ECLI:CZ:NSS:2008:8.AZS.37.2008:80
sp. zn. 8 Azs 37/2008 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: D. B., zastoupeného JUDr. Karlem Hájkem, advokátem se
sídlem V Závětří 4, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, poštovní přihrádka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2007, čj.
OAM-1-522/VL-18-11-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, čj. 60 Az 72/2007 - 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, čj. 60 Az 72/2007 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Karla Hájka se u r č u je částkou 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 7. 2007, čj. OAM-1-522/VL-18-11-2007, zamítl žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polic ii, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, čj. 60 Az 72/2007 - 33, zamítl.
III.1
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že žil v České republice na základě vládního stipendia ke studiu
ekonomie v Ostravě a během tohoto pobytu poskytl politicky zaměřené interview rádiu Liberty,
v němž kritizoval ekonomický rozvoj v Uzbekistánu. Od poskytnutí rozhovoru mu uzbecké
státní orgány odmítly prodloužit platnost pasu, který potřebuje k tomu, aby mohl v České
republice dále studovat. Za této situace stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný
ani krajský soud nezpochybňují, že stěžovatel předmětný rozhovor poskytl, nezpochybňují
ani potíže, které mu následně nastaly, krajský soud dokonce při ústním jednání nevyloučil
možnost podřaditelnosti těchto potíží pod §12 písm. b) zákona o azylu. Podřazení případu
pod §12 písm. b) zákona o azylu však nebylo v posuzované věci zkoumáno z důvodu aplikace
§16 odst. 2 zákona o azylu, odůvodněné existencí výjezdního příkazu. Žalovaný a poté i krajský
soud usoudili, že existuje-li výjezdní příkaz, je nutno na věc nahlížet tímto prizmatem,
a stěžovatel tedy žádal o mezinárodní ochranu a priori s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění,
tzn. nedůvodně. Tato úvaha je podle stěžovatele chybná a odůvodnění rozsudku krajského soudu
je nesrozumitelné, zejména v návaznosti na ústní jednání ve věci.
Podle §16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení
mezinárodní ochrany, je-li (1) patrná snaha vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv žadatel (2)
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a (3) pokud žadatel neprokáže opak.
Stěžovatel přitom o mezinárodní ochranu nemohl požádat dříve, protože jeho důvody dříve
neexistovaly, ty vznikly až po rozhovoru v České republice, jde tedy o typický případ
tzv. uprchlíka na místě. Stěžovatel naopak po celou dobu správního i soudního řízení prokazuje,
že podstatou jeho žádosti není výjezdní příkaz a následná snaha o legalizaci pobytu v České
republice, ale obava, jež vyvstala po poskytnutí interview, následném opakovaném nevydání
cestovního pasu a po sdělení uzbeckých úředníků otci stěžovatele, že „ pas nebude vydán a ať se zeptá
svého syna, co to poskytl za rozhovor“.
Stěžovatel se domnívá, že pokud je možné konstatovat existenci azylově relevantních
obav, není možné aplikovat bez dalšího §16 zákona o azylu, neboť žádost už pojmově
není zjevně nedůvodná. V takovém případě je naopak žádost hodna věcného zkoumání
důvodnosti. Žalovaný a krajský soud tak podle stěžovatele porušili §16 odst. 2 zákona o azylu,
který chybně aplikovali, a také závazek plynoucí z článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání, neboť stěžovatel po celou dobu
řízení vyjadřuje azylově relevantní důvodné obavy z návratu do Uzbekistánu. Stěžovatelova
kritika ekonomicko politické situace v Uzbekistánu v kontextu nedemokratických poměrů
a praktik vyšetřovacích orgánů v Uzbekistánu by v případě nuceného návratu stěžovatele
znamenala porušení citovaného mezinárodního závazku. Stěžovatel je přesvědčen o tom,
že popsaná chybná formalistická aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu v obecné rovině
je pochybením, které přesahuje jeho zájmy. Kasační stížnost proto splňuje kritéria přijatelnosti
podle §104a s. ř. s.
III.2
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III.3
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost stěžovatele svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy, a je tedy přijatelná (§104a s. ř. s.).
Poté Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48,
www.nssoud.cz, na jehož podrobné a precizní odůvodnění v této souvislosti pro stručnost
odkazuje, vyslovil, že eurokonformní výklad §16 odst. 2 zákona o azylu musí být následující:
„jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je -li z postupu žadatele patrné,
že ji podal [POUZE] s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo p ředání k trestnímu stíhání do ciziny,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“ . Jen takový
výklad je v souladu s články 13 a 18 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004,
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, (dále jen „kvalifikační směrnice“),
ve spojení s článkem 23 odst. 4 písm. i) a j) Směrnice Rady č. 2005/85/ES ze dne
1. prosince 2005, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka, (dále jen „procedurální směrnice“). Použití §16 odst. 2 zákona o azylu
vyžaduje třístupňový test: (1) zda hrozí žadateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve a (3)
zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem
vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny.
Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze
§16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat. Při posuzování třetího bodu testu přitom leží důkazní
břemeno výhradně na žadateli.
Nejvyšší správní soud aplikoval uvedený třístupňový test vyplývající z §16 odst. 2 zákona
o azylu na posuzovaný případ
takto:
V posuzované věci je nesporné, že stěžovateli hrozí sprá vní vyhoštění. Použití
§16 odst. 2 zákona o azylu totiž nevyžaduje existenci pravomocného rozhodnutí o vyhoštění,
je pouze třeba, aby byla prokázána existence „hrozícího vyhoštění“. Ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu je odrazem zkušenosti, že valná většina žádostí o mezinárodní ochranu podaných
až poté, co žadateli bylo uděleno správní vyhoštění (byť by se jednalo o rozhodnutí napadené
odvoláním, příp. žalobou a následně třeba i zrušené), je účelová. První podmínka stanovená
v §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. hrozící vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, reflektuje tuto zkušenost a presumuje, že taková opožděná žádost výrazně snižuje
věrohodnost dotčeného žadatele (srov. rovněž shora citovaný rozsudek sp. zn. 5 Azs 24/2008).
V posuzované věci byl stěžovateli vystaven výjezdní příkaz do 5. 7. 2007. Jakkoliv výjezdní příkaz
není založen ve správním spisu, tato skutečnost jednoznačně vyplývá z žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného, z Předávacího protokolu cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní
ochraně na území ČR, jež jsou součástí spisového materiálu, i z tvrzení stěžovatele v kasační
stížnosti (zde bez specifikace doby) a v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne
11. 7. 2007 – viz protokol založený ve správním spisu.
Za nesporné naopak nelze považovat naplnění druhé podmínky, tedy zda stěžovatel mohl
podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. Stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení
tvrdil, že o mezinárodní ochranu nemohl požádat dříve, protože jeho dů vody dříve neexistovaly.
Do České republiky přicestoval v září 2005 na základě vládního stipendia České republiky
ke studiu ekonomie. Důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu však na jeho straně
vznikly až po poskytnutí rozhovoru pro rádio Liberty v srpnu 2006, který učinil během svého
pobytu v České republice a v němž kritizoval ekonomický rozvoj v Uzbekistánu. Státní orgány
v zemi původu mu poté od září 2006 opakovaně odmítají vydat cestovní pas, který potřebuje
k pokračování ve studijním pobytu v České republice, a to s odvoláním na předmětný rozhlasový
rozhovor. Podle stěžovatele jde o typický případ tzv. uprchlíka na místě. Žalovaný v žalobou
napadeném rozhodnutí naopak uvedl, že platnost cestovního dokladu stěžovateli skončila dne
19. 8. 2006, ale vízum měl platné do dne 19. 5. 2007, po skončení platnosti víza mu byl vystaven
třicetidenní výjezdní příkaz a poté, co na něj nevycestoval, výjezdní vízum platné do dne
5. 7. 2007. Ačkoliv měl stěžovatel možnost požádat o mezinárodní ochranu dříve, učinil
tak až po vystavení výjezdního víza, navíc v předposlední den platnosti tohoto víza. Skutečnosti,
které stěžovatel uvedl, mu přitom byly známy již dříve.
Pro posouzení otázky, zda stěžovatel mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve,
je nutné zabývat se tím, zda je na případ stěžovatele aplikovatelný institut uprchlíka sur place
či beneficienta doplňkové ochrany sur place ve smyslu článku 5 kvalifikační směrnice (potřeba
mezinárodní ochrany vznikající na místě). Podle tohoto ustanovení mohou být odůvodněná
obava z pronásledování nebo reálné nebezpečí vážné újmy založeny na událostech, k nimž došlo
po odjezdu žadatele ze země původu; odůvodněná obava z pronásledování nebo reálné
nebezpečí vážné újmy mohou být založeny na činnosti, kterou žadatel vyv íjel po opuštění země
původu, zejména pokud se zjistí, že činnost, o kterou se dotyčná žádost opírá, představuje
vyjádření a pokračování názorů a přesvědčení, které měl žadatel v zemi původu. V posledním
odstavci citovaného ustanovení je stanovena následující výjimka: aniž je dotčena Ženevská
úmluva, mohou členské státy rozhodnout, že žadateli, který podává následnou žádost,
se postavení uprchlíka obvykle nepřizná, je-li nebezpečí pronásledování založeno na okolnostech,
které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu.
K institutu uprchlíka sur place se v minulosti vyjádřil i Vrchní soud v Praze v rozsudku
ze dne 29. 1. 2002, čj. 5 A 746/2000 - 31, v němž vyslovil, že: „Uprchlíkem na místě („sur place“)
je osoba, u níž obava z pronásledování ve státě, jehož státní občanství má, vznikne až v době jejího pobytu
na území cizího státu, a to v důsledku změny politické, národnostní či náboženské situace ve státě jejího státního
občanství, nebo v důsledku veřejných aktivit této osoby vyvíjených až v cizím státě proti vládnoucímu režimu
domovského státu. To, zda se cizí státní příslušník v cizím státě, v němž pobývá, stane uprchlíkem na místě,
přísluší nesporně posuzovat státu, kde se osoba přiznání takového postaven í poprvé dovolá, a zpravidla
jako v tomto případě jde o cizí zemi, kde se osoba zdržuje v době, kdy taková situace (změna režimu
v jeho domovském státě) nastala, popř. kde cizí státní občan politické aktivity vyvíjel.“
Ve vztahu k druhé zákonné podmínce aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. že žadatel
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, lze uzavřít, že žalovaný se v žalobou
napadeném rozhodnutí se splněním této podmínky dostatečně nevypořádal, a to zejména
vzhledem ke kontextu celého případu (viz dále). Žalovaný zejména řádně nezkoumal a nepostavil
na jisto, kdy podle něj mohl stěžovatel z jím tvrzených důvodů o mezinárodní ochranu požádat.
V této souvislosti se Nejvyššímu správnímu soudu jeví věrohodným zdůvodnění stěžovatele,
proč o udělení mezinárodní ochrany nepožádal bezprostředně poté, co zjistil, že má problémy
s platností svého cestovního pasu, které uvedl při ústním jednání u krajského soudu dne
13. 12. 2007, a sice že vycházel z toho, že v zemi původu bylo jeho otci opakovaně sdělováno,
že cestovní pas bude vydán. Pro posouzení této otázky, se měl žalovaný zabývat mj. tím,
zda na stěžovatelův případ není aplikovatelný institut uprchlíka sur place či beneficienta doplňkové
ochrany sur place.
V posuzované věci je rovněž sporné naplnění třetí podmínky aplikace §16 odst. 2 zákona
o azylu, tedy zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny.
Jak bylo uvedeno shora, citované ustanovení v podstatě obsahuje vyvratitelnou domněnku,
že žádost o mezinárodní ochranu podaná až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, byla účelová.
Důkazní břemeno, že tomu tak není, leží výhradně na žadateli. Žadatel tedy může prokázat neje n,
že žádost nemohl podat dříve, ale rovněž, že ji nepodal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění. Zásadním, nikoliv však výlučným faktorem (viz typicky právě institut uprchlíka
sur place či beneficienta doplňkové ochrany sur place), pro posouzení tohoto třetího bodu testu
je mj. délka času, jež uplynula od chvíle, kdy žadatel začal pobývat na území České republiky
nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním vyhoštění či obdobného rozhodnutí správního
orgánu, popř. od chvíle, kdy se vyskytly tvrzené d ůvody pro udělení mezinárodní ochrany
či se o nich žadatel dozvěděl, do podání žádosti. Mezi další faktory patří věrohodnost tvrzení
žadatele o mezinárodní ochranu a v neposlední řadě společensko politická situace v zemi původu
žadatele. Nicméně je nutné mít stále na paměti, že žádost o mezinárodní ochranu je nutné
posuzovat jako celek a podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění
je pouze jedno z kritérií, byť nepochybně významné, v celkovém posouzení věrohodnosti
žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rovněž shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 Azs 24/2008).
Stěžovatel po celou dobu správního i soudního řízení tvrdil, že podstatou jeho žádosti
není vydaný výjezdní příkaz a následná snaha o legalizaci pobyt u v České republice, ale obava
z návratu do Uzbekistánu, jež vyvstala po poskytnutí rozhovoru pro rádio Liberty a následném
opakovaném nevydání cestovního pasu otci stěžovatele. Tvrdil rovněž, že má za to,
že jeho telefonické rozhovory z České republiky s rodiči v Uzbekistánu jsou odposlouchávány.
Žalovaný ani krajský soud nezpochybnili, že stěžovatel předmětný rozhovor poskytl,
nezpochybnili ani potíže, které mu následně nastaly v zemi původu. Podřaditelnost případu
stěžovatele pod §12 písm. b) zákona o azylu nebyla v posuzované věci zkoumána z důvodu
aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu, odůvodněné existencí výjezdního příkazu. Žalovaný zamítl
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, proto neprováděl
dokazování k důvodům pro udělení mezinárodní ochrany, resp. doplňkové ochrany, ani k situaci
v zemi původu. Nejvyšší správní soud připouští, že tento postup je v souladu s jeho dřívější
judikaturou k §16 odst. 2 zákona o azylu, resp. v §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
před novelou č. 350/2005 Sb., nicméně - jak bylo zdůvodněno shora - tento postup po uplynutí
lhůty pro transpozici kvalifikační směrnice neobstojí.
Žalovaný proto bude muset v dalším řízení provést dokazování k důvodům pro udělení
mezinárodní ochrany, resp. doplňkové ochrany, a k situaci v zemi původu.
Nejvyšší správní soud dále připomíná, že již v minulosti vyslovil, že není rozhodující,
zda žadatel o mezinárodní ochranu určitá politická práva prosazoval nebo určité politické názory
zastával, ale zda mu tyt o aktivity mohly být přisuzovány a zda v důsledku toho byl pronásledován
nebo se odůvodněně pronásledování mohl obávat; důležité tedy je, zda mu pronásledování reálně
hrozí nebo zda jsou jeho obavy opodstatněné v době podání žádosti o mezinárodní ochranu
a v případě návratu (srov. usnesení ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 53/2008 - 66, www.nssoud.cz,
zejm. rekapitulace kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu, s jehož právním
názorem se Nejvyšší správní soud ztotožnil). Pohledem článku 10 odst. 1 písm. e) a odst. 2
kvalifikační směrnice není rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu sám aktivně vyjadřoval
politickou podporu konkrétní politické straně, a dokonce ani to, zda s ní jakkoliv jinak
sympatizoval; dostatečným je již to, že mu státní o rgány veřejné moci tuto politickou afiliaci
připisovaly (srov. rozsudek ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008 - 67, www.nssoud.cz).
Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž plyne, že pro shledání
pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy potřeba aktivní
vystupování na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu,
jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu, s přihlédnutím
k jejím charakteristikám (srov. rozsudek ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 - 57,
www.nssoud.cz).
Ve vztahu k naplnění třetí (a poslední) podmínky aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu,
tedy zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, lze uzavřít
takto:Tato podmínka představuje vyvratitelnou domněnku, že žádost o mezinárodní ochranu
podaná až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, byla účelová. Chce -li tedy žadatel zvrátit aplikaci
zákonné domněnky o účelovosti své žádosti, musí prokázat, že ji nepodal „pouze“ s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tomu ovšem zároveň odpovídá právo žadatele pokusit
se prokázat jiný cíl podání žádosti o mezinárodní ochranu. Toto právo stěžovatele žalovaný
v posuzovaném případě porušil, když ze skutečnosti, že stěžovatel podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany poté, co mu byl vydán výjezdní příkaz, bez dalšího dovodil, že žádost byla
podána s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a je tudíž v souladu s ustanovením §16 odst. 2
zákona o azylu zjevně nedůvodná. Žalovaný neprováděl žádné dokazování k důvodům
pro udělení mezinárodní ochrany, resp. doplňkové ochrany, ani k situaci v zemi původu,
a dostatečně stěžovateli neumožnil prokázat i existenci dalších důvodů pro podání žádosti.
S tvrzeními stěžovatele ohledně obav z pronásledování v případě návratu do země původu
se relevantním způsobem nevypořádal ani nedal stěžovateli dostatečný prostor tato svá tvrzení
prokázat (mj. tím, že tato tvrzení nezpochybnil a jejich prokázání nepožadoval, stěžovatel
se proto mohl důvodně domnívat, že jeho tvrzení jsou dostatečná). Aniž by Nejvyšší správní
soud mohl na tomto místě předjímat závěry, které žalovaný učiní na základě doplněnéh o
důkazního řízení, poznamenává v této souvislosti, že stěžovatelovo tvrzení o jeho obavách
z pronásledování v případě jeho návratu do Uzbekistánu z důvodu kritiky ekonomicko politické
situace v Uzbekistánu v rozhlasovém rozhovoru, doplněné o konkrétní tvrzené potíže
se získáním cestovního pasu v zemi původu v návaznosti na předmětný rozhovor,
které je vnitřně konzistentní a logické, se mu v kontextu zřejmě nedemokratických poměrů
v Uzbekistánu nejeví jako zjevně nedůvodné.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného shledal důvodnou stížní námitku
nesprávného posouzení §16 odst. 2 zákona o azylu krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.]. Nepřisvědčil naopak námitkám vad správního řízení, pro něž měl krajský soud žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a nepřezkoumatelnosti
kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, konkrétní procesní pochybení
i nedostatečné odůvodnění určitých otázek v odůvodnění rozhodnutí žalovaného i rozsudku
krajského soudu, jsou totiž bezprostředním důsledkem nesprávného právního posouzení věci
žalovaným, resp. krajským soudem, tzn. nesprávné aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm krajský soud
rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v ta kovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s. a §120 s. ř. s.).
V podání ze dne 25. 9. 2008 ustanovený zástupce požádal soud, „aby o odměně advokáta bylo soudem
rozhodnuto na základě skutečností zřejmých ze spisu + dvě návštěvy žalobce v advokátní kanceláři “.
Ze soudního spisu vyplývá, že ustanovený zástupce v posuzované věci provedl jeden úkon právní
služby, a to převzetí a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen advokátní tarif). Návštěva klienta v advokátní kanceláři
nepředstavuje bez dalšího úkon právní služby podle §11 advokátního tarifu. Nejvyšší správní
soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 2100 Kč za jeden úkon právní služby (přev zetí
a příprava věci) a dále 1x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a §13 advokátního tarifu, celkem 2400 Kč. Protože advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odp ovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Částka daně, vypočtená podle
§37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč. Částka 2856 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu