ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.118.2009:76
sp. zn. 1 Afs 118/2009 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. M. M., zastoupen
Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2007, čj. 9381/07-1300-703305, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2009,
čj. 30 Ca 272/2007 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Humpolci (dále jen „správce daně“) zahájil dne 2. 2. 2005 u žalobce
kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2003. Po projednání
výsledků daňové kontroly vydal správce daně dne 25. 1. 2006 dodatečný platební výměr
čj. 2319/06/092970/3290, kterým dodatečně doměřil daň ve výši 567 727 Kč. Žalobce podal
proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, kterému správce daně postupem dle §49
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), částečně
vyhověl a změnil dodatečný platební výměr tak, že doměřená daň činí pouze 529 021 Kč
(rozhodnutí ze dne 22. 6. 2006, čj. 20394/06/092970/3290). Rovněž proti tomuto rozhodnutí
se žalobce odvolal, odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného, které je blíže označeno
v záhlaví rozsudku.
[2] Žalovaný ve svém rozhodnutí potvrdil názor správce daně, že žalobce neprokázal přijetí
zdanitelného plnění v hodnotě 2 404 641 Kč (základ daně) od společnosti ECODOM spol. s r. o.
(dále jen „ECODOM“). Zdanitelné plnění mělo spočívat ve zprostředkování příležitosti
pro společnost HOLZTHERM-CZ, a. s. (dále jen „HOLZTHERM-CZ“) uzavřít kupní smlouvu
na pozemky v Praze. Vedle účetních dokladů vztahujících se k tomuto účetnímu případu nabídl
žalobce k prokázání přijetí zdanitelného plnění pouze výslech pana Konečného, jednatele
společnosti ECODOM. Jeho výpověď vyhodnotil žalovaný jako nevěrohodnou, v odůvodnění
svého rozhodnutí důkladně popsal rozpory v jeho výpovědi.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ke krajskému soudu. Krajský soud žalobu
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že nárok na odpočet daně je nejen záležitostí
dokladovou, ale je třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.
Důkazní břemeno nastává na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří
relevantní pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu, který je pak povinen tvrzené skutečnosti
prokázat. Dle názoru krajského soudu nebyly žalobcem navrženy důkazní prostředky způsobilé
prokázat, v čem spočívalo zdanitelné plnění vykázané předloženým daňovým dokladem
a v jakém rozsahu bylo poskytnuto. Daňový subjekt, který uplatňuje nárok na odpočet DPH
z přijatého zdanitelného plnění spočívajícího ve zprostředkování, musí v první řadě prokázat,
že zprostředkovatel skutečně vyvíjel pro něho jako zájemce zprostředkovatelskou činnost.
Neobstojí názor, že není třeba prokázat formu, čas a místo zprostředkování, nýbrž postačuje
doložit toliko přijetí zdanitelného plnění. Svědek Jaroslav Konečný neprokázal rozsah
zprostředkovatelských služeb co do formy, času a místa. Svědek nedokázal popsat, jak jednání
probíhala, s kým zástupce společnosti ECODOM jednal, kde a s jakým výsledkem jednání
proběhla, kdo se jich zúčastnil. Nestačí prokázat pouze skutečnost, že společnosti ECODOM
byla vyplacena provize za zprostředkování. Ve výpovědi svědka se i ve vztahu k posledně
uvedené skutečnosti vyskytly závažné rozpory. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl
důkazní břemeno ohledně faktického uskutečnění zdanitelného plnění, tak jak je deklarováno
v předložených dokladech. Ve vztahu k usnesení Policie ČR v Pelhřimově, kterým bylo odloženo
trestní oznámení správce daně vůči žalobci pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby, soud uvedl, že výsledky trestního řízení,
v němž se uplatňuje princip presumpce neviny, nelze bez dalšího přejímat do daňového řízení,
založeného na jiném rozdělení důkazního břemene.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítá, že ani jeden z rozhodujících orgánů
se nezabýval tím, že bylo prokázáno, že společnost HOLZTHERM-CZ skutečně zakoupila
pozemky k uskutečnění svého podnikatelského záměru v Praze. Z doložených důkazů je zcela
zřejmé, že ke zprostředkování prodeje pozemků a vyplacení provize skutečně došlo. Krajský soud
se však k tomuto nijak nevyjádřil, a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Dále zpochybňuje
hodnocení výpovědi svědka Jaroslava Konečného, neboť závěry o jeho nevěrohodnosti nemají
oporu v textu jeho výpovědi, při jejím hodnocení nebylo postupováno komplexně, objektivně
a v souladu se zákonem. Všechny orgány se zaměřily pouze na hledání drobných rozporů
ve výpovědi, ale podstatou věci nikoliv. To, že si svědek nepamatuje danou transakci
do nejmenších detailů, svědčí spíše o tom, že nebyl před výslechem nikým ovlivňován a že věc
popisuje věrohodně. Krajský soud navíc žádné konkrétní rozpory ve výpovědi svědka
nespecifikuje, proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný i v této části.
[5] Stěžovatel dále napadá rozsudek krajského soudu z toho důvodu, že se nedostatečně
vypořádal s právními závěry vyplývajícími z usnesení Policie ČR v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2006,
sp. zn. ČS: ORPE-66/HK-2006. I přes rozdílnost řízení před správcem daně a orgány činnými
v trestním řízení je nutno z tohoto usnesení vyvodit závěry, které svědčí ve prospěch stěžovatele.
[6] Stěžovatel je toho názoru, že věrohodnými a pravými daňovými doklady prokázal,
že společnosti ECODOM uhradil provizi za zprostředkování prodeje pozemků pro společnost
HOLZTERM-CZ. Tyto daňové doklady nebyly žalovaným ani správcem daně relevantně
zpochybněny. Pravost daňových dokladů a skutečnost, že došlo ke zprostředkování prodeje
pozemků, potvrdil jednatel společnosti ECODOM. Jiné důkazy nelze po stěžovateli požadovat,
neboť transakci potvrdily všechny zúčastněné subjekty.
[7] Na závěr stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení. Dále žádá, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť živí čtyři
děti. Mělo-li by dojít k výkonu rozhodnutí správcem daně, nemohl by stěžovatel své děti
zaopatřit, což by pro něj a jeho rodinu znamenalo nenahraditelnou újmu. Odkladný účinek
se nedotkne žádných práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 27. 10. 2009 nejprve rekapituluje průběh řízení
před krajským soudem a obsah kasační stížnosti. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvádí,
že krajský soud se zabýval skutečnostmi rozhodnými v tomto řízení, tedy předmětem sporu,
tj. zda bylo prokázáno, že společnost ECODOM zprostředkovala pro stěžovatele prodej
pozemků, a zda vznikl stěžovateli nárok na odpočet DPH u zdanitelného plnění
za zprostředkování prodeje pozemků vyúčtovaného společností ECODOM. Samotná skutečnost,
že smlouva o koupi pozemků byla uzavřena, že společnost HOLZTHERM-CZ pozemky
se ziskem dále prodala a zaplatila stěžovateli provizi, nikterak neprokazuje, že se prodej uskutečnil
na základě plnění plynoucího ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem
a společností ECODOM. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vadou řízení před krajským soudem
a jejím vlivem na zákonnost rozhodnutí [IV.A., důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu [IV.B., důvod dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] a posléze otázkou hodnocení důkazů a rozložení důkazního břemene [IV.C.,
důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].
IV.A.
Vada řízení před krajským soudem a její vliv na zákonnost rozsudku
[11] NSS nad rámec uplatněných kasačních bodů ze soudního spisu zjistil, že žalovaný doručil
dne 29. 2. 2008 krajskému soudu vyjádření k žalobě stěžovatele (č. l. 34 - 39). Z referátu na listu
č. 42 vyplývá, že soudce zpravodaj dal soudní kanceláři pokyn k zaslání vyjádření žalovaného
stěžovateli spolu s výzvou dle §51 s. ř. s. Nicméně z připojené doručenky nevyplývá,
že by v odeslané obálce byla kromě výzvy dle §51 s. ř. s. jakákoliv další písemnost. V soudním
spise se nenachází žádná listina, která by prokazovala doručení vyjádření žalovaného stěžovateli,
popř. že by se stěžovatel s tímto vyjádřením seznámil jiným způsobem (např. nahlížením
do spisu). Ve věci nebylo nařízeno jednání. NSS má s ohledem na výše uvedené skutečnosti za to,
že stěžovatel nebyl před vydáním rozhodnutí ve věci seznámen s vyjádřením žalovaného
k žalobě. K této vadě řízení, měla-li by vliv na zákonnost rozhodnutí, by musel NSS přihlédnout
i bez námitky (§109 odst. 3 s. ř. s.).
[12] Doručováním vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům se Nejvyšší správní soud
velmi podrobně zabýval v rozsudku ze dne 6. 12. 2007, čj. 2 Afs 91/2007 - 90 (všechny
zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto rozsudku
je komunikace mezi soudem a účastníky upravena v §74 s. ř. s., tímto ustanovením
se však nevyčerpává. Je především nezbytné vycházet ze zásady rovnosti zbraní v soudním řízení
jakožto jedním z aspektů práva na spravedlivý proces. V rozsudku čj. 2 Afs 91/2007 - 90 jsou
uvedeny jednotlivé okolnosti, ke kterým je nutno přihlížet při hodnocení zákonnosti rozhodnutí
soudu, který nedoručil vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům. Rozhodující je,
zda vyjádření mělo za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu, zda soud z něho ve svém rozhodnutím vyšel,
do jaké míry opřel výrok a odůvodnění rozhodnutí o obsah vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno
jednání. Soud dospěl v tomto rozsudku k závěru, že jestliže soud nezaslal ostatním účastníkům
řízení vyjádření jednoho z účastníků, přitom z něho ve svém rozhodnutí vychází a účastníci
se s ním nemohli seznámit ani během jednání, od kterého soud upustil, zatížil řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu.
[13] Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, čj. 7 Afs 205/2006 - 60,
upřesnil, že jestliže soud nezaslal vyjádření účastníka řízení, v němž upřesňuje dříve vznesené
žalobní body o konkrétní judikaturu NSS, ostatním účastníkům, dopustil se tak sice vady řízení,
která však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. Krajské soudy jsou povinny znát
judikaturu, která sjednocuje rozhodovací praxi soudů. V rozsudku ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 Afs 20/2008 - 152 (věc Lumius, spol. s r. o.), se NSS zabýval situací, kdy krajský soud nezaslal
vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům, avšak ve svém rozhodnutí vyšel z jednoho tvrzení
obsaženého v předmětném vyjádření. NSS dospěl k závěru, že uvedená vada řízení neměla vliv
na zákonnost rozhodnutí, neboť předmětné tvrzení bylo účastníkem řízení zopakováno
při jednání. Během jednání se ostatní účastníci s tímto tvrzením seznámili a byla jim dána
možnost se k němu vyjádřit.
[14] Vyjádření žalovaného k žalobě v nyní projednávané věci podrobně reaguje na žalobní
body uplatněné v žalobě. Přitom se obsahově nikterak neodchyluje od odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, rekapituluje obsah správního spisu, s nímž byl stěžovatel seznámen v průběhu
daňového řízení. Krajský soud shrnuje vyjádření žalovaného toliko dvěmi větami na str. 4
rozsudku: „Žalovaný ve svém vyjádření zejména uvedl stejné skutečnosti jako v napadeném rozhodnutí.
K odložení trestního oznámení žalovaný uvedl, že nemá vliv na neuznání nároku na odpočet daně
ve výši 529 021 Kč správcem daně v daňovém řízení.“ Soud neopřel své rozhodnutí o tvrzení obsažená
ve vyjádření žalovaného k žalobě, nýbrž důsledně vycházel pouze z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a obsahu správního spisu. Veškeré skutečnosti uvedené ve vyjádření jsou stěžovateli
známy již z rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel tak mohl tyto závěry napadnout v žalobě,
což také učinil. Výše popsaná vada řízení proto neměla za následek narušení rovnosti zbraní,
ani kontradiktornosti soudního řízení správního. Za těchto okolností lze uzavřít, že předmětná
vada řízení před krajským soudem neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí ve smyslu §109
odst. 3 s. ř. s.
IV.B.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[15] NSS konstantně judikuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75).
Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rovněž tehdy, pokud se soud nevyjádřil
k některému z žalobních bodů (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73).
[16] Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že se soud nevyjádřil k otázce, že společnost HOLZTHERM-CZ skutečně
zakoupila pozemky k uskutečnění svého podnikatelského záměru v Praze a že z doložených
důkazů je zcela zřejmé, že ke zprostředkování prodeje pozemků a vyplacení provize skutečně
došlo. Ze soudního spisu plyne, že stěžovatel na straně 3 v bodě IV. žaloby rekapituluje
skutečnosti, které má za prokázané. Těmito skutečnostmi mj. je, že společnost
HOLZTHERM-CZ uzavřela se stěžovatelem smlouvu o zprostředkování. Uvedená společnost
skutečně koupila pozemky v Praze, čímž vznikl stěžovateli nárok na odměnu
ve výši 2 544 641 Kč bez DPH. Společnost HOLZTHERM-CZ uplatnila tuto platbu
na „vstupu“ v listopadu 2003 v daňovém přiznání podaném Finančnímu úřadu pro Prahu 6.
Zprostředkování nebylo ve vztahu ke společnosti HOLZTHERM-CZ zpochybněno a rovněž
nebylo zpochybněno u společnosti ECODOM. Z doložených důkazů je zřejmé,
že ke zprostředkování prodeje pozemků a vyplacení provize skutečně došlo. Ze strany
žalovaného a správce daně je v podstatě pouze zpochybňována skutečnost, že zprostředkování
provedla společnost ECODOM.
[17] V prvé řadě je třeba zdůraznit, že skutečnosti uvedené v bodě [16] shora,
na něž se stěžovatel odvolává, nejsou sporné. Již správce daně ve zprávě o daňové kontrole
(čj. 19726/05/092930/9220) uvádí, že ověřil, že společnost HOLZTHERM-CZ vyplatila
stěžovateli dne 28. 11. 2003 provizi ve výši 2 554 641 Kč bez DPH (s. 6). Stěžovatel dále zaplatil
provizi za zprostředkování prodeje pozemku společnosti ECODOM ve výši 2 404 641 Kč
bez DPH. Rovněž tak žalovaný ve svém rozhodnutí netvrdí opak. Doplňuje však, že skutečnost,
že společnost HOLZTHERM-CZ nabyla pozemky a posléze je se ziskem prodala, nedokazuje
přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem od společnosti ECODOM (s. 4 rozhodnutí).
Výše rekapitulovaná tvrzení stěžovatele obsažená v žalobě lze proto jen stěží považovat
za žalobní bod, neboť z nich není zřejmé, jaké konkrétní nezákonné kroky, postupy, úkony,
úvahy, hodnocení či závěry žalovanému vytýká a proč považuje jeho rozhodnutí za nezákonné
(srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58,
publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Stěžovatelovo shrnutí obchodních vztahů mezi společností
HOLZTHERM-CZ, stěžovatelem a společností ECODOM plně odpovídá zjištěním správce
daně a žalovaného, není s nimi v rozporu, a proto by mohl stěžovatel jen stěží vytýkat
žalovanému v tomto směru nějaké nezákonnosti.
[18] Vedle toho je třeba dále poukázat na to, že v průběhu daňového řízení nebylo nikterak
zpochybňováno poskytnutí zdanitelného plnění stěžovatelem společnosti HOLZTHERM-CZ,
nýbrž přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem od společnosti ECODOM, a to v rozsahu
uvedeném v předloženém daňovém dokladu. Z tohoto pohledu je zcela nevýznamné,
zda stěžovatel poskytl plnění společnosti HOLZTHERM-CZ, a vznikl mu tak nárok na odměnu
v dané výši. Ostatně žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že pokud stěžovatel nepředložil důkazy,
které by zachycovaly přijaté zdanitelné plnění co do průběhu a výsledku, neunesl důkazní
břemeno a nárok na odpočet DPH mu nemohl být uznán (s. 7). Krajský soud se k podstatě věci
vyjádřil na straně 6 rozsudku, kde uvádí, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ohledně
faktického uskutečnění zdanitelného plnění, tak jak je v předložených dokladech deklarováno.
Z toho plyne, že otázka poskytnutí zdanitelného plnění stěžovatelem společnosti
HOLZTHERM-CZ je v tomto okamžiku zcela nerozhodná.
[19] Stěžovatel považuje rozsudek soudu za nepřezkoumatelný i z toho důvodu,
že v něm krajský soud nespecifikuje žádné konkrétní rozpory ve výpovědi svědka Jaroslava
Konečného. Krajský soud nejprve na str. 2 rozsudku zrekapituloval posouzení výpovědi svědka
Jaroslava Konečného žalovaným. Dále na str. 6 rozsudku již sám zhodnotil výpověď
tohoto svědka. Dospěl k závěru, že výslech svědka neprokázal rozsah zprostředkovatelských
služeb co do formy, času a místa. V jeho výpovědi se navíc objevují rozpory, na které žalovaný
ve svém rozhodnutí správně poukázal. Svědek sám zprostředkovatelskou činnost nevyvíjel.
Logicky nedokázal popsat, jak probíhala, s kým zprostředkovatel p. K. za společnost ECODOM
jednal, kde jednání proběhla, kdo se jich zúčastnil a s jakým výsledkem. Nedoložil ani plnou moc,
že p. K. byl oprávněn za společnost ECODOM jednat. Nestačí, aby svědek prokázal toliko přijetí
provize za zprostředkování; navíc i v této souvislosti se ve výpovědi svědka objevily podstatné
nesrovnalosti, na které žalovaný v rozhodnutí upozorňuje. Dle názoru NSS krajský soud
přezkoumatelným způsobem posoudil důkazní význam (hodnotu) svědecké výpovědi pana
Konečného. Transparentním způsobem vysvětlil, proč nebyla daná svědecká výpověď způsobilá
prokázat přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem. Opakovat konkrétní rozpory ve svědecké
výpovědi, jestliže jsou podrobně a přehledně shrnuty v rozhodnutí žalovaného, by bylo
nadbytečné. Je sice možné dát za pravdu stěžovateli, že uvedení konkrétních rozporů ve výpovědi
svědka by zvýšilo celkovou přesvědčivost odůvodnění rozsudku krajského soudu. S ohledem na
uvedené je však možno vnímat stěžovatelem namítané „pochybení“ krajského soudu nanejvýš
jako dílčí nedostatek odůvodnění, který nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku (viz rozsudek čj.
2 Ads 58/2003 - 75, cit. v bodě [15] shora).
[20] Rozsudek krajského soudu není s ohledem na výše uvedené nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, námitka stěžovatele je nedůvodná.
IV.C.
Výsledky důkazního řízení a důkazní břemeno stěžovatele a žalovaného
IV.C.1
Obsah správního spisu
[21] NSS ze správního spisu zjistil, že dne 2. 2. 2005 byla u stěžovatele zahájena kontrola daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2003. Při tomto ústním jednání předložil
stěžovatel správci daně mj. přijaté faktury č. 01/03 - 05/03, příjmové doklady č. 1 - 5 a výdajové
pokladní doklady č. 1 - 12 (protokol ze dne 2. 2. 2005, čj. 3634/05/092930/9220). Mezi těmito
doklady byla též faktura – daňový doklad č. 0093/2003 vystavená společností ECODOM
na částku 2 404 641 Kč bez DPH (DPH činí 529 021 Kč) s datem uskutečnění zdanitelného
plnění 12. 12. 2003. Faktura je v účetnictví stěžovatele označena jako přijatá faktura 02/03.
Předložen byl rovněž příjmový pokladní doklad č. 0093/2003 ze dne 12. 12. 2003, vystavený
společností ECODOM na částku 2 933 662 Kč (včetně DPH) jako úhrada faktury č. 93/03.
Stěžovatel doložil i současně vystavený výdajový pokladní doklad č. V-8 ze dne 12. 12. 2003
na tutéž částku. Výzvou ze dne 16. 2. 2005, čj. 5401/05/092930/9220, byl stěžovatel správcem
daně vyzván, aby jinými důkazy než předloženými účetními doklady prokázal oprávněnost nároku
na nadměrný odpočet, tzn. že došlo k uskutečnění zprostředkování prodeje pozemků v Praze
společností ECODOM, že existuje smlouva o zprostředkování tohoto obchodu a že výdaj byl
vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. K této výzvě se stěžovatel vyjádřil
přípisem ze dne 29. 6. 2005, v němž uvedl, že na jaře roku 2001 byl dotazován společností
HOLZTHERM-CZ (Ing. L.) ohledně jejich zájmu o koupi pozemků a případně budov
v průmyslové lokalitě v Praze. Nato začal stěžovatel intenzivně shánět adekvátní pozemky.
Mimo jiné oslovil i tehdejšího jednatele společnosti ECODOM s tím, že pokud sežene podklady,
jež povedou k nákupu pozemků v Praze, dostane tato společnost podíl na provizi stěžovatele.
Po delší době se jim skutečně podařilo sehnat podklady k patřičným pozemkům,
na jejichž základě pak společnost HOLZTHERM-CZ pozemky koupila a po delší době prodala
dalšímu zájemci. Proto byla stěžovateli vyplacena smluvená částka a ten ji zase uhradil dál.
K prokázání svých tvrzení navrhl provedení výslechu jednatele společnosti ECODOM pana
Konečného.
[22] Dožádaný správce daně (Finanční úřad v Olomouci) sdělil správci daně přípisem
ze dne 1. 6. 2005, čj. 144684/05/379931/4512, že společnost ECODOM nevykazuje od září
2002 žádnou činnost, nepodává přiznání k DPH ani k dani z příjmů právnických osob.
Od 24. 2. 2004 byla společnosti zrušena z moci úřední registrace k DPH. Rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2004 byla společnost zrušena a vstoupila do likvidace.
[23] Správce daně provedl dne 23. 8. 2005 výslech svědka pana Jaroslava Konečného,
jednatele společnosti ECODOM (protokol čj. 21568/05/092930/9220). Svědek k předmětné
transakci vypověděl, že byl osloven stěžovatelem ve věci nákupu pozemků pro společnost
HOLZTHERM asi před dvěma roky. Jelikož měl svědek v té době rodinné problémy, pověřil
jednáním svého tehdejšího externího spolupracovníka pana K., který měl generální plnou moc.
Pan K. se měl spojit se stěžovatelem a dojednat podrobnosti. Pan K . pozemky sehnal,
asi v průmyslové zóně v Praze (bývalá Tesla). Poté co stěžovatel obdržel peníze, vyplatil svědka.
Peníze předal panu K., v té době byl svědek v zahraničí. Pan K. zmizel ze světa, nereagoval,
nepodařilo se ho najít. Pak se svědek dozvěděl, že měl pan K. autonehodu, při níž zemřel.
K dotazům správce daně svědek doplnil, že se stěžovatelem neměl uzavřenou žádnou smlouvu,
protože se znali, byla to ústní domluva. S panem K. se svědek znal asi dva roky z předchozí
spolupráce ohledně pozemků. Svědek nebyl informován o průběhu obchodu ze strany pana K..
V tu dobu byl totiž svědek pryč, pan K. a stěžovatel se jistě setkali, stěžovatel svědkovi potvrdil,
že jednal s panem K. Provize byla sjednána dle výše kupní ceny, dohodli se na částce
1 800 000 Kč nebo 2 300 000 Kč. Peníze přebíral pan K., pokladní doklady podepsal svědek.
Posléze si svědek uvědomil, že pokladní doklady podepisoval pan K., měl na to pověření a doklad
zahrnul do účetnictví společnosti ECODOM. Na obecné dotazy ohledně činnosti společnosti
ECODOM svědek uvedl, že poté co odkoupil tuto společnost, provozoval jen zprostředkování.
Jednalo se pouze o tento jediný obchod se stěžovatelem. V letech 2003, 2004 a 2005 byl svědek
evidován na úřadu práce, pak pracoval brigádně, např. v pohostinství ve Velké Bystřici, bar
Ravela, byl dlouho nemocný. Následně se správce daně vrátil dotazy zpět k předmětnému
obchodu. Svědek popsal průběh obchodního případu tak, že pan K. dal tip stěžovateli, předal mu
veškeré dokumenty a stěžovatel zprostředkoval prodej. Provize byla vyplacena pouze za sehnání
pozemků. Peníze se v současnosti nalézají u pana K. Svědek uvedl, že nemá žádné doklady,
které by prokázaly uvedený obchod s pozemky. Na dotaz, jaké účetní doklady svědek vystavil
pro stěžovatele, uvedl, že žádné. Potvrdil však, že má ve svém účetnictví daňový doklad
č. 0093/2003, který sám podepsal a předal osobně stěžovateli v Olomouci. Na dotaz,
jakým způsobem si svědek předával se stěžovatelem informace o obchodu, uvedl, že telefonicky,
ale pouze s panem K. Potom dostal svědek telefonickou informaci od stěžovatele. Posléze
předložil stěžovatel svědkovi smlouvu, kde byla nějaká cena, a řekl, že za to bude tato provize.
Stalo se to někde v Olomouci, svědek si nepamatuje kdy. Správce daně se opětovně dotázal
svědka, zda vystavil příjmový pokladní doklad č. 0093/2003 ze dne 12. 12. 2003.
Svědek odpověděl, že si nevzpomene. Správce daně upřesnil, že se jedná o doklad na částku
2 933 662 Kč a že je na něm napsáno, že jej vystavil Konečný. Svědek potvrdil,
že to je jeho podpis a že doklad vystavil. Neví však, kdy doklad vystavil, předal ho stěžovateli
poté, co si ověřil, že peníze byly předány panu K. Doklad předal v Olomouci v kanceláři
společnosti ECODOM. Telefonicky si ověřil u pana K. i stěžovatele, že pan K. dostal peníze.
Svědek peníze nikdy neviděl. Na závěr výpovědi uvedl, že se nikdy nesešli všichni tři (svědek, pan
K. a stěžovatel) dohromady. Správce daně se dohodl se svědkem, že předloží generální plnou
moc udělenou společností ECODOM panu K. To však svědek nikdy neučinil.
[24] Ve zprávě o daňové kontrole (čj. 19726/05/092930/9220) správce daně uvedl,
že stěžovatelem předložené účetní doklady vzbuzují výraznou pochybnost, že dokumentují
reálnou obchodní operaci. Chybí v nich jakákoliv zmínka o předmětných pozemcích,
které se měly prodávat, nikde nebylo uvedeno, kdo vystupoval a činil úkony za společnost
či jak byla sjednána odměna za zprostředkování. Nebyl předložen jediný doklad konkretizující
fakturované služby, nebylo prokázáno, na základě jakých podkladů byla stanovena cena, nebyla
jasná ani výše provize za tyto služby. K výslechu svědka pana Jaroslava Konečného správce daně
uvedl, že neodstranil pochybnosti správce daně o uskutečnění fakturované služby společností
ECODOM. Svědek pověřil obchodem další osobu, která zemřela. Nižší průkaznost je i z hlediska
formy smlouvy (ústní) a formy placení provize (v hotovosti).
[25] V průběhu odvolacího řízení provedl správce daně na pokyn žalovaného opakovaný
výslech svědka pana Konečného, a to prostřednictvím dožádaného Finančního úřadu
v Olomouci (protokol ze dne 12. 3. 2007, čj. 60700/07/379933/6110). Podnětem pro provedení
opakovaného výslechu správcem daně bylo, že původní výpověď se liší od výpovědi,
kterou svědek učinil na Polici ČR v souvislosti s trestním oznámením, které podal správce daně
na stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně. Na dotaz správce daně
ohledně spolupráce s panem K. svědek uvedl, že si nevzpomíná, o jaké obchodní případy se
jednalo, bylo to v období kolem roku 2004. Pan K. měl generální plnou moc.
Před tímto obchodním případem spočívajícím ve zprostředkování koupě pozemků svědek
s panem K. nespolupracoval. Pan K. nebyl zaměstnancem, de facto mu svědek žádné peníze
nedával, získával je jiným způsobem z jiných obchodů s jinými lidmi. Svědek mu žádné služby
nefakturoval. Svědek dále upřesnil, že na nákup obchodních podílů ve společnostech ECODOM
a Lignum, za něž zaplatil dohromady 80 000 Kč, si vypůjčil peníze od matky, něco málo měl
našetřeno. Svědek vypověděl, že od stěžovatele koupil obchodní podíl ve společnosti Lignum.
Seznámil se s ním v nějaké restauraci v Olomouci, nevzpomíná si, jak dlouho se již znají. Poté byl
svědek konfrontován s částí své výpovědi učiněné na Policii ČR. Na to uvedl, že je možné, že se
se stěžovatelem znal pan K. a teprve potom se s ním seznámil svědek. S obchodem ohledně
zprostředkování koupě pozemků přišel pan K., svědek nic konkrétního nevěděl, měl velké
zdravotní problémy. Podrobnosti ohledně výše provize dojednával se stěžovatelem pan K..
Všechny smlouvy zpracovával pan K., svědek nebyl schopen přesně říci, mezi kým byla kupní
smlouva sjednána. Peníze přebíral pan K., celou částku si nechal u sebe s tím, že zaplatí daň
z příjmů. Pak se svědkovi ztratil ze zřetele i s penězi. Poté co se svědek dozvěděl o smrti pana K.,
již ve vymáhání peněž nepokračoval, nekontaktoval rodinu pana K. Opět po konfrontaci
s výpovědí na Policii ČR svědek uvedl, že provizi za zprostředkování (2 933 662 Kč) měl asi
jednu hodinu u sebe doma, pak si ji přebral pan K. Peníze byly v kufříku pana K.. Následně byla
svědkovi předestřena jeho první výpověď u správce daně, tj. že peníze převzal pan K., svědek je
nikdy neviděl. Na to svědek uvedl, že si pamatuje, že pan K. obdržel peníze od stěžovatele, spolu
s panem K. přijel svědek do Olomouce, kde peníze uložili v bytě svědka. Svědek odešel s panem
K. na občerstvení do restaurace Domino, kde si dohodli další podmínky, a pak se vrátili do bytu
svědka, aby si pan K. vyzvedl peníze. Od té doby svědek peníze neviděl. Na otázku správce daně,
proč vystavil fakturu č. 93/2003, když uskutečnil jediný obchodní případ, svědek odpověděl,
že si nevzpomíná, ani neví, zda je na faktuře jeho podpis. K dalšímu dotazu, zda vystavil fakturu
sám, či mu někdo pomáhal, sdělil, že většinou vše dělal pan K.
IV.A.2
Hodnocení důkazů soudem, rozložení důkazního břemene
[26] Nejvyšší správní soud nejprve stručně shrnuje judikaturu týkající se rozložení důkazního
břemene v daňovém řízení. Dle §31 odst. 9 daňového řádu je daňový subjekt povinen
prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl
správcem daně vyzván. Jak judikoval Ústavní soud, daňový subjekt má povinnost prokázat
k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí [nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 38/95
ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)].
[27] Z obsáhlé judikatury NSS pak vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení
především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy [např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
čj. 2 Afs 24/2007 - 119 ve věci EURO PRIM, spol. s r. o., část V a), nebo rozsudek
ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86]. Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů
či faktur, i když formálně bezvadných, však sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje,
že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2008,
čj. 8 Afs 54/2008 - 68, obdobně rozsudek ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 132/2004 - 99). Správce
daně proto může vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti
či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu
k prokázání důvodnosti svých pochyb [§31 odst. 8 písm. c) daňového řádu]. „Správce daně nemá
povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány
v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné
pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. […] Správce daně
je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví
jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.“ [rozsudek ve věci EURO PRIM, část V a), shodně
též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba cit. shora; shodně též nález ÚS sp. zn. II. ÚS 232/02
ze dne 29. 10. 2002 (N 134/28 SbNU 143)]. „Ke zpochybnění daňového dokladu pak může dojít různým
způsobem, například může být zpochybněn i tím, že vystavitel za dané období zdanitelné plnění nevykázal,
na což lze soudit z toho, že nepodal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Pokud pak u vystavitele daňového
dokladu není o něm účtováno, případně to nelze ověřit proto, že je vystavitel nekontaktní a jeho účetnictví
tak vůbec není k dispozici, pochybnost je dokonána. I za této situace lze však pochybnost vyvrátit, a to tím,
že je existence zdanitelného plnění prokázána jinak“ (viz rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2007,
čj. 2 Afs 177/2006 - 61). Správce daně není povinen prokázat, že se obchodní transakce
neuskutečnila tak, jak to tvrdí daňový subjekt, či prokázat na místo daňového subjektu,
jak se transakce uskutečnila (rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, cit. shora, rozsudek
ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005 - 72).
[28] Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným
skutečnostem (viz body [26] a [27] shora), je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost
svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k předmětnému
obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti
prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím [viz rozsudek
čj. 2 Afs 24/2007 - 119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba cit. shora, shodně též rozsudek
ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 - 73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008 - 100
(Ondřejovická strojírna, spol. s r. o.), část IV/e a)].
[29] Nárok na odpočet DPH vznikal dle §19 odst. 1 pro rozhodnou dobu aplikovatelného
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), pokud plátce daně
použije zdanitelná plnění přijatá od jiného plátce při podnikání. Nárok na odpočet prokazuje
plátce daňovým dokladem zaúčtovaným dle zvláštních právních předpisů, popř. evidovaným
dle §11 zákona o DPH, který má všechny zákonem požadovaná náležitosti a byl vystaven
plátcem (§19 odst. 2). Daňový subjekt nese důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti,
že přijal zdanitelné plnění a že jej použil při své podnikatelské činnosti. Tyto skutečnosti
nemohou být prokázány toliko formálně bezvadným daňovým dokladem, jestliže jeho obsah
neodpovídá skutečnému stavu [viz rozsudek ze dne 25. 10. 2006, čj. 2 Afs 7/2006 - 107, rozsudek
čj. 9 Afs 30/2007 - 73, cit. v bodě [28] shora, shodně nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 402/99
ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)]. „Je třeba mít přitom stále na zřeteli, že každý subjekt vstupující
do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti v daném případě především vzhledem k povaze
poskytovaných služeb a zajišťovat si potřebné podklady pro splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet
daně podle §19 odst. 1 zákona o DPH. V zájmu daňového subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných
obchodních potřeb shromažďoval důkazy, které mohou prokázat, že k uskutečnění předmětné služby skutečně
došlo, neboť důkazní břemeno ohledně faktické realizace služeb, náklady na něž chce daňově uplatnit,
je na jeho straně.“ (rozsudek čj. 2 Afs 177/2006 - 61, cit. v bodě [27] shora).
[30] Ve vztahu ke zdanitelnému plnění spočívajícímu ve zprostředkování zboží či služeb NSS
opakovaně judikoval, že příjemce takovéhoto zdanitelného plnění je povinen prokázat,
že zprostředkovatel skutečně vyvíjel pro něho zprostředkovatelskou činnost. Musí prokázat,
že zprostředkovatel jednal způsobem, který mohl vést k zajištění příležitosti uzavřít smlouvu
s třetí osobou. Bude proto na příjemci zdanitelného plnění, aby si zajistil přiměřené záznamy
o jednání zprostředkovatele (záznamy či zprávy zprostředkovatele o provedených jednáních
s konkrétními osobami, jakým osobám a na jaká místa byly zasílány podklady týkající
se zamýšlené transakce). Důležité bude identifikovat, s kým a kdy bylo jednáno či komu
a jaké materiály byly zasílány (rozsudky NSS ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245,
a ze dne 10. 5. 2007, čj. 7 Afs 195/2006 - 123). Pouhé tvrzení příjemce plnění zprostředkovatele
o tom, jakým způsobem zprostředkovatel fakticky plnil na základě smlouvy,
aniž by takové tvrzení bylo opřeno o důkazy, nemůže v daňovém řízení obstát (rozsudek
ze dne 7. 3. 2005, čj. 5 Afs 40/2004 - 59).
[31] Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil NSS k posouzení předmětného
případu. Stěžovatel nejprve plnil svoji důkazní povinnost předložením daňového dokladu –
faktury, příjmového dokladu a výdajového pokladního dokladu. Dle sdělení dožádaného
správce daně však společnost ECODOM nepodávala od září 2002 přiznání k DPH.
Tato skutečnost zpochybňuje věrohodnost předloženého daňového dokladu (viz rozsudek
čj. 2 Afs 177/2006 - 61, cit. v bodě [26] shora). Ke zpochybnění daňového dokladu dále přispěla
výpověď svědka Jaroslava Konečného, který nejprve vypověděl, že daňový doklad podepsal sám,
vzápětí uvedl, že ho podepsal pan K., který k tomu měl zmocnění. Po předložení daňového
dokladu svědek sdělil, že se jedná o jeho vlastní podpis, potvrdil, že daňový doklad vystavil
(viz bod [23] shora). Během opakovaného výslechu týž svědek uvedl, že neví, zda je na daňovém
dokladu jeho podpis. Doplnil, že většinou vše dělal pan K. Svědek nedokázal vysvětlit, proč má
předmětný daňový doklad pořadové č. 93/2003, když dle svého tvrzení uskutečnil v daném roce
pouze jediný obchod (viz bod [25] shora). Nedoložil ani plnou moc, resp. pověření udělené panu
K., které by jej opravňovalo vystavovat daňové doklady za společnost ECODOM. Svědek přitom
opakovaně sdělil, že pan K. nebyl zaměstnancem této společnosti. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že již pouze na základě těchto skutečností unesl správce daně důkazní břemeno
dle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, tj. zpochybnil věrohodnost daňového dokladu, na jehož
základě stěžovatel uplatnil nárok na odpočet DPH.
[32] Jak vyplývá z citované judikatury, pro uznání nároku na odpočet DPH je rozhodující
faktický stav. Stěžovatel byl povinen prokázat, v jakém rozsahu přijal zdanitelné plnění
od společnosti ECODOM a jak konkrétně bylo toto plnění ze strany jmenované společnosti
poskytnuto. Stěžovatel k prokázání svých tvrzení navrhl toliko výslech jednatele společnosti
ECODOM pana Jaroslava Konečného.
[33] Nejvyšší správní soud se shoduje se závěry žalovaného a krajského soudu, že výpověď
pana Konečného není způsobilá prokázat přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem od společnosti
ECODOM. Z výpovědi svědka totiž zcela jednoznačně vyplývá, že se na poskytnutí zdanitelného
plnění sám nikterak nepodílel, společnost neměla žádného zaměstnance. Svědek v prvé výpovědi
uvedl, že měl v té době rodinné problémy, při druhém výslechu sdělil, že měl vážné zdravotní
problémy. Veškerou zprostředkovatelskou činnost měl provádět pan K., který komunikoval se
stěžovatelem, přitom však svědek nebyl schopen doložit, v jakém vztahu byl pan K.
ke společnosti ECODOM. Dle svědka nebyl pan K. zaměstnancem společnosti, ale jen externím
spolupracovníkem, jemuž byla společností udělena generální plná moc. Tu ovšem svědek ani na
opakované výzvy správce daně nepředložil. Nevěrohodně působí rovněž tvrzení svědka, že pan
K. pracoval zadarmo, neměl dostat žádnou provizi. Lze si jen stěží představit, že by člověk vyvíjel
bez nároku na odměnu úsilí o zprostředkování možnosti uzavřít kupní smlouvu na pozemky na
účet společnosti ECODOM, která přitom měla za toto plnění obdržet provizi ve výši
2 933 662 Kč včetně DPH. Tato konstrukce nastíněná svědkem dostává další vážné trhliny
sledem následných událostí. Provize byla stěžovatelem vyplacena panu K., který si ji nechal u sebe
a nakrátko zato při autonehodě zemřel. Společnost ECODOM (resp. její jednatel pan Konečný)
však evidentně po těchto penězích nijak zvlášť nepátrala, nekontaktovala pozůstalé po panu K.,
předmětnou částku po nich nevymáhala. Společnost ECODOM tedy údajně zaúčtovala
poskytnutí zdanitelného plnění stěžovateli do svého účetnictví, byla povinna z něho odvést DPH
(což však neučinila), přitom finanční prostředky si ponechal pan K. a společnost ECODOM se
ani nesnažila je vymoct. Takovéto jednání společnosti ECODOM by bylo ekonomicky zcela
neracionální. Za těchto okolností není vůbec jisté, kdo fakticky zdanitelné plnění poskytl, zda pan
K., či společnost ECODOM. I tyto skutečnosti zpochybňují věrohodnost předloženého
daňového dokladu, neboť je nanejvýš sporné, zda zdanitelné plnění poskytl opravdu vystavitel
daňového dokladu (společnost ECODOM).
[34] Svědek Jaroslav Konečný nebyl schopen sdělit, jakým způsobem společnost ECODOM
prováděla svoji zprostředkovatelskou činnost, koho společnost kontaktovala za účelem nalezení
vhodných pozemků. Rovněž nevěděl, jaké podklady k vybraným pozemkům v Praze společnost
předala stěžovateli, jak probíhala komunikace mezi společností ECODOM a stěžovatelem.
Z výpovědi svědka plyne, že nebyl informován o průběhu obchodu ani ze strany pana K., ani
stěžovatele (viz bod [23] shora). Jeho výpověď proto nemohla prokázat skutečnosti uvedené
v bodě [32] shora. Stěžovatel k prokázání svých tvrzení ohledně těchto skutečností nenavrhl
provedení žádných dalších důkazů.
[35] Výpověď svědka Jaroslava Konečného lze celkově hodnotit jako nevěrohodnou,
neboť obsahuje několik rozporů týkajících se podstatných okamžiků daného zdanitelného plnění
(zprostředkování). Při výpovědi dne 23. 8. 2005 svědek uvedl, že byl osloven stěžovatelem
ve věci nákupu pozemku. Touto transakcí pověřil svědek pana K., neboť svědek byl v té době
v zahraničí. S panem K. se znal asi dva roky z předchozí spolupráce ohledně pozemků. Ovšem
při výpovědi dne 12. 3. 2007 svědek sdělil, že s obchodem ohledně zprostředkování koupě
pozemků přišel pan K. a že před touto transakcí s panem K. nespolupracoval. Dále svědek
při první výpovědi uvedl, že peníze od stěžovatele převzal pan K., svědek byl v té době
v zahraničí, peníze nikdy neviděl. Při druhé výpovědi potvrdil, že peníze obdržel od stěžovatele
pan K., který pak jel spolu se svědkem do Olomouce. Peníze byly na hodinu uloženy v bytě
svědka, poté si je odvezl pan K. Ve výpovědích svědka tak panují rozpory ohledně toho,
kdo společnosti ECODOM navrhl uskutečnění transakce a zda společnost ECODOM již dříve
spolupracovala s panem K. Dále též v tom bodě, jestli byl svědek v době předání hotovosti
stěžovatelem panu K. v zahraničí, či v ČR a zda svědek hotovost někdy viděl.
[36] Okolnosti navázání obchodní spolupráce mezi společností ECODOM a stěžovatelem
a tím de facto i uzavření smlouvy o zprostředkování v ústní formě, stejně jako předání provize,
se výrazným způsobem dotýkají samotného zdanitelného plnění. Nelze přisvědčit námitce
stěžovatele, že právě uvedená rozporná fakta jsou zanedbatelné okolnosti případu
a malichernosti. Je jistě pravda, že není možné po svědkovi požadovat, aby si pamatoval všechny
detaily transakce. Zde však rozhodně nemohlo jít z pohledu aktérů celé transakce o běžný
obchodní případ. Zde lze odkázat již jen velikost částky, o kterou mělo v tomto případě jít.
Z pohledu svědka se nemohlo jednat o tak bezvýznamné události, že by na detaily ohledně
jejich průběhu mohl postupem času zapomenout. Stačí připomenout ekonomickou a sociální
situaci, v níž se svědek v dané době nacházel. Obchodní podíly ve společnosti ECODOM
a Lignum získal ze svých skromných úspor a půjčky od své matky. V roce 2003, 2004 a 2005 byl
evidován na úřadu práce, pak pracoval pouze brigádně v pohostinství, delší dobu byl v pracovní
neschopnosti. Lze tedy říci, že rozhodně nežil v blahobytu, ale spíše na hraně životního minima.
V této situaci se mu naskytla příležitost vydělat ve své společnosti 2 404 641 Kč. Pro svědka
se nepochybně muselo jednat o nepředstavitelně velkou částku, jejíž přijetí dokonce údajně
zahrnul do svého účetnictví. Nadto to byla jediná transakce, kterou společnost ECODOM
v daném období realizovala, krátce nato vstoupila do likvidace. Soud je přesvědčen,
že tato transakce s tak výrazným ziskem, přesahujícím mnohonásobně příjmy svědka, musela
v jeho paměti zanechat nesmazatelné stopy do nejmenších detailů.
[37] Dále se NSS zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud měl z usnesení Policie ČR
vyvodit pro stěžovatele příznivé závěry. NSS se shoduje s názorem krajského soudu, že výsledky
trestního řízení nelze bez dalšího přebírat do daňového řízení [srov. např. rozsudek ve věci
Ondřejovická strojírna, cit. v bodě [28] shora, část IV/f -a)]. Trestní řízení je v prvé řadě ovládáno
zásadou vyšetřovací, která ukládá orgánům činným v trestním řízení provést všechny důkazy
nezbytné k řádnému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§2 odst. 5
zákona č. 141/1960 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Oproti tomu v daňovém řízení
se zásada vyšetřovací neuplatňuje (viz rozsudky NSS ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004 - 125,
a ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 5/2005 - 58, resp. cit. rozsudek ve věci Ondřejovická strojírna).
Na tom nic nemění ani povinnost správce daně dbát o co nejúplnější zjištění skutečností
rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti (§31 odst. 2 daňového řádu).
[38] V trestním řízení je důkazní břemeno plně na orgánech činných v trestním řízení,
kdežto v daňovém řízení tíží primárně daňový subjekt (viz výklad k rozložení důkazního břemene
v daňovém řízení v bodech [26] až [28] shora). Zásadním způsobem se liší rovněž předmět
dokazování. V trestním řízení se dokazuje skutek, pro nějž se trestní řízení vede, a to ve vazbě
na okolnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě zkrácení
daně dle §148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Uvedená skutková podstata trestného činu
může být naplněna pouze tehdy, je-li dáno na straně pachatele zavinění, a to ve formě úmyslu
(§3 odst. 3 trestního zákona). Dále se dokazují další skutečnosti rozhodné pro trestní stíhání
(§89 odst. 2 trestního řádu). Předmětem dokazování v daňovém řízení je splnění podmínek
pro nárok na odpočet DPH dle §19 zákona o DPH, v daném případě šlo zejména o prokázání
skutečností podrobně rozvedených v bodě [32] shora. Pro doměření daně je nerozhodné,
zda daňový subjekt jednal zaviněně. S ohledem na tyto skutečnosti je NSS přesvědčen,
že odložení trestního oznámení podaného správcem daně na stěžovatele nemá žádné dopady
na daňové řízení.
[39] NSS uzavírá, že správce daně unesl své důkazní břemeno dle §31 odst. 8 písm. c)
daňového řádu a zpochybnil věrohodnost daňového dokladu, jímž stěžovatel prokazoval
svůj nárok na odpočet DPH. Jediný důkazní návrh stěžovatele, výslech svědka pana Jaroslava
Konečného, nebyl způsobilý prokázat přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem od společnosti
ECODOM. Jiné důkazní návrhy stěžovatel neuplatnil. Žalovaný i krajský soud dospěli
ke správnému závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno dle §31 odst. 9 daňového řádu
a neprokázal nárok na odpočet DPH. Žalovaný i krajský soud správně zjistili skutkový stav,
ten má plně oporu ve správním spise. Správně posoudili rovněž právní otázku rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení a nepochybili ani při její aplikaci na zjištěný skutkový stav.
I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
V.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[40] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Soud přitom neshledal žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
[41] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo. Žalovanému žádné náklady převyšující běžnou administrativní činnost nevznikly,
a tudíž mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
[42] Jelikož Nejvyšší správní soud bez odkladu rozhodl o celé kasační stížnosti stěžovatele,
čímž plně vyčerpal předmět řízení vedeného před tímto soudem, nezabýval se již samostatně
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu