ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.24.2006:60
sp. zn. 8 As 24/2006 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. J. K.,
CSc., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Praha 9,
Sokolovská 247/178, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, Praha 1,
Mariánské nám. 2 a osoby zúčastněné na řízení Technické správy komunikací hlavního
města Prahy, se sídlem Praha 5, Štefánikova 23, o kasační stížnosti proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, čj. 9 Ca 240/2003 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada
nákladů řízení.
Odůvodnění:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, vydal dne 5. 8. 2003
pod čj. MHMP-77363.kr/2003/DOP-01/Dá podle §82 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) kolaudační rozhodnutí – stavby
č. 4664 – mimoúrovňová křižovatka PPO – B, v P. 9 na pozemcích a s výčtem objektů
v tomto správním rozhodnutí blíže uvedených. Pro užívání stavby byla stanovena
podmínka – s odkazem na stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy, a to předložení
návrhu publikovaných opatření, kterými by bylo zajištěno dodržení povolených hladin
hluku u domu čp. 524 v D. ulici.
Žalobou podanou dne 2. 10. 2003 u Městského soudu v Praze se žalobce Ing. J. K.,
CSc., domáhal zrušení tohoto správního rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, čj. 9 Ca 204/2003 – 33, byla
tato žaloba odmítnuta. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, městský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není ve vztahu k žalobci úkonem správního
orgánu, jímž by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva nebo povinnosti
žalobce (§65 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce nebrojí proti tomu, že s ním nebylo jednáno jako
s účastníkem stavebního řízení týkajícího se předmětné stavby, nenamítá, že by snad byl
osobou mající vlastnické nebo jiné právo k pozemkům, či sousedním pozemkům
a stavbám na nich, které by mohlo být stavebním povolením přímo dotčeno [§59 odst. 1
písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. – dále též „stavební zákon“], a s kterou by jako
s účastníkem stavebního řízení mělo být jednáno. Nebyl ani účastníkem kolaudačního
řízení (§78 odst. 1 stavebního zákona). Nesplnění podmínky §65 odst. 1 s. ř. s.
představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto městský soud žalobu
podle §46 odst. 1 písm. a) odmítl. Pro úplnost soud poukázal i na to, že žalobní legitimaci
nelze opřít ani o §65 odst. 2 s. ř. s. ( přestože dospěl k závěru, že žalobcův odkaz na §66
odst. 2 s. ř. s. je evidentně chybou v psaní). Ustanovení §65 odst. 2 umožňuje podat
žalobu tomu, kdo tvrdí, že byl účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo. To však není
případ žalobce, který sám výslovně uvedl, že nebyl účastníkem kolaudačního řízení
předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které
dovozuje, že městský soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce dle §65
odst. 1 s. ř. s. Dovozuje, že byl přímo zkrácen na svých právech rozhodnutím správního
orgánu. Žalovaný byl povinen v rámci kolaudačního řízení řádně zkoumat skutkový stav
věci, především:
- zda provedení stavby a její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především
z hlediska ochrany života a zdraví osob a životního prostředí,
- v případě, že zjistí na stavbě závady bránící jejímu užívání, stanovit lhůtu
pro jejich odstranění,
- nevydat kolaudační rozhodnutí, pokud stavba vykazuje nedostatky, které
ohrožují zdraví osob.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že tímto porušením zákona byl zkrácen na svém právu
na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) právu
na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny. Dále byl stěžovatel zkrácen
na svém právu vyplývajícím z toho, že výkon vlastnictví nesmí poškozovat lidské zdraví,
přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 Listiny), právu
na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10
odst. 2 Listiny), právu na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny), právu na respektování
soukromého a rodinného života a obydlí (čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod – dále též Úmluvy), zahrnující právo žít ve zdravém životním prostředí,
a ústavním právu na uplatňování státní moci jen v mezích a způsobem stanoveným
zákonem.
V žalobě bylo omylem poukázáno na §66 odst. 2 s. ř. s. Městský soud,
aniž by žalobce vyzval k opravě žaloby, nesprávně dovodil, že žalobce svou aktivní
legitimaci opírá o §65 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel má za to, že oprávnění k podání žaloby dle
§66 odst. 3 s. ř. s. svěřil žalobci zvláštní zákon a to Listina a Úmluva. Podle čl. 32 Listiny
ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech nezákonným rozhodnutím orgánem
veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takovéto rozhodnutí.
Dle čl. 13 Úmluvy má každý, jehož práva a svobody přiznává Úmluva byla porušena,
právo na účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Stěžovatel poukazuje
i na čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel v tomto směru uzavírá, že nemá jinou možnost, než napadnout zákonnost
kolaudačního rozhodnutí. Při ústavně konformním výkladu měla být stěžovateli
legitimace k podání žaloby přiznána. V opačném případě by stěžovatel neměl zaručen
přístup k soudu a došlo by k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny.
Žalovaný ani osoba zúčastněná se ke kasační stížnosti žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti, přičemž vycházel z následujících skutečností,
úvah a závěrů.
Ustanovení §65 a násl. s. ř. s. v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožňuje
přezkoumání individuálních správních aktů soudem, tedy právně mocenského zásahu
do sféry práva a svobod explicitně uvedených adresátů, případně dalších, implicitně
v právech zasažených osob. Podle okruhu osob, které takovýto akt zavazuje, je možno
odlišovat akty, které řeší osobní poměry adresátů, jímž jsou určeny (akty ad personam)
a nebo které se týkají adresáta v podstatě kvůli jeho vztahu k určité věci – např.
nemovitosti (akty in rem). Zatím co správní akty ad personam zavazují pouze v nich
jmenovitě uvedené osoby, jsou správní akty in rem závazné i pro jejich právní nástupce,
na něž práva a povinnosti z těchto aktů přecházejí. Akty in rem působí vůči každé osobě,
která se ve vztahu k předmětu daného aktu nachází ve stejné právní situaci jako původní
adresát (viz též Hendrych D. a kol. Správní právo, Obecná část, 5., rozšířené vydání,
marg. č. 173 a 176).
Kolaudační rozhodnutí bezesporu spadá mezi akty (rozhodnutí) in rem. Se zřetelem
na §78 stavebního zákona účinného v době řízení a rozhodnutí správního orgánu,
stěžovatel nebyl účastníkem kolaudačního řízení a tedy ani adresátem dotyčného
kolaudačního rozhodnutí. Z ničeho nevyplývá, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl
právním nástupcem účastníka tohoto řízení. Nelze tedy dovodit, že by napadeným
správním rozhodnutím byla založena, měněna, rušena nebo závazně určena jeho práva
nebo povinnosti, a byla tak dána jeho aktivní legitimace dle §65 odst. 1 s. ř. s.
Aplikace §65 odst. 2 s. ř. s. nepřichází v úvahu již proto, že žalobní legitimace
je výslovně vázána na účastenství v řízení před správním orgánem.
Charakteristické pro žaloby dle §66 s. ř. s. je, že právním předpisem k tomu
zmocněný subjekt nejedná ve vlastním zájmu, ale podává žalobu k ochraně veřejného
zájmu. Tak je tomu i v případě §66 odst. 3, kdy oprávnění k žalobě musí být dáno
zvláštním zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu
(obdobně jak je tomu u nejvyššího státního zástupce, u kterého legitimaci k žalobě stanoví
zákon – přímo §66 odst. 2 s. ř. s .). Již z tohoto důvodu nemůže obstát argumentace
stěžovatele v kasační stížnosti, ve které opírá legitimaci dle §66 odst. 3 s. ř. s. o zkrácení
na vlastních zájmech v jednotlivém – konkrétním případě. Ustanovení Listiny a Úmluvy,
kterých se dovolává, se týkají oprávnění k žalobě dle §65 s. ř. s. a nikoli dle §66 téhož
zákona.
Nebyla tedy kasační stížnost shledána důvodnou a proto ji Nejvyšší správní soud
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšnému žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto bylo
rozhodnuto, že se mu nepřiznává náhrada nákladů řízení. Obdobně je tomu u osoby
zúčastněné na řízení, u které ostatně nejsou splněny podmínky §60 odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu