ECLI:CZ:NSS:2009:8.AZS.31.2009:56
sp. zn. 8 Azs 31/2009 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyň: a) O. A., b) V. A., zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 2. 2008, čj. OAM-80/VL-07-08-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2009, čj. 63 Az 14/2008 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2008, čj. OAM-80/VL-07-08-2008, žalovaný zamítl žádost
žalobkyň o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Žalobkyně napadly rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 10. 8. 2009, čj. 63 Az 14/2008 - 31, jako nedůvodnou zamítl.
Podle krajského soudu „bylo prokázáno, a to jak podanou žádostí žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany,
tak i obsahem vlastnoručně psané žádosti a obsahem protokolu o pohovoru k této žádosti, že žalobkyně požádala
o mezinárodní ochranu zejména proto, že chce uniknout problémům ve vlasti s věřitelem a chce si zlegalizovat
pobyt v ČR“. Tyto důvody nelze podřadit pod žádnou z forem mezinárodní ochrany podle
§12 a §14a zákona o azylu. Žalobkyně v průběhu správního řízení nenavrhla, ani neprokazovala
existenci žádného důvodu relevantního pro udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud neshledal ani splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany u žalobkyně
a její nezletilé dcery. V řízení podle něj nebylo zjištěno, že by v případě jejich návratu na Ukrajinu
byly dány důvodné obavy z hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2
zákona o azylu. Krajský soud poznamenal, že „(s)kutečnost, že žalobkyně má v zemi původu obavy
před věřitelem, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, když politický systém v zemi jejího původu dává
možnost domáhat se ochrany svých právu státních orgánů. Státní orgány v zemi původu žalobkyně jsou ochotny
poskytovat ochranu proti nezákonnému jednání a není důvodu o tom pochybovat.“, a doplnil, že „z výpovědi
žalobkyně…vyplývá, že se o pomoc na kompetentní orgány vlastní či mezinárodní orgány a nevládní organizace
vůbec neobrátila a ani v tomto směru nevyvinula žádné úsilí…Žalobkyni v její zemi původu dle zjištěných
skutečností nebránilo nic v možnosti obrátit se na jakékoliv státní orgány.“ .
Ke snaze žalobkyně o legalizaci pobytu v České republice krajský soud uvedl,
že žalobkyně měla využít institutů předvídaných v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které nelze nahrazovat udělením
mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.
K námitkám poukazujícím na pochybení žalovaného ve správním řízení krajský soud
poznamenal, že žalobkyně měla možnost vyjádření před vydáním rozhodnutí a mohla navrhnout
doplnění dokazování. Bylo jí umožněno doložit důkazní prostředky potvrzující její výpověď.
Rozhodnutí žalovaného má náležitosti stanovené v §68 správního řádu a žalovaný se v něm
vypořádal se všemi tvrzeními žalobkyně. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti
byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný při hodnocení důkazů a při aplikaci
právních předpisů veden.
Krajský soud uzavřel, že se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně neuvedla
ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že by mohla být spolu
se svojí dcerou v zemi původu vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu.
III.
Žalobkyně (stěžovatelky) brojily proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. pro vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit.
Stěžovatelky namítly, že žalobkyně a) měla potíže s věřitelem a jím najatými lidmi,
kteří se násilnou cestou domáhali svých peněz. Požádala o pomoc státní orgány, které však
jednání soukromých osob tolerovaly a neposkytly stěžovatelkám přiměřenou ochranu. K tvrzení
žalovaného, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byly ekonomické
důvody, stěžovatelky podotkly, že „za ekonomickými opatřeními záporně ovlivňujícími živobytí příslušné
osoby se mohou skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině. (…)
Co se na první pohled jeví jako v první řadě ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet i politický
aspekt, a mohou to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům a ne jeho samotné
námitky proti ekonomickým opatřením.(…) Žalobkyně se tedy nacházejí v situaci, kdy patří k té sociální
skupině, kterou domovský stát nejen že vůbec nechrání, ale i diskriminuje z důvodu, že se odmítl podřídit
sociálním omezením. (…) Toto spadá pod ustanovení §12 zák. č. 325/1999 Sb.“.
Ke strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině stěžovatelky
uvedly, že „(n)eexistuje žádná všeobecně přijatá definice „pronásledování“...Z článku 33 Úmluvy z r. 1951,
týkající se právního postavení uprchlíků, lze vyrozumět, že ohrožení života či svobody z důvodu…příslušnosti
k určité společenské vrstvě je vždy pronásledováním.“. Dále doplnily, že „žalobkyně 1) při pohovoru s
žalovaným uvedla, že pronásledována byla, a to z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Z Ukrajiny
uprchla proto, že se odmítla podřídit sociálním omezením.“. K pojmu „určitá společenská vrstva“
poznamenaly, že ta „se za normálních okolností skládá z osob podobného zázemí, obyčejů či společenského
postavení. Tvrzení o obavách z pronásledování pod tímto záhlavím se může často překrývat s tvrzením o obavách
z pronásledování na základě něčeho jiného, např. rasy, náboženství či národnosti.“. Pronásledování může
podle stěžovatelek vycházet od složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země. Skutečnost, že místní obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační
a jinak postihující činy, odůvodňuje závěr o pronásledování, protože úřady odmítaly zajistit
účinnou ochranu. Stěžovatelky poukázaly na nutnost vyhodnocení subjektivního a objektivního
aspektu důvodnosti opuštění země původu. Obavy z pronásledování se nemusejí nutně zakládat
na vlastních osobních zkušenostech žadatele. Uvedly, že „(t)o, co se stalo např. jeho přátelům
a příbuzným i dalším členům stejné společenské skupiny, ukazuje, že jeho obavy jsou v tomto smyslu
opodstatněné“.
Stěžovatelky namítly pochybení žalovaného, protože případ nebyl posouzen podle zásady
non-refoulement zakotvené v článku 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951,
která má podle článku 10 Ústavy České republiky aplikační přednost „před běžnými zákony“.
V případě stěžovatelek jde o pronásledované osoby, které se nacházejí mimo svou vlast a mají
oprávněné obavy před pronásledováním z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě
a vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítají ochranu své vlasti.
Dále stěžovatelky konstatovaly, že „(z)atímco…důkazní břemeno v zásadě spočívá
na žalobci/navrhovateli, pak povinnost osvětlit a vyhodnotit všechny relevantní fakty je rozložena mezi žalobce
a žalovaného…. Pokud líčení žalobkyně 1) vypadá důvěryhodně, měla by být při těchto pochybnostech uznána
žalobcova věc, pokud nejsou dobré důvody domnívat se o opaku. Žalobkyně 1), která se na základě vlastních
zkušeností obávala úřadů své vlastní země, možná stále pociťuje strach tváří v tvář jakýmkoliv úřadům. Může
se proto bát hovořit otevřeně a podat ucelený a přesný obraz svého případu.“, a uvedly, že „(i) když pro osvětlení
případu žalobkyň může za normálních okolností stačit již první pohovor s nimi, může být třeba nutné i to,
aby posuzovatel žádosti objasnil veškeré zjevné nesrovnalosti ve výpovědi a řešil rozpory v ní formou dalšího
pohovoru…“.
K odmítnutí udělení doplňkové ochrany stěžovatelky zopakovaly, že „se nacházejí v situaci,
kdy patří k té sociální skupině, kterou domovský stát nejen že vůbec nechrání a toleruje to, co se v tomto státě děje,
ale i diskriminuje z důvodu, že se odmítly podřídit sociálním omezením“. Jsou proto přesvědčeny,
že „jim hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy…“.
K podmínkám přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelky uvedly, že „je zde důvod
přijatelnosti kasační stížnosti dán, neboť v napadeném rozhodnutí Soudu bylo shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení obou žalobkyň“. Zásadní pochybení spatřují
stěžovatelky v tom, že krajský soud „ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu“.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, protože „se i nadále domnívá, že byla na místě
aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jelikož stěžovatelka…jménem svým a jménem své nezletilé
dcery…neuvedla, žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených
v §12 nebo že by jim hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatelky měly ve vlasti problémy
čistě soukromého charakteru…, nebyly nijak politicky činné, neměly žádné problémy se státními orgány, nebyly
vystaveny žádnému jednání, které by se dalo posoudit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Pro případ
svého návratu do vlasti neuvedly žádnou skutečnost, která by mohla představovat ohrožení vážnou újmou
ve smyslu §14a zákona o azylu.“ .
V.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích
typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatelek
ani pochybení v postupu krajského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka. Nejvyšší správní soud mnohokráte vyslovil, že správní
orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení
uvedené (srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59, č. 181/2004 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud v minulosti rovněž judikoval, že naplnění podmínek pro zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti
podle §12 téhož zákona (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130,
č. 244/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále poukazuje na svá rozhodnutí,
v nichž konstatoval, že vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona
o azylu stanoví tento zákon v §15 a §16 rovněž důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit
nelze (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, čj. 7 Azs 124/2004 - 45, č. 349/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud také opakovaně rozhodl, že ekonomické potíže, ani obavy z toho,
že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, nejsou azylově relevantním
důvodem (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
čj. 4 Azs 23/2003 - 65, a ze dne 19. 6. 2008, čj. 6 Azs 35/2008 - 57, www.nssoud.cz). Namítají-li
stěžovatelky, že jsou pronásledovány pro svou příslušnost k určité sociální skupině, odkazuje
Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2003, čj. 6 Azs 45/2003 - 49
(www.nssoud.cz), v němž se k obdobné otázce jednoznačně vyjádřil. K tvrzení stěžovatelek
o pronásledování lze odkázat i na závěr, které Nejvyšší správní soud zaujal v rozsudku ze dne
23. 5. 2007, čj. 6 Azs 243/2006 - 65 (www.nssoud.cz).
Pro úplnost je třeba poznamenat, že se žalovaný ani krajský soud neopomněli ve svých
rozhodnutích zabývat otázkou, zda stěžovatelky nesplňují podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Dospěli však k závěru, že podmínky pro udělení tohoto typu
ochrany nebyly splněny.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti, proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu