezkoumává i zkrácení práv účastníka ve správním řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, a řízení o takové žalobě představuje jiný
právní prostředek k ochraně před nezákonným zásahem (§85 s. ř. s.).
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) a písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, resp. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem.
Krajský soud podle stěžovatele neodůvodnil vyloučení žaloby k samostatnému
projednání a rozhodnutí ve vztahu k Ministerstvu financí. Stěžovateli tak nejsou známy
důvody postupu krajského soudu, v jehož důsledku ztratila žaloba proti Ministerstvu
financí vazbu na Krajský soud v Ostravě, byť je postup Ministerstva financí ve vzájemné
souvislosti s postupem žalovaného.
Dále stěžovatel argumentoval rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110 (č. 735/2006 Sb. NSS), z něhož dovodil,
že soudní ochrana musí být poskytnuta nejen proti samotným správním rozhodnutím, ale
také proti nezákonnému postupu správních orgánů, který vydání rozhodnutí předchází.
Žalobu podle §65 s. ř. s. a žalobu podle §82 s. ř. s. lze podle stěžovatele použít k ochraně
práv v odlišných situacích. Účelem řízení o žalobě podle §82 s. ř. s. je vyslovit zákaz
pokračování v řízeních, která jsou nezákonným zásahem. Pro žalobce má takový zákaz
význam např. tehdy, kdyby soud v řízení podle §65 s. ř. s. zrušil žalobou napadená
rozhodnutí a věc vrátil správním orgánům k dalšímu řízení, a dále v případě náhrady
škody vzniklé v důsledku nezákonného zásahu. Krajský soud proto podle stěžovatele
nesprávně dovodil, že žaloba podle §65 s. ř. s. má před žalobou podle §82 s. ř. s.
přednost a že v případě, že lze podat žalobu podle §65 s. ř. s., nelze podat žalobu podle
§82 s. ř. s.
Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že žaloba byla nepřípustná i proto,
že se jí stěžovatel snažil dosáhnout pouze určení nezákonnosti zásahu, neboť předmětná
správní řízení byla v době podání žaloby ukončena. Nadto byla žaloba podána opožděně,
protože o nezákonnosti spatřované ve vedení řízení musel stěžovatel vědět již v době
zahájení řízení, nikoliv po jeho ukončení.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 29. 10. 2007, tedy poté, kdy usnesení
napadené kasační stížností nabylo právní moci (31. 7. 2007), požádala společnost EVRAZ
VÍTKOVICE STEEL, a. s. o přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení (dále jen
„osoba zúčastněná na řízení“). Uvedla, že napadeným usnesením mohou být dotčena její
práva, neboť stěžovatel se spolu se svou dceřinou společností VYSOKÉ PECE Ostrava
a. s. (jejíž jmění přešlo v důsledku sloučení dne 31. 12. 2006 na stěžovatele, který je jejím
právním nástupcem) dopustili porušení cenových předpisů tím, že v období let 2003,
2004 a 2005 zneužili svého monopolního postavení na trhu při dodávkách tekutého
surového ocelárenského železa v oblasti Ostravska a zneužili existenční závislosti
ocelárenské výroby společnosti VÍTKOVICE STEEL, a. s. (právní předchůdce osoby
zúčastněné na řízení) na těchto dodávkách, aby v rozporu se zákonem o cenách získali
nepřiměřený hospodářský prospěch. Osoba zúčastněná na řízení dala v tomto směru
podnět žalovanému k provedení cenové kontroly a má za to, že stěžovatelem namítaný
nezákonný zásah souvisí právě s cenovými kontrolami a následnými řízeními v popsané
věci. S výsledky správních řízení, jejichž zákonnost je v soudním řízení napadána, souvisí
otázka, zda je osoba zúčastněná na řízení povinna strpět jednání stěžovatele. Nadto je tato
osoba v současné době jediným subjektem na trhu, kterému v důsledku protiprávního
jednání stěžovatele vznikla a vzniká újma (v minulosti byla takovou osobou rovněž
společnost OSINEK, a. s.), neboť hradila stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci,
více než byla povinna (platila za předražený produkt). Právní sféra osoby zúčastněné na
řízení je tedy dotčena, když výsledek tohoto řízení (konstatování rozporu stěžovatelem
uplatňovaných cen se zákonem o cenách) bude mít vliv na její minulé a možná i existující
dodavatelsko-odběratelské vztahy se stěžovatelem, a příp. i na možné uplatnění náhrady
škody. Podáním ze dne 29. 11. 2007 se pak společnost EVRAZ VÍTKOVICE STEEL,
a. s., vyjádřila ke kasační stížnosti s argumentací obdobnou argumentaci žalovaného.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že společnost EVRAZ VÍTKOVICE
STEEL, a. s., měla právo přihlásit se do řízení, byť i ve fázi kasačního řízení, neboť zákon
nestanoví lhůtu či část řízení, do nichž lze tohoto institutu využít (srov. §34 za použití
§120 s. ř. s.). Formální podmínku účasti splnila tím, že se do řízení přihlásila a tvrdí
dotčení na svých právech. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že je splněna i
materiální podmínka její účasti, neboť předmětem soudního řízení je posouzení
stěžovatelem namítaného nezákonného zásahu spočívajícího ve vedení nezákonných
správních řízení a ve všech úkonech učiněných v těchto řízeních, které se týkají porušení
cenových předpisů stěžovatelem, resp. jeho právním předchůdcem, ve vztahu k osobě
zúčastněné na řízení a zneužití její existenční závislosti na předmětných dodávkách.
Zároveň ovšem Nejvyšší správní soud podotýká, že účastenství této osoby nebylo natolik
zjevné, aby vznikla povinnost krajského soudu dotázat se jí z úřední povinnosti, zda bude
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (zde srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 32. 5. 2006, čj. 8 As 32/2005–81, www.judikatura.cz).
Dále Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že podáním doručeným krajskému soudu dne
17. 8. 2007, tedy poté, kdy napadené usnesení krajského soudu nabylo právní moci
(31. 7. 2007), stěžovatel navrhl postoupení věci Městskému soudu v Praze. Uvedl, že v
důsledku usnesení krajského soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 22 Ca 235/2007-40, kterým
tento soud vyloučil věc ve vztahu k Ministerstvu financí k samostatnému projednání a
rozhodnutí, ztratila žaloba proti Ministerstvu financí vazbu na Krajský soud v Ostravě a
místně příslušným soudem se stal Městský soud v Praze. Vzhledem k provázanosti a
vzájemné závislosti jednotlivých skutečností a úkonů Ministerstva financí a žalovaného
stěžovatel navrhl postoupení i nyní posuzované věci Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel podal návrh na postoupení věci
městskému soudu až po pravomocném skončení řízení před krajským soudem. K
projednání a rozhodnutí věci ve fázi kasačního řízení, tj. po právní moci napadeného
usnesení, je pak příslušný Nejvyšší správní soud. S ohledem na procesní stav řízení by
proto rozhodování o předmětném procesním návrhu bylo nadbytečné a ryze formální.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v
rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že byla-li žaloba
odmítnuta, přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., jako zvláštní kasační důvod ve vztahu k ostatním důvodům podle §103 odst. 1
s. ř. s. [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj.
3 Azs 33/2004-98 (č. 625/2005 Sb. NSS) ].
Žaloba proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen „zásah“)
správního orgánu, je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný
(§85 s. ř. s.). Soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle soudního řádu správního
nepřípustný [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ].
Nejvyšší správní soud již dříve rozhodl [srov. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, čj.
2 Aps 3/2004-42 (č. 720/2005 Sb. NSS) ], že žaloba proti nezákonnému zásahu, pokynu
nebo donucení správního orgánu nenahrazuje žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
a účastník řízení nedisponuje volbou, kterou z těchto žalob považuje za výhodnější a které
řízení tedy bude iniciovat. Určujícím kritériem totiž není procesní taktika žalobce, ale
povaha napadeného úkonu s tím, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má
přednost před žalobou proti nezákonnému zásahu. Možnost podat žalobu proti
nezákonnému zásahu nastupuje tehdy, když není možná ochrana jinými právními
prostředky, včetně žaloby proti rozhodnutí.
Z citovaného právního názoru vyšel i krajský soud, který zkoumal, zda stěžovatel
před podáním žaloby proti nezákonnému zásahu využil všech právních prostředků ke své
ochraně. Zcela přesně přitom konkretizoval možnost nápravy, kterou stěžovatel mohl v
souladu se zákonem využít, a konstatoval, že v projednávané věci je podání žalob proti
rozhodnutím, kterými napadená správní řízení, v jejichž vedení stěžovatel spatřuje
nezákonný zásah, skončila, nejen možné, ale tyto žaloby dokonce byly podány. V řízení o
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) přitom soud přezkoumává
také zkrácení práv účastníka v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž namítl, že závěr krajského soudu je v rozporu s právním názorem
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu [rozhodnutí ze dne 31 8. 2005, čj.
2 Afs 144/2004-110, (č. 735/2006 Sb. NSS)].
Námitka není důvodná. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že
proces daňové kontroly nemusí vždy vyústit v soudem přezkoumatelné rozhodnutí,
zpráva o daňové kontrole není rozhodnutím ve smyslu §32 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a není rozhodnutím ani ve smyslu
§65 s. ř. s. Právní názor, podle něhož by se proti vyřízení či nevyřízení námitek proti
postupu pracovníka správce daně mohl daňový subjekt bránit až v žalobě směřující proti
rozhodnutí o daňové povinnosti samotné, byl neudržitelný, protože kdyby po provedené
daňové kontrole správce daně nevydal dodatečný platební výměr, by byl daňový subjekt
ponechán zcela bez soudní ochrany. Proto Nejvyšší správní soud dovodil, že zahájení i
provádění daňové kontroly, která není samostatným řízením, ale dílčím procesním
postupem, může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno
podat žalobu podle §82 a násl. s. ř. s.
Nyní posuzovaná věc je skutkově i právně odlišná. Stěžovatel se domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vedení správních řízení sp. zn.
13707/06-15 a sp. zn. 13708/06-16 a ve všech úkonech učiněných v těchto řízeních. Ze
spisů vyplývá, že žalovaný v rámci označených správních řízení vydal dne 20. 4. 2007 a
dne 27. 4. 2007 meritorní rozhodnutí. Ministerstvo financí pak rozhodlo dne 12. 6. 2007 o
zamítnutí odvolání proti oběma rozhodnutím žalovaného a o potvrzení těchto
rozhodnutí. Stěžovatel sám v žalobě uvedl, že stejného dne jako podal žalobu na ochranu
proti nezákonným zásahům podal i žalobu proti oběma rozhodnutím Ministerstva financí.
Na rozdíl od daňové kontroly, jejímž posouzením se Nejvyšší správní soud zabýval v
citovaném rozhodnutí, tedy v nyní posuzované věci správní řízení, v jejichž vedení
stěžovatel spatřuje nezákonné zásahy žalovaného, nejen vyústila v soudem
přezkoumatelná rozhodnutí, ale stěžovatel tato rozhodnutí také napadl žalobou. Nejvyšší
správní soud uzavírá, že právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí jeho rozšířeného
senátu, jehož se stěžovatel dovolal, nelze z uvedených důvodů na nyní posuzovanou věc
aplikovat. Krajský soud naopak zcela případně vycházel z právního názoru Nejvyššího
správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42 (č.
720/2005 Sb. NSS). Žaloba na ochranu proti nezákonným zásahům není přípustná,
neboť se stěžovatel může domáhat ochrany jinými prostředky (§85 s. ř. s.), konkrétně
žalobou proti rozhodnutím správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.), což ostatně již učinil.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vyloučil žalobu ve vztahu k
Ministerstvu financí k samostatnému projednání a rozhodnutí, aniž své rozhodnutí
odůvodnil. Stěžovateli tak nejsou známy důvody postupu krajského soudu, v jehož
důsledku ztratila žaloba proti Ministerstvu financí vazbu na Krajský soud v Ostravě,
jakkoliv je postup Ministerstva financí ve vzájemné souvislosti s postupem žalovaného.
Stěžovatel však tyto skutečnosti konstatoval, aniž by namítl a specifikoval možnou
nezákonnost postupu krajského soudu. Nejvyšší správní soud se proto námitkou dále
nezabýval.
S ohledem na shora uvedené odůvodnění se Nejvyšší správní soud nezabýval ani
námitkami žalovaného o existenci dalších důvodů pro odmítnutí žaloby (ukončení
tvrzeného zákazu v době podání správní žaloby a opožděné podání žaloby).
Usnesení krajského soudu není nezákonné [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], kasační
stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by
jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve
spojení s §120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu
podle obsahu spisu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu