ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.12.2006
sp. zn. 8 As 12/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce A. L.,
zastoupeného Mgr. Bohuslavem Rollem, advokátem se sídlem Chomutov, Mostecká 3,
proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Ústí nad Labem, Velká Hradební
3118/48, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 12. 9. 2005, čj. 42 Ca 6/2005 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupce Mgr. Bohuslava Rolla, částku
2558,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím „komise k projednávání přestupků při odboru dopravních a správních
činností města Chomutov“ ze dne 18. 4. 2005, zn. P:ODaSČ:9111/1222/2004 byl A. L.
(dále též „žalobce“) uznán vinným přestupkem na úseku ochrany před alkoholismem a
jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů, a přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu podle §22 odst. 1 písm. f) téhož zákona, kterého se dopustil tím, že dne
6. 8. 2004 kolem 01.00 hod v obci Ch. řídil z benzinové čerpací stanice Agip do ul. R.
motorové vozidlo zn. Nissan Maxima, r. z. x, přičemž po příjezdu do R. ulice byl policisty
vyzván k orientační dechové zkoušce na alkohol, které se odmítl podrobit. Žalobci byla
uložena pokuta ve výši 7000 Kč a dále byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
K rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství ze dne 22. 6. 2005, zn. 6177/DS/05/75616, bylo odvolání žalobce
zamítnuto a jím napadené správní rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo potvrzeno.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalobce domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 9. 2005, čj. 42 Ca 6/2005 – 35 byla uvedené
rozhodnutí žalovaného i citované rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušena
a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku,
krajský soud k tvrzení žalobce, že vozidlo řídil jeho bratr, (který tuto skutečnost stvrdil
v čestném prohlášení), a k námitce, že nebyl vyslechnut jako svědek, uvedl:
Správní orgán prvého stupně považoval za vyloučené vést důkaz čestným
prohlášením osoby, která není účastníkem řízení (tedy například potencionálního svědka),
neboť dle jeho mínění to neumožňuje §39 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.
účinného v době rozhodnutí). Tak tomu ale dle názoru krajského soudu není. Správní řád
sice v tomto ustanovení zmiňuje možnost připustit namísto nedostupného důkazu čestné
prohlášení účastníka řízení, to však neznamená, že by takto nadepsaná listina vyhotovená
jinou osobou nemohla také posloužit k přesnému a úplnému zjištění skutečného stavu
věci (§31 odst. 1 správního řádu), zejména obsahuje-li tak závažné údaje, jako v tomto
případě. Souhlasit nelze ani s tím, že správní orgán prvého stupně považoval za možné
bez dalšího předjímat, jak by zněla svědecká výpověď bratra žalobce a jen z tohoto
důvodu tento nabízený důkaz odmítnout. Správní orgán přehlédl, že v neprospěch
žalobce svědčí jinak vesměs nepřímé důkazy, protože nebyl zastižen při řízení svého auta,
nýbrž až doma, a vizuální identifikace žalobce policisty proběhla v noci za velmi snížené
viditelnosti, přičemž (dle výpovědi jednoho ze svědků) jsou si on a jeho bratr „velmi
podobní.“ Jejich záměna tedy nebyla zcela vyloučena. Tyto skutečnosti měly vést správní
orgán ke zvlášť pečlivému přezkoumání všech skutkových okolností. Se zřetelem
na písemné prohlášení měl být bratr žalobce podrobně vyslechnut. Teprve poté mohl
být posuzován obsah jeho výpovědi v souvislosti s ostatními provedenými důkazy
a při hodnocení všech těchto důkazů, měla být zvážena i věrohodnost výpovědi tohoto
svědka.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá přezkoumání tohoto rozsudku
krajského soudu. Dovozuje, že obě správní rozhodnutí vycházejí ze spolehlivě zjištěného
stavu věci, a obsahují předepsané náležitosti. Uvádí, že ani policisté ani ostatní svědci
neuvedli, že by ve vozidle seděla jiná osoba než žalobce. Správní orgán prvého stupně
nepřipustil čestné prohlášení bratra žalobce se zřetelem na §32, §34 a §39 správního
řádu. Čestné prohlášení žalobci předložil až při druhém ústním jednání dne 9. 2. 2005
za účasti svého „právního zástupce,“ při prvém jednání dne 20. 11. 2004 tuto skutečnost
na svoji obhajobu neuvedl, ačkoli mu byla tato možnost dána. Odvolací orgán zjistil,
že vylíčení průběhu událostí tak, jak je uvedl ve svém prohlášení bratr žalobce, a tvrzení
žalobce, že vozidlo řídil jeho bratr je účelové, aby se žalobce vyhnul postihu za své
protiprávní jednání. Stěžovatel nemůže souhlasit se závěrem krajského soudu, že odvolací
orgán postupoval v rozporu s §59 správního řádu, neboť má za to, že nebyly dány
důvody pro které by bylo nutné rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změnit nebo
zrušit.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s odvoláním na obsah spisu uvedl,
že ve správním řízení v obou stupních nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Kasační
stížnost neobsahuje žádná tvrzení, která by zakládala důvod pro zrušení napadeného
rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek napadený kasační stížností v rozsahu
stížních důvodů, přičemž vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Především je nutno uvést, že samotné označení písemnosti ze dne 10. 1. 2005,
podepsané K. L., jako čestné prohlášení, nebrání správnímu orgánu, aby toto prohlášení
považoval za listinný důkaz. Samotné předložení takovéto listiny, obsahující popis
určitých skutečností, které mohou být rozhodné, nezbavuje správní orgán povinnosti
příslušnou osobu vyslechnout jako svědka (u ústního jednání za dodržení všech
příslušných procesních ustanovení). Jen zcela výjimečně, zejména pokud by výslech
svědka nebyl možný, lze se spokojit pouze s písemným prohlášením. Až po provedení
těchto a příp. i dalších důkazů, je na správním orgánu, aby všechny tyto důkazy jednotlivě
i ve vzájemné souvislosti zhodnotil, včetně posouzení i jejich věrohodnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s důvody uvedenými krajským soudem, pro které
měl být proveden i výslech bratra žalobce. Pokud se tak nestalo, zůstalo důkazní řízení
neúplným, a je vadné nejen rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ale i rozhodnutí
žalovaného. Teprve po provedení všech potřebných důkazů měl žalovaný a v předchozí
fází řízení i správní orgán prvého stupně provést jejich zhodnocení, včetně výpovědí
účastníka řízení a příp. rozporů v nich.
K tvrzení uvedenému v kasační stížnosti, že žalobce již při prvém jednání nepředložil
prohlášení svého bratra, ani nenavrhl jeho výslech, je třeba poukázat i na to, že u tohoto
jednání, které se uskutečnilo dne 25. 11. 2004, žalobce po seznámení s předmětem řízení
toliko uvedl, že by se „chtěl poradit s právním zástupcem“ a proto žádá o odložení
jednání. K věci samé se nevyjadřoval.
Na okraj je možno uvést, že krajský soud mohl i sám provést požadovaný výslech
svědka a teprve poté (po zhodnocení důkazů provedených ve správním řízení
i před soudem) ve věci rozhodnout. Zda soud zvolil tento postup, a nebo bez dalšího
dokazování zrušil žalobou napadené rozhodnutí, bylo na úvaze tohoto soudu.
Nemohla být důvodem ke zrušení kasační stížností napadeného rozsudku jen úvaha
o tom, který ze dvou těchto možných procesních postupů by byl vhodnější.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
žalovaného není důvodná, a proto ji zamítl.
Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Jedná
se o náklady na právní zastoupení advokátem, a to za 2 úkony právní pomoci po 1000 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 ve znění účinném v době učinění těchto
úkonů] a za 2 paušální náhrady po 75 Kč (§13 odst. 3 tét o vyhlášky). Protože advokát
je plátce daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani,
kterou je povinen odvést, tedy o částku 408,50 Kč (§35 odst. 7 s. ř. s.). Celková částka
náhrady nákladů řízení tedy (jak ostatně požadoval i zástupce žalobce) činí 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu