ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.55.2008:110
sp. zn. 4 As 55/2008 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Občanské
sdružení LÍPA 2000, se sídlem Gregorova 127/12, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2008,
č. j. 10 Ca 21/2008 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 43, Krajský soud v Českých
Budějovicích pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o žalobě žalobce proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 2. 2008, č. j. KUJCK/34859/2007/OZZL/Hk/O-134/07, a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 17. 10. 2007,
č. j. MUPI/2007/29344/LO, jímž bylo povoleno kácení zeravu západního rostoucího mimo les
na pozemku p. č. 1560/6 v katastrálním území Písek.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že současně s podáním žaloby vznikla žalobci
poplatková povinnost, dne 8. 2. 2008 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne 15. 2. 2008
žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud usnesením ze dne 21. 2. 2008 žalobce
od soudního poplatku ve výši 2000 Kč neosvobodil, následně jej znovu vyzval k zaplacení
soudního poplatku a poučil o důsledcích nezaplacení. Žalobce výzvu společně s usnesením
o neosvobození převzal dne 25. 2. 2008. Dne 26. 2. 2008 žalobce soudu sdělil, že stanovený
soudní poplatek z důvodu nemajetnosti zaplatit nemůže. Toto podání krajský soud předložil
Nejvyššímu správnímu soudu jako kasační stížnost proti usnesení o neosvobození od soudních
poplatků, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32,
zamítl. Krajský soud proto opakovaně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku a znovu
jej poučil o důsledcích nezaplacení. Žalobce poté dne 27. 6. 2008 sdělil, že poplatek za žalobu
zaplatit nemůže a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud
konstatoval, že lhůta určená k zaplacení soudního poplatku marně uplynula a žalobce
byl na následky nezaplacení soudního poplatku upozorněn, když předtím nebyl osvobozen
od soudních poplatků, proto soud podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil. Doplnil, že opakovanou žádost
o osvobození od soudních poplatků nebylo nutné za nezměněné situace znovu posuzovat.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které namítal, že napadené usnesení vychází z nicotného, jeho možnostmi a prostředky zjevně
nesplnitelného usnesení krajského soudu ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 39,
kterým jej soud pod pohrůžkou zastavení řízení vyzval, aby v nereálném termínu tří dnů zaplatil
soudní poplatek za podanou žalobu, ačkoli věděl, že ke splnění usnesení nemá stěžovatel finanční
prostředky. Stěžovatel podotkl, že poplatková povinnost podle zákona o soudních poplatcích
není povinností absolutní a stát musí prostřednictvím orgánů soudní moci respektovat podmínky
pro osvobození od soudních poplatků stanovené v §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s .“). Výzva k zaplacení soudního
poplatku s pohrůžkou zastavením řízení je za stavu, kdy nemajetný poplatník nemá pro zaplacení
soudního poplatku dostatečné prostředky, zjevným příkladem svévole, procesní absurdity,
diskriminace a porušením čl. 6 odst. 1, č l. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod spolu s čl. 10 Ústavy České republiky. Zmatečnost a nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení spatřoval stěžovatel v tom, že ačkoliv nepodal kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 18, a ani takovou kasační
stížnost podat nemohl, neboť v tomto usnesení je uvedeno, že proti němu není řádný opravný
prostředek přípustný, krajský soud předložil podání stěžovatele jako kasační stížnost Nejvyššímu
správnímu soudu, který ji rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, zamítl.
Stěžovatel konstatoval, že se zrušení zmíněného usnesení nedomáhal. Uzavřel, že krajský soud
opomenul přednost Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před zákonem
o soudních poplatcích a soudním řádem správním a odepřel stěžovateli spravedlivé projednání
jeho záležitosti soudem v přiměřené lhůtě. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení ze dne 30. 6. 2008 a usnesení krajského soudu ze dne 2 1. 2. 2008 zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti usnesení
krajského soudu ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 39.
Usnesením ze dne 20. 8. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 61, Krajský soud v Českých
Budějovicích neosvobodil stěžovatele od zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 43. Soud
dále stěžovatele usnesením ze dne 20. 8. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 64, vyzval k zaplacení
soudního poplatku. Na tato usnesení reagoval stěžovatel podáním ze dne 25. 8. 2008.
Usnesením ze dne 2. 9. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 69, Krajský soud v Českých
Budějovicích řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2008,
č. j. 10 Ca 21/2008 - 43, zastavil. Nejvyšší správní soud toto usnesení rozsudkem ze dne
29. 10. 2008, č. j. 4 As 57/2008 - 89, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Současně krajský soud zavázal k tomu, aby spis opětovně předložil k rozhodnutí o kasačních
stížnostech vedených pod sp. zn. 4 As 55/2008 a 4 As 56/2008.
Dne 27. 11. 2008 byl spis krajského soudu opětovně předložen Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o kasačních stížnostech.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, neboť podle jeho konstantní
judikatury v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost b y trvání na splnění poplatkové povinnosti
znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost
proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č . j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydá ní nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud
vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení
zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Krajský soud usnesením ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 39, stěžovatele vyzval
k zaplacení soudního poplatku a stanovil mu k tomu lhůtu tří dnů. Stěžovatel však v této lhůtě,
ani později soudní poplatek nezaplatil, ačkoliv byl řádně poučen o následcích nezaplacení
poplatku. Stěžovatel tedy navzdory poučení nesplnil poplatkovou povinnost, což vedlo krajský
soud k vydání rozhodnutí o zastavení řízení.
Pro posouzení zákonnosti napadeného usnesení je ovšem nezbytné přezkoumat podání
stěžovatele ze dne 26. 6. 2008, jímž reagoval na výzvu k zaplac ení soudního poplatku a žádal
o osvobození od soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že o podané žádosti o osvobození od soudního
poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví.
Toto obecné pravidlo však má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo
v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí
a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho
řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné
skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Shodně se Nejvyšší správní soud
vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65, www.nssoud.cz.
O takový případ však v projednávané věci nejde. O původní žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků krajský soud rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 10 Ca 21/2008 - 18, tak, že stěžovatel se neosvobozuje od zaplacení soudního poplatku
ve výši 2000 Kč. Toto rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu Nejvyšším správním soudem,
který kasační stížnost zamítl a v odůvodnění stěžovateli podobně jako krajský soud objasnil,
proč nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, stanovené v §36 odst. 3 s. ř. s.
V podání ze dne 26. 6. 2008 stěžovatel neuplatnil žádný nový důvod pro individuální
osvobození od soudních poplatků, pouze zopakoval své dřívější argumenty,
na které již odpověděl krajský soud i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 4 As 18/2008 - 32, proto nebylo nutné, aby krajský soud o nové žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků samostatně rozhodoval.
Namítá-li stěžovatel, že proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2008 kasační stížnost
nepodal, Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na ustanovení §41 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého každý úkon
posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. V důsledku chybného
poučení v předmětném usnesení ze dne 21. 2. 2008 se stěžovatel nesprávně domníval, že kasační
stížnost není přípustná, přesto svým podáním ze dne 26. 2. 2008 toto usnesení zpochybnil.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem po važoval toto podání za kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 27, stěžovatele informoval,
že o této kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2008 vede řízení
a bude o ní rozhodovat. Proti tomuto postupu se stěžovatel nijak nebránil, proto zmíněnou
námitku Nejvyšší správní soud shledává účelovou.
K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že o žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků již bylo rozhodnuto, toto rozhodnutí přezkoumal i Nejvyšší
správní soud, a důvody pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků již nejsou předmětem
tohoto řízení. Přesto však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zopakovat argumentaci
uvedenou v jeho rozsudku ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. ú častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Podle konstantní judikatury správních soudů po občanském sdružení, hodlá-li být aktivně
činným, lze požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření
těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (srov. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č . j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1482/2008, případně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č . j. 4 As 18/2008 - 32, www.nssoud.cz). Z obsahu
těchto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vychází rovněž v dalším textu.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatel je občanským
sdružením založeným za účelem ochrany přírody a krajiny. Tuto aktivitu stěžovatel realizuje
mimo jiné i účastí ve správních řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny otázky s ochranou
přírody a krajiny související, včetně podávání žalob proti správním rozhodnutím,
která podle názoru stěžovatele poškozují či narušují životní prostředí v oblasti, kde toto sdružení
působí.
Pokud stěžovatel hodlá být coby občanské sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení)
aktivně činným, pak je objektivně ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální
prostředky pro prosazování svého cíle, a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné
míře, zajistil sám. Tuto odpovědnost za tvorbu základníc h prostředků pro činnost nelze a priori
přenášet na stát; žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně
proto, že stěžovatel coby speciálně zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle
nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky.
Rezignuje-li stěžovatel na jejich zajištění alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře (a nemá tak finanční zajištění ani pro pokrytí jeho činnosti v základním
a pro jeho činnost zcela nezbytném rozsahu, čemuž nasvědčuje tvrzení stěžovatele,
že nemá žádný majetek vyšší než nepatrné ceny ani žádné zdanitelné příjmy ), pak zřejmě vychází
z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech obdobných případech
jednotlivých kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho náklady.
Takový předpoklad však nemůže být legitimní; k jeho leg itimitě neposkytuje oporu
ani §36 odst. 3 s. ř. s., nejsou k ní ani jakékoli důvody doktrinál ní, jež by měly snad souviset
s cílem vytyčeným stěžovatelem. Potvrzení takového předpokladu, který se z pohledu jiných osob
dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným a pro stěžovatele nepřiměřeně komfortním,
by mohlo být nejvýše výsledkem toliko mechanické aplikace pravidla o nedostatku finančních
prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přiznání
takového absolutního práva „za všech okolností bezplatného přístupu k soudu“ pro určité
skupiny osob (zde občanských sdružení, jakým je stěžovatel) by nikterak nesouviselo s ochranou
konkrétních veřejných subjektivních práv jednotlivců a s uplatňováním práva na jejich soudní
ochranu, naopak by ve vztahu k jiným osobám domáhají cím se soudní ochrany
mohlo být solidním základem procesní absurdity a diskriminace.
Pro soud by bylo jistě dostatek d ůvodů nahlížet na celou situaci jinak, pokud by soudní
poplatek dosahoval z pohledu obdobných sdružení, jakým je stěžovatel, nepřiměřeně přísné výše,
případně pokud by aktuální finanční situace stěžovatele byla způsobena nepředpokládanou
či nárazovou potřebou kumulace nezbytných kroků, jež by stěžovatel musel uskutečňovat.
Stěžovatelova rezignace na opatření si těch nejzákladnějších prostředků pro svoji činnost
však nemůže znamenat, že by povinnost jeho základního materiálního zajištění při prosazování
jeho práv měla být automaticky přesouvána na stát.
Nejvyšší správní soud má za to, že je důvodu ponechat na stěžovateli, aby si základní
materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím deklarovaného cíle
předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních prostředků stěžovatele
tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků.
Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však vzhledem k výše
uvedenému nelze vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného cíle
prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Stěžovatel si totiž může snadno opatřit částku
3000 Kč potřebnou k zaplacení soudního poplatku, a to např. zvýšením členských příspěvků.
Kasační námitku nedostatku finančních prostředků z důvodu nemajetnosti stěžovatele
proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon.
Jednou z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková
povinnost dána zákonem.
Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.
Ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že úprava poplatkové
povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil- li totiž zákon
i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek,
potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát
prostřednictvím orgánu soudní moci.
Ani námitka porušení práva na přístup k soudu nebyla proto shledána důvodnou.
K námitce procesní absurdity výzvy k zaplacení soudn ího poplatku v situaci,
kdy poplatník nemá na zaplacení soudního poplatku dostatečné finanční prostředky, Nejvyšší
správní soud podotýká, že soud je podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích povinen
takovou výzvu učinit a současně účastníka podle §9 odst. 3 téhož zákona poučit o možnosti
zastavení řízení coby následku nezaplacení soudního poplatku. Teprve tehdy, nezaplatí- li účastník
řízení, jsa řádně poučen, soudní poplatek ve stanovené lhůtě, může soud řízení zastavit.
Nutno zdůraznit, že stěžovatel si musel být s ohledem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudek ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32) vědom toho,
že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje, a předmětná výzva
jej proto měla vést k tomu, aby si finanční prostředky potřebné pro zaplacení soudního poplatku
opatřil a tento zaplatil.
Stěžovatelem zmiňovaná povinnost orgánů moci soudní respektovat zákonem stanovené
podmínky pro osvobození účastníka řízení od soudních poplatků nemění nic na tom, že soudy
jsou povolány k tomu, aby v každém konkrétním případě posoudily, zda účastník řízení splňuje
podmínky §36 odst. 3 s. ř. s., či nikoliv. Své rozhodnutí pak musí soud náležitě a logicky
odůvodnit, což krajský soud učinil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního
poplatku a navzdory poučení o možnosti zastavení řízení této výzvě nevyhověl, proto krajský
soud postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže řízení o žalobě podle §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí,
a proto kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
30. 6. 2008, č. j. 10 Ca 21/2008 - 43, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
K námitkám stěžovatele proti usnesením krajského soudu, která předcházela kasační
stížností napadenému usnesení, se Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit, neboť řízení
u krajského soudu bylo pravomocně skončeno usnesením o zastavení řízení. Na okraj Nejvyšší
správní soud poznamenává, že kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne
21. 2. 2008 by musela být odmítnuta pro opožděnost (navíc toto usnesení již Nejvyšším správním
soudem přezkoumáno bylo) a proti usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního
poplatku není kasační stížnost přípustná.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný,
bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu