ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.19.2009:93
sp. zn. 2 As 19/2009 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně M. T. K.,
zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Praha 6, Bělohorská 163,
proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 122/12,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. 12. 2008, č. j. 11 Ca 261/2008 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 8. 2007, č. j. 325/2007-160-SPR/3 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), vydaným podle ustanovení §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční provozu“), zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně správních agend
(dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 6. 6. 2007, č. j. S-MHMP 189399/2007, kterým
správní orgán prvého stupně zamítl námitky žalobkyně proti provedení záznamu bodů, podané
podle ustanovení §123f odst. 3 zákona o silničním provozu, a potvrdil provedený záznam
dvanácti bodů v registru řidičů ke dni 30. 3. 2007. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně
žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 4. 12. 2008,
č. j. 11 Ca 261/2008 – 48, zamítl.
Městský soud v odůvodnění rozsudku shrnul dosavadní průběh správního řízení
a především konstatoval, že dne 3. 5. 2007 oznámil Magistrát hl. m. Prahy, Odbor dopravně
správních agend, Oddělení evidence řidičů a odbavování občanů podle ustanovení §123c odst. 3
zákona o silničním provozu žalobkyni dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a vyzval
ji k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Ze správního spisu
dále poukázal na příkaz o uložení pokuty, vydaný Magistrátem hl. m. Prahy, Odborem dopravně
správních agend dne 20. 2. 2007, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4000 Kč podle
ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), za použití ustanovení §12 odst. 2 a §13 odst. 2 zákona
o přestupcích za to, že se v období od 27. 9. 2006 do 3. 12. 2006 dopustila celkem pěti překročení
nejvyšší dovolené rychlosti, čímž spáchala přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 3. a 4. zákona
o přestupcích. Příkaz nabyl právní moci dne 30. 3. 2007.
Městský soud k tomu uvedl, že napadené rozhodnutí se týká námitek žalobkyně
proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů, podaných podle ustanovení §123f odst. 1
zákona o silničním provozu. Předmětem přezkumu tak není rozhodnutí, vydané ve správním
řízení, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání pěti přestupků proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Není proto důvodnou námitka, v níž
žalobkyně poukazuje na údajný dvojí postih s tím, že kromě zaplacení pokuty ve výši 4000 Kč
jí byl proveden záznam dvanácti bodů v registru řidičů. Záznam bodového hodnocení řidiče
nemá sankční povahu; jedná se o administrativní opatření, sledující, jak řidiči dodržují zákon
o silničním provozu. Výhradu žalobkyně, že neměla povědomost o tom, že jí hrozí záznam bodů
do registru řidičů, a to až do doby doručení příkazu o uložení pokuty, shledal městský soud
právně nevýznamnou. V dané věci bylo nutno vycházet z pravomocného rozhodnutí příslušného
orgánu o tom, že se žalobkyně dopustila pěti přestupků, byť jí za jejich spáchání byla
ve společném řízení uložena jen jedna pokuta. Jelikož se jednalo o přestupky, které měly vliv
na bodové hodnocení řidiče, projevila se skutečnost spáchání pěti přestupků v bodovém
hodnocení žalobkyně.
Žalobkyně dále namítala, že správní orgán měl při započítávání bodů postupovat
obdobně jako při ukládání pokuty, tj. měl zaznamenat pouze čtyři body (spojené s nejzávažnějším
přestupkem) a nikoliv všech dvanáct. K tomu městský soud konstatoval, že pro takový postup
není opora v zákoně. Ustanovení §123c odst. 2 zákona o silničním provozu upravuje situaci,
kdy se řidiči zaznamená pouze počet bodů za nejzávažnější ze spáchaných přestupků či trestných
činů. Toto ustanovení se však týká případů, kdy se řidič dopustí jedním skutkem více přestupků
nebo trestných činů. To není případ žalobkyně, která se dopustila více skutky více přestupků.
Postup správního orgánu, jímž došlo k součtu bodového hodnocení za každý jednotlivý skutek,
tak byl zcela v souladu s obsahem, cílem a smyslem zákona o silničním provozu.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala na námitky uplatněné již v žalobě, přičemž
zdůraznila, že za stejný skutek nelze trestat dvakrát. I pro správní trestání platí zásada non bis
in idem. Rozsudkem městského soudu však došlo k porušení této zásady a k zásahu do zaručených
práv účastníka řízení. V této souvislosti rovněž poukázala na nepřiměřenou tvrdost zákona
o silničním provozu, který sankční postih zesiluje. Jestliže se nesčítaly pokuty za jednotlivě
spáchané přestupky a byla uložena pouze jediná pokuta, pak stejným způsobem měl správní
orgán postupovat i v případě započítávání bodů; měl tedy započíst pouze čtyři body a nikoliv
všech dvanáct. Správní orgán nepostupoval v souladu se zásadami správního řízení, neboť měl
postupovat tak, aby nebyl účastník řízení trestán více než je nutné a způsobem přiměřeným.
Napadené správní rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesprávné, neboť žalovaný
neposoudil správně a úplně veškeré skutečnosti uvedené v odvolání. Správní orgány
nepostupovaly v souladu s platnými předpisy, přičemž jejich činností byla narušena stěžovatelčina
práva zaručená Listinou základních práv a svobod. Dle jejího názoru správní orgán pochybil,
jestliže nezaslal oznámení o dosažení dvanácti bodů současně s příkazem o uložení pokuty.
V důsledku toho stěžovatelka netušila, že jí vedle uložené pokuty budou připočteny i body
v rámci bodového hodnocení. O počtu bodů v registru řidičů měla být informována vždy
neprodleně po provedení takového záznamu. Oznámení o dosažení dvanácti bodů ze dne
3. 5. 2007 pak nelze považovat za učiněné v souladu s ustanoveními §123b a §123c odst. 3
zákona o silničním provozu, podle kterých je správní orgán povinen informovat řidiče o dosažení
dvanácti bodů neprodleně, resp. do pěti dnů ode dne oznámení o uložení pokuty.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na likvidační důsledky napadeného rozhodnutí do její
soukromé sféry, neboť je matkou samoživitelkou a není bez řidičského oprávnění schopna
zastávat svou funkci v zaměstnání, což znamená, že o zaměstnání prakticky přišla.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že formulace důvodů kasační stížnosti
je nejednoznačná a nekonkrétní a navrhl ji zamítnout pro nedůvodnost. S napadeným rozsudkem
městského soudu se ztotožňuje a odkazuje se na své vyjádření k žalobě a rovněž na důvodovou
zprávu k návrhu zákona č. 411/2005 Sb., ze které plyne, že body nejsou sankcí, ale pouze
administrativním opatřením ohodnocujícím nebezpečnost spáchaného přestupku nebo trestného
činu. Dále žalovaný konstatoval, že stěžovatelka směšuje řízení o přestupcích s řízením
o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů, ve kterém se dodatečně a opožděně snaží
zvrátit již pravomocně ukončené řízení o přestupcích.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Současně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu
i ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o stěžovatelkou namítaný dvojí postih za protiprávní jednání, Nejvyšší správní
soud se zcela ztotožňuje se shora uvedenými závěry městského soudu. Systém bodového
hodnocení řidičů byl do zákona o silničním provozu zaveden zákonem č. 411/2005 Sb., kterým
se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení
motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, s účinností od 1. 7. 2006. Z ustanovení §123a, věty první zákona o silniční provozu
plyne, že bodovým hodnocením se zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků nebo trestných činů,
spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem
motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Smysl a účel zavedení tohoto
institutu do českého právní řádu lze vysledovat z Důvodové zprávy k Vládnímu návrhu zákona,
kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů a zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti
k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
dostupné z www.psp.cz. Z ní se podává , že „bodový systém obecně spočívá v tom, že řidičům motorových
vozidel jsou za vybrané přestupky a trestné činy proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích
zaznamenávány “trestné” body do určité výše (…). Tyto body nejsou sankcí za přestupek nebo trestem za trestný
čin, jsou pouze administrativním opatřením ohodnocujícím nebezpečnost spáchaného přestupku nebo trestného činu
a registrujícím jeho spáchání. (…) Účelem systému je zejména postihovat recidivu páchání přestupků proti
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. (…) Dostatečný preventivní účinek má pouze hrozba ztráty
řidičského oprávnění. Bodový systém pak představuje administrativní postup, kterým se hodnotí závažnost
spáchaných přestupků, a který v tento důsledek může vyústit. Na druhou stranu ale dává řidiči kdykoli před tím,
než tento krajní důsledek nastane, možnost změnou svého chování pozitivně ovlivnit své postavení a hrozbu ztráty
řidičského oprávnění svým aktivním postojem odvrátit.“ S touto charakteristikou předmětného bodového
systému se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Zavedení systému bodového hodnocení
vskutku nelze chápat jako nepřípustné ukládání dvojího trestu; jedná se o specifické preventivní
opatření, které má přispět k pozitivní motivaci řidičů k dodržování předpisů o provozu
na pozemních komunikacích a k eliminaci těch řidičů, kteří se dlouhodobě a opakovaně
porušování těchto předpisů dopouští. Tento institut má přispět k zajištění bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemích komunikacích, neboť možnost pozbytí řidičského oprávnění
působí na řidiče preventivně nápravně, a to zejména hrozbou dosažení dvanácti bodů. Bodovým
hodnocením dochází k průběžnému sledování kázně toho kterého řidiče, přičemž důsledkem
jeho opakovaného porušování předpisů o provozu na pozemních komunikacích, za které
mu jsou ukládány sankce v přestupkovém řízení či tresty v trestním řízení, může být právě
pozbytí řidičského oprávnění v případě dosažení dvanácti bodů.
I v případě další námitky stěžovatelky, dle které jí nemělo být započteno všech dvanáct
bodů, nýbrž jen čtyři, a to v analogii ke způsobu uložení jedné společné pokuty, se Nejvyšší
správní soud zcela ztotožňuje s městským soudem a konstatuje, že k takovému postupu není
opora v zákoně. Na případ stěžovatelky skutečně nelze aplikovat ustanovení §123c odst. 2
zákona o silničním provozu, neboť toto ustanovení míří na případy jednočinného souběhu
deliktních jednání, zatímco stěžovatelka se dopustila celkem pěti samostatných přestupků.
Ustanovení §123b odst. 1 zákona o silničním provozu zřetelně stanoví, že se řidiči motorového
vozidla zaznamenají body za jednání zařazené do bodového hodnocení, za které mu byla pravomocně
uložena sankce za přestupek. Stěžovatelka se prokazatelně dopustila takových jednání
ve formě pěti jednotlivých skutků, a proto bylo na místě započítat jí body za každý jednotlivý
skutek zvlášť. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že jí byla za jednotlivé skutky uložena jedna
společná pokuta, ve společně vedeném řízení. Tento postup byl plně konformní s úpravou
přestupkového řízení (srov. §57 odst. 1 zákona o přestupcích) a byl výrazem zájmu na rychlém
a procesně nekomplikovaném projednání věci.
Nejvyšší správní soud má zato, že stěžovatelka skutečně nerozlišuje mezi řízením,
které se týkalo spáchaných přestupků, a mezi řízením o námitkách proti provedenému záznamu
bodů v registru řidičů podle ustanovení §123f zákona o silničním provozu. Především není
možné, aby správní orgány zaslaly stěžovatelce oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém
hodnocení současně s příkazem o uložení pokuty. Pokuta ve výši 4000 Kč byla stěžovatelce
uložena v příkazním řízení podle ustanovení §87 zákona o přestupcích za použití ustanovení §12
odst. 2 a §13 odst. 2 tohoto zákona. V okamžiku, kdy byl stěžovatelce doručován příkaz, nebylo
ještě řízení, vedené podle přestupkového zákona, ukončeno pravomocným rozhodnutím,
deklarujícím, že se stěžovatelka svým jednáním projednávaných přestupků skutečně dopustila.
Proto ani v tomto okamžiku ještě nebylo možno započítat stěžovatelce body do registru řidičů.
Stěžovatelka měla možnost bránit se proti příkazu podáním odporu ve lhůtě patnácti dnů od jeho
doručení; včasným podáním odporu by byl příkaz zrušen a správní orgán by byl povinen
pokračovat v řízení, v němž by musel stěžovatelce prokazovat její vinu na spáchání
projednávaných přestupků standardním způsobem. Stěžovatelka však odpor proti příkazu
o uložení pokuty nepodala, a tím, se všemi důsledky z toho plynoucími, uznala svoji vinu. Příkaz
o uložení pokuty se stal uplynutím lhůty pro podání odporu pravomocným, a to ke dni
30. 3. 2007. Teprve v tomto okamžiku bylo pravomocně postaveno na jisto, že se stěžovatelka
dopustila pěti přestupků, které jsou z hlediska jejich nebezpečnosti zařazeny do bodového
hodnocení podle přílohy zákona o silničním provozu, jenž obsahuje přehled jednání spočívajících
v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích
a počet bodů za tato jednání. Záznam v registru řidičů bylo lze provést až na základě
pravomocného rozhodnutí o přestupku. Tato skutečnost vyplývá i z ustanovení §123b odst. 1
zákona o silničním provozu, který stanoví, že řidiči motorového vozidla, kterému byla za jednání zařazené
do bodového hodnocení pravomocně uložena sankce za přestupek nebo trest za trestný čin, zaznamená příslušný
obecní úřad obce s rozšířenou působností v registru řidičů stanovený počet bodů ke dni uložení pokuty v blokovém
řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestu za trestný čin.
Stěžovatelka dále namítla, že nebyla o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení
informována neprodleně, ve smyslu ustanovení §123b a §123c odst. 3 zákona o silničním
provozu. Ustanovení §123b zákona o silničním provozu se oznamování dosažení dvanácti bodů
řidiči netýká. Ustanovení §123b odst. 1, věta druhá citovaného zákona upravuje lhůtu
pro provedení záznamu do evidence příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností.
Ustanovení §123b odst. 2 pak stanoví, že příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
oznámí (…) obecní úřad obce s rozšířenou působností uložení sankce za přestupek, spáchaný jednáním
zařazeným do bodového hodnocení, nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí
o přestupku. Rozhodnutí o uložení sankce stěžovatelce nabylo právní moci dne 30. 3. 2007.
Ze správního spisu vyplývá, že správnímu orgánu prvého stupně, který byl příslušný k provedení
záznamu bodů do registru řidičů, bylo hlášení o uložených sankcích za přestupek ze dne
11. 4. 2007 doručeno dne 30. 4. 2007, a to společně s příkazem o uložení pokuty s vyznačenou
doložkou právní moci. Z těchto zjištění je zřejmé, že správní orgán, příslušný k projednání
přestupku, skutečně nedodržel lhůtu stanovenou v §123b odst. 2 zákona o silničním provozu.
V tomto případě se ovšem jedná o nedostatek postupu správního orgánu, který nedodržel lhůtu
pořádkového charakteru, určenou pro styk mezi správními orgány navzájem. Tato skutečnost
nemůže mít bez dalšího žádný vliv na existenci bodů, které měly být zaznamenány v registru
řidičů; stěžovatelka přitom sama ani netvrdila, že by právě tímto pochybením došlo
ke konkrétnímu zásahu do jejích veřejných subjektivních práv a ani Nejvyšší správní soud sám
zde žádný zásah do stěžovatelčiných práv v ničem nespatřuje.
Pokud se týká ustanovení §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, to stanoví,
že příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového
počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu
a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič
pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že správní orgán prvého stupně obdržel hlášení
o uložené sankci v pondělí 30. 4. 2007, poté provedl záznam bodů do registru řidičů zpětně ke
dni 30. 3. 2007 (§123b odst. 1, věta první zákona o silničním provozu) a ve čtvrtek 3. 5. 2007
oznámil stěžovatelce dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení a vyzval ji k odevzdání
řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Z uvedených časových údajů má
Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka byla o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení
informována úkonem uskutečněným v řádu několika dnů, tj. neprodleně. Tato námitka je tudíž
per se zcela nedůvodná. K výkladu pojmu neprodleně analogicky srov. např. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Ca 144/2007 – 27, publikovaný pod č. 1826/2009 Sb.
NSS.
Irelevantní jsou konečně i námitky stěžovatelky, poukazující na likvidační důsledky
pozbytí řidičského oprávnění a na to, že příslušný správní orgán přesvědčivě neprokázal spáchání
přestupků stěžovatelkou. Tyto námitky mohly být stěžovatelkou uplatněny v odporu proti
příkazu o uložení pokuty; jedině v takto vyvolaném řízení měly tyto námitky své místo a příslušný
správní orgán by byl povinen se s nimi vypořádat. K této otázce se již zdejší soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, dostupném z www.nssoud.cz, kde
konstatoval že „správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru
řidičů (§123f zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje
způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu
§123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto
způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému
bodovému hodnocení jednání. Správní orgán v tomto řízení však zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost
aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako
na správné a zákonné, a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem
prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji, za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má
účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu