ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.46.2008:71
sp. zn. 5 Azs 46/2008 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: P. T., zast. Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007, č. j. 59 Az 125/2006 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce uvedl v žádosti o azyl dne 24. 10. 2006 a dále při pohovoru dne 31. 10. 2006
následující skutečnosti. V únoru 2002 měl na Ukrajině autonehodu. Podle jeho slov si majitel
druhého automobilu přivolal telefonem své známé a požadoval po něm úhradu škody ve výši
10 000 EUR. Žalobce se snažil majiteli vozidla a jeho známým vysvětlit, že způsobená škoda není
zdaleka tak vysoká, ale neuspěl. Policii k této nehodě ale nezavolal. Poté ho známí majitele
druhého automobilu odvezli domů, kde jim musel zaplatit 500 až 600 USD, které v té době měl.
Tyto osoby po něm dále požadovaly splatit celou částku 10 000 EUR do jednoho měsíce.
Vyhrožovaly i jeho rodičům, že je připraví o dům. Proto se žalobce rozhodl najít práci
v zahraničí, aby vydělal peníze na zaplacení škody na vozidle, do něhož narazil. Na chování
neznámých osob si nikde nestěžoval ani nežádal o pomoc státní orgány, neboť dle jeho slov
to nemělo cenu, jelikož majitel poškozeného auta byl prokurátorem Rovenské oblasti. Od té doby
jej začali navštěvovat neznámí muži, kteří jej upozorňovali, že má splácet dluh za havarovaný
automobil a vyhrožovali mu. Byl si vědom toho, že na Ukrajině nebude schopen vydělat dostatek
peněz na splacení dluhu, obával se výhrůžek, a proto v květnu 2003 odcestoval do České
republiky. O udělení mezinárodní ochrany se rozhodl požádat poté, co mu bylo uloženo správní
vyhoštění. Po příjezdu do ČR začal nelegálně pracovat, dvakrát se pokusil v ČR legalizovat svůj
pobyt, ale neúspěšně, a to jednak v roce 2004 a poté v srpnu 2006. V posledně uvedené době
se pokusil získat vízum přes zprostředkovatele, ale pas mu nebyl vrácen. Pobýval tedy v České
republice bez dokladů a dne 10. 10. 2006 mu bylo cizineckou policií v Klatovech uděleno správní
vyhoštění na dobu tří let. V případě návratu do vlasti se žalobce obává (1) naplnění výhrůžek
ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších neznámých osob, (2) možných zdravotních rizik
z důvodu pobytu v oblasti zasažené černobylskou havárií a (3) pronásledování z důvodu
konverze z pravoslavné víry na evangelickou víru a nátlaku, aby přestoupil zpět k pravoslavné
církvi.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2006, č. j. OAM-1198/VL-10-18-2006, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem
žalovaného byl závěr, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně od roku 2003,
přičemž žádost o mezinárodní ochranu podal až v roce 2006 poté, co mu bylo cizineckou policií
uděleno správní vyhoštění. Z toho žalovaný dovodil, že je naplněna dikce §16 odst. 2 zákona
o azylu, tj. že žalobce podal svou žádost s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, přičemž žalobce neprokázal opak.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, ve které
napadl zamítnutí své žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2
zákona o azylu. Žalobce namítal: (1) že o možnosti podat žádost o mezinárodních ochranu
(do novely č. 165/2006 Sb. žádost o azyl – pozn. NSS) se dozvěděl až při udělení správního
vyhoštění, přičemž žalovaný se s tímto argumentem vůbec nevypořádal; (2) že se žalovaný měl
zabývat posouzením jeho žádosti z hlediska §12 zákona o azylu; (3) že se žalovaný měl zabývat
posouzením jeho žádosti z hlediska §14a zákona o azylu; (4) že žalovaný porušil §3 správního
řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; a (5) že žalovaný porušil §50 odst. 2 a 3
správního řádu, neboť žalovaný vedl řízení tak, že neposílil důvěru žalobce ve správnost
rozhodnutí a rovněž ve správním řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící
v jeho prospěch.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 59 Az 125/2006 - 24, zamítl.
V otázce aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu se krajský soud ztotožnil s názorem žalovaného,
nicméně zkoumal i naplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona. Pokud jde o důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, krajský soud konstatoval, že žalobce tvrdí, že byl vystaven
vyhrožování ze strany soukromých osob, a nikoliv ze strany státu. V takovém případě může být
podle krajského soudu „jednotlivci … poskytnuta ochrana jen tehdy, když ochrana poskytnuta ze strany země
státní příslušnosti je nedostatečná nebo není poskytnuta vůbec“. Krajský soud posléze konstatoval,
že v projednávaném případě k takovému závěru nelze dospět, nicméně tento závěr blíže
neodůvodnil. Pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
krajský soud se spokojil s konstatováním, že žalobci nehrozí žádná z jednotlivých forem vážné
újmy definovaných v §14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud neshledal důvodnými ani ostatní
žalobní body převážně procesního charakteru.
II.
Shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl
důvody (ačkoliv tak neučinil explicitně) dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
krajským soudem), dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení před správním orgánem,
které mohly ovlivnit zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že pro tyto důvodně
vytýkané vady měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit) a dle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí krajského soudu o věci samé).
Za prvé, stěžovatel brojil proti aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel napadá
podle něj nesmyslnou konstrukci tohoto ustanovení, která spočívá v tom, že každý žadatel
o mezinárodní ochranu (stěžovatel v kasační stížnosti uvádí výraz „žadatel o azyl“, který byl však
od novely č. 165/2006 Sb. nahrazen výrazem „žadatel o mezinárodní ochranu“) se z povahy
každé žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout nucenému vyhoštění. Dále stěžovatel uvádí,
že dovedeno ad absurdum každý žadatel, který nepřicestoval do České republiky letecky, mohl
požádat o mezinárodní ochranu „dříve“, ať už v jiné zemi, přes kterou do České republiky
přicestoval, či na hranici, nicméně většina žadatelů podle stěžovatele žádá o mezinárodní ochranu
až v přijímacím středisku ve Vyšních Lhotách. Důsledná aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu
by tudíž vedla k zamítnutí téměř všech žádostí o mezinárodní ochranu. Stěžovatel dále uvádí, že §
16 odst. 2 zákona o azylu není u velké většiny žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým bylo
uděleno správní vyhoštění, aplikován, ačkoliv by aplikován být mohl, z čehož stěžovatel dovozuje
diskriminaci v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v Ústavě České republiky. Z tohoto
důvodu stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby se obrátil na Ústavní soud s návrhem
na zrušení §16 odst. 2 zákona o azylu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
Za druhé, stěžovatel namítal, že v případě jeho vyhoštění, resp. vycestování na Ukrajinu
by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ.
pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), neboť„každý kdekoliv v jurisdikci smluvního státu je chráněn
před zásahy do soukromého a rodinného života, před mučením a nelidským zacházením atp.“ a závazky
z Úmluvy mají extrateritoriální působnost. Podle stěžovatele má stát povinnost nevrátit cizince
na území státu, ve kterém mu hrozí nelidské zacházení (stěžovatel zde cituje věc Chahal proti
Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996, stížnost
č. 22414/93, §74), přičemž je irelevantní, je-li původcem zacházení stát či nestátní subjekt
(Ahmed proti Rakousku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 1996,
stížnost č. 25964/94) či zdravotní stav cizince (D. proti Spojenému království, rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96). Ochrana poskytovaná čl. 8
Úmluvy může být podle stěžovatele významná v případech, kdy zásah do práv jednotlivce
nedosahuje intenzity pro aplikaci čl. 3 Úmluvy, což je podle stěžovatele i jeho případ,
neboť nemůže v zemi původu svobodně praktikovat svou víru a je mu vyhrožováno. Dále
stěžovatel vyjmenoval několik rozsudků Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy
(Bensaid proti Spojenému království, rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98; W.
proti Spojenému království, rozsudek ze dne 8. 7. 1987, stížnost č. 9749/82; Mokrani proti Francii,
rozsudek ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 52206/99), z nichž dovozuje, že v jeho případě došlo
k zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život, který Úmluva nepřipouští, a tudíž je nutno
v souladu s čl. 1 odst. 2 a 10 Ústavy aplikovat Úmluvu přednostně.
Za třetí, stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
z následujících důvodů: (1) krajský soud nevyjasnil otázku svobody náboženského vyznání
evangelíků na Ukrajině; (2) krajský soud nevyjasnil postavení evangelíků na Ukrajině a přestup
stěžovatele na novou víru; a (3) krajský soud nevyjasnil pronásledování stěžovatele.
Za čtvrté, stěžovatel namítá, že mu měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu, jelikož
mu hrozí pronásledování z důvodu přestupu z pravoslavné víry k víře evangelické. Rovněž
se oženil s evangeličkou a jeho vlastní rodina ho zavrhla. K důvodům uvedeným v §12 zákona
o azylu stěžovatel dodává, že návrat jeho rodiny na Ukrajinu je nemyslitelný z důvodu
zdravotních, neboť pochází z Černobylské oblasti, kde manželka stěžovatele nemohla otěhotnět.
Za páté, stěžovatel namítá, že pokud mu nebude udělen azyl, má nárok z uvedených
důvodů alespoň na udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Za šesté, stěžovatel v doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 1. 2008 dodává, že se krajský
soud dopustil vady řízení, neboť mu nedal možnost zúčastnit se osobně jednání, kde chtěl
předestřít své obavy z návratu do země původu, a rozhodl bez jednání.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty uvedené v jeho
rozhodnutí. Dále uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení o mezinárodní ochraně neuvedl žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být ve své zemi původu vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu ani že by mu hrozila vážná újma ve smyslu §14a
zákona o azylu. Stěžovatel mohl o azyl (resp. o mezinárodní ochranu) požádat před udělením
správního vyhoštění, a tudíž byla aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu namístě. Dále žalovaný
uvedl, že účelem stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu byla legalizace pobytu na území
České republiky, což není v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu azylově relevantní
důvod. Úprava §16 odst. 2 zákona o azylu je podle žalovaného v souladu s ústavním pořádkem,
což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (žalovaný cituje rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, www.nssoud.cz a ze dne
9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 - 51, www.nssoud.cz). Pokud jde o námitku, že ne všem osobám
s uděleným správním vyhoštěním je jejich žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ta podle žalovaného neobstojí s ohledem
na individuální posuzování žádostí o mezinárodní ochranu.
III.
Posouzení přípustnosti a přijatelnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a kasační stížnost je proto přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j.
1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu;
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu;
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, a to zejména
z toho důvodu, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení spočívajícího v nesprávném
posouzení podmínek pro aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu a dopustil se také několika
nesprávných závěrů ohledně §12 a §14a zákona o azylu, přičemž tato pochybení prima facie
mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti).
IV.
Právní hodnocení věci
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
IV. a)
Aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu
Jako první v pořadí je nutné posoudit otázku vztahu §16 odst. 2 zákona o azylu na jedné
straně a §12 a §14a zákona o azylu na straně druhé. Žalovaný totiž zastává názor, že pokud
stěžovatel mohl o azyl (resp. o mezinárodní ochranu) požádat před udělením správního vyhoštění
a neučinil tak, mohl aplikovat §16 odst. 2 zákona o azylu, aniž by se musel zabývat tvrzeními
stěžovatele ohledně §12 a §14a zákona o azylu. Krajský soud pak tento názor žalovaného
nepotvrdil ani nevyvrátil a provedl přezkum žalobních námitek stěžovatele ohledně §12 a §14a
zákona o azylu.
Ke vztahu §16 odst. 2 zákona o azylu na jedné straně a §12 a §14a zákona o azylu
na straně druhé se detailně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j.
5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz.
Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 24/2008 i v projednávaném případě
žalovaný a částečně i krajský soud vycházeli z prejudikatury Nejvyššího správního soudu, která
se týkala právního stavu z doby před transpozicí směrnice Rady č. 2004/83/ES, o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále též „kvalifikační směrnice“). Rozhodnutí
žalovaného však bylo přijato až po uplynutí lhůty pro transpozici kvalifikační směrnice
(10. 10. 2006) Z tohoto důvodu jsou závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz, použitelné i na projednávaný případ.
V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud po rozboru relevantních ustanovení
kvalifikační směrnice a směrnice Rady č. 2005/85/ES, o minimálních normách pro řízení
v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále též „procedurální
směrnice“) k závěru, že „z čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j)
procedurální směrnice vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud
žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí,
které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění a priori
nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí pronásledování z azylově
relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany. Z toho jednoznačně vyplývá
rozpor mezi závazkem České republiky plynoucím z komunitárního práva a dosavadním výkladem §16 odst. 2
zákona o azylu zastávaným Nejvyšším správním soudem“.
Nejvyšší správní soud následně provedl odklon od své dřívější judikatury, když v tomto
citovaném rozhodnutí konstatoval: „Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu je nutné vykládat tak,
že „jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné,
že ji podal (POUZE) s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Jen takový výklad
je v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice (…).
Tento výklad ostatně odpovídá i dalším důvodům pro posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1
písm. a): „(žadatel) uvádí POUZE ekonomické důvody“ či §16 odst. 1 písm. c): „(žadatel) žádá o udělení
mezinárodní ochrany POUZE proto, aby unikl situaci všeobecné nouze“]. Vložení slůvka „pouze“ nic nemění
na tom, že podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění je ve valné většině případů
účelové (…). Nicméně pokud žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově
relevantních důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle
§12 a §14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit. Z výše uvedeného vyplývá,
že v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná
domněnka, že tato žádost byla účelová. Žadatel však může prokázat nejen, že žádost nemohl podat dříve,
ale (nezávisle na tom, že ji mohl podat dříve) rovněž, že ji nepodal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Použití ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu tudíž vyžaduje třístupňový test: (1) zda hrozí stěžovateli
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny (…); (2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto
tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona
o azylu aplikovat.“
Z tohoto rozsudku tedy mj. plyne, že stěžovatelova námitka ohledně protiústavnosti §16
odst. 2 zákona o azylu je lichá. Eurokonformní výklad tohoto ustanovení přijatý Nejvyšším
správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 24/2008 je totiž zároveň plně v souladu
s ústavním pořádkem České republiky, neboť nevylučuje, aby byla stěžovateli v odůvodněných
případech udělena jedna z forem mezinárodní ochrany i přesto, že podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany až v době, kdy mu hrozilo vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny. Jak Nejvyšší správní soud v této věci dodal: „Ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu
… nelze vykládat jako další vylučující klauzuli; vylučující klauzule jsou taxativně vymezeny v čl. 12 a 17
kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15 a §15a) a rozšíření důvodů pro vyloučení z mezinárodní
ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem“. Stejně tak je lichá námitka stěžovatele poukazující
na arbitrární a diskriminační aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu v praxi. Je na každém žadateli,
který podá žádost o mezinárodních ochranu až ve chvíli, kdy mu hrozí správní vyhoštění,
aby domněnku účelovosti žádosti odůvodňující aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu vyvrátil.
Pokud jde o projednávaný případ, na základě výše uvedeného třístupňového testu
vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu Nejvyšší správní soud považuje za nesporné,
že (1) stěžovateli hrozí správní vyhoštění a (2) že mohl podat žádost o mezinárodní ochranu
dříve. Sporným je tedy pouze třetí bod testu, tj. otázka, zda stěžovatel podal či nepodal žádost
o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku k aplikaci třetího bodu testu uvedl
následující: „V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že si je dobře vědom častých případů zneužívání
azylové procedury, na které §16 odst. 2 zákona o azylu a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí
dopadá. Z tohoto důvodu při posuzování třetího bodu testu (zda je z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny) leží důkazní břemeno výhradně na žadateli. Jakýkoliv jiný závěr by učinil §16 odst. 2 zákona
o azylu (a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí) zbytečný, neboť by mezi posuzováním standardních
a zjevně nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu nebyl žádný rozdíl. Zásadním, nikoliv však výlučným
faktorem …, pro posouzení třetího bodu testu je mj. délka času, jež uplynula od chvíle, kdy žadatel začal pobývat
na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak bylo uvedeno již výše,
existuje zásadní rozdíl mezi aplikací §16 odst. 2 zákona o azylu na žadatele, jenž pobýval na území České
republiky nelegálně po tři roky a bylo mu uděleno již druhé správní vyhoštění, a žadatelem, kterému bylo uděleno
správní vyhoštění ihned po jeho příletu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha - Ruzyně a jenž podal
žádost o mezinárodní ochranu den či dva poté. Mezi další faktory pak patří věrohodnost tvrzení žadatele
o mezinárodní ochranu. Nicméně je nutné mít stále na paměti, že žádost o mezinárodní ochranu je nutné
posuzovat jako celek a podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění je pouze jedno
z kritérií, byť nepochybně významné, v celkovém posouzení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu“.¨
V projednávaném případě pobýval stěžovatel nelegálně na území České republiky od října
roku 2003 až do udělení správního vyhoštění v říjnu 2006, tj. po dobu 3 let, přičemž sám
v pohovoru se žalovaným uvedl, že o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu již delší
dobu věděl od přítelkyně. Tyto dva faktory výrazně snižují věrohodnost stěžovatele, nicméně
samy o sobě nejsou rozhodující, a proto je nutné přistoupit i k posouzení námitek stěžovatele
směřujících k aplikaci §12 a §14a zákona o azylu. Z §28 zákona o azylu pak plyne povinnost
posuzovat nejprve podmínky pro udělení azylu.
IV. b)
Azyl podle §12 zákona o azylu
Nejprve je třeba se vyrovnat s kasační námitkou stěžovatele, která krajskému soudu
v souvislosti s důvody podle §12 zákona o azylu vytýkala nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. Vskutku velmi kusý rozsudek krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud sice
na samé hranici přezkoumatelnosti, nikoli však nepřezkoumatelným, a to především z toho
důvodu, že sám stěžovatel formuloval své žalobní body týkající se případných důvodů
pro udělení azylu i doplňkové ochrany velmi obecně, přičemž tyto důvody konkretizoval
až v kasační stížnosti (z tohoto hlediska jsou naopak kasační námitky stěžovatele na samé hranici
přípustnosti z pohledu §104 odst. 4 s.ř.s, neboť se opírají o důvody, které stěžovatel sice uplatnil
v řízení před krajským soudem, ovšem, jak již bylo řečeno, ve velmi obecné podobě). Jestliže tedy
například stěžovatel v žalobě konkrétně neuplatňoval žádné skutečnosti, jež by se vztahovaly
k jeho tvrzenému pronásledování z důvodu přechodu na evangelickou víru, nemůže být
důvodem zrušení rozsudku krajského soudu, že se krajský soud na tyto otázky nezaměřil.
Pokud jde o argumenty uvedené v kasační stížnosti k §12 zákona o azylu, všechny
stěžovatelovy námitky se týkají §12 písm. b) zákona o azylu a Nejvyšší správní soud, jsa vázán
stížními body, tudíž nepřezkoumává aplikaci §12 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel uvádí,
že se v případě návratu do země původu obává (1) naplnění výhrůžek ze strany majitele
poškozeného vozidla a dalších neznámých osob, (2) možných zdravotních rizik z důvodu pobytu
v oblasti zasažené černobylskou havárií a (3) z důvodu konverze z pravoslavné církve
na evangelickou víru i nátlaku, aby přestoupil zpět k pravoslavné církvi.
K první hrozbě Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nikterak neprokázal
spojitost mezi výhrůžkami ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších neznámých osob
na jedné straně a azylově relevantními důvody taxativně stanovenými v §12 písm. b) zákona
o azylu (tj. s rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině
nebo zastáváním určitých politických názorů) na straně druhé. To stejné platí i pro druhou
hrozbu – z možných zdravotních rizik z důvodu pobytu v oblasti zasažené černobylskou havárií.
Za těchto okolností nelze azyl udělit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64, www.nssoud.cz; rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j.
3 Azs 303/2004 - 79, www.nssoud.cz; či rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 Azs 16/2005 - 72,
www.nssoud.cz), a tudíž je bezpředmětné zkoumat další prvky definice uprchlíka
(tj. např. existenci pronásledování). Krajský soud tedy sice pochybil, když bez dalšího vyloučil
možnost udělení azylu proto, že se stěžovatel neobrátil o pomoc na vnitrostátní orgány, přičemž
neposoudil opodstatněnost důvodů stěžovatele, proč tak neučinil, ačkoliv stěžovatel uvedl,
že majitelem havarovaného vozidla byl prokurátor Rovenské oblasti, a proto dle jeho názoru
nemělo smysl se na policii obracet, ovšem vzhledem ke zjevné absenci spojitosti jednání majitele
havarovaného vozidla a dalších neznámých osob s azylově relevantními důvody nemohlo mít
dané pochybení krajského soudu vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Pokud jde o třetí hrozbu – z důvodu konverze z pravoslavné církve na evangelickou víru
i nátlaku, aby přestoupil zpět k pravoslavné církvi – stěžovatel sice namítá spojitost této hrozby
s jedním z důvodů pronásledování uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu (konkrétně
pronásledování z důvodu náboženství), nicméně vůbec neuvedl, jaké nakládání mu po návratu
na Ukrajinu z důvodu konverze na evangelickou víru hrozí, a nikterak neprokázal, že by k realizaci
této hrozby (resp. jakou formou) v případě jeho návratu na Ukrajinu mohlo dojít. Uvedl pouze
jediné konkrétní tvrzení – že ho jeho rodina zavrhla – což samo o sobě zjevně nedosahuje
intenzity pronásledování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 8 Azs 23/2008 - 75; rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98; či rozsudek ze dne
5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 88/2007 - 67, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ani z tohoto pohledu
tedy nebyl krajský soud povinen detailně zkoumat otázku svobody náboženského vyznání
evangelíků na Ukrajině ani postavení těch evangelíků na Ukrajině, kteří k této víře konvertovali
od pravoslavné církve.
Lze tedy konstatovat, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu a jeho námitky
vztahující se k této otázce tudíž nejsou důvodné.
IV. c)
Doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu
Doplňková ochrana je upravena v §14a zákona o azylu, který ve svém prvním odstavci
stanoví: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož
je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového
nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“
Ve druhém odstavci téhož ustanovení se definuje vážná újma, za kterou se považuje:
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná důvody pro udělení doplňkové
ochrany, které stěžovatel předestřel v kasační stížnosti a které rovněž uvedl jako důvody
pro podání žádosti o mezinárodní ochranu ve správním řízení. Jedná se o (1) naplnění výhrůžek
ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších neznámých osob, (2) zdravotní rizika spojená
s návratem do oblasti zasažené černobylskou havárií a (3) vážná újma z důvodu konverze
z pravoslavné církve na evangelickou víru a nátlak, aby přestoupil zpět k pravoslavné církvi.
Pokud jde o možná zdravotní rizika z důvodu pobytu v oblasti zasažené černobylskou
havárií, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádný důvod, proč se nemůže
přesunout do jiné části Ukrajiny, kde tato zdravotní rizika nejsou, resp. jsou naprosto minimální
(k možnosti vnitřní ochrany viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j.
4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný pod č. 1551/2008 Sb. NSS). Tato námitka je tedy nedůvodná.
Pouze jako obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že zdravotní rizika hrozící po případném
návratu do země původu musí v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva
ve věci D. proti Spojenému království (ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96, §53-54) dosáhnout
velmi vysoké úrovně intenzity, přičemž v projednávaném případě nic nenasvědčuje tomu,
že by mohlo být této hranice dosaženo (srov. rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 27. 5. 2008 ve věci N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, §42-51;
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
www.nssoud.cz).
Pokud jde o tvrzenou hrozbu vážné újmy z důvodu konverze z pravoslavné církve
na evangelickou víru a nátlak, aby přestoupil zpět k pravoslavné církvi, Nejvyšší správní soud
v souladu se zásadou a maiori ad minus konstatuje, že pokud stěžovatel neprokázal existenci
pronásledování, jež obsahuje jednání nižší intenzity než vážná újma, je z povahy věci jasné,
že stěžovateli nehrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, která má
oporu v čl. 3 Úmluvy (přes drobné odlišnosti, které nejsou v projednávaném případě
směrodatné). Stěžovateli jednoznačně nehrozí z tohoto důvodu ani uložení ani vykonání trestu
smrti ani poprava ze strany nestátních původců pronásledování [§14a odst. 2 písm. a) zákona
o azylu]. Stejně tak není aplikovatelný ani §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
neboť podmínkou pro použití tohoto ustanovení je existence vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Takový konflikt však na Ukrajině neprobíhá. Pokud jde §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu,
podle nějž se za vážnou újmu pro účely definice doplňkové ochrany považuje situace, „pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“, Nejvyšší správní soud
podotýká, že Evropský soud pro lidská práva dosud nikdy nekonstatoval, že by navrácení
jednotlivce do země, kde mu hrozí omezení jeho náboženské svobody, které nedosahuje intenzity
čl. 3 Úmluvy, bylo v rozporu s Úmluvou. K obdobnému závěru dospěly i soudy jiných smluvních
stran Úmluvy [srov. např. Ullah v Special Adjudicator [2002] EWCA Civ 1856 (16. 12. 2002), [2002]
EWCA Civ 1856, [2003] 1 WLR 770, [2003] INLR 74, §63-64; či R v Special Adjudicator
(Respondent) ex parte Ullah [2004] UKHL 26 (17. 6. 2004)] a doktrína (srov. např. JORRO, P.,
SYMES, P.: Review of Asylum Law & Practice. Lexis Nexis, 2003, str. 403-404). Článek 9 Úmluvy
totiž nemá na rozdíl např. od čl. 3 a 8 Úmluvy (viz níže) extrateritoriální účinky. I tato námitka
je tedy nedůvodná.
Pokud jde o naplnění výhrůžek ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších
neznámých osob, ustanovení §14a odst. 2 písm. a) a c) zákona o azylu jsou ze shora uvedených
důvodů neaplikovatelná. Pokud jde o §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
souhlasí se stěžovatelem (byť níže citované kauzy se týkají čl. 3 Úmluvy a nikoliv čl. 8 Úmluvy,
jak uvádí stěžovatel), že stát má povinnost nevrátit cizince na území státu, ve kterém mu hrozí
nelidské zacházení (Chahal proti Spojenému království, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 15. 11. 1996, stížnost č. 22414/93, §74; srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod. č. 1336/2007 Sb. NSS),
a že je irelevantní, je-li původcem zacházení stát či nestátní subjekt (Ahmed proti Rakousku,
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 1996, stížnost č. 25964/94; srov.
rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
oba www.nssoud.cz). Nicméně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva musí
zacházení se stěžovatelem dosáhnout dostatečného stupně intenzity, aby mohlo být považováno
za mučení, nelidské či ponižující zacházení (Cruz Varas a ostatní proti Švédsku, rozsudek
ze dne 20. 3. 1991, stížnost č. 15576/89, §83). Podle Nejvyššího správního soudu tohoto prahu
v projednávaném případě zjevně nebylo dosaženo, což ostatně uznává i sám stěžovatel,
který v kasační stížnosti uvedl, že „ochrana ustanovením článku 8 Úmluvy může být významná v případech,
kdy zásah do práv jednotlivce nedosahuje intenzity pro aplikaci čl. 3 Úmluvy. To je rovněž případ, který nemůže
v zemi původu svobodně praktikovat svou víru a je mu vyhrožováno“. Pro účely §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu je dále nutno prokázat „důvodné obavy, že pokud by byl [stěžovatel] vrácen [na Ukrajinu],
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy“, což rovněž v yplývá z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy (HLR proti Francii, rozsudek ze dne 29.4. 1997, stížnost
č. 24573/94, §40 -44). Podle Nejvyššího správního soudu však obavy stěžovatele
v projednávaném případě důvodné nejsou, neboť stěžovatel svá tvrzení nepodložil dostatečně
přesvědčivými důkazy, uplynula dlouhá doba od předmětného incidentu, došlo ke změně
politické situace na Ukrajině, nepokusil se přestěhovat do jiné části Ukrajiny. Stěžovatel
tak neunesl důkazní břemeno vyžadované čl. 3 Úmluvy. Na základě výše uvedených důvodů
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovateli nehrozí v případě návratu na Ukrajinu
vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Zbývá tedy posoudit, zda hrozba tvrzená stěžovatelem spadá pod §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu. Stěžovatel cituje obšírně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8
Úmluvy, nicméně této argumentaci nelze v daném případě pro účely doplňkové ochrany
přisvědčit.
Je totiž v prvé řadě třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními
závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by
v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost
vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany
a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž
tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou
z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu
se správním vyhoštěním je dle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti
vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze cizinci vstup na toto území umožnit.
Proto vedle případných důvodů znemožňujících vycestování cizince, které zakládají policii
povinnost udělit cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území i přesto,
že je mu uděleno správní vyhoštění (§179 ve spojení s §120a a §33 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců), je v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců uveden speciální důvod, pro který nelze
rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat, a tím je právě situace, kdy by důsledkem správní
vyhoštění (tedy fakticky dlouhodobého zákazu pobytu cizince na území ČR) byl nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života cizince. V takovém případě je však naopak cizinec
povinen z území ČR vycestovat, neboť namísto správního vyhoštění je mu vystaven výjezdní
příkaz (§118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), není však vyloučeno, aby následně požádal
a v případě splnění zákonných podmínek také získal příslušné povolení k pobytu a mohl se tedy
do ČR vrátit.
Z dikce §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení
primárně chrání práva cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv
ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující
vycestování cizince pro rozpor takového vycestování s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou
dikcí odpovídající ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, upravující obdobně
formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen
dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu
na území ČR vytvořil. Přípustnou míru zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život
na území ČR tak nebylo na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku
bylo v daném případě třeba zkoumat a také byla příslušným správním orgánem zkoumána
v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle §118 a násl. zákona o pobytu cizinců
(viz rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň,
Oddělení cizinecké policie Klatovy, ze dne 10. 10. 2006, č. j. SCPP-545-13/PL-I-2006, které
je součástí správního spisu).
Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše
uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého
života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
O takový výjimečný případ se ovšem u stěžovatele rozhodně nejedná. Pokud jde
o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva vyjmenované stěžovatelem v kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že první skupina rozsudků se vztahuje k čl. 3 Úmluvy (jedná
se o rozsudky ve věcech Chahal proti Spojenému království, Ahmed proti Rakousku a D. proti Spojenému
království), a nikoliv k čl. 8; tyto rozsudky byly rozebrány výše v souvislosti s §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu. Druhá skupina rozsudků se týká čl. 8 Úmluvy, nicméně tyto rozsudky nejsou
na projednávanou kauzu použitelné z následujících důvodů. Ve věci Bensaid proti Spojenému
království (rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98) pan Bensaid trpěl vážnou duševní
poruchou, byl ženatý se státní příslušnicí Spojeného království a pobýval na území Spojeného
království v době vyhoštění 11 let, a přesto Evropský soud pro lidská práva neshledal v případě
jeho vyhoštění (tedy nikoliv pouze vycestování) do Alžírska porušení čl. 3 Úmluvy ani čl. 8
Úmluvy, a to jednomyslně. Rozsudek ve věci W. proti Spojenému království (rozsudek ze dne
8. 7. 1987, stížnost č. 9749/82) se vůbec netýká cizineckého či azylového práva, nýbrž odebrání
dítěte z rodičovské péče rodičům (přičemž oba měli státní příslušnost Spojeného království
a v tomto státě rovněž žili) z důvodu jejich alkoholismu. Ve věci Mokrani proti Francii (rozsudek
ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 52206/99) se pak jednalo o „imigranta druhé generace“ alžírské
národnosti, který se narodil ve Francii, v této zemi legálně od narození do vydání rozhodnutí
o vyhoštění (pro pašování heroinu) soustavně žil, jeho rodina měla francouzské státní občanství
a který měl dítě s francouzskou státní občankou. Jedná se tedy o diametrálně odlišné skutkové
okolnosti od postavení stěžovatele, který ani v kasační stížnosti netvrdil, že by si v České
republice vytvořil stálé rodinné vazby. Vzhledem k tomu, že v daném případě by stěžovateli prima
facie nesvědčily důvody znemožňující jeho vycestování na základě jeho osobních, příp. rodinných
poměrů na území ČR, nemusí se Nejvyšší správní soud ani zabývat otázkou, zda by případná
existence právě těchto důvodů znemožňujících jeho vycestování zároveň odůvodňovala udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Jinou otázkou jsou případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázka, do jaké
míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké
míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit
doplňkovou ochranu.
Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království
(rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98), jehož se stěžovatel mezi jinými dovolával,
ovšem vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi
přísné, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti namítá pouze možnost narušení jeho soukromého
života na Ukrajině, kde jsou kritéria vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
ještě přísnější než v případě možnosti narušení rodinného života. Evropský soud pro lidská práva
totiž mj. také konstatoval, že ne každý zásah do morální a fyzické integrity (tj. do soukromého
života stěžovatele), který by případně znamenal porušení čl. 8 Úmluvy ze strany smluvního státu
Úmluvy, je dostatečný pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy (F. proti Spojenému
království, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 22. 6. 2004, stížnost č. 17341/03; Paramsothy
proti Nizozemí, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 10. 11. 2005, stížnost č. 14492/03; Bensaid proti
Spojenému království, rozsudek ze dne 6. 2. 2001, stížnost č. 44599/98, §48). Na základě výše
uvedených rozsudků Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelova tvrzená situace, tedy jeho možné osobní těžkosti spojené s praktikováním
evangelického vyznání na Ukrajině či s vymáháním náhrady škody, zdaleka nedosahují intenzity
nutné pro nastoupení extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy. Opět tedy nezbývá
než konstatovat, že vzhledem k tomu, že v daném případě by stěžovateli prima facie nesvědčily
důvody znemožňující jeho vycestování na základě tvrzených zásahů do jeho osobních,
příp. rodinných poměrů v zemi jeho původu, nemusí se Nejvyšší správní soud ani zabývat
otázkou, zda by případná existence právě těchto důvodů znemožňujících jeho vycestování
zároveň odůvodňovala udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
V daném případě se tedy aplikace ani zákona o azylu ani soudního řádu správního
nemůže dostat do kolize s mezinárodními závazky ČR, které vyplývají z čl. 8 Úmluvy, nepřichází
tedy v úvahu ani přednostní aplikace tohoto článku ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, jíž se domáhal
stěžovatel.
Lze tak shrnout, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
IV. d)
Ostatní kasační námitky
Ani stěžovatelovu námitku, podle níž se krajský soud dopustil vady řízení, neboť mu
nedal možnost zúčastnit se osobně jednání, kde chtěl předestřít své obavy z návratu do země
původu, a následně rozhodl bez jednání, nemohl Nejvyšší správní soud uznat jako důvodnou.
Dle §51 odst. 1 s. ř. s. může krajský soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci, o tom musí být ve výzvě poučen. V daném případě byla taková výzva, sepsaná
navíc v ruském jazyce, o němž stěžovatel již ve správním řízení prohlásil, že je mu srozumitelný,
a obsahující náležité poučení, stěžovateli doručena, dle doručenky založené v soudním spisu, dne
21. 2. 2007. Ze soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatel na uvedenou výzvu soudu v zákonem
stanovené lhůtě jakkoli reagoval, a stěžovatel to ani netvrdí. Krajský soud tedy důvodně vycházel
z toho, že stěžovatel souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez jednání, a neporušil
tak za daných okolností stěžovatelovo právo na projednání věci tím, že rozhodl ve věci dne
29. 8. 2007 bez jednání.
V.
Shrnutí
Nejvyšší správní soud dospěl k následujícím závěrům. Za prvé, žalovaný pochybil,
neboť nesprávně posoudil podmínky aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu a nevypořádal
se s argumenty stěžovatele relevantními pro účely mezinárodní ochrany, přičemž krajský soud
tato pochybení napravil jen zčásti. I přes tato pochybení však Nejvyšší správní soud neshledal
kasační stížnost důvodnou, neboť nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám, že stěžovatel splňuje
důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel nesplnil podmínky pro udělení azylu, neboť v případě tvrzené hrozby naplnění
výhrůžek ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších neznámých osob a hrozby možných
zdravotních rizik z důvodu pobytu v oblasti zasažené černobylskou havárií, neshledal Nejvyšší
správní soud spojitost s azylově relevantními důvody zakotvenými v §12 zákona o azylu.
U tvrzeného strachu z pronásledování z důvodu konverze z pravoslavné církve na církev
evangelickou pak stěžovatel neprokázal, že by k realizaci této hrozby (resp. jakou formou)
v případě jeho návratu na Ukrajinu mohlo dojít. Stěžovatel rovněž nesplnil podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, kde Nejvyšší správní soud dospěl k těmto závěrům: (1) pokud jde o hrozbu
vážné újmy z důvodu konverze z pravoslavné církve na evangelickou, vyhoštění jednotlivce
do země, kde mu hrozí omezení jeho náboženské svobody, které nedosahuje intenzity čl. 3
Úmluvy, není v rozporu s Úmluvou, neboť čl. 9 Úmluvy nemá na rozdíl např. od čl. 3 Úmluvy
extrateritoriální účinky; (2) pokud jde o možná zdravotní rizika z důvodu pobytu v oblasti
zasažené černobylskou havárií, stěžovatel nevyužil možnosti se přesunout do jiné části Ukrajiny;
(3) pokud jde hrozbu z naplnění výhrůžek ze strany majitele poškozeného vozidla a dalších
neznámých osob, tato hrozba nedosahuje dostatečného stupně intenzity vyžadovaného čl. 3
Úmluvy a stěžovatel navíc neunesl důkazní břemeno vyžadované čl. 3 Úmluvy. Pokud
jde o stěžovatelovy osobní, příp. rodinné vazby v ČR, nemohou prima facie představovat důvod
zabraňující na základě čl. 8 Úmluvy vycestování stěžovatele. Ani stěžovatelem tvrzené problémy
na Ukrajině nedosahují intenzity vyvolávající nutnost přiznat čl. 8 Úmluvy extrateritoriální účinky.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, a jelikož neuspěl ani s dalšími námitkami, Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost, i přes výše uvedená pochybení krajského soudu, důvodnou, a proto ji zamítl.
VI.
Rozhodnutí o nákladech řízení
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven krajským soudem zástupce z řad
advokátů,; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 5712 Kč [dva úkony právní služby za 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
od 1. 9. 2006, dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a DPH
ve výši 19%, tj. 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu